Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Princezna nebo růžička? - 1. část

25.02.2011 (18:00) • Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2201×

Princezna nebo růžička?

Věnováno Deedee - za pomoc, inspiraci, kritiku,...

„Bilbo však proklouzl na jiné místo. Napadlo ho odvést rozzuřené pavouky co nejdál od trpaslíků, jestli se mu to podaří; a zároveň roznítit jejich zvědavost, popíchnout je a ještě víc navztekat. Když jich asi padesát dorazilo na místo, kde stál opřed chvílí, mrštil po nich několika dalšími kameny, potom po ostatních, kteří zůstali vzadu, a pak začal tancovat mezi stromy a prozpěvovat si, aby je rozběsnil a vylákal všechny za sebou, a také, aby trpaslíci uslyšeli jeho hlas…“

Spokojeně jsem mu ležela v náručí a poslouchala jeho dokonalý hlas. Každý večer mi před spaním můj manžel předčítal. Prý aby se mi v noci zdálo něco hezkého. Ale myslím, že to byla jen záminka, aby mohl být v mé blízkosti. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a jeho ruce mě svíraly jako ten nejvzácnější poklad. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Mám skvělého manžela, který mě miluje. O tom jsem si nechávala jen zdát. A pak přišel on a můj sen se stal skutečností. Vzpomněla jsem si, jak mě požádal o ruku.

Procházeli jsme se spolu po pláži. Byl tu dokonalý klid. Jen my dva a šumění moře. Náhle se zastavil a s veškerou vážností mi pohlédl do očí. Bála jsem se, že se stalo něco hrozného, ale on mě jen pohladil po tváři a poklekl přede mnou.

„Rosalie Lillien Hale, chtěl jsem s tím počkat na vhodnější příležitost, ale už to nedokážu déle odkládat. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“

Ani nevím, co jsem mu odpověděla. Pamatuji si jen mé slzy štěstí a pak ten dlouhý polibek.

Pozorovala jsem jeho tvář, byla tak dokonale soustředěná. Rukou jsem mu přejela po jeho hrudi. Cítila jsem, jak se pod mým dotekem nepatrně zachvěl, ale snažil se nedat to najevo a dál pokračoval ve čtení. Usmála jsem se. Takže nebyl tak dokonale soustředěný. Že bych ho trošku rozptýlila? Ale ne, to by ode mě nebylo fér, ale na druhou stranu… Trochu jsem se natočila a políbila ho na krk. Dřív, než jsem se nadála, se skláněl nade mnou. V jeho očích plály nezbedné plamínky. Došlo mi, co chystá.

„Jazzi, to ne. Prosím, já…“ Mé prosby nebyly vyslyšeny. Začal mě lechtat. Ten bídák, moc dobře věděl, že jsem lechtivá.

„O co prosíš, růžičko?“

„No tak, lásko… přestaň, prosím. Já… už budu… hodná. Slibuju.“ Bylo to šílené. Nemohla jsem se přestat smát a on se při tom přímo královsky bavil.

„Vážně? A co dostanu, když přestanu?“ zeptal se mě. Viděla jsem mu na očích, co chce. A já - chtěla jsem to samé.

„Vyber si sám,“ tiše jsem šeptla. S těmito slovy jsme se ponořili do víru sladké vášně.

Ráno mě probudily sluneční paprsky. Pohlédla jsem na druhou stranu postele, ale jeho místo bylo prázdné. To mě zarazilo, obvykle jsem vstávala dřív než on. Vstala jsem a ještě rozcuchaná došla do kuchyně. Tam na mě už čekala připravená snídaně a u ní vzkaz.

Lásko,

děkuji ti za dnešní noc. Byla báječná. Uvidíme se večer.

Miluji tě.

J.

Bylo mi jasné, co to znamená. Další důležitá schůzka s nějakým velmi důležitým klientem. Proč jen musí pracovat i o víkendu? Přemýšlela jsem, co budu dělat. Jazz je v práci a vrátí se až někdy večer. Vůbec se mi to nelíbilo, ale nemohla jsem mu to vyčítat. Chtěl, abychom si mohli splnit náš sen o vlastním menším domku se zahrádkou a psem. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala náš sen. Jednou se splní, tím jsem si byla jistá, ale teď je potřeba žít přítomností a realitou.

Pohlédla jsem na hodiny a zjistila, že je skoro poledne. To už nemělo cenu nic začínat. Pomalu jsem si vypila svou kávu a zaplula do koupelny. Když jsem o čtyřicet minut později vyšla s ještě mokrými vlasy, všimla jsem si, že mi mezitím přišla zpráva. Doufala jsem, že bude od Jazze. Už se mi po něm stýskalo a to jsem ho neviděla jen pár hodin. Vzala jsem svůj mobil do rukou a náhle mě zasáhla vlna zklamání. Nebyla to zpráva od něj, to se jen má kamarádka Eve chtěla sejít. Chvíli jsem měla nutkání napsat jí, že se mi to nehodí, že je mi špatně nebo tak něco, ale pak mi došlo, že stejně nemám co dělat. Odepsala jsem jí, kdy a kde se sejdeme, a pustila jsem se do příprav.

Bylo to báječné odpoledne. Přesně to jsem potřebovala. Promluvit si s nejlepší kamarádkou, dát si skleničku bílého vína, na chvilku vypnout.

Když jsem se vrátila domů, Jazz tam ještě stále nebyl. Začala jsem s přípravou večeře a doufala, že se do hodiny objeví. Bylo půl sedmé a on pořád nikde. Znepokojilo mě to. Když se tak dlouho někde zdržel, dával mi vědět, ozval se mi. Ale tentokrát nic, ani zpráva, ani zavolání. Měla jsem o něj strach. Tohle pro něj nebylo typické. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila jeho číslo. Z ložnice jsem zaslechla vyzvánění. Vešla jsem do ní a na nočním stolku byl jeho mobil. Bylo mi jasné, že to mi asi nezvedne.

Minula sedmá hodina. Bála jsem se čím dál víc. Stalo se mu něco? Třeba měl nehodu a teď leží v nemocnici, bojuje o život a já s ním nejsem. Ne, tyhle zlé myšlenky jsem si nesměla připouštět. Třeba šel s kamarády do hospody. Jo, to je ono. Nějaký jeho kamarád určitě slaví narozeniny a teď to spolu někde zapíjí.

Odbila osmá hodina a on pořád nikde. Jídlo bylo dávno studené, ale to mi nevadilo. Vadilo mi to čekání. Kde je takovou dobu? Že by zapomněl, kde žije?

Bylo půl deváté, on stále nikde a můj strach a netrpělivost se začaly velmi zvětšovat. Vytočila jsem číslo jeho kamaráda, ale ten mi řekl, že Jazze už týden neviděl. Takže s kamarády není. Tak kde je? Tohle přece není normální. Jsou jen dva důvody, proč muž večer nepřijde domů. Buď se mu něco stalo, anebo má jinou. Nevím, co mnou otřáslo víc. Zda to, že se mu něco stalo, či to, že má jinou. Už jen ty představy mě ničily. No, tak, Rose, nemysli na to. Nic se mu nestalo a jinou určitě nemá. Kdyby ji měl, rozhodně by se k tobě nechoval s takovou láskou. Pokoušela jsem se uklidnit, ale červíček pochybností ve mně neustále hlodal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neustále jsem něco přerovnávala, abych se nějak zabavila. Dokonce jsem měla nutkání začít si číst, ale zrak mi padl na jedinou knihu. Tu, kterou mi četl před spaním a zatím nedočetl. Nemohla jsem ji číst. Tu jedinou ne.

Přesunula jsem si křeslo ke dveřím a uvelebila se v něm. Hned, jak vejde do bytu, ho uvidím a… Nevím. Nebyla jsem si jista, zde bych ho objala a už nepustila. Nebo bych na něj byla hodně dlouhou dobu naštvaná. Když jsem tak přemýšlela, co udělám, došlo mi, že ideální bude oboje. Bude se muset hodně snažit, aby si tohle vyžehlil. S podobnými myšlenkami jsem usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Pronásledovaly mě děsivé sny. Viděla jsem nás dva, šťastné a spokojené, náhle se zvedl strašlivý a silný vítr a ten mi ho vzal. Křičela jsem, volala jsem jeho jméno, ale neozýval se. Došla mi ta strašlivá pravda. Byla jsem sama samotná. Bez něj, bez svého manžela.

Probudil mě zvuk zvonku. Pocítila jsem naději, určitě to je Jazz a zapomněl nebo ztratil klíče. Rozeběhla jsem se otevřít dveře. Doufala jsem, že je to on, ale nebyl.

„Rosalie Whitlock?“

„Ano. Přejete si?“ Byla jsem zmatená. Za dveřmi stál asi čtyřicetiletý muž, který znal mé jméno, a já ho přitom nikdy neviděla.

„Mé jméno je Max Brown, je váš manžel doma? Včera jsme spolu měli mít důležité jednání a nepřišel. Až se uvidíte, řekněte mu, že jsem ho sháněl,“ řekl a odešel. Ani nečekal na odpověď. Jeho slova byla jako jed do mého srdce. Jazz včera ráno odešel na schůzku, ale na ni nedorazil. S kamarády nebyl. Vůbec se neozval. Bylo mi jasné, že se mu něco stalo.

Začala jsem obvolávat všechny kamarády i známé, ale nikdo o něm nevěděl. Zkusila jsem i všechny nemocnice v okolí, jestli tam není někdo, kdo by odpovídal popisu mého muže. Ale také bez výsledku. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo jít na policii a ohlásit jeho zmizení.

Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce. A o Jazzovi ani zmínka. Když jsem se ptala policie, jestli o něm něco neví, dostala jsem vždy stejnou odpověď: „Je nám to velmi líto, paní Whitlock, ale nevíme nic nového. Nicméně pátrání pořád pokračuje. Až se něco dozvíme, budeme vás informovat.“

Doma to bylo děsné, vlastně bez něj už to nebyl domov. Každá věc, dokonce i ta nejmenší, mi ho připomínala. Nejhorší byly naše fotografie. Byl na nich tak šťastný a já pomalu ztrácela víru, že ho tak ještě někdy uvidím. Eve mě nutila, abych se jeho věcí zbavila. „Je to parchant jako všichni, určitě odešel za nějakou jinou a ty se tu kvůli tomu trápíš,“ říkala mi. „Prostě se ho zbav. Není nic snazšího. Zabalit jeho věci a vyhodit je. Nebo spálit. Věnuješ tomu jen trochu času a zmizí ti ze života.“ Ale já tomu odmítala věřit. To, že její manžel zdrhl s jinou, neznamená, že by to udělal i můj Jazz. Ne, Jazz by beze slova neodešel. A zničit jeho věci? To už vůbec ne. Nechci na něj zapomenout. Na jeho oči, úsměv, rty…

Uplynulo pět měsíců a já se rozhodla k radikálnímu kroku. Odstěhuji se. On už se nevrátí. Prý je pět měsíců příliš dlouhá doba a šance, že by se někdy objevil, je téměř nulová. Došlo mi, že musím opět začít žít. Začít znova. A odstěhování se někam na západní pobřeží USA mi přišlo jako dobrý začátek. Začít znova na druhé straně USA, kde mě nikdo nezná a neví, co jsem prožila. Byl nejvyšší čas skoncovat s Rosalie Lillien Whitlock. Opět jsem se stala Rosalie Lillien Hale.

San Francisko pro mě znamenalo novou šanci. Splnila jsem si jeden ze svých dětských snů a našla si práci v novinách. Novinářka Rosalie Hale. Jak krásně to znělo. „Škoda jen, že tu ne… Ne, Rose, už na něj nemysli. Byl součástí tvého života, ale už je pryč,“ pomyslela jsem si. Tato práce mě velmi bavila. Byl báječný pocit vidět články a pod nimi jméno Rosalie Hale. A hlavně jsem se při ní musela plně soustředit, takže mi myšlenky neutíkaly k němu.

A tak čas plynul. Ráno káva, pak práce, a když jsem se večer vrátila, zmohla jsem se jen na sprchu a zaplutí do postele. A tak to šlo pořád dokola. Jen občas jsem pohlédla na krabici s jeho jménem. S krabicí, ve které jsem měla pečlivě schované vzpomínky na něj. Fotky, jeho košili, rozečtenou knihu, můj snubní i zásnubní prsten,…

Musela jsem zůstat v práci o pár hodin déle a dokončit jeden článek. Vracela jsem se za tmy. Přitáhla jsem si kabát blíž k tělu a vešla do liduprázdné ulice. K domovu mi chybělo už jen pár desítek metrů, když se přede mnou zjevil muž. Pohlédla jsem mu do tváře a úlekem udělala krok zpátky. Jeho oči byly rudé jako krev. Tak nelítostné a chladné. Naklonil se ke mně.

„Tak sladká,“ zašeptal, „přímo k nakousnutí.“

„Kdo jste? Co jste?“ Bála jsem se. Celé mé tělo se strachy třáslo. Věděla jsem, že tohle není dobré. Instinkt mi říkal, abych utekla, ale já se nezmohla ani na jeden krok.

„Neboj se, bude to bolet jen chviličku. Pak tě už nic bolet nebude. Mrtvou nic nebolí.“ Vyděšeně jsem se na něj podívala. Došlo mi, že mluví o mé smrti. Strach mě přešel a já se uklidnila. Byla jsem připravena přijmout svou smrt. Odhrnul mi vlasy z krku a rty se přiblížil k mému krku. Cítila jsem, jak jeho zuby prořízly mou kůži. Vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem, jak ze mě pomalu vyprchává život. A byla jsem za to vděčná. Konečně se přestanu trápit, konečně mě jeho zmizení přestane bolet.

Náhle se ta bolest ještě zvětšila. Měla jsem pocit, že je mé tělo v jednom ohni. Tak tohle je smrt? Tak bolestivá? Myslela jsem, že to bude vysvobození. Ale tohle se podobalo spíš peklu. Byl to trest za mé hříchy? Prosím, ať ta bolest přestane.

„Neboj se, bude to dobré. Postarám se o tebe.“ Slyšela jsem ten hlas, byl tak krásný. Jako hlas nějakého anděla.

Jediné, co jsem pak vnímala, byla ta bolest. Nevím, jak dlouho to trvalo. Přišlo mi to skoro jako cela věčnost. Měla jsem pocit, jako by mě něco spalovalo zevnitř. Velký oheň, který je nemožno uhasit. Modlila jsem se, aby to konečně přestalo, ale mé modlitby nebyly vyslyšeny. Bolest pomalu začala opouštět mé tělo a stahovala se k srdci. Doufala jsem, že už je to konec, ale nebyl. Ještě chvilku jsem ji cítila a pak, jak rychle ta bolest přišla, tak i odešla.

Otevřela jsem oči. Byla jsem v nějaké místnosti. Postel, skříň, zrcadlo, stůl a křeslo, ve kterém seděl tmavovlasý muž.

„Dobré ranko, princezno. Tak jak ses vyspinkala? Mimochodem – Emmett, jméno mé.“  Jeho hlas jsem znala. To on řekl, že to bude dobré, že se o mě postará.

„Pro tebe Rosalie - a žádná princezna. Jasné, Emmette? Kde to vlastně jsem?“

„No, možná by byla lepší otázka, co jsi,“ zašeptal tiše, ale já ho velmi dobře slyšela.

„Jak to myslíš tím, co jsem? Co se stalo? Mluv!“ Začala jsem být hysterická. Nejen, že nejsem mrtvá, ale ještě k tomu sedím v cizím pokoji s nějakým šílencem.

„No, víš… prostě jsem byl před třemi dny v San Francisku. Prostě jsem se toulal ulicemi a pak jsem narazil na tebe a toho upíra. Já… nemohl jsem dopustit, aby tě zabil. Prostě jsem tě musel zachránit. Jen, no, nepovedlo se mi to úplně. Už u tebe začala proměna. Rosalie, jsi upírka. Podívej se do zrcadla.“

„Ty si vážně myslíš, že jsem tak šílená a uvěřím ti toho upíra?“ Přesto jsem vstala a přistoupila jsem k zrcadlu a vyděšeně vyjekla. Mé oči, mé modré oči teď byly rudé. Stejně jako toho v té ulici. Tohle nebyly oči Rosalie Hale, ale oči zabijáka. Takže ten šílenec Emmett měl pravdu.

„Co všechno upírství obnáší?“ zeptala jsem se ho. Snažila jsem se znít klidně, ale slyšela jsem, jak se mi hlas chvěl. A víc než cokoli jiného jsem se obávala odpovědi.

„No, jsme rychlí, krásní, živíme se krví – já a má rodina krví zvířat, třpytíme se na sluníčku, v netopýry se měnit neumíme. A to je asi tak všechno důležité.“

„Hm,“ odvětila jsem. Neměla jsem náladu na nějaký rozhovor. Byla jsem naštvaná, že se mi stalo zrovna tohle, ale je fakt, že to upírství neznělo až tak špatně.

„Málem jsem zapomněl, nestárneme, jsme nesmrtelní. Až budeš chtít, tak sejdi dolů, Carlisle a Esme se s tebou chtějí seznámit,“ dořekl a odešel z pokoje.

To ne, cokoli jiného, ale nesmrtelnost ne. Já přece nemůžu žít věčně. Pořád stejná s mým trápením. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to. Ani jedna malá slzička, která by mi stekla po tváři. Prostě nic. Po několika minutách jsem se vzchopila a sešla dolů. V obýváku už seděl Emmett a pak muž s ženou, kteří se představili jako Carlisle a Esme.

Carlisle mě detailněji seznámil s životem upíra a nabídl mi život s nimi. A já to přijala, vypadali sympaticky a přátelsky a já alespoň nebudu sama. Vyprávěli mi své životní a upírské příběhy a chtěli, abych jim řekla svůj příběh. A tak jsem jim ho odvyprávěla. Jen Jazze jsem z něj vynechala. Byly to už dva roky, ale pořád to nepřestalo bolet. Pořád se mi po něm stýskalo.

A tak začal můj život upírky. Po roce, kdy už mé sebeovládání bylo téměř dokonalé, jsem se opět vrátila ke své práci novinářky. Ale nemohla jsem psát pod jménem Rosalie Hale. Prý by to bylo moc nápadné a zvedlo by to vlnu otázek. A tak jsem začala používat jméno Lillien Cullen. To jméno byla jediná možnost, jak se dostat ven. Nemohla jsem být pořád doma, být zavřená jako v kleci. Potřebovala jsem něco dělat a zaměstnat tak svou hlavu. A co se vztahů týče, tak Esme s Carlislem mě vzali jako svou dceru, kterou nikdy neměli. A Emmett? Ten se ke mně choval přátelsky, někdy až moc přátelsky. Jakoby chtěl, abychom nebyli jen přátelé. Ale já to nechtěla. Nemohla jsem Jazze takhle zradit. I když on to udělal.

Carlisle a Esme odjeli na víkendový lov a my dva jsme zůstali doma sami. Snažila jsem se mu vyhýbat. Bála jsem se s ním zůstat chvilku o samotě. Bála jsem se toho, co by se mohlo stát. Bála jsem se, že bych mu podlehla. Vyšla jsem na balkon. Vál lehký vítr. Rozpustila jsem si vlasy a nechala vítr, aby si pohrával s mými vlasy. Slyšela jsem, jak se otevřely skleněné dveře. Bylo mi jasné, že je to Emmett. Cítila jsem jeho přítomnost, jeho vůni. Přistoupil ke mně a zezadu mě objal.

„Emmette,“ tiše jsem šeptla. „Tohle nejde, není to správné. Neměli bychom…“

„Pšt, růžičko,“ šept mi do vlasů.

„Neříkej mi růžičko!“ vyjela jsem na něj.

„Proč ne?“ zeptal se nechápavě. „Rose je jako růže, a k tobě se to hodí.“

„Prostě mi tak neříkej! Je to tak těžké pochopit?“ Jak jsem mu měla říct, že takto mi říkal jedině Jazz?

„Dobrá teda, vymyslím si něco jiného. Tak se uklidni a nekaz tuhle chvíli.“

„Nekazím ji, jen nechci, aby, no, abys…“ Nevěděla jsem, jak mu to říct. Věděla jsem, že ke mně něco cítí, a nechtěla jsem ranit jeho city. Otočil si mě, takže jsem se mu dívala do jeho pronikavých očí.

„Abych co? Abych udělal toto?“ Políbil mě. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla dělat. Jedna moje část se mu chtěla vyškubnout a utéct někam hodně daleko. Ta druhá chtěla zůstat. No tak, Rose, pamatuješ? Nový začátek a tohle k tomu bylo ideální.

„No tak, princezno, dej mi šanci. Ty víš, že to nevzdám, dokud mi ji nedáš.“ A já mu tu šanci dala.

Jazz Rose četl z knížky Hobit aneb cesta tam a zase zpátky od J. R. R. Tolkiena

Doufám, že se Vám první část alespoň trochu líbila a počkáte si na druhou část.

Snad se dočkám alespoň nějakého komentáře. :-D

2. část

Autor: Kejkej (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna nebo růžička? - 1. část: