Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 10. kapitola

01.04.2011 (17:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

10. kapitola - Prsten neznamená bezpečí

Edwardův pohled:

Stačilo trochu nátlaku a Cingar byl volný. Nebylo na tom nic těžkého, jenom to bylo… zvláštní. Po hodně dlouhé době jsem učinil dobrý skutek - tedy, pokud se nepočítá to, že jsem těhotnou paničku zbavil záletného manžílka a podobně. Bylo to hodně divné opět pomáhat.

Ale když jsem se na to podíval z druhé strany, nebyl to zase tak nesobecký čin. Viděl jsem v tom jistou naději, že mi tentokrát řekne úplně všechno, co se dozví v kartách, jelikož ke mně bude cítit jistou vděčnost, že jsem jí pomohl.

Mohl jsem se sice snadno dostat do jejích myšlenek, ale pokud na to nemyslela zrovna v tu chvíli, nebylo mi to k ničemu. Navíc - jako by snad věděla, že dokážu číst myšlenky, si informace, které jí prozradily karty, nechávala pro sebe.

Teď jsem byl sice zvědavý, co mi karty ukážou z mé budoucnosti, ale nemohl jsem vyrazit na cestu hned. I kdybych jel na koni, byl bych ve vesnici mnohem dřív. A ke všemu - nebylo to tu tak špatné. S potměšilým úsměvem jsem se tedy vrátil za hraběnčinou dcerou, která si v zahradách hrála se svými přítelkyněmi z okolí na slepou bábu. Zrovna měla kolem oči hedvábný šátek a s napřaženýma rukama chodila a hledala nějakou kamarádku, aby si mohly roli vyměnit.

Zamířil jsem tedy k ní a její pátravé ruce a skutečně dobrý sluch ji přiměl otočit se ke mně a dotknout se. Okamžitě poznala, že nepatřím k jejím kamarádkám - jeden dotek k tomu bohatě stačil, a tak, místo aby se snažila hádat mé jméno, strhla šátek z očí a překvapeně hleděla.

„Edwarde, vy jste ještě zde?“ usmála se na mě mile.

„Přece jsem nemohl odjet, aniž bych se s vámi a vaší milou společností rozloučil,“ zalichotil jsem jí a všiml si, jak jí tváře zčervenaly jako dvě růžičky. Líbil jsem se jí. A myslím, vlastně jsem si úplně jist, že nejenom jí, ale všem přítomným dámám.

Vždy jsem tak na ženy působil a od chvíle, kdy jsem se stal nesmrtelným, se mé kouzlo snad znásobilo. Lákal jsem ženy jako včely na med. Někdy to nebylo špatné, nebylo potřeba mé schopnosti, aby udělaly to, co jsem chtěl, anebo nebylo potřeba tolik nátlaku, aby to udělaly. Byly povolné a slabé. Měl jsem nad nimi moc a to jsem zbožňoval.

Stejně jako dnes. Zámecká slečinka si umanula nechat si Cingara navždy - že ji i dvůr bude těšit hraním na housle a nebýt mého neodolatelného šarmu, jisté dávky diplomacie a drobátko mého daru, asi bych Cingara z vězení jen tak lehce nedostal.

„Jsme tím neskutečně poctěny, že ano, dámy?“ usmála se na přítomné dívky, které všechny jako na povel sklopily pohled, když jsem otočil pozornost k nim.

„Takže drahým dámám nebude vadit, když s nimi nějaký ten čas strávím, než se budu muset vydat znovu na cesty? Už dlouho jsem totiž nepotkal tak milou společnost,“ podotkl jsem, abych se opět vlichotil do jejich přízně.

„Lichotíte nám, Edwarde, ale nechcete nás doprovodit na malou procházku zahradami?“ zeptala se mile, a tak jsem souhlasil. Nebylo to jenom proto, že bych nějak extra toužil po její přítomnosti, bylo to kvůli její vůni - nebyla vůbec špatná a lákala mě.

Nabídl jsem jí tedy rámě a přivolaný sloužící jí podal krajkový slunečníček, který hned roztáhla, aby jí slunce nesvítilo do očí, a společně jsme se vydali za doprovodu klevetících dívek po štěrkem sypané cestičce do dokonale upravených zahrad.

„A cestujete hodně, drahý Edwarde?“ usmívala se a neustále na mě hleděla.

„Ano, procestoval jsem už hodně zemí,“ přitakal jsem. Proč zapírat, že jsem viděl snad celý starý kontinent a v nejbližší době se chystám i do Ameriky.

„To muselo být jistě vzrušující, vyprávějte mi o tom,“ škemrala.

„A co by si slečna přála, abych vyprávěl?“ odpovídal jsem jí mile.

„Všechno, slyšela jsem o tolika zajímavých místech - a vy jste určitě mnohé z nich navštívil. Muselo to být dokonalé,“ prosila dál. Byla jako malá holčička, která žádá tatínka o vyprávění pohádky na dobrou noc. Asi byla tak znuděná svým životem zde, že chtěla aspoň v představách zažít něco dobrodružného.

„Slečna jistě jezdí dobře na koni, že ano?“ zeptal jsem se, když mě napadlo, jak bych mohl její zvědavou dušičku očekávající dobrodružství potěšit. Slečna jenom přikývla, a tak jsem mohl pokračovat. „To já ovšem také, ale také jsem se naučil řídit i slona, a to už je opravdu něco,“ usmál jsem se na ni a ona při představě toho ohromného zvířete, kterému jsem seděl na hřbetě, zalapala po dechu.

„To je ohromné, a nebál jste se?“

„Ani v nejmenším, bylo to hodně vzrušující. Viděl jsem na míle daleko,“ podotkl jsem, přestože jsem na skutečném slonovi nikdy neseděl, ale co bych neudělal, jen abych se někomu vlichotil do přízně. Zvířata mě nemají zrovna v lásce, cítí ze mě to nebezpečí, které vyzařuji, a nebýt mé síly, asi bych nemohl jezdit ani na koni. Což musím dělat jenom v takových chvílích, jako je například ta dnešní, kdy jsem doprovázel tu mladou cikánku sem.

„Vyprávějte dál, určitě to nebylo jediné dobrodružství,“ usmívala se zasněně.

„Máte pravdu, zažil jsem jich opravdu hodně. Dokonce jsem navštívil zemi, kde i muži nosí sukně a mnoho jiných, mnohdy to bylo opravdu velmi zajímavé,“ souhlasil jsem s ní. O zážitky jsem neměl nouze, bylo jich opravdu hodně - ale většinou ne takové, o jaké stála zrovna tahle rozmazlená slečinka, musel jsem si tedy vymýšlet, což mi - skvělému lháři - nedělalo vůbec žádný problém.

„Páni, to je nádherný prsten,“ poukázala na prsten lesknoucí se na mém malíčku.

„Ano, je opravdu krásný. Získal jsem ho na jedné ze svých cest po Itálii.“

„Je opravdu zajímavý a rozhodně musí být i vzácný. Mohu si ho prohlédnout?“ zeptala se a já zaváhal a pohlédl na nebe, na kterém stálo vysoko slunce. Teď bych prsten neměl sundávat za žádné okolnosti z ruky - bylo by sice jednoduché všem přítomným smazat vzpomínky na mé blyštící se tělo, ale stálo by mě to spoustu energie.

Záchranu před odmítnutím její žádosti jsem našel ve stínu stromu, který od sebe odděloval pečlivě zarovnávané záhonky francouzské zahrady od navolno vysázeného anglického parku. Došel jsem tedy až k němu a opatrně jsem prsten sundal z ruky.

„Opatrně, je to památka,“ poznamenal jsem, když si začala prsten prohlížet ve slunečním světle. Už to bylo hodně dlouho, kdy jsem ho naposledy sundal z prstu – a to bylo vlastně jenom jednou. Skrýval mé tajemství a dovoloval mi v rámci možností být nenápadný, a přitom to byl jenom zlatý kroužek, do kterého šikovné zlatnické prsty vryly nějaké znaky, s hematitově černým kamenem.

„Máte pravdu, je skutečně krásný,“ souhlasila se mnou a po další chvíli zkoumání mi ho vrátila, já si ho navlékl na malíček, kam patří, a mohli jsme pokračovat v naší procházce.

Nikomu během toho nepřišlo divné, že Sofie propustila hráče na housle bez nějakého problému. Všem, až na její matku, která si nás našla ve chvíli, kdy jsme se vrátili k budově zámku.

Nějak jí to nešlo na rozum, a tak jsem se do toho musel vložit i já a říct i ctěné hraběnce to, co jsem řekl její dceří a to, že Cingarovo hraní není hodno tak citlivých oušek, jako jsou ty hraběnčiny, a navíc, že se to do jejich společnosti nehodí.

Stačilo přihodit lehký úsměv a měl jsem v hrsti i matku.

Miraclin pohled:

Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že se dneska stane něco důležitého, ale neměla jsem nejmenší potuchu, co by to mohlo být. Všechno vypadalo jako obvykle, do světnice přiběhl kocour a hned se mi začal třít o nohy, aby dostal trochu mléka, venku kokrhal kohout a nic se nelišilo od normálu.

Bylo pondělí a s ním i začátek nového týdne. Mara se musela vrátit na statek, kde sloužila. Sama jsem přemýšlela nad nějakou službou, abych věčně nezahálela doma, ale nerada jsem nechávala matku samotnou. U Mary to bylo jiné. Ona měla ještě tři sourozence a její táta žil s nimi - nemusela se bát, že někoho nechá samotného, když půjde za prací i do sousední vesnice nebo snad do města.

Ještě než jsem se stačila opláchnout a zahnat poslední známky spánku, vešla mi do světnice matka s úsměvem, kterým se snažila maskovat všechny svoje starosti.

„Dobré ráno, jak jste se vyspala, matko?“ zeptala jsem se jí a snažila se nevšímat té vrásky na jejím čele. Měla jsem obavy, že je to všechno jenom kvůli mně, stejně jako stříbrem prokvetlé vlasy.

„Jednou z té postele nevstanu,“ odpověděla mi kysele.

„Tak tohle ať už nikdy neslyším,“ odporovala jsem jí. Podobnými nesmyslnými řečmi jenom marnila svůj čas. Ještě vůbec nebyla tak stará, aby myslela na smrt. Neměla jsem tyhle její řeči vůbec ráda. Měla jsem proto o ni ještě větší strach a rozhodně to potvrzovalo mé přesvědčení, že do služby nemůžu - pokud ji tedy nenajdu zde.

„Miracle, co to zase děláš?“ obořila se na mě matka, když jsem ukončovala modlitbu a zrovna se křižovala.

„Modlila jsem se, matko,“ odpověděla jsem jí poslušně.

„Ano, to jsem viděla, ale nebylo to jenom modlení. Opět jsi mluvila s otcem?“ zeptala se mě ostře, a tak jsem jenom sklopila hlavu, nemělo smysl jí lhát, věděla, že jsem opět neuposlechla její slova. „Ach, holčičko, copak nevíš, co jsem ti o tom říkala? Nesmíš s ním takto mluvit,“ povzdechla si a sedla si na lavici vedle kamen.

„Proč? Vždyť kdyby se mnou nechtěl mluvit, tak mi neodpoví,“ namítla jsem.

„Ale tak to není…,“ protestovala.

„Tak proč? Je to proto, že když s ním nemůžeš mluvit ty, tak nemůžu ani já?“ osočila jsem ji, aniž bych si to uvědomila. Ta slova ze mě vypadla a až potom jsem si uvědomila, co jsem to řekla. A nebyla jsem jediná překvapená.

„Tak tohle si myslíš? Že kvůli tomu ti nedovoluju s ním mluvit? Tak to ti povím, že se pěkně mýlíš. Jsem ráda, že jsi s ním v kontaktu, ale ono je to všechno mnohem složitější. Oni, ti nahoře, mají taky svoje pravidla a za jejich porušení mohou být potrestáni,“ oponovala mi a já si to konečně uvědomila.

„Omlouvám se, tohle mě nenapadlo - myslela jsem, že jenom žárlíš,“ žádala jsem o odpuštění mé prostořekosti.

„Ty máš se svým otcem jako jediná tohle pouto. Jsi částečně jako on, proto spolu můžete komunikovat. Teď jsem ale ráda, že se to vyjasnilo, a ty se podle toho budeš i chovat,“ usmála se na mě takovým tím mateřsky unaveným úsměvem.

„Ještě jednou se omlouvám, matko. A teď, když mě omluvíte, šla bych se podívat do vesnice,“ požádala jsem o svolení a neušel mi matčin podezřívavý pohled. Hned poznala, že ještě před vesnici zabočím do cikánského tábora. Ale já jsem musela, chtěla jsem se dozvědět, jak je na tom Cingar, to mi přece nemůže zakázat.

„Dobře, ale ať si do klekání zpátky, dokud nechytnou toho ničemu, co zabil toho milého mládence, nebude venku bezpečno,“ odpověděla mi starostlivě.

Do ruky jsem si vzala pletený šál, kdybych se přece jenom vracela později, aby mi nebyla zima, a vydala jsem se na cestu. Celou dobu jsem však přemýšlela nad tím, co by se mohlo otci stát, kdyby se mnou pořád mluvil. Jednou nebo dvakrát se mi neozval a já si tehdy myslela, že jsem musela udělat něco špatného, ale teď jsem věděla, že to tak není. Navíc jsem doufala i v to, že kvůli mně nebude mít nějaký problém.

Nevěděla jsem, co ho tam nahoře čekalo, když se vrátil po tom výletu na zem, ale jistě to nebylo nic příjemného, když se pak dozvěděli, že svedl počestnou dívku - a pak s ní navíc měl i dítě!

Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Až teď jsem si uvědomila, že se otec dopouštěl chyb, které se musí trestat i v nebi.

Asi bych měla své příští rozhovory s ním značně omezit, abych mu nezpůsobovala jenom větší problémy, usoudila jsem. Navíc se nebude ani matka hněvat, když s ním nebudu mluvit.

Bylo to tak prosté řešení, ale nevěděla jsem, jestli to dokážu dodržet. Otec mi hodně chyběl a rozhovory s ním pro mě byly mnohdy útěchou, vždy mě dokázaly pohladit po duši a cítila jsem se líp. Teď nebudu mít žádnou útěchu, budu se muset se svými problémy vypořádat sama, bez jeho pomoci.

Matka by mi sice byla ochotna vždy pomoci a stačilo by se jenom zmínit, ale nechtěla jsem ji se vším zatěžovat. I tak měla těžký život sama o sobě.

Do tábora jsem došla za malou chvíli. Od včerejška se tam nic nezměnilo, všude vládla chmurná nálada. Nic tu teď nepřipomínalo ten bezstarostný spolek lidí, kteří se zde před časem usadili a jejichž tábor zněl neustále dětským smíchem.

„Přišla ses na nás podívat?“ přivítala mě s úsměvem, který odkrýval posledních pár zubů, Chavi.

„Ano, chtěla jsem se zeptat, co je nového,“ přitakala jsem.

„Ani se neptej, děvenko, jde to s námi z kopce. Cingara nám zavřeli, Bella ráno zmizela, bůh ví kam, i s dvěma našimi koňmi a obchody také nejdou,“ začala si stěžovat a já na ni jenom nevěřícně hleděla.

„Bella zmizela?“ zajíkla jsem se, když jsem ta slova vyslovila.

„Musela z tábora odejít ještě před svítáním, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ dodala a já si k ní přisedla k ohništi, na kterém se pomalu připravovala jejich dnešní večeře. Chavi byla hodně zadumaná a já se jí vůbec nedivila.

„Určitě se vrátí, stejně jako Cingar. Včera jsem se za něj modlila.“

„Snad to bude stačit,“ namítla a já sepjala úpěnlivě ruce. Na pochyby nebyl čas. A já jsem ani nevěřila v to, že by svět mohl být vůbec takhle nespravedlivý. Věděla jsem, že se lidem občas dějí křivdy, ale obvykle si za to lidé mohli sami. V potrestání špatných činů jsem věřila stejně jako v odměnění těch dobrých. A Cingar s Bellou rozhodně nepatřili k těm zlým.

„Věřte mi, že ještě než budete muset odjet, tak je tu budete mít oba dva,“ přislíbila jsem s velkou důvěrou a chystala jsem se odejít, když tu nebyla Bella, neměla jsem tu co dělat, ale v tom jsem najednou zaslechla povědomý zvuk.

Housle.

Zbystřila jsem a nebyla jsem jediná, která si toho zvuku všimla. Všichni se najednou octli venku z maringotek a stáli spolu s námi kolem malých ohnišť a hleděli směrem, odkud se ozýval ten zvuk.

S každým dalším úderem srdce byl ten zvuk hlasitější a housle zněly veseleji. Cítila jsem, jak se okolí naplňuje radostí a ve chvíli, kdy do tábora vjela na koni Bella s Cingarem, všichni propukli ve velký jásot. Cingarova matka se dokonce štěstím rozbrečela, když mohla konečně obejmout svého syna. Ke společnému objetí se přidal i jeho otec, kterému také stekla jedna slza po tváři, ale který ji, jako správný muž, dokázal rychle skrýt.

V tu chvíli jsem se tam cítila trochu zbytečná. Všichni se tam objímali jak s Bellou, tak s Cingarem a já jsem měla chuť odejít a nechat jim tohle odpoledne a blížící se večer na oslavu v tom velikém rodinném kruhu. Jenomže to by si mě nesměla všimnout Bella.

„Miracle! Jsem ráda, že tě vidím,“ přiřítila se ke mně a taky mě objala. Pusu měla od ucha k uchu roztáhlou upřímným úsměvem, vlasy se jí v loknách stáčely skoro k pasu a drobné penízky jí cinkaly na šátku, který měla kolem pasu. Vypadala opět velmi pěkně, můj přesný opak taková živelná a bez zábran.

„Taky tě ráda vidím, Chavi říkala, že jsi ráno zmizela, měla jsem strach.“

„Jela jsem pro Cingara,“ mávla nad tím rukou, jako by to nic nebylo.

„Jenom tak? Hraběnka ho přece nemínila hned pustit,“ divila jsem se. V tom muselo být i něco jiného.

„Máš pravdu, ale… nejela jsem tam sama,“ dodala po chvíli a já jsem jen hořela zvědavostí, kdo tam s ní mohl asi tak jet, že měl takový vliv na hraběnku. A Bella to na mě asi zřejmě poznala. „Byl to pan Edward,“ procedila skrz zuby.

„Ach…, já jsem ti říkala, že je to milý člověk a tys' mi nevěřila!“ osočila jsem ji s úsměvem. Belle se však na mém princi něco nezdálo, stále k němu chovala určitou averzi. Nechápala jsem ji.

„Něco za to ale chtěl,“ řekla zachmuřeně a zadívala se zpět k veselému davu, v jehož středu stál Cingar a teď už znovu hrál na housle.

Překvapeně jsem zamrkala. „A co?“ zeptala jsem se zvědavě a trochu s obavou, přestože mě ani ve snu nenapadlo, že by Bellinu současnou situaci mohl nějak zneužít.

„To zatím netuším. Až se vrátí ze zámku, staví se zde,“ odpověděla mi.

Edwardův pohled:

Odpoledne strávené na zámku nebylo zrovna jedno z nejpříjemnějších. Musel jsem se neustále přetvařovat, přesto jsem to párkrát už nedokázal vydržet a byl jsem donucen upravit jejich vzpomínky na ty chvíle.

Mladá slečna se mě snažila zdržet i přes noc a byla celkem výmluvná, to se musí nechat, ale já se nedal oblomit a nakonec jsem se vydal na cestu zpátky. Měl jsem však ještě jednu zastávku, přestože jsem nepředpokládal, že za Isabellou budu moct hned, jak se vrátím.

Neustálé přetvařování mě nejen znechutilo, ale i unavilo, takže jsem potřeboval doplnit síly před tím, než se vrátím do cikánského tábora a budu se snažit zjistit o sobě něco víc, než co jsem věděl. Pořád mi nešlo na mysl, jak by o mně nějaká osoba mohla vědět víc jak já sám.

Nebylo to možné a já jsem to hodlal dokázat.

Teď to ale chtělo nutně na lov. Isabella a to její karetní čarování a Miracle a ta její až podivně dobrá povaha, to tvořilo velmi nezvyklou dvojici a já jsem hodlal zjistit, co se za tím skrývá.

Tohle tajemství totiž bylo jedno z mála vzrušení, které jsem mohl ve své nesmrtelnosti zažít. Kromě té dnešní záchranné mise, kterou jsem podnikl po více než několika desetiletích, jsem nic zajímavého už dlouho nepodnikl.

Chtělo to změnu.

Stereotypy jsem k smrti nenáviděl.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 10. kapitola: