Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 13. Konečné slovo

17.08.2009 (09:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2434×

Seděla jsem v autě a soustředila se na cestu. Projížděla jsem lesem a veškerá ta zeleň, včetně baldachýnu nade mnou, ubíhala strašně rychle. Mnohem rychleji než obvykle. Proč tomu tak bylo? Proč zrovna teď, kdy jsem se cítila nervózně a z nějakého zvláštního důvodu se obávala dalšího školního dne?

Kdykoliv jsem si jen vzpomněla na včerejší večer, mé srdce se rozbušilo obrovskou rychlostí. Celou dobu jsme se s Jasonem tak skvěle bavili, ale to co se stalo potom, mě překvapilo a naprosto uzemnilo. Byla jsem teď na rozpacích a nevěděla, co očekávat. Jak se Jason zachová? Jak se sama zachovám?

Přitom jsem se s Jasonem cítila až neúměrně dobře. Tak nač ty obavy? Vždy když jsem se nad tím do hloubky zamyslela, viděla jsem, že je přece vše v naprostém pořádku. Ba dokonce bych se měla radovat. Ale já se úplně nepochopitelně bála. Nikdy předtím jsem se s žádným klukem zvlášť daleko nedostala a tohle byl pro mě velký krok do neznáma.

Zaparkovala jsem své auto až na konci parkoviště, abych měla ještě po cestě ke škole čas na uklidnění, i když jsem věděla, že nic takového mi nehrozí. Jen co jsem po chvíli pomalé chůze uviděla modré BMW, zaparkované v řadě všech těch aut, zmocnila se mě zvláštní panika. Trochu mě uklidnilo zjištění, že v autě, ani v blízkosti nikdo není a pokračovala jsem v cestě. Připadala jsem si tak dětinsky.

Došla jsem ke své skříňce, abych si z ní vyndala potřebné učebnice. Štrachala jsem se v ní a nemohla najít ty správné.

„Dobré ráno.“ Pověděl mi někdo za mnou tiše do ucha.

Úplně jsem nadskočila, jak jsem se lekla a okamžitě se otočila. Byl tak blízko mého obličeje, že jsem přestala dýchat.

„Ahoj.“ Vydechla jsem a překvapeně si ho měřila pohledem.

„Copak? Lekla ses?“ Řekl a spíš než otázka, to bylo konstatování. Uličnicky se přitom usmíval.

„Lehce.“ Odvětila jsem klidně a nepatrně se pousmála. Tak ještě si ze mě bude dělat srandu?!

„Co tatík? Nevyváděl včera?“ Vyptával se s jiskřičkami v očích.

V tu chvíli mě napadlo, jak mu oplatit jeho srandičky. „No, slovo vyvádět se asi moc nehodí. To co se včera dělo u nás doma mě přímo odrovnalo.“ Řekla jsem a snažila se, o co nejvážnější tón.

„Byl naštvaný?!“ Zhrozil se Jason, když viděl můj zachmuřený výraz a jeho pobavení bylo tatam.

„Byl, a jak.“ Snažila jsem se, co nejvíce zdramatizovat poslední dvě slova a nakonec jsem zakoulela očima.

„Ale proč?“ V jeho hlase byla velká zvědavost. Teď vypadal zachmuřeně i on.

„Víš, je to docela děsivé…“ Protahovala jsem svou odpověď a sledovala, jak postupně tuhne. V duchu jsem se smála už teď. „No zkrátka… Yankees prohráli zápas!“ Opět jsem se snažila říci to, co nejdramatičtěji, ale nevydržela jsem a začala se smát.

Nevěřícně na mě zíral a pak se začal smát se mnou. „Ty potvůrko! Takhle si ze mě utahovat…“ Mluvil s širokým úsměvem.

„Když si ze mě můžeš dělat srandu ty, tak proč ne já?“ Opáčila jsem. „Každopádně teď vážně. Když jsem přišla domů, tak jsem byla z Charlieho odrovnaná. A to z jednoduchého důvodu. Seděl před televizí, a pouze mě pozdravil.“

„Žádné vyptávání?“

„Žádné.“

„Takže ho nezajímá, kde tráví jeho dcera večery?“ Podivil se Jason.

„Ale zajímá, záclona se ještě pořád vlnila, když jsem přišla.“ Zasmála jsem se při té vzpomínce. „Jenže problém je v tom, že jsme si na sebe s Charliem ještě moc nezvykli a některá témata jsou tabu. Jestli rozumíš.“ Povzdechla jsem si.

„Rozumím.“ Řekl soucitně a zahleděl se mi do očí. „Chtěl jsem ti jen ještě jednou říct, že jsem si to s tebou včera skvěle užil.“ Prohlásil po chvíli takovým něžným hlasem.

„Já jsem si to také užila.“ Řekla jsem a plaše se usmála.

Pohladil mě lehce po tváři a pořád se na mě díval takovým zjihlým výrazem. „Uvidíme se na trigonometrii.“ Řekl po chvíli a já se zmohla jen na kývnutí.

Když odešel, dívala jsem se za ním a v ten moment jsem si všimla Edwarda. Stál kousek ode mě a díval se na mě velmi zaujatě. Jeho výraz byl vážný, a i když jsem se snažila odtrhnout od něj oči, nedařilo se mi to. Sebrala jsem v sobě všechnu sílu a odvrátila se.

Tohle byl spouštěč mých dalších myšlenek. Tak jako jsem se celý včerejší večer a i dnes zabývala pouze Jasonem, jsem se teď zabývala Edwardem. Co ta náhlá změna? A ty věčné pohledy?

Občanka utekla jako voda a já už si to pelášila na angličtinu. Celá hodina ubíhala jako obvykle. Navzájem jsme se s Edwardem ignorovali a poslouchali výklad. Probírali jsme zrovna Shakespeara, takže jsem byla ve svém živlu.

Po hodině jsem se zvedla ze židle a chystala se jako vždy k odchodu.

„Bello, prosím vyslechni mě.“ Řekl tiše Edward.

Otočila jsem se na něj naštvaně a v tu ránu se cítila provinile. Ale proč, sakra? Já se přece nemusím cítit provinile, za to, že vypadá jako hromádka neštěstí. Vždyť to přece není moje chyba! Pořád jsem se v tomhle názoru utvrzovala.

„Edwarde, já na to vážně nemám.“ Povzdechla jsem si.

„Jen o chvíli tě prosím.“

„Dobrá, poslouchám.“ Rezignovala jsem.

„Vím, že je to těžké pochopit, ale mé předchozí chování mělo své důvody a já jinak činit nemohl.“ Říkal s vervou.

„A jaké to byly důvody?“ Řekla jsem zpupně.

„Nemůžu ti to vysvětlit. Prosím, věř mi.“ Jeho melodický hlas byl neodolatelný a uvěřila bych mu snad cokoliv, ale ne teď.

„Jasně, já zapomněla, pan tajnůstkář!“ Řekla jsem sarkasticky. „Když mi to nechceš vysvětlit, tak už se nemáme jednoduše o čem bavit.“

„Rád bych ti to vysvětil, ale opravdu nemůžu, přísahám.“ Říkal zoufale. „Můžeme být přeci přátelé i tak.“ Ta naděje z jeho hlasu přímo sálala.

„Edwarde, já nevím, jak ti to mám vysvětlit jinak. Nech mě prosím už na pokoji, já s tebou nechci mít nic společného!“ Řekla jsem rázně a na patě se otočila. Zůstal tam stát a já jen doufala, že pochopil definitivnost mých slov.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 13. Konečné slovo: