Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Princezna nebo růžička? - 2. část

26.02.2011 (18:45) • Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1705×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Princezna nebo růžička?

Od toho dne se můj život změnil. Trávila jsem s Emmettem mnohem víc času a konečně jsem alespoň trochu zapomněla a byla šťastná. Když Emmett Carslisleovi a Esme oznámil, že spolu chodíme, byli nepředstavitelně šťastní. Esme prý už od začátku něco tušila. Ale já jsem tomu nevěřila. Sama jsem si svým rozhodnutím nebyla jista. Bylo to správné?

Chodili jsme spolu víc než osm měsíců a já si byla svým rozhodnutím ohledně vztahu s Emmettem čím dál jistější. Ale pak přišel den, který od základů změnil můj život. Den, ve který jsem už ani v nejtajnějších snech nedoufala. Seděly jsme s Esme v obýváku a dívaly se na nějaký romantický film. Snad Lásku nebeskou nebo tak něco. Dobře jsme se bavily, když v tom jsem slyšela prásknout dveře. Bylo mi jasné, že je to Emmett. Rozeběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. „Chyběl jsi mi,“ řekla jsem upřímně. Byla jsem tak ráda, že je tu, že jsem si ani nevšimla, že je s ním ještě někdo.

„No tak, princezno, chci ti někoho představit. To je…“ A ukázal na svého společníka. Kdyby to bylo možné, zastavilo by se mi srdce. To přece není on.

„Rose, dlouho jsme se neviděli,“ řekl a mně bylo jasné, že je to on. Jeho hlas bych poznala kdekoli. Pořád byl stejně dokonalý a jeho hlas byl pro mě jako pohlazení po duši. Byl to on, můj Jazz. Vběhla jsem mu do náruče a rozvzlykala se.

„Jazzi.“ Nic víc jsem ze sebe v tu chvíli nedostala. Na okamžik jsem zapomněla na okolní svět, byli jsme jen my dva, jen on a já. Opět spolu. A pak jsem si to uvědomila. „Ty bídáku, hajzle, egoisto, šmejde, pitomče, sobče,…“ Vzteky jsem mu bušila pěstmi do hrudi, ale bylo mi jasné, že jeho to rozhodně nebolelo, rozhodně ne fyzicky.

„Vy se znáte?“ vyhrkl překvapeně Emmett.

„Ano, známe se,“ odpověděla jsem. Byla jsem si jistá, že se bude vyptávat, odkud se známe, ale já nevěděla, co bych mu měla odpovědět. „Jazz byl, vlastně stále je můj m…“

„Mladší bratr,“ skočil mi Jazz do řeči. Nechápala jsem, proč řekl, že je můj mladší bratr. „A když se tak koukám na vaši reakci, tak vám o mně Rose neřekla.“

„A ty se mi divíš? Zmizel jsi bez jediného slova. Ani za to jediné slůvko sbohem jsem ti nestála!“ křičela jsem. Můj vztek a bolest se pomalu dostávaly ven. Viděla jsem, jak Jazze má slova zasáhla. Ublížila mu, ale on mi ublížil mnohem víc. A i přesto jsem nedokázala ten pohled do jeho ublížených očí snést. Musela jsem pryč. Ještě jsem zaslechla, jak se Esme ptá Jazze, jestli by u nás nechtěl zůstat. Nevěděla jsem, co odpověděl. Ani jsem netušila, co chci, aby odpověděl. Chtěla jsem, aby zůstal, ale taky jsem chtěla, aby mi zmizel z života.

Běžela jsem, nedívala jsem se ani vlevo ani vpravo. Jen jsem běžela. Když jsem si byla jista, že jsem dostatečně daleko, bezmocně jsem se svezla podél stromu a dala svým emocím volný průběh. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vrátil se. Po tolika letech marného čekání je opět se mnou a pořád stejně dokonalý. Uvědomila jsem si, že nad ním nesmím přemýšlet. Nesmím ublížit Emmettovi. A navíc, sám řekl, že je můj bratr. Nic víc. Ještě chvíli jsem se uklidňovala a pak se vydala na cestu domů.

„Víš, že máš prima bráchu?“ zeptal se mě večer Emmett.

„Ano, Jazz je perfektní,“ tiše jsem špitla tak, že mě ani Emmett nemohl slyšet. Vzápětí bych si za tu větu nejraději nafackovala. Jak jsem to jenom mohla vyslovit?

„Vyprávěl nám, jak sis z něj jednou udělala panenku na hraní a ostříhala mu vlasy. A taky…“ Chtě nechtě jsem se tomu musela usmát. Nečekala jsem, že si bude vymýšlet takové historky. Ale evidentně mu to šlo víc než dobře.

„Emmette?“ skočila jsem mu do řeči. „Slyšela jsem Esme, jak Jazzovi nabízela, aby tu s námi zůstal. Ale neslyšela jsem jeho odpověď. Co odpověděl? Zůstane?“

„No, řekl, že tu pár týdnů zůstane a pak se uvidí. Děje se něco?“ zeptal se mě starostlivě, když viděl můj výraz.

„Nic,“ odvětila jsem a políbila. „Jen, jsem ráda, že tu je, ale taky ho nenávidím za to jeho zmizení. Ublížil mi. Takovou dobu jsem ho hledala, bála se o něj a on mi ani nemohl dát vědět, že je v pořádku. A navíc - bojím se, že opět zmizí.“ Nevěděla jsem, jestli jsem poslední větu vyslovila nahlas nebo to byla jen má myšlenka. V každém případě to bylo to nejupřímnější, co jsem dnes řekla.

Jazz u nás byl již druhým týdnem a já se mu snažila vyhýbat jako čert kříži. A nebylo to nic snadného. Přišlo mi, že dům je každým dnem menší a menší. Skoro na každém kroku jsem na něj narážela. Nebo spíš on narážel na mě. Snažil se se mnou komunikovat, ale já jakékoli pokusy úspěšně odrážela. A pak mi došlo, že takto to dál nejde. Nemůžu ho věčně ignorovat. Potřebuji s ním mluvit a vyjasnit si to. Ale jak? A kde? Tady si o tom promluvit nemůžeme, slyšeli by nás. A jít spolu někam? To bylo nemožné. Bylo by to moc nápadné, celou dobu jsem na něj naštvaná a najednou si s ním někam vyjdu. To by bylo vážně divné. A pak, skoro jako nějaký zázrak, nám Carlisle přišel oznámit tu novinu.

„Jedeme do Denali,“ oznámil prostě.

„Carlisle, já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Přece jenom jsou to vaši přátelé, mě a Jazze ještě neznají.“

„Rose, kam tím míříš?“ zeptal se nechápavě Emmett.

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybychom tu s Jazzem zůstali. Nemůžete přece přivést dva cizí upíry,“ vysvětlovala jsem jim a doufala, že to uznají. Tohle byla jedinečná příležitost být pár dnů sami.

Naštěstí můj argument byl uznán a my zůstali. Celých třináct dnů jen s ním. Nevěděla jsem, co mám dělat. Odjeli už před šesti hodinami a já jsem se nemohla odhodlat k rozhodnutí. Nakonec jsem sebrala veškerou svou odvahu a zaklepala na dveře jeho pokoje.

„Pojď dál, růžičko. Čekal jsem tě.“ Měla jsem sto chutí ho přerazit. Nejen, že mi stále říká růžičko, ale on věděl, že přijdu. Ale aby mi to nějak usnadnil, to ho vůbec nenapadlo.

„Jazzi, takhle to dál nejde. Ne…“

„Dej mi šanci ti to vysvětlit, prosím. Chci ti říct, co se od toho dne stalo.“ A když viděl, že chci něco namítat, přiložil mi prst na rty. V jeho očích jsem viděla jeho prosbu, abych ho vyslechla a nepřerušovala.

„Dobrá tedy, poslouchám.“ Posadila jsem se do křesla v rohu a přitáhla si k sobě kolena. Přistoupil k oknu, nadechl se a začal vyprávět svůj příběh.

„Když jsem se ráno probudil, tak jsi ještě spala. Vypadala jsi tak spokojeně, křehce a sladce ses usmívala. Já tě prostě nemohl probudit. Nebudu ti tu líčit každý krok. To bychom tu byli ještě hodně dlouho. V každém případě jsem vyrazil na jednání s Maxem Brownem a…“

„Na něj jsi ale nedorazil,“ skočila jsem mu do řeči. „Další den se u nás objevil a jujda, promiň, já vím, žádné přerušování.“

„Šel jsem zrovna přes Hunting Park, když mě zastavila žena. Prý se jí ztratilo dítě, a jestli bych jí ho nepomohl najít. A já jsem samozřejmě souhlasil. Hledali jsme ho asi půl hodiny, když jsem ho zaslechl zavolání z křoví. Zašel jsem tam a tam stála ta žena. Pak si vybavuji jen šílenou bolest, mou proměnu. Když jsem se po třech dnech probudil, chtěl jsem hned jít za tebou, ale nemohl jsem. Ta žena, Erica, mi tvrdila, že bych podlehl volání tvé krve a zabil tě. A to jsem nechtěl riskovat. Když nad tím tak přemýšlím, ublížil jsem ti tím zmizením víc, než jsem tušil. Rozhodl jsem se s ní zůstat, a tak začal můj život bez tebe. Opustili jsme město a toulali se po státech. Nevím, po jaké době Erice uklouzlo, že je možnost živit se krví zvířat a mně došlo, že je to možnost, jak tě zase vidět. Začít žít na zvířátkách a odolat tak volání tvé krve. Když jsem si začal sám sebou být jistý a vrátil se, tak už jsi byla pryč. Prý ses odstěhovala a já ztratil naději, že tě ještě uvidím. Mohla jsi být kdekoli, v Evropě, Kanadě, prostě kdekoli. Musel jsem z našeho města vypadnout, nemělo cenu tam zůstávat dál, když jsi tam nebyla. Byl jsem sám, zoufalý a bez naděje, když mi do rukou přišly noviny s článkem, který mi naději vrátil. Byl podepsán jménem Rosalie Hale. Došlo mi, že to jsi ty. Toužila jsi po tom stát se novinářkou a já byl rád, že se ti tvůj sen splnil. Okamžitě jsem se vydal do San Franciska a věřil, že tě tam najdu. Ale nenašel. Zmizela jsi beze stopy. Nikdo o tobě nevěděl. Ale naději jsem neztratil. Vždyť i já zmizel beze stopy. Čistě ze sobeckých důvodů jsem doufal, že tě potkalo to samé. A pak jsem potkal Emmetta. Byl to první zlatooký upír, kterého jsem potkal a řekl jsem si, že by nebylo špatné mít kamaráda. Nebýt úplně sám. Prostě mít společnost. Nevědomky mě dovedl k mé lásce. A zbytek už znáš.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě hledal a nikdy nepřestal.

„Já… omlouvám se. Netušila jsem.“ Cítila jsem se hrozně. Celou dobu jsem mu hrozně křivdila.

„To jsi ani nemohla, růžičko,“ tiše šeptl. Nebo se mi to jen zdálo? Rychle jsem odešla do svého pokoje. Potřebovala jsem se uklidnit. Urovnat si myšlenky a tak jsem vytáhla krabici se vzpomínkami. Doufala jsem, že mi to trošku pomůže. Prohlížela jsem si naše společné fotky a vzpomínala. Fotky ze školy, z naší společné dovolené. Měla jsem s ním tolik krásných zážitků. A chyběl jen kousek a mohlo by se to vrátit. Fotky nahradila kniha Hobit. Vzpomněla jsem si na ty krásné pocity, když mi ji četl. Zavřela jsem oči a rozhodla se. Vzala jsem tu knížku a vrátila se do jeho pokoje.

„Čti, prosím,“ požádala jsem ho. Zdál se mou žádostí zaskočen, přesto mi vyhověl. Lehl si na postel a nalistoval stránku, kde skončil.

„Pak bitva propukla. Někteří trpaslíci měli nože, někteří klacky, a všichni si mohli nasbírat kameny; a Bilbo měl svou elfí dýku. Pavouci byli znovu a znovu odráženi…“ Během jeho četní jsem si lehla vedle něj a hlavu si opřela o jeho rameno. Bylo to skoro jako za starých časů. Objal mě. Strachy jsem se zachvěla a on si toho všiml.

„Stalo se něco? Jestli za to může to objetí, tak se omlouvám. Stačí říct a já přestanu.“

„Ne, jen když jsme takto leželi naposledy, tak jsi následující den zmizel,“ přiznala jsem své obavy. V očích se mu objevilo pochopení. Odložil knížku a přitáhl si mě blíž k tělu.

„Neboj se. Nezmizím. Ne pokud to sama nebudeš chtít,“ řekl mi a já mu v tu chvíli bezmezně věřila.

„Věřím ti, Jazzi. A teď, prosím, čti dál. Zajímá mě, co se stane s Bilbem.“ Usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil a pokračoval ve čtení.

Pozorovala jsem jeho tvář. Byla tak soustředěná. Neodolala jsem a pohladila ho po hrudi. Cítila jsem, jak se pod tím dotykem zachvěl. Usmála jsem se. I po takové době jsem dosáhla stejné reakce. S čím jsem ale nepočítala, byla jeho odpověď. Přitáhl si mou tvář k té své a spojil naše rty. Byl to báječný pocit. Přetočila jsem se nad něj a zákeřně usmála. Viděla jsem mu na očích překvapení. Tohle rozhodně nečekal. Dlouze jsem ho políbila. Cítila jsem, jak mě jemně kousl do rtu. Spokojeně jsem zavrčela. Mé dlaně přejížděly po jeho hrudi. Ale to mi nestačilo, chtěla jsem víc. Roztrhla jsem mu košili. Jeho výraz stál za to.

„Cos to udělala mé oblíbené košili?“ V jeho očích jsem viděla ty hravé jiskřičky.

„Prokázala jsem jí laskavost,“odvětila jsem s úsměvem.

„Tak to bych tu laskavost měl oplatit, že?“

„No,“ hrála jsem zamyšlení. „To bys měl. Tak na co čekáš?“ Pochopil mou výzvu a cáry mého trička a podprsenka následovaly jeho košili. Než jsem se nadála, skláněl se nade mnou. Překvapeně jsem vypískla.

„Rose,“ tiše šeptl mé jméno a začal mě líbat na krku. Rukama jsem mu přejížděla po zádech a sem tam jsem ho trošku škrábla nehty. Ale jemu to ani trošku nevadilo. Nebo spíš, nevypadal na to, že by mu to vadilo. Přesunul své polibky o něco níž.

„Jazzi,“ volně mi splynulo ze rtů jeho jméno. Jeho rty sjely ještě o něco níž a začal líbat mé bříško. Jeho ruka neustále přejížděla po mém stehně. Naprosto přesně věděl, čeho čím dosáhne. Tak sladce mě mučil a já se mu nemohla a vlastně ani nechtěla bránit. „Miláčku, prosím.“ Pohlédl mi do očí a pochopil můj žádostivý pohled. Udělal vše, co mi na očích viděl.

Oba dva jsme chtěli těch třináct dnů strávit spolu. Skoro vůbec jsme se od sebe nehnuli. Když mě nesvíral v náručí, tak mě alespoň držel za ruku a pohrával si s našimi propletenými prsty. Byl to překrásný pocit. Bohužel netrval věčně. Čím blíž byl návrat rodiny domů, tím víc jsem se trápila. A Jazz si toho samozřejmě všiml. Viděl na mě, že se o tom nechci bavit, a tak se nevyptával. A já jsem mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že takto to dál nepůjde, že nebudu moct trávit čas jak s Jazzem, tak s Emmettem. Budu se muset rozhodnout jen pro jednoho z nich.

„Zítra se vrátí,“ pronesla jsem bezmyšlenkovitě.

„Já vím, růžičko. Děkuji ti, že jsi mi dala šanci. A nebuď tak smutná, bylo to třináct ze čtrnácti nejkrásnějších dnů mého věčného života.“

„A který byl ten čtrnáctý?“ zeptala jsem se ho, i když mi odpověď byla jasná.

„Den, kdy jsem tě opět spatřil,“ řekl a do mých vlasů vtiskl polibek.

„Jazzi? Neodejdeš, že ne?“ A i když jsem se hodně snažila, v mém hlasu byla slyšet velká obava. Bála jsem se, že když se teď vrátí, on odejde.

Usmál se na mě. „Přece jsem ti slíbil, že neodejdu. Ne pokud to ty sama nebudeš chtít.“

„To jsem ráda. Nesnesla bych, kdybych tě měla podruhé ztratit.“ Opřela jsem se mu o rameno a užívala si pocit jeho blízkosti.

I když se rodina vrátila, dokázali jsme si s Jazzem ukradnout pár chvil pro sebe. Bylo to šílené. Dávat pozor, aby nás nikdo nespatřil, abychom my a naše chování nebyli moc nápadní a nikdo nepojal podezření. Věděla jsem, že toto dlouho ani jeden z nás nevydrží. Nejhorší ze všeho byl pohled na Jazze, když se mě dotýkal Emmett. Vidět mu v očích tu bolest a žárlivost. Ale copak jsem to o mně a Jazzovi mohla Emmettovi říct a ublížit mu? Vždyť mě zachránil a vlastně jen díky němu jsme se setkali.

Šla jsem do svého pokoje, když mě někdo vtáhl do koupelny, přirazil zády ke dveřím a zmocnil se mých rtů.

„Promiň, růžičko, ale už to nešlo vydržet,“ upřímně se mi omlouval.

„Neomlouvej se,“ odvětila jsem mu a oplácela jeho polibky.

O několik minut jsem z koupelny vycházela o poznání rozcuchanější a o pár knoflíčků chudší. Zašla jsem do šatny se upravit, a když jsem opět vešla do svého pokoje, čekal tam na mě Emmett. Tvářil se tak vážně a já se lekla, jestli nás náhodou neviděl. Ale pak jsem uviděla v rukou malou krabičku a já se lekla podruhé. Přece to nemůže udělat!

„Rose, princezno…“ Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem ho ani vnímat. Neslyšela jsem jeho slova. Nechtěla jsem, aby to řekl, ale udělal to. „A tak se tě ptám, vezmeš si mě?“ Slyšela jsem, jak Jazzovi ve vedlejší místnosti něco vypadlo z rukou. Nevěděla jsem, jak mu odpovědět. Bylo mi jasné, že ano mu říct nemůžu. A ne jsem nechtěla.

„Emmette, já si tvé nabídky moc vážím, ale je to na mě všechno moc rychlé. Víš, všechno kolem toho upírství, pak bráška a tak. Dej mi trochu času, abych se s tím vším smířila, prosím.“ Viděla jsem, že ho má slova zarazila. Byl jsi jistý mou kladnou odpovědí, ale já mu ji nemohla dát. Alespoň ne zatím.

„Jasně, chápu,“ řekl, ale mně bylo jasné, že nechápal. Tohle nemohl pochopit. „Dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít.“ S těmito slovy odešel.

Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co bych měla dělat.  Svezla jsem se podél stěny a rozvzlykala se.  Všechno bylo tak komplikované. Proč to nemohlo být jednoduché? Proč mě jen Emmett zachraňoval? Kdyby to neudělal, tak… Dveře do pokoje se otevřely a v nich stál Jazz. Jako stín vklouzl dovnitř. Objal mě a začal houpat ve svém náručí.

„Jen klid, bude to dobré. Uvidíš. Nezapomeň, to, co se má stát, se stane. A nikdo tomu nedokáže zabránit.“ Ještě chvíli mě utěšoval. Pak mě zvedl ze země a položil na postel. Pohladil po vlasech a nechal mě o samotě. Byla jsem mu za to vděčná. Mohla jsem v klidu přemýšlet. Přemýšlet nad vztahy a city ke dvěma upírům. Musela jsem dojít k definitivnímu rozhodnutí. Věděla jsem, že takto ubližuji Emmettovi i Jazzovi a to jsem nechtěla. Ale jak dojít ke správnému rozhodnutí? Měla jsem je ráda oba. A teď se musím pro jednoho z nich rozhodnout.

Všichni s výjimkou Jazze a mě šli na lov. Seděla jsem na okenním parapetu a toužila být daleko odsud a neřešit tyto problémy. Být volná, ničím si nelámat hlavu. Jenže já byla stále tady. Slyšela jsem za sebou tiché kroky. Přišel ke mně a věnoval polibek na krk.

„Jazzi,“ vydechla jsem. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. Až když mě prudce otočil k sobě, mi došel můj hrozný omyl.

„Jak to myslíš? Proč jsi mi řekla jeho jménem? Dělej, mluv!“ Pevně mi stiskl ruku a mně bylo jasné, že z toho se nevymluvím. Vytrhla jsem se mu a vběhla do Jazzova pokoje. Seděl tam u stolu a něco si zapisoval.

„Jazzi, pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že neodejdeš, pokud tě o to sama nepožádám? Tak tě žádám, odejdi.“

„Dal jsem ti svůj slib a ten taky splním,“ řekl a já v jeho hlasu slyšela velké zklamání. Přistoupila jsem k němu a položila mu ukazováček na rty.

„Pšt, ty blázínku. Já půjdu s tebou. Odjedeme spolu. Ty a já.“ Viděla jsem, jak se jeho oči rozzářily. Zatočil se se mnou a políbil.

„Vezmi si jen to nejnutnější a odejdeme. Hned. Nemůžu přece riskovat, že si to rozmyslíš,“ pokusil se trochu odlehčit tuto vážnou situaci.

Přikývla jsem a vrátila se do pokoje. Emmett tam už nebyl. Neřešila jsem, kde je. Mé rozhodnutí padlo a věděla jsem, že ho nikdo a nic nezmění. Sbalila jsem si jen pár kousků oblečení a z krabice vytáhla několik fotek a snubní prsten. Ty jsem tu odmítala nechat. Seběhla jsem do obýváku a tam na mě už čekal Jazz. Viděla jsem, že na stole leží nějaký dopis. Tázavě jsem pohlédla na Jazze a ten přikývl, byl to dopis na rozloučenou s vysvětlením.

Propletl naše prsty a vydali jsme se spolu vstříc novému životu. Novému společnému životu. Když jsme byli dostatečně daleko, zastavila jsem se. Jazz se mi zdál zmatený, ale já jsem z kapsy vytáhla prsten a položila mu ho do dlaně. V očích mu svitlo pochopení. Vzal mě za ruku a navlékl ho na levý prsteníček.

„Navždy,“ vyslovil s láskou.

„Navždy,“ zopakovala jsem po něm a pohladila po tváři. „Tak na co čekáš? Nový život čeká!“ A rozeběhla jsem se vstříc novému osudu. Už ne jako Rosalie Lillien Hale, ale jako Rosalie Lillien Whitlock.

Jazz Rose četl z knížky Hobit aneb cesta tam a zase zpátky od J. R. R. Tolkiena (ano, já jsem i sem Středozem prostě musela protlačit :-D).

Snad se vám tato povídka líbila. Budu vděčná za vyjádření jakéhokoli názoru.

A úplným závěrem pár čísílek:

16.2.2011 v 17:47 se v mé hlavě objevil tento nápad.

17.2.2011 v 10:06 jsem otevřela word a slavnostě napsala první písmenko.

20.2.2011 ve 2:12 bylo slavnostně dopsáno poslední slovo.

17 půllitrových hrnků čaje bylo během psaní vypito.

6161 - tolik slov má celá povídka (bez keců pod čarou, věnování a názvu).

Tak co těm číslům říkáte? :-D

1. část

Autor: Kejkej (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna nebo růžička? - 2. část: