Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 9. kapitola


Zamilovaný anděl - 9. kapitolaPo dlouhé době odmlky jsem opět zde s touto povídkou. Snad si na ni ještě několik z vás vzpomene.

Opět se vracíme za andělsky hodnou Miracle, upírským Edwardem a cikánkou Isabellou, která umí z karet věštit budocnost. Naposledy jsme s touto trojicí setkali, když se Miracle setkala s Aleronem - královským synem - a Aleronova sestra se zamilovala do hudky, kterou vyluzoval Cingar na své housle. Jelikož ji však nechtěl následovat do jejich sídla, rozhodla se ho uvěznit.

Všichni jsou teď smutní a neví si rady. Jak to bude dál? Co bude s Cingarem? Jakou úlohu má v celém příběhu Aleron? Snad se tedy kapitola bude líbit a necháte mi nějaký ten komentář, děkuju, vaše Petronela.

9. kapitola - Cikánské karty

 

Miraclin pohled:

Alerona jsem tu vůbec nečekala. Vlastně, mohlo mě napadnout, že když je prozměnu doma, budu ho tu potkávat častěji. Přesto jsem nechápala, proč si Edward myslel, že jede ke mně.

„Zdravím tě, krásná neznámá,“ usmál se, když přijel blíž a smekl klobouk. „Až když jsme se včera rozloučili, jsem si uvědomil, že neznám tvé jméno a rád bych toto nedopatření napravil,“ řekl a seskočil z koně přímo přede mě.

„Ehm… mé jméno je Miracle, pane,“ odpověděla jsem mu poslušně a poklonila. Aleronovi se však nelíbilo, že mu prokazuji úctu, jakou si po právu zaslouží. Donutil mě podívat se do jeho úsměvem rozzářeného obličeje, a taky jsem se musela usmát.

„Tak je to mnohem lepší, a vždy, když budeme sami, tak se mi nemusíš uklánět.“

„Ale my přece nejme sami. Edwarde?“ chystala jsem se Edwarda představit, ale už vedle mě nestál. Začala jsem se tedy zmateně rozhlížet kolem dokola, ale nikde jsem ho neviděla. Copak se mohl jenom tak vypařit? Napadlo mě.

„Obávám se, že zde žádný Edward není a budu ti muset stačit jenom já, Miracle,“ upozornil mě a já se na něj znovu podívala. Je možné, aby kvůli Aleronovi Edward zmizel? Povzdechla jsem si, když jsem usoudila, že je to asi pravda. A zrovna, když se Edward nabídl, že mě doprovodí domů… ach jo.

„Ano, Edward tu není,“ přitakala jsem zklamaně. Proč mě tu nechal samotnou?

„Snad jsem něco nepokazil?“ zarazil ho můj zkormoucený obličej. Nechtěla jsem, aby se trápil proto, že jsem se trápila já kvůli Edwardovi, a tak jsem se na něj co možná nejupřímněji usmála a za jeho doprovodu se konečně vydala domů.

 

 

Edwardův pohled:

Stačil mi jenom jeden pohled na toho mladíka v sedle, abych si uvědomil, že Miracle na něho udělala velký dojem. Jistě to bylo tou její povahou, byla tak milá a přívětivá úplně na všechny a to je ani nemusela znát. Všichni ji zde měli rádi, ale už od přírody jsem byl podezřívavý, abych v tom viděl něco víc.

Chtělo by to dozvědět se o ní ještě víc, než mi dovoluje sama. Přemýšlel jsem o ní a na mysli mi vytanula opálená tvář její cikánské kamarádky. Ta toho sice nebude moc vědět, ale - třeba by mi něco mohla říct, jenom na ni budu muset zapůsobit i jinak, nesmím u ní znovu vyvolat strach, to by mi potom nemusela říct nic.

Nechal jsem tedy Alerona s Miracle a vydal jsem se svou cestou. Tady se mi totiž začínalo líbit. Možná tu přece jenom nějakou dobu pobudu, než se vydám na další cestu.

Nikdy jsem na věštby nevěřil, ať už to byly čarodějnice věštící ze skleněné koule, cikánky vidící budoucnost v kartách nebo astronomové předpovídající náš osud ve hvězdách. Původním mým úmyslem bylo jenom z legrace zjistit, co mi karty předpovídají a teď… byl jsem z toho všeho zmatený.

Je jasné, že karty nemohou mít pravdu. Já jsem lásku měl, ztratil jsem ji a znovu nezískám jinou. Ta cikánka v nich nemohla vidět lásku, byla to chyba a já jsem byl odhodlaný ji jakýmkoliv způsobem dokázat, že láska není cit určený pro mě.

Jenže jsem nevěděl jak.

Den se totiž opět skláněl ke svému sklonku a v táboře se rozhořel velký oheň, jenže jsem pro tentokrát odtud neslyšel žádné housle. Jediné, co mě zaujalo, byl ten lehký proud magie, který opět prodchnul dnešní noc. Na nebi byly vidět první hvězdy, slunce zapadlo za nedaleký kopec a všude nastával klid.

Ten věčný klid, který zažívají obyčejní lidé žijící obyčejný život.

Klid, který já nikdy nepoznám. Přesto jsem ho lidem nezáviděl. Pravda, někdy se mi po něm zastesklo, ale obvykle to bylo jenom na malou chvíli. Poté jsem se znovu vzpamatoval a všechno bylo jako dřív.

Na dnešní večer, který měl být klidný jako všechny předchozí v této vesnici, jsem však neměl žádné plány. Nechtělo se mi trávit noc s místními štamgasty v hospodě, ani sedět ve svém pokoji, kde bych byl napospas jenom svým vlastním myšlenkách. Chtělo to něco podniknout, jenomže mě vůbec nenapadalo co.

 

Připadal jsem si jako v zakletém kruhu a to se mi nikdy dřív nestalo. Vždy jsem se choval naprosto instinktivně a okamžitě jsem i věděl, co chci podniknout, jenže teď mě něco drželo zde a zároveň táhlo dál. Měl jsem pocit, jako bych měl někam jít, abych se dozvěděl víc, ale to ,co jsem nevěděl bylo - kam bych měl jít?

Měl bych se vrátit do cikánského tábora a žádat po té dívce vysvětlení jejích slov? Nebo se vydat za Miracle a zjistit na vlastní pěst něco o ní? Anebo to prostě všechno vzdát, nechat to tak, ať se to vyvrbí, jak chce, i beze mě?

 

Ne! To by nešlo. Ty karty přece nemohly lhát ve všem, minulost mi vypověděly takřka celou - v tomhle se cikánka nemýlila, rozhodně tedy v tom všem bude kousek pravdy a já zjistím jaký.

Odhodlaně jsem se vydal tedy k táboru, kde venku seděli už jenom stařešinové. Jak jsem zaslechl, tak nějaká moudrá Chavi - pche, prý moudrá, tak ji označovali jenom proto, že byla nejstarší v celé jejich osadě a věděla toho hodně, ale ani zdaleka se to nemohlo rovnat mým zkušenostem a vědomostem, které jsem za svůj nesmrtelný život nabyl a získal - a ještě několik dalších, mezi nimiž byl i manželský pár. Žena měla oči zarudlé od pláče a muž ji chlácholivě svíral v náručí.

„Uvidíš, všechno bude v pořádku. Nic se mu nestane i Isabella to tvrdila,“ šeptal jí do ucha a žena dál rozrušeně žmoulala cíp své sukně v rukou.

„Tohle se nemělo stát, už od rána jsem měla takový divný pocit a potom se tu objevila ta slečna ze zámku… já věděla, že my do jejich života nesmíme zasahovat,“ lamentovala a neměla se k utišení.

„Chavi, řekni jí něco, ode mě si nedá nic vysvětlit,“ požádal muž onu moudrou ženu, sedící s nimi u ohně.

Se zaujetím jsem čekal, co se stane. O uvěznění toho cikánského kluka, který tu každý den hrával na housle, jsem už dávno věděl. Bylo to tu moc malé na to, aby se tu něco utajilo - zvlášť před někým, jako jsem já.

Jeho hra na housle byla opravdu zvláštní a dokázala chytit za srdce svého posluchače. Nedivil jsem se tedy oné zámecké slečince, znavené všemi dvorskými hudebníky, že si přála potěšit své zhýčkané ouško poslechem téhle kočovné hudby, plné života, která vypravuje život jeho hráčů a tanečníků.

„Merengo, Gaspar má pravdu, všechno se napraví a než se všichni nadějeme, budeme tu slavit Cingarovu svatbu, neboj se,“ přidala se na Gasparovu stranu i Chavi, ale na ženu v jeho náručí se nepodívala, stařeckýma očima totiž sledovala plameny, jako by se snad z nich chtěla něco dozvědět.

„Ráda bych ti v tomhle věřila, stejně jako ve všem, ale nejde to. Teď si však půjdu lehnout - jak se říká, ráno moudřejší večera,“ poznamenala a zvedla se od ohně. Poté zamířila k jedné maringotce, do které vstoupila a pohled ostatních, kteří jí doprovázeli, se vrátil zpět k ohni.

Všichni se strachovali o budoucnost Cingara a jejich kmene. Bez něj nemohli odjet a zároveň nemohli dlouho setrvat na tomto místě. Bylo to pro ně tragické, ale já jsem v tom viděl jistý způsob, jak se dozvědět něco víc o předpovědi, kterou mi Isabella vyčetla z karet a nehodlal jsem se téhle možnosti jenom tak lehce vzdát.

Přesto jsem musel počkat. Isabella by jistě nebyla ráda, kdybych k ní do pokoje vtrhnul uprostřed noci – ačkoliv bych ji nabízel pomoc, pro jejího kamaráda, jenom s malou odměnou, která ji nebude stát nic víc, než nové nakouknutí do karet, nebo obšírnější vysvětlení, toho jejího posledního vidění.

 

 

Bellin pohled:

Bylo mi Merengy líto. Musela se cítit skutečně hrozně, když jí sdělili, že její syn sedí ve vězení jenom proto, že se chtěl vrátit domů a odmítal do nekonečna hrát té nafoukané slečince, která si říká madam!

Sama jsem zuřila, když nás za ním nechtěli ani pustit. Tohle si přece nemůžou jen tak dovolit. Nechápala jsem ty lidi, co jenom přihlížejí, protesty si šuškají mezi sebou, ale nahlas je nikdo nevysloví, jen aby náhodou neskončili spolu s tím nešťastníkem ve vězení. Byla to velká nespravedlnost a já jsem s tím nemohla nic udělat!

Bezmoc jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Obvykle jsem si v takových chvílích vyložila karty, které mi aspoň naznačily, jakým směrem se bude všechno nadále vyvíjet, ale tentokrát byly jejich náznaky velmi nesrozumitelné.

A když jsem se zeptala Chavi, raději mě odrazovala od dalšího zkoumání.

Nechápala jsem proč, mělo by jí přece na Cingarovi záležet aspoň tak jako mně. Vždyť ho prakticky vychovala ve chvílích, kde jeho rodiče vydělávali peníze na obživu. S Cingarem jsme se díky Chavi stali skoro sourozenci a ona naší babičkou.

Doufala jsem v nějaký zázrak, který by pomohl Cingarovi z vězení, protože spoléhat na tu nafrněnou paničku ze zámku, tak to se opravdu nedalo.

 

 

S nezodpovězenými otázkami a pocitem ukřivdění jsem se propadla nakonec do bezesného spánku, který mi dal na několik hodin zapomenout na všechny tyhle problémy, ale jen co jsem ráno otevřela oči, tyhle problémy se tu na mě vyřítily znovu a snad ještě s větší intenzitou než včera večer.

Bylo ještě poměrně brzy, ale usnout jsem znovu nemohla. Slunce ještě nevyšlo a v táboře byl klid. Z ohniště, které muselo před nějakou chvílí dohořet, stoupal tenký sloup kouře a z ohrady, kde jsme měli koně, se ozývalo tlumené řehtání.

Vyšla jsem z maringotky a z kotlíku, který stál nad druhým dohořelým ohništěm, jsem si nalila do plechového hrnku trochu kávy a potom k sobě přitáhl vlněný šál. Ač bylo léto, ráno bylo poměrně chladné. Se svou kořistí jsem se nakonec vrátila do svého vyhřátého obydlí, kde jsem si sčesala vlasy do copu a nasadila náušnice, které se mi ve velkých kruzích koupaly na uších.

Ještě než jsem však stačila dopít studenou kávu, ozvalo se tiché zaklepání. Měla jsem pocit, že se mi to jenom zdálo, ale potom se to zaklepání ozvalo ještě jednou, tentokrát trochu silněji.

„Pojďte dál, je otevřeno,“ pobídla jsem časného návštěvníka ke vstupu a usrkla z hrnku hořké kávy, která tak chutnala Chavi, avšak mně jenom kroutila pusu.

„Doufám, že neruším,“ ozval se od dveří povědomý, hluboký hlas.

Otočila jsem se tím směrem a zarazila se. Čekala jsem tu kohokoliv z tábora, ale toho podivného cizince, v jehož případě mě vždy zamrazilo, byl ten poslední, koho bych zde čekala, navíc v tak časnou hodinu, jako byla tato.

„Oh, já - nečekala bych vás tu,“ odpověděla jsem mu překvapeně.

„Omlouvám se za tak časnou návštěvu, ale mám pro vás obchod. Dokonce bych mohl říct, že velmi výhodný obchod,“ podotknul a já na něj překvapeně zírala.

„O jaký obchod se jedná?“ zeptala jsem se zvědavě, ale zároveň podezřívavá.

„Pomůžu ti dostat toho hráče na housle ven z vězení,“ odpověděl mi zcela vážně a já na něj jenom vykulila oči.

„To myslíš vážně? Pomůžeš mi dostat Cingara z vězení?“ Nechápala jsem, proč by tohle měl dělat, vždyť se skoro neznáme. „Proč bys to dělal? Co bys z toho měl? Nebo spíš, co chceš na oplátku za to, že nám pomůžeš?“

„Řekněme, že bych z toho měl osobní prospěch,“ odpověděl mi záhadně.

Chtěla jsem dostat Cingara zpátky domů, zpět k nám, ale nevěděla jsem, jak a teď se tu objeví tenhle záhadný cizinec a nabídne nám pomoc. Nevěděla jsem, jestli bych měla jeho nabídku přijmout - přece jenom se mi na tom něco nezdálo.

„Co myslíš tím osobním prospěchem?“ nedalo mi to a znovu jsem se zeptala.

„Jsi nedůvěřivá a to je možná dobře, ale teď mi musíš věřit, pokud chceš získat svého přítele z vězení. Jak to totiž vypadá, sám se z té cely nedostane a na hraběnku a její dceru se spoléhat nemůže.“ Něco přede mnou skrýval, a přestože jsem mu i nadále nedůvěřovala, nabízel mi šanci dostat mého bratra ven z vězení a potom bychom mohli všichni odjet zase někam dál.

„Něco mi říká, že bych vám neměla věřit, ale… dobrá, pokud mi můžete pomoct dostat Cingara z toho vězení, půjdu s vámi a pomůžu vám,“ souhlasila jsem s jeho nabídkou, přestože jsem stále nevěděla, co to pro mě bude znamenat.

„Dobrá, ale měli bychom vyrazit co nejdříve,“ ponoukal mě.

„Tak na mě počkej venku, hned tam budu,“ ujistila jsem ho a dopila zbytek kávy. Už nebyla tak hořká, jako když jsem se napila poprvé, teď mi svitla naděje dostat Cingara ven, a tak i káva chutnala lépe.

 

 

Nevěděla jsem, v čem přesně spočívá plán na osvobození Cingara, ale doufala jsem, že to bude něco čestného. Třeba se nějak zná s tou hraběnkou a dokáže ji přesvědčit. Ale nějak jsem v to nevěřila.

Jelikož všichni stále spali, nehodlala jsem nikoho budit, a tak jsem z ohrady vyvedla jenom dva koně, které jsem za cizincovy pomoci osedlala, a společně jsme mohli vyrazit k hraběcímu sídlu, které bylo nedaleko Le Havre. I na koních to však byla cesta trvající skoro několik hodin. Ani jsem se tedy nedivila, že hraběcí návštěvy jsou v téhle vesničce tak výjimečné.

„Ještě jste mi pořád neřekl, co z toho budete mít vy!“ volala jsem na pana Cullena, když jsme se bok po boku hnali rozlehlými loukami a zpomalovali do klusu v hůře prostupných lesích. Neznala jsem to tu, a proto jsem spoléhala opět na mého společníka. Bylo to až nepříjemné, že spoléhám zrovna na někoho, ke komu nemám zrovna největší důvěru.

„Budu mít na vás jenom pár otázek - to bude moje odměna,“ zavolal na mě a jeho kůň se pod ním vzepjal na zadní a poté vyrazil tryskem vřed. Musela jsem tedy pobídnout i svého koně do rychlejšího běhu, jinak by se mi během chvíle ztratil z dohledu a já bych se octla naprosto sama v neznámé krajině.

Vítr mi vlasy naháněl do obličeje a oslepoval mě tak. Rozhodně jsem nemohla v podobném stylu pokračovat v cestě a musela jsem proto risknout to, že se mi můj průvodce ztratí a zastavila jsem svého koně, abych si mohla vlasy stáhnout šátkem.

„Za chvíli jsme na místě. Není to už daleko,“ zaslechla jsem najednou vedle sebe jeho hlas a podívala se na něj.

„Tak to jsem ráda,“ podotkla jsem. Nedělalo mi problémy jezdit na koni, Cingar mě to naučil, ale nebyla jsem zvyklá jezdit tak dlouho a ještě tryskem, přestože to bylo velmi uvolňující, cítit ve vlasech vítr a celkově tu volnost.

„Tak jedeme, ještě musíte dneska zpátky,“ řekl a než jsem se nadála, poháněl svého koně opět vpřed. Upravila jsem si tedy šátek a rozjela se za ním. To tak, aby se mi kousek před cílem cesty ztratil. I když, teď bylo docela pravděpodobné, že bych dorazila už sama, přestože sídlo ještě nebylo ani zdaleka na dohled.

 

 

Přestože mi tvrdil, že je to jenom kousek, jeli jsme ještě minimálně půl hodiny, než jsem zahlédla v dálce první věže zámku. Asi je zvyklý hodně cestovat, když i tuto vzdálenost považoval za kousek - a to jsme opět jeli tryskem!

„Jaký je váš plán? Znáte se snad s hraběnkou?“ zeptala jsem se, když jsem si uvolnila vlasy z uzlu a seskočila z koně. Stáli jsme zrovna na nádvoří, kde pobíhali lokajové a služebné v perfektně padnoucích mundůrech.

„Neznám, ale stejně ještě dneska odjedete s Cingarem domů,“ odpověděl tak rozhodným hlasem, že mi nezbylo nic jiného, než mu věřit.

„Jak myslíte, jdeme?“ zeptala jsem se ho, když si i můj kůň neklidně odfrkl.

„Ne, půjdu jenom já. Vás někdo odvede za tím hráčem do vězení a ještě někdo by se mohl postarat o naše koně, rozhodně musejí mít po té cestě žízeň,“ poznamenal a než jsem se nadála, už jeden lokaj odváděl naše koně směrem ke stájím a druhý mě vedl opačným směrem.

Nějak rychle se všichni zhostili svých úkolů. Bylo to až prapodivné, stačil jim jeden pohled na můj doprovod a všechno dělali, jako by pana Cullena znali už věčnost, nebo jako by byl snad obyvatelem sídla. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda, že se konečně dostanu k Cingarovi, když jsem tu byla minule, nemohla jsem ho ani vidět.

„Bello, co tu děláš?!“ vykřikl překvapeně, když mě spatřil na chodbě vedoucí k němu do žaláře. Byla to odporná kopka, kde byla jen dřevěná pryčna a polštář vycpaný slámou.

„Přišla jsem pro tebe,“ odpověděla jsem mu a vzala ho přes mříže za ruce.

„To, myslím, nepůjde,“ odporoval mi smutně.

„Já si to nemyslím, navíc tu nejsem sama, přijel se mnou ten cizinec, co jsem mu věštila z karet. Moc mu sice nevěřím - tedy co se týká jeho osoby, ale jsem přesvědčena, že tě dokáže dostat ven,“ vysvětlila jsem mu všechno.

„Pokud mu v tomhle věříš, tak mu budu věřit taky,“ přitakal a pak jsme si povídali.

Po nějaké chvíli přišel strážný spolu s panem Cullenem a než jsem se nadála, už odemykal Cingarovu celu a pouštěl ho na svobodu!

„Děkuji vám, pane Cullene, za svobodu. Bella mi řekla, že za ni dlužím právě vám,“ usmál se na něho šťastně Cingar a natáhl k němu ruku. Jeho zachránce ji po chvíli přijal.

„Rozhodně nemáte zač, teď byste ale měli vyrazit, abyste se nevraceli za tmy, zde v okolí je to ještě klidné, ale dál od sídla bych na to moc nespoléhal,“ podotkl a společně jsme vycházeli z ponurého a vlhkého vězení.

Venku na nás čekali již trochu odpočinutí koně, a tak jsme mohli hned vyrazit na cestu, jenže… neměli jsme dost koní.

„Bella pojede se mnou na koni, to nebude problém,“ řekl hned Cingar.

„To není potřeba, Isabella může jet na vlastním koni, já tu nějakou chvíli zůstanu a až se vrátím do vesnice, tak si vyberu svou část obchodu,“ přislíbil a odcházel zpět dovnitř zámku.

Nechápavě jsem na něj hleděla. Tvrdil, že se s hraběnkou nezná a přitom se tu chová, jako by mu to patřilo! Ale vlastně, ono je to celkem jedno, hlavní teď je, že je Cingar venku z toho odporného vězení a my se můžeme vrátit domů.

Nasedli jsme na koně a klusem jsme vyjeli z nádvoří a potom tryskem pryč od toho prokletého sídla.

 

 

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!