Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 7. kapitola

11.11.2009 (20:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2642×

Na dnešek jsem se těšil. Opravdu. Byl jsem šťastný, protože dnes budu moci opět navštívit moji milovanou Bellu.
Tiše jsem si povzdech. Kdo mohl vymyslet něco jako „návštěvní hodiny“, měli bychom mít právo navštívit v nemocnici jakéhokoliv pacienta – kdykoliv.

Prostě mi asi nezbývá nic víc, než prostě čekat.

Sedel jsem na pohovce a upřeně zíral na hodiny v mém pokoji. Pozoroval jsem, jak se ručička, která ukazuje vteřiny, pohybuje. Ten pohyb mi vždy připadal tak kraťounký… teď mi to připadá jako hodiny.  
‚Už jen pár minut,jen pár.  Pár, pár. To se lehko řekne, ale já už se nemůžu dočkat!‘ myslel jsem si.
‚Musím ji znovu vidět… asi se z toho zblázním!“ myslel jsem a stále sledoval hodiny.
‚Pořád jen samé tik, tak,… tik a tak, tik, tak…‘ z toho tikání jsem začínal šílet, teda pokud to je u upíra možné.
Pak zase jen tik, tak, tik tak. Už jen pár vteřin a můžu vyrazit – zaradoval jsem se.
Jedna vteřina, dvě, tři… sláva.

Z domu jsem vyběhl rychlostí blesku a nevšímal si zmatených pohledů, které patřily členům mé rodiny. Samozřejmě kromě Alice a Carlislea, ti o tom věděli – jako jediní.

Rychle jsem vlezl, teda téměř jsem tam skočil, pak rychle nastartoval a jel do nemocnice. Rychle jsem se napojil na hlavní cestu a uháněl rychlostí přes sto dvacet kilometrů v hodině.
Už zbývalo jen pár zatáček – lehce jsem s pousmál nad představou, že opět uvidím svého anděla.

Za chvíli už jsem parkoval a vešel hlavním vchodem do nemocnice. Již jsem se nezdržoval ptaním se sestry u pultu kde leží. Rovnou jsem zahnul a pomalu jsem se přibližoval k dveřím od jejího pokoje.

Lehce jsem zatlačil na kliku od dveří a vstoupil.
Bella ležela na posteli, stále spala a vypadala jako anděl, sice bez křídel, ale i přes to byla anděl.
Sedl jsem si na křeslo vedle jejího lůžka. Byla tak krásná a roztomilá, když spala.
Bylo to pro mě fascinující. Jen jsem tiše seděl a pozoroval ji, bylo to krásné a dokázal bych ji sledovat měsíce.

Její ústa se najednou pohnula, Bella si pro sebe něco mumlala. Asi se jí něco hezkého zdálo.
Od toho názoru jsem ovšem brzy upustil, protože se její obličej stáhl do vyděšené grimasy.
V ten moment jsem byl u ní a jemně ji chytl za ruku, její obličej se po chvíli zklidnil a její obličejové svaly povolily. Opět si něco zamumlala a po tváři se jí vykouzlil jemný, ale překrásný úsměv.

Dveře zavrzaly a já se automaticky otočil za tím zvukem.
Vešla sestra a kývla místo pozdravu. Po té přešla k přístrojům a něco zapisovala de Belliny karty.
Když dokončila zapisování vyměnila ji kapačku s léky proti bolesti.

„Nevíte kdy by se měla probrat?“ zeptal jsem se a lehce jsem se na Bellu usmál.
„Podle předpokladu a když se nevyskytnou nečekané komplikace, by se měla probrat přibližně do hodiny.“ řekla a vyhodila použitý ‚sáček‘ od kapačky do koše.
„Děkuji.“ odvětil jsem.
„Budete tu s ní?“ zeptala se aniž by se na mě podívala.
„Samozřejmě.“ řekl jsem a svůj pohled jsem stále upíral na Bellu.
„Mohu vás o něco poprosit?“ zeptala se a já kývnul.
„Až se probere, pípněte. Přijdu, abych jí zkontrolovala životní funkce.“ řekla a pak odešla.

Nevím jak dlouho jsem ní seděl, možná pár minut, možná už hodinu. Její srdeční tep zrychlil a začaly se jí cukat víčka. Přestal jsem dýchat a po chvíli pomalu otevírala oči.
Když je otevřela úplně rychle se rozhlédla po místnosti a její oči zůstaly vyset na mě a ani nemrkala.
Její tep jednou vynechal a pak se rozběhl šílenou rychlostí, což dokazoval jak můj sluch tak i přístroje.
Lehce jsem se usmál.

„Dýchej.“ řekl jsem jí a ona poslechla a zhluboka se nadechla oči stále upřené na mou osobu.
Na tváři se jí objevil úsměv, který po chvíli přešel do vyděšeně zkrouceného obličeje.
„Jsem mrtvá. Já jsem mrtvá, že jo?!“  šeptala a vyzděně mi koukala do očí.
„Samozřejmě že ne.“ odpověděl jsem a konečně se nadechl.
„Když nejsem mrtvá… tak co tu děláš ty?“ zeptala se.
‚Taková škoda, že jí nedokážu číst myšlenky.‘ myslel jsem si v duchu.
„Moment…“ řekla rozhlížejíc se po pokoji „…Když nejsem mrtvá, ty nemůžeš být… anděl.“ zašeptala a slovo ‚anděl‘ řekla ještě tišeji – nad tím jsem se musel usmát.
„Kdo jsi?“ zeptala se a lehce se na mě zamračila.
„Jmenuju se Edward… Edward Cullen. Jsem syn tvého doktora.“ představil jsem se.
„Ty mě znáš?“ ptala se.
„Dalo by se to tak říct…“ řekl jsem po krátkém zamyšlení.
„Fajn.“  řekla.
„V tom případě mi můžeš říct, kdo jsem JÁ? Prosím…“ řekla rozpačitě a já nebyl schopen jediného pohybu.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 7. kapitola: