Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 2. První školní den - 2. část

14.07.2009 (15:35) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2554×

Školní areál se skládal z několika budov, přičemž první z nich měla nad vstupními dveřmi ceduli hlásající PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Vydala jsem se přes pusté parkoviště směrem ke dveřím a stále nacvičovala omluvu. Nebude moc originální. Po chvíli váhání jsem tedy vstoupila do dveří.

Uvnitř bylo krásně teplo, na rozdíl od venku. Kancelář byla malá a poměrně neuspořádaná. Byl zde oranžový koberec a na zdech spousta plakátů a ocenění. Celou místnost protínala přepážka, za kterou byly vidět tři stoly. U jednoho seděla korpulentní zrzavá žena v brýlích a měřila si mě pohledem.

„Hledáte někoho?“

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová.“ Představila jsem se a viděla, jak jí náhle vědoucně zablesklo v očích. Jistě mě tu očekávali. Co jsem čekala? Dcera policejního ředitele se vrátila do rodného města. Není to snad dost velká atrakce? V tomhle malém městě, kde si všichni vidí do talíře, asi ano.

„Samozřejmě. Mám tady pro vás rozvrh a mapku školy.“ Řekla a začala se prohrabávat v šuplíku. Potom vytáhla dva listy papíru a podávala mi je. „Bohužel jdete, ale pozdě. Druhá vyučovací hodina už probíhá.“ Podivila se.

„Omlouvám se, včera jsem přiletěla až pozdě v noci a ráno jsem zaspala.“ Omluvila jsem se popravdě.

Žena se na mě usmála a dál to nerozebírala. Prošla se mnou mé hodiny a do plánku mi přesně zakreslila jak se na každou z nich dostat. Poté mi popřála hezký den a já se vydala vstříc vyučování.

Měla jsem mít angličtinu. Ten předmět mě vždy celkem bavil, ale teď to bylo jiné. Vůbec se mi na něj nechtělo. Byla jsem nejspíš senzací už teď, jelikož škola byla velmi malá a o každého nového studenta bývá většinou zájem, a navíc jsem šla pozdě. To bude trapas.

Našla jsem učebnu a zastavila se před ní. Po chvíli jsem se zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a vešla.

Před tabulí stál drobný učitel s křídou v ruce a překvapeně na mě koukal. I třída se zdála být zaujatá.

„Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, zaspala jsem.“ Vykoktala jsem ze sebe a cítila, jak rudnu v obličeji. Tohle jsem nesnášela. Vždy na mně bylo všechno poznat.

„Vy musíte být Isabella Swanová, že?“ řekl učitel.

„Ano pane.“ Odpověděla jsem stále v rozpacích. Modlila jsem se, aby mě neposlal před tabuli odříkat trapný představovací rituál, který byl na mnoha školách zvykem. Mé obavy se bohužel naplnily.

„Tak slečno, pojďte k tabuli a řekněte nám pár slov o sobě.“ Usmál se, přičemž odešel ke stolu, posadil se a pozorně mě sledoval, jak jsem se loudala před tabuli.

Obrátila jsem se ke třídě. Bylo zde kolem třiceti žáků a všichni mě pozorně sledovali. Jejich obličeje nevypadaly nepřátelsky, ale o přátelskosti některých z nich jsem pochybovala. Obzvláště některé dívky vypadaly nepříjemně. Kluci se buď pochechtávali, nebo si různě našeptávali. Nebylo to nic nepochopitelného. Určitě jsem teď byla pěkně k smíchu. Nejvíce mě však zaujal kluk v první lavici, tvářil se jinak než ostatní. Jeho pohled byl velmi hluboký a vážný. Ačkoliv byl ten kluk až andělsky krásný, v tuhle chvíli mi téměř naháněl strach. Jakmile se setkal s mým pohledem, uhnul a tak jsem odvrátila svůj zrak a pustila se do představování.

„Takže, ehm…“ musela jsem si odkašlat, jelikož jsem si připadala, jakoby mi v krku uvíznul knedlík. Tahle chvíle byla ještě trapnější a já se cítila hůř, než jsem čekala. „Ahoj… jmenuji se Bella a… je mi 17 let… ehm… přistěhovala jsem se sem do Forks z Phoenixu a.. nevím..  asi nejsem moc dobrý řečník..tak..já nevím..myslím.. totiž.. stačí to?“ Stála jsem tam jako hromádka neštěstí a v tom všichni vybuchli v hurónský smích. Dokonce i ten kluk v první lavici se nepatrně pousmál.

„Tak tedy, slečno Swanová, tohle byl ten nejoriginálnější proslov, který jsem kdy slyšel.“ Řekl pobaveně učitel a vřele se na mě usmál. To už jsem se usmívala také. „Vidím, že opravdu nejste řečník, to znamená, že s tím budeme muset v průběhu školního roku něco udělat,“ Dodal a můj úsměv mi ztuhl na rtech. Třída nejspíš viděla můj šokovaný výraz a propukla v další smích. „ale teď už vás nebudu trápit, běžte se posadit.“ dokončil a ukázal na jediné volné místo v první lavici, kde seděl ten krásný kluk.

Cestou do lavice jsem si ho pořádně prohlédla. Byl vysoký, štíhlý, s bronzovými vlasy a pronikavým pohledem. Celý jeho obličej byl až nadpřirozeně půvabný. Jeho bledá kůže byla také tak krásná, ne jako má průsvitná pleť bez barvy.

Zatímco jsem si sedala, odvrátil se ode mne. Čekala jsem, že na mě promluví a třeba se i představí, ale to se nestalo. Sedl si až na samý okraj lavice a zuřivě zatínal pěsti, jakoby ho něco bolelo. Byla jsem vyděšená, už jsem se ho chtěla zeptat co se děje, když v tom se na mě podíval.

Vypadal děsivě. Kdyby mohl pohled zabíjet, byla bych už stoprocentně mrtvá. Propíjel se do mě svýma očima, černýma jako uhel, a já nemohla popadnout dech. Takovou nenávist v očích jsem ještě nezažila. Rychle jsem se od něj otočila a začala předstírat, že si něco zapisuji.

Byla jsem tak nervózní, že mi tužka sklouzla na zem a odkutálela se až ke třetí lavici. Neohrabaně jsem se zvedla ze židle, až zavrzala a vydala se pro ni. Jenže jak už to tak se mnou bývá, zavrávorala jsem a svezla se rovnou na zem. Má koordinace pohybů nebyla nikdy zvlášť dobrá a teď se můj talent na úrazy opět projevil. Při dopadu jsem se kousla do rtu a na jazyku jsem ucítila železitou chuť své krve. Nic neobvyklého.

Za mnou se ozvalo další zavrzání židle, otočila jsem se a viděla, jak ten kluk rychle mizí ze třídy.

Někdo mi podával ruku a pomohl mi postavit se zpět na nohy.

„Ahoj, já jsem Mike.“ Prohlásil usměvavý kluk a podával mi mou tužku.

Byla jsem ráda, že aspoň někdo je tu ke mně dnes přátelský. Tenhle kluk byl také pěkný, s dětskou tváří a blond vlasy, nagelovanými do pravidelných špiček. Měla jsem z něj mnohem lepší pocit.

„Díky moc.“ Usmála jsem se zpět a vzala si tužku.

„Koukám, že se chceš zapsat do historie naší školy, co?“ řekl pobaveně. „Jsi tu první den a už teď si tě všichni z téhle třídy budou skvěle pamatovat.“ Stále se uličnicky usmíval a já se musela smát s ním.

„No, se mnou to asi lepší nebude.“ Opět jsem se červenala.

„Pane Newtone, slečno Swanová, vraťte se na svá místa.“ Napomenul nás učitel, jmenoval se pan Mason, jak jsem stačila zaregistrovat.

Došourala jsem se do lavice a s úlevou se posadila. Teď už mě nikdo neprobodával pohledem plným odporu, a tak jsem se cítila uvolněněji. Do konce hodiny zbývalo pár minut, které jsem strávila neustálým přemýšlením o tom zvláštním chování toho neznámého kluka. To se takhle choval ke každému? Nebo jen ke mně? Co jsem udělala špatně? Nemohla jsem ten pohled vymazat z paměti.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 2. První školní den - 2. část: