Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kráska a barman

24.03.2011 (20:00) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 16179×

Bloudila jsem přeplněnou ulicí dopolední Tacomy a hledala místo, kde bych byla na chvíli sama. Ač jsem v tomto městě byla poprvé, měla jsem pocit, že všichni kolemjdoucí mě znají a vědí, co mi před chvíli oznámil doktor. Lítost v jejich očích jsem si možná jen představovala, přesto pro mě byla zničující.

Vnímala jsem každé slovo, které vyšlo z lékařových úst. Dokonce jsem věděla, o čem mluví a rozuměla mu. Ale stále jsem to nedokázala vstřebat. Nedokázala jsem ani brečet, což by možná kdokoliv jiný na mém místě dělal. Já jsem jen tupě zírala před sebe a nepřítomně přikyvovala hlavou.

Zahnula jsem do boční uličky, kde bych snad mohla mít trochu soukromí, ale i tam se nacházelo pár jedinců, kteří mi můj vytoužený klid nemohli dopřát. Pohled mi padl na skleněné dveře nějakého baru. Vešla jsem dovnitř a sotva dveře zaklaply, pouliční ruch utichl. V baru nehrála žádná hudba, dokonce tam nikdo nebyl. Jen barman, který stál za barovým pultem a zvláštně si mě měřil pohledem. Zhluboka jsem se nadechla a rozešla se k němu. Tašku jsem odložila na pult a sedla si na barovou stoličku.

„Co to bude?“ položil otázku, kterou pokládá všem návštěvníkům tohoto podniku. Co si dám? Nevím. Co obvykle dělají lidé, kteří jsou ve stejné situaci jako já?

„Něco tvrdšího,“ odpověděla jsem a hypnotizovala vyleštěné skleničky, které stály urovnány na polici přede mnou.

„Máte na mysli něco konkrétního?“ Svým dotazem si upoutal mou pozornost. Když jsem vešla, nevšimla jsem si jeho bledé pleti, měděných vlasů a karamelových očí. Byl mladý, možná stejně starý jako já. Můj pohled začal přejíždět po lahvích plných alkoholu, které visely za ním hrdlem dolů. Jednotlivé názvy se mi míhaly před očima a já si stejně nebyla schopna vybrat.

„To je jedno. Nalij mi třeba to, co normálně piješ ty.“ Nevědomky jsem mu začala tykat. Normálně bych při takovém faux pas zčervenala. Dnes to ale nešlo. Možná kvůli šoku, který jsem prodělala v ordinaci, možná kvůli strachu z budoucnosti. Barman se otočil. Slyšela jsem, jak něco nalévá do sklenice. Pak přede mě postavil sklenku s pomerančovým džusem. Na to jsem se jen zašklebila.

„To není alkohol,“ odporovala jsem mu.

„Řekla jsi, že ti mám nalít to, co normálně piji. A já jsem abstinent,“ vysvětlil mi důvod svého počínání. Neměla jsem sílu reagovat a dožadovat se toho, co jsem chtěla, tak jsem se napila.

„Můžu vědět, proč taková kráska, jako ty, chce v deset dopoledne panáka?“ zeptal se mě s vážným zájmem.

„To bys neuhodl,“ odpověděla jsem a sledovala sklenici před sebou.

„No, většinou za tím stojí dva důvody.“ Podívala jsem se na něj, aby pokračoval. „Ten první je většinou vyhazov z práce, ale ty vypadáš na studentku, takže tuto variantu bych vyloučil. Ten druhý důvod je rozchod s klukem. A tady ti můžu jen říct, že ať už to byl jakýkoli vůl, za tohle ti nestojí.“ Ukázal za svá záda na plné lahve. On si vážně myslel, že mě opustil přítel? Tím mě rozesmál. Kéž by mě nějaký kluk nechal a klidně mě i podvedl. V tu chvíli bych dala cokoli za to, kdyby tohle byl můj jediný problém. Barman se na mě nejdřív nevěřícně díval a pak se začal smát také. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale stejně bych to později potřebovala někomu říct. A Charlieho bych tím nechtěla zatěžovat. Zatím. Jessice a Angele bych se radši nesvěřovala. Nestojím o jejich lítost.

„Před hodinou, mi doktor řekl, že mám roztroušenou sklerózu.“ Jeho úsměv ztvrdl a poté zmizel úplně. Smutně se na mě podíval a já se přestala smát. Otočil se a po chvíli přede mě postavil panáka s nějakou čirou tekutinou.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Vodka.“ Přikývla jsem a vzala skleničku do ruky. Pomalu jsem si ji prohlížela a pak se podívala na barmana, který mě mlčky sledoval. Zvedla jsem skleničku a sledovala, jak se od ní odráží barevné odstíny světýlek zavěšených u stropu.

„Na smrt,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe a kopla to do sebe. Ta chuť byla hrozná. Celá jsem se otřásla a křečovitě semkla víčka. Rychle jsem šáhla po džusu, abych zahnala to pálení. Po chvilce jsem se rozhodla vyzkoušet svůj hlas.

„No, to bylo hnusný.“ Podívala jsem se na něj. Sledoval mě a zřejmě se bavil mým výrazem. Po chvilce zvážněl.

„Copak neexistuje nějaký lék?“ zeptal se pomalu.

„Ne, je to neléčitelné.“ S ním bylo jednoduché mluvit o té nemoci. Neznala jsem ho a možná právě proto, mi bylo jedno, co si myslí. „Existují jen léky na zmírnění příznaků. Přesto časem můžu přijít o zrak, nebo přestanu mluvit. A třešničkou na dortu bude ochrnutí,“ předala jsem mu informace, které mi dal lékař. Přikývl a já se opět podívala na džus před sebou.

„A víš, co budeš dělat?“ upoutal si mou pozornost. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Co bych mohla dělat? Ataky této nemoci jsou nepředvídatelné. Vlastně jsem ani nevěděla, kolik mám času, než oslepnu.

„Budu žít,“ řekla jsem a podívala se na něj. Tázavě se na mě díval. Pravdivost mých slov mě překvapila a inspirovala k tomu, k čemuž bych jindy neměla odvahu.

„Což znamená?“ zeptal se, když jsem neodpovídala.

„Jsem mladá. Ještě jsem si nic neužila a už se můj čas krátí. Takže bych ho měla co nejlépe využít.“

„Jak využít?“ ptal se se zájmem.

„Jsou věci, které jsem nikdy nedělala, a to bych měla napravit.“

„Takže?“ Opět jsem se zadívala za něj a pohled mi padl na plakát s reklamou na tabákové výrobky.

„Ještě nikdy jsem nekouřila, takže bych si prosila cigarety,“ řekla jsem s úsměvem. Nevěřícně se na mě podíval a obdařil mě jedním z křečovitých úsměvů.

„A jaké to budou, nabízíme dvanáct značek.“

„To je jedno, stejně nepoznám rozdíl,“ řekla jsem pravdu. Pobaveně zakroutil hlavou a ze zásuvky za sebou vytáhl červenou krabičku s černým názvem Marlboro. Strhl z ní igelit a vytrhl ochranný papírek. Poté ji položil přede mě. Vytáhla jsem jednu cigaretu a vložila ji do úst. Barman přede mě položil popelník a zapálil zapalovač. Nahnula jsem se k plamínku a nadechla se. Jakmile mi kouř pronikl do pusy, rozkašlala jsem se. Ihned jsem cigaretu típla do popelníku a snažila se uklidnit. Zatímco jsem se dusila kouřem, on se dusil smíchy. Po chvilce jsem se na něj naoko rozzlobeně podívala. Zvedl ruce, jakože se vzdává. To mě rozesmálo.

„Tak tohle mi nevyšlo.“ Ukázala jsem na krabičku a zamračila se na ni.

„No to asi ne,“ potvrdil moje slova. „Nějaký jiný plán?“ Zakroutila jsem hlavou. „Pro tvoje dobro, doufám, že nebudeš chtít vyzkoušet jiné drogy a další nelegálnosti.“ Jakmile to dořekl, skousla jsem si ret a sklopila hlavu.

„Vlastně jsem se už nezákonně zachovala.“ Odvážně jsem se na něj podívala. Nerozuměl. „Přišla jsem do baru a objednala si vodku a cigarety, aniž bych byla plnoletá.“ V očích mu zajiskřilo a opět se usmál. „Na svou obranu musím říct, že to bylo poprvé v mém životě.“ Jeho úsměv se rozšířil. Přešel ke mně a sebral prázdnou skleničku po vodce a popelník.

„Tohle můžeš taky odnést,“ ukázala jsem na krabičku Marlborek. Najednou zavrzaly dveře a do baru vstoupil nějaký pár. Byli zamilovaní. To bylo vidět už od pohledu. Vybrali si stolek co nejdál od nás. Muž pomohl ženě svléknout kabát a ta se na něj mile usmála. Potom se posadili a začali vybírat z nápojového lístku. Chvíli jsem je pozorovala. Drželi se za ruce a zřejmě diskutovali o tom, co si objednají. Nikdy jsem tohle nezažila. S nikým jsem nechodila. Vlastně jsem se spíš věnovala studiu a klukům se vyhýbala. Nikdy jsem nebyla na rande a ani se s nikým nelíbala. Najednou se u nich objevil barman. V tom dveře opět zavrzaly a do podniku vešel muž, který šel přímo k baru. Postavil se vedle mě a čekal na obsluhu. Podívala jsem se na číšníka, který něco vysvětloval dvojici, která přišla před chvílí. Pán vedle mě netrpělivě poklepával prstem o barový pult a tvářil se netrpělivě. Bylo jasné, že nemá čas.

„Co to bude?“ zeptala jsem se ho a přešla za bar.

„Červený Marlborky,“ řekl nepříjemně. Ze šuplíku, který použil barman, jsem vytáhla tu stejnou krabičku, kterou jsem měla i já a podívala se na kolek.

„Čtyři dolary,“ řekla jsem. Muž mi dal peníze a já mu předala cigarety. S tichým děkuji dešel. Peníze jsem nechala na pultě a šla si sednout na své místo. To už se za barem objevil můj starý známý.

„Namarkuj si červený Marlbora,“ řekla jsem mu a ukázala na bankovky vedle sebe. Přikývl a přešel k pokladně. Pak se na mě záhadně podíval.

„Už si někdy míchala koktejl?“

„Ne, nikdy.“

„Tak, pojď,“ pokynul mi rukou, abych přešla k němu. Ukázal na sešit, ve kterém byly zapsány recepty.

„Tady si najdi Margaritu.“ Jak řekl, tak jsem udělala. Do ruky mi podal shaker a začal do něj nalévat jednotlivé suroviny. Pak nasadil víčko.

„Teď to protřep.“ Opět jsem ho poslechla. Jednou v televizi jsem o tom viděla nějaký pořad, takže jsem se to snažila dělat jako ten chlap v telce. Barman se na mě usmál a přistoupil ke mně. Stoupl si za mě a dlaněmi chytil ty moje. Shaker a naše ruce zvedl do úrovně mé hlavy a začal třepat.

„Musíš to nahnout trochu do strany,“ zašeptal mi do ucha. Po chvilce přestal a oddělal víčko.

„Teď to přelij do té skleničky.“ Ukázal na sklenku, ve které se normálně podává Martini. Nalila jsem to tam a pak mi podal plátek limety.

„A teď to ozdob.“ Ovoce jsem napíchla na hranu sklenky.

„Výborně. A teď to můžeš odnést zákazníkovi.“ To ale nešlo.

„To nechám na tobě. Abych řekla pravdu, jsem dost nemotorná. Než bych tam došla, vylila bych to.“ S úsměvem přikývl a na tác si položil Margaritu a pivo. Poté odešel a já ho sledovala, jak pokládá koktejl před ženu, a poté nalévá pivo tomu pánovi. Pak se vrátil ke mně.

„Jestli chceš, můžeš mi tu pomoct.“ Vlastně jsem neviděla žádný důvod, proč bych nemohla, tak jsem přikývla.

Po chvilce se podnik začal zaplňovat a já měla dost práce za barem. Zanedlouho jsem už uměla obsluhovat automat na espreso a našlehat mléčnou pěnu ke capuccinu. Po pár koktejlech jsem si pamatovala i některé jejich recepty. Mezi nejoblíbenější patřil Sex on the beach a Tequila Sunrise. Čas ubíhal rychle. Většina hostů chodila v době oběda. Po něm už byly obsazené jen tři stolky.

„Ještě půl hodiny a končí mi směna,“ oznámil mi můj dočasný kolega. Podívala jsem se na hodiny a zděsila se. „Co je?“

„Já už musím jít. Za dvacet minut mi jede autobus,“ oznámila jsem mu a šla si pro tašku.

„Počkej tu se mnou a já tě pak odvezu,“ nabídl mi.

„Ale já nejsem odsud.“

„A odkud teda?“

„Z Forks.“

„Odvezu tě.“

„Ale to nejde. Jsou to tři hodiny cesty.“

„Ber to tak, že sis to dneska odpracovala.“ Nezbylo mi než souhlasit. Stejně bych se nedokázala na nádraží dostat včas. Po chvíli do baru přišel černovlasý kluk s blondýnou. Můj kolega po něm hodil klíče.

„Emmette, dneska to je vaše. Na dvojce chtěli platit.“ Emmett si ho měřil potutelným výrazem a pak se podíval na mě. Stála jsem za barem.

„Neřeš to, Emme,“ řekl můj barman a oblékl si bundu. Pro mě to byl signál vzít si tašku a jít s ním ven. Dovedl mě ke stříbrnému Volvu a otevřel mi dveře. Pak jsme se rozjeli. Ani se mě nezeptal, kam má jet, a přesto se vydal na správnou dálnici.

„Tak už víš, co bude tvé další poprvé?“ zeptal se mě po chvíli.

„Ne,“ odpověděla jsem. Tázavě se na mě podíval.

„Tak mi o sobě něco řekni,“ vyzval mě.

„Nevím, co chceš slyšet… Za dva týdny nastupuji do maturitního ročníku, což znamená spoustu učení…“

„Z čeho budeš maturovat?“

„Z angličtiny, španělštiny, biologie a fyziky.“ Překvapeně se na mě podíval. Rozesmál mě. „Hlavně mi neříkej, že jsem blázen. To jsem si už vyslechla od kámošek. Mě tyto předměty prostě baví a jsem v nich dobrá. Mám z nich jenom áčka.“ Přikývl.

„Já jen, že holky si většinou vybírají humanitní zaměření.“

„Jo, ale vážně nevím, jak bych mohla udělat kariéru v anglické literatuře. Samozřejmě pokud bych nechtěla učit, což rozhodně nechci. A ty? Co děláš normálně, když zrovna nepracuješ?“ zeptala jsem se.

„Taky chodím do školy a taky nastupuji do čtvrťáku. A maturuji ze stejných předmětů jako ty. V baru jsem dneska zaskočil za bráchu. Ten podnik patří naší rodině.“

„Aha, a jinak ve volném čase?“

„Když mám volno, tak si čtu, nebo hraji na piano. S rodinou někdy jezdíme kempovat.“ Poslední větou mi vnuknul nápad.

„Nikdy jsem nespala pod stanem ani pod širákem. Díky za inspiraci. Už vím, co budu dneska dělat.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Nechceš jít doufám sama do lesa a strávit tam noc, že ne?“ zeptal se s obavami.

„Ano. To přesně chci.“

„Bude ti vadit společnost?“ V očích jsem měla otazníky. „Navedl jsem tě k tomu, a jelikož jsi sama řekla, žes nikdy nekempovala, byl bych klidnější, kdybych mohl jít s tebou. Přece jenom asi neznáš pravidla přežití v přírodě.“

„Dobře. Vlastně to budou další poprvé.“ Vykulil oči. „Za prvé, nikdy jsem se nenechala domů odvést někým, koho znám sotva pár hodin. Za druhé, nikdy jsem nestrávila noc s cizím klukem a za třetí, nikdy jsem nenakupovala v obchodě s outdoorovým vybavením,“ vysvětlila jsem mu svůj seznam. Opět se zasmál.

„To poslední si můžeš škrtnout. Stan i spacáky mám v kufru.“ Přikývla jsem.

„Vlastně mám jiné za třetí.“ Tázavě zvedl zrak. „Poprvé v životě porušuji tátovy zásady o nebavení se s cizími lidmi.“ Uchechtnul se.

„To je tvůj táta policajt, nebo co?“ zeptal se pobaveně. „To jako fakt?“ reagoval na můj rozpačitý výraz.

„Jo, je to policejní ředitel.“ Začal se nahlas smát.

„Dobře. Ještěže to vím. O to víc na tebe musím dávat pozor.“ Zbytek cesty proběhl normálně. Bavili jsme se o filmech, hudbě a knihách. Ve Forks jsem ho navigovala k našemu domu. Když zastavil, řekl, že se pro mě za hodinu vrátí. Prý má ve městě nějakého kamaráda, se kterým potřebuje mluvit. Přikývla jsem a vešla do domu. Když jsem byla sama, uvědomila jsem si, že s ním, jsem si ani jednou nevzpomněla na svou nemoc. Okamžitě jsem ty myšlenky zahnala a zalezla do koupelny. Vlezla jsem do sprchy a pak šla nachystat sandwiche, abychom měli co jíst. Nakonec jsem si oblékla zateplené kalhoty a rolák. Do batohu jsem schovala jídlo a mikinu. Napsala jsem vzkaz tátovi, že přespím u Angely a v ruce s bundou, šla před dům. Sotva jsem zamkla dveře, už na mě troubil. Ihned jsem nastoupila.

„Tak, kam to bude?“

„Nevím. Nikdy jsem tady v lese nebyla.“ Tázavě se na mě podíval. „Přistěhovala jsem se v březnu. Před tím jsem bydlela ve Phoenixu, takže fakt nevím.“

„Nech to na mně. Jednou jsme tady s rodinou už byli.“ Přikývla jsem, když v tom mě něco napadlo.

„Víš, že si můžu odškrtnout další poprvé?“ Vytřeštil oči. „Poprvé v životě jsem lhala tátovi. Napsala jsem mu vzkaz, že spím u kamarádky.“ Uvolněně se zasmál.

„Tvůj táta není doma?“

„Ne. Je hlavní sezóna, takže pomáhá strážcům parku hlídat turisty. Většinou domů chodí po půlnoci.“ Přikývl, že rozumí. Po dvaceti minutách jsme zastavili u lesní cesty. Vystoupila jsem a vzala si batoh. On vytáhl z kufru krosnu, kterou si přehodil přes záda. Lesní cestu jsme ignorovali a vyšli do lesa. Přestože jsem si dávala pozor, tak jsem i tak často zakopávala. Barman se bavil mou nešikovností, tak mě nakonec pro jistotu přidržoval. Po hodině jsme došli na malou louku. Roztáhli jsme stan a postavili ho. Pak šel sbírat dřevo a já hledala kameny, které jsem použila na vytvoření ohniště. Jak se začalo stmívat, zapálili jsme oheň a posadili se vedle sebe. Povídali jsme si o biologii. Chtěl jít studovat medicínu, jenže mu nedělá dobře pohled na krev, tak se rozhodl pro fyziku. Přál si pracovat jako inženýr v nějakém výzkumu.

„A co tvoje plány? Co chceš jednoho dne dělat?“ zeptal se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že já nemůžu plánovat. Všechny mé sny jsou nedůležité a závislé na mém zdravotním stavu. Celý můj život bude ovlivněný tím, jestli budu vidět a moct chodit. Najednou mi vše došlo a po celém dnešním dni, mi to přišlo líto. Slzy, které jsem neměla u doktora v ordinaci, se teď hlásily o slovo. Můj společník si toho všiml.

„Promiň. Jsem blbec. Neuvědomil jsem si…“ Položila jsem mu prst na ústa, aby mlčel. Nechtěla jsem mluvit o té nemoci. Ne teď.

Kvůli té blízkosti, která mezi námi panovala, nešlo se nedívat do jeho očí. Pohladil mě po tváři a pak si mě přitáhl blíž. Prstem jsem mu přejela po rtech a on se sehnul a políbil mě. Jemně se otřel svými rty o ty mé a vyčkával mou reakci, která na sebe nedala dlouho čekat. Polibek jsem mu oplácela, a čím déle trval, tím více byl nutnější a vášnivější. Jeho rty byly jako droga, které jsem se nechtěla vzdát. Přitáhla jsem ho blíž k sobě, jako bych se bála, že mi uteče. Opatrně mě položil na karimatku a lehl si na mě. Nesměle mi začal dlaněmi přejíždět po těle a já nebyla po zadu. Ruce se mi třásly, přesto jsem potřebovala poznat každý centimetr jeho kůže. Zasypával mě polibky a jemným hlazením. Každý jeho dotyk byl tak… intenzivní a způsoboval mi příjemné mrazení. Čím déle jsme se poznávali navzájem, tím více se vytrácely naše zábrany společně s oblečením. Dlaní přejížděl po mém krku níž až k prsům. Po chvilce jeho ruku následovaly i rty. Jazykem dráždil mou bradavku a já se nezmohla na nic jiného, než vzrušeně zasténat. Necítila jsem stud. Ta touha a chtíč, který jsem pociťovala, byly naprosto nové a nepoznané. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a přitahovala jsem ho blíž k sobě. Přesunul se k mým rtům, do kterých se dobýval jazykem.

Vyšla jsem mu vstříc a hladila ho po hrudníku až k vypracovanému břichu. Líbal mě na krku a sem tam, mě do něj kousnul. Poté mi vždy uniklo pár stenů, které zanikly v tichosti lesa. Jeho chladný dech mě šimral na šíji a způsoboval vzrušení, které narůstalo geometrickou řadou. Pomalu svými rty sjížděl níž. Zastavil se u prsou, a když si s nimi pohrál, přejížděl stále níž k bříšku. Jazykem mi zajel do pupíku a já opět slastně zavzdychala. Pak se opět vracel na horu k mým rtům. Čím výše byl, tím výš směrovala jeho ruka, kterou mě hladil po vnitřní straně stehna. Ta chvíle než se dotkl mého místečka, mi připadala jako věčnost. Vzrušením jsem se pod ním vzpínala a uvolňovala. Jedním prstem opatrně zajel dovnitř. Opět jsem vzrušeně zavzdychala. Každá má buňka chtěla a toužila po jeho těle. Potřebovala jsem ho v sobě cítit, ale on si se mnou hrál. Pokaždé, když mé vzrušení překračovalo únosnou hranici, tempo zpomalil. Nutně jsem se zmocnila jeho rtů a sama mu jazykem zajela do úst.

„Jsi nádherná,“ šeptal mezi polibky. Rukou mi zatlačil na stehno, abych roztáhla nohy. Opatrně se mezi ně vklínil a zadíval se mi do očí. Pomalu do mě vnikal a sledoval mé reakce. Ucítila jsem slabou bolest, která mě donutila zavřít oči, ale po chvilce bolest odešla a já oči opět otevřela. Ihned jsem se přisála na jeho rty a pro něj to byl signál, že může pokračovat. Začal se ve mně pohybovat. Bylo to pro mě něco nového a krásného. Čím rychlejší ten pohyb byl, tím větší slast jsem cítila. Postupně přirážel rychleji a mé boky mu šly naproti. Naše těla se v pohybu sladila a my začali nabírat na tempu. A pak to přišlo. Mé tělo se napjalo a já pocítila šimrání v podbřišku, které mě donutilo prohnout se v zádech. Ten pocit mnou projížděl ve vlnách a já se mu nebránila. Po chvíli i on dosáhl svého vrcholu. Hlasitě jsme oddechovali a opírali svá čela o sebe. Dívali jsme se jeden druhému do očí a líbali se. Už něžně a pomalu jako na začátku. Po chvilce ze mě vyklouzl a lehl si vedle mě. Přikryl nás spacákem a ruce omotal kolem mě. V jeho objetí jsem mlčky sledovala mihotání plamenů. Sem tam mě políbil na šíji a já ani nevím, po jak dlouhé době jsem usnula.

Ráno jsem se probudila do chladného dne. Můj společník nikde nebyl, tak jsem toho využila a oblékla se. Sotva jsem si přetáhla mikinu přes hlavu, objevil se přede mnou s úsměvem na rtech.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě. Pozdrav jsem mu opětovala. „Měli bychom se sbalit. Z toho bude docela slušný liják.“ Ukázal na těžké tmavé mraky nad námi. Přikývla jsem a začala rvát spacáky do jejich obalů. On mezitím sklidil stan a uhasil ohniště. Po chvilce jsme se vydali k autu. Šli jsme mlčky. Nevěděla jsem, jak se mám k němu chovat, tak jsem se záměrně vyhýbala jeho pohledům. Když jsme došli k autu, začalo pršet. Ihned jsme nasedli a vyjeli. Po celou dobu jsme nikdo nepromluvil. Bylo jasné, že i on nevěděl, co si může dovolit. Barman zastavil před mým domem a já chtěla vystoupit. Jenže mě chytil za ruku a donutil, abych se na něj podívala.

„Můžu vědět, jak se jmenuješ?“ zeptal se opatrně. To mě rozesmálo.

„Myslím, že na to je už pozdě.“

„Vím, že ta otázka měla přijít dřív, ale lepší pozdě, než vůbec ne?“ Zakroutila jsem hlavou a natáhla k němu ruku.

„Jsem neznámá.“

„Kráska,“ dořekl a podal mi ruku. „Já jsem neznámý…?“

„Barman,“ odpověděla jsem a on se usmál.

„Takže nashledanou, krásko.“

„Sbohem, barmane,“ řekla jsem a vystoupila z auta. Naposledy se na mě usmál a pak odjel.

O čtrnáct dní později:

Ráno mě vzbudil budík. Byl první školní den a mně se vážně nechtělo vstávat. O prázdninách jsem si zvykla na volnější režim. Nakonec jsem se přeci jen přemohla a odebrala se do koupelny. Po dvaceti minutách jsem z ní vylezla a zamířila do kuchyně. Charlie už byl v práci. Nalila jsem si pomerančový džus a vzpomněla si na mého barmana. Od toho dne jsem na něj nepřestala myslet. Nebyla minuta, kdybych si nevybavovala jeho polibky a dotyky. Přesto, že jsem byla nemocná, jsem každý den, dělala něco nového. Rychle jsem se se svým údělem smířila a rozhodla se nijak neomezovat. Nasedla jsem do náklaďáčku a vyjela do školy. Na parkovišti mě už čekaly Angela s Jessicou.

„Ahoj, Bello. Už jsi slyšela tu novinku?“ spustila Jess. Jen jsem zakroutila hlavou a přivítala se s Ang.

„Budeme mít nové spolužáky.“ No tak to je lituji. První měsíc budou pod drobnohledem školních drben, teda i Jessicy. „Je jich pět a mají nastoupit s námi do maturitního ročníku.“ Jen jsem přikývla, že rozumím a začala se hrabat v tašce. Musela jsem si vypnout mobil. Vážně bych byla nerada, kdyby mě hned první den museli napomínat. Najednou Jessica do mě drcla.

„Už jsou tady.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Snad všichni studenti se mačkali na tom malém parkovišti, jen aby zahlédli naše nové spolužáky. Kolem nás projel velký červený jeep a za ním… stříbrné Volvo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stála jsem, jak opařená a hypnotizovala dveře řidiče toho auta. Z jeepu vystoupil nějaký blonďák s brunetkou a pak černovlasý kluk s blondýnou. Ten černovlasý kluk a ta blondýna z baru. Nakonec se otevřely dveře Volva a z něj vystoupil on. Barman. Přejel po všech pohledem a zastavil se u mě. Na tváři se mu objevil úsměv a rozhodným krokem se rozešel ke mně. Sakra, co mám dělat? Jak se k němu mám chovat? Otočila jsem se na patě a odešla do budovy školy. Ihned jsem vešla do třídy a snažila se uklidnit. Jakmile zazvonilo, odhodlaně jsem se podívala po ostatních. Tvář, kterou jsem hledala, tam nebyla. Naštěstí. Podobný scénář se opakoval ještě třikrát. Pak byl čas oběda. Pomalu jsem se šourala do jídelny, a když jsem do ní vešla, opatrně jsem se po ní podívala. Ani tam nebyl. Zřejmě si dnes jeli jen vyzvednout dokumenty a rozvrhy a nastoupí až zítra. Postavila jsem se do fronty, když mi něčí dlaně chytly za ramena.

„Vyhýbáš se mi?“ zašeptal mi do ucha tak, že mě jeho dech pohladil po šíji, čímž u mě vyvolal mírné vzrušení.

„Ne-e?“ šeptla jsem přiškrceným hlasem a skousla si ret pod tíhou své lži.

„Takže ano. Proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se.

„Protože nevím, jak se mám k tobě chovat,“ řekla jsem pravdu. Pomalu si mě k sobě otočil. Pohledem jsem propalovala jeho hrudník, tak mi rukou nadzvedl bradu, abych se na něj musela dívat. Usmíval se.

„Co třeba začít od začátku,“ navrhl. Jak to myslel? O krok ode mě ustoupil a natáhl ruku.

„Jmenuji se Edward Cullen.“ Úsměv jsem mu oplatila a potřásla si s jeho rukou.

„Bella Swanová.“

„Rád tě poznávám. Dovol, abych tě pozval na oběd.“ Přidržel si mou dlaň ve své a táhl mě k pultu.

Na tuto povídku navazuje kapitolovka Řekni - chci tě!

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a barman: