Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neopětovaná láska - 2. část

07.03.2011 (17:15) • rezule • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2906×

Už jsem si nedávala žádné naděje. Jedenkrát se na mě usmál, a nic víc. Proč, Bože, nejsi spravedlivý? No dobře, nebyla jsem žádná svatá, ale také jsem nebyla tak špatná, abych si nezasloužila lásku. Opětovanou Edwardem Cullenem. Bláznovství, pomyslela by si každá holka na naší škole. Tomu klukovi nebyla dost dobrá žádná z nás. Že by byl na kluky? Ne, to nepřicházelo v úvahu. Nebo že by přece jen? Začínala jsem nad tím přemýšlet. Možná… Přece jen byl dost arogantní na to, aby vůbec stál o nějakou holku z Forks. Přiznejme si totiž, že on by snad mohl mít každou. Stačilo, aby na ni mrkl zpod svých dlouhých, roztomilých řas, a mohl mít každičkou dívku či ženu na světě, která alespoň trochu měla vkus. Němě jsem zakroutila hlavou. Ne! Nechci už na něj myslet. Bolí mě myšlenky na někoho, u něhož nemám šanci. A navíc ještě u kluka, který by se vyrovnal Bohovi.

Začala jsem se utápět v depresích. Každá myšlenka na to, že o mě žádný kluk nestojí, mě neskutečně bolela. Začalo to zacházet tak daleko, že jsem ve volném čase ani nechodila ven a jen jsem seděla doma a brečela. Nic mě nebavilo a ani nenaplňovalo. Neměla jsem důvod žít. Pochmurné myšlenky zcela zaplnily mou mysl a já se rozhodla pro sebevraždu.

Tehdy mi to připadalo jako nejlepší řešení, utéct od všech depresí a problémů. Až mnohem později jsem si uvědomila, jak hloupá jsem tenkrát byla. Kluci za to přece nestojí, jsou to obyčejné nuly, které ze sebe dělají něco, na co ani za mák nemají. Nechtěla jsem se podřezat, to mi přišlo trapné, takže jsem zvolila prášky. Hodně prášků. Našla jsem jich doma docela dost, proto jsem si pročetla obaly a ty, které jsem si myslela, že budou nejúčinnější, jsem vybrala. Narvala jsem si jich do pusy celou hrst a zapila je vodou. Asi za půl hodiny začaly působit. Bylo to strašné. Bolestí jsem se nemohla pohnout ani zakřičet. V břiše jsem měla ohromné křeče a připadalo mi, jako by se moje hlava měla každou chvíli rozpadnout na kousíčky. Zpanikařila jsem, když jsem si uvědomila, že vlastně ani zemřít nechci. Co jsem to udělala?! Měla jsem jen obrovské štěstí, že se mamka z práce vrátila dřív domů a hned se po mně sháněla. Potom si už pamatuju jen na sanitku a její malou modrou houkačku.

Probudila jsem se až v nemocnici. Máma s tátou seděli vedle mé postele a drželi se za ruce. Ihned jsem začala litovat své rychlé sebevražedné akce. Jak jsem mohla zapomenout na své rodiče? Mamka s taťkou by to určitě nepřežili a já byla tak sobecká. Vždyť žít se dá i bez kluků, pomyslela jsem si a lehce se usmála. Jo, to zvládnu. No tedy, snad.

Po čtrnácti dnech mě z nemocnice pustili domů a já se začínala dávat dohromady. Mamka mi zaplatila konzultace s psychiatrem. K mému úžasu to pomohlo. Vždycky jsem lidi, co chodili k psychiatrovi, tak nějak odsuzovala, ale až teď jsem poznala, jaké to je být jedním z nich. Ve škole jsem naštěstí nikomu nemusela nic vysvětlovat, protože jsem v nemocnici strávila celé prázdniny. Nedokázala jsem se s tím nikomu svěřit, na to to bylo stále moc bolestivé. O návštěvách u psychiatra jsem se taky nikomu nezmínila, přece jen mi to připadalo tak ponižující.

Docela rychle jsem se vrátila do normálního koloběhu života jako předtím, než jsem se pokusila zabít. Doma jsme to už nerozebírali a já za to byla ohromně vděčná. Nechtěla jsem už o tom mluvit ani přemýšlet. Psychiatr mi velmi pomohl. Od našeho posledního sezení už uběhlo několik týdnů a já kupodivu byla stále optimistická.

Zakládala jsem si teď na tom, abych nikdy jen tak neseděla a měla pořád něco na práci. Chodili jsme celá parta do kina, s holkami na nákupy nového oblečení a doplňků, na různé procházky po pláži, nebo na túry v čele s Mikem. Každičký den jsem se domů vracela tak unavená, že moje mysl neměla žádnou energii na to, aby se mohla vůbec spustit. Byla jsem spokojená, protože to vážně pomáhalo.

Na jaře jsem už byla úplně v pořádku. Jako kdyby se nikdy nic nestalo a já byla šťastná celý svůj život. Někdy v březnu na naši školu nastoupila nová spolužačka, Bella. Bylo mi jí líto a tak trochu - no dobře, víc - jsem byla zvědavá, takže jsem se jí rozhodla ujmout. Byla docela sympatická, ale na mě trochu moc tichá. Na druhou stranu jsem ji tak nějak chápala, styděla se a bála, jak ji ostatní přijmou. Já bych s ní neměnila - to jsem si tenkrát hloupě myslela - byla jsem moc ráda za své postavení v partě mých kamarádů.

Bellu vzali všichni dost dobře. Litovala jsem ji však, když jsem zachytila její pohled směrem k Edwardovi. Pokusila jsem se jí vysvětlit, že jeho žádná nezajímá, a zdálo se, že to pochopila. Se smutkem, přesto pochopila.

Proto mě pohled na ni s ním v Port Angeles velice zabolel. Proč ji chtěl a mě ne? Smála jsem se s ní a dělala, jako že mi to nevadí, že jí to přeji.

Pravda ale byla úplně jiná. Dokázala jsem se však svěřit jen Lauren, která mě koneckonců chápala, protože Belle záviděla stejně tak, jako já. Tylerovi se totiž Bella očividně také moc líbila, ostatně jako asi většině kluků na škole.