Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - Vstupenka do ráje! 3 (2/2)

29.06.2009 (12:30) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1649×

3. Kapitola - druhá část 

     Papír sežmoulaný do malé kuličky přistál pár centimetrů od velkě, hnědé, kožené boty, která patřila nepravému vrahovi Belliny matky. Kdyby mohl, plakal by. Kdyby mohl, zabil by se.. Nic není horšího než žít na věky a pozorovat smrt, jak si bere nevinné..mladé..staré..matky..děti..někdy i celé rodiny. Nic není horšího než pozorovat toto hromadné vraždění právě těch nevinných. A když se náhodou naskytne ta světlejší chvíle, kdy mají umírat Ti vinní..rád přidá ruku k dílu.

     Samotář s rudě zabarvenýma duhovkama neslyšně sebral onen papírek a s chutí nasál vůni, která vycházela z papíru. Sice ho začalo silně pálit hrdlo, ale nevěnoval tomu ani trošku pozornosti. Zamiloval se.

     Zamiloval se do těch krásných hnědých očí, které spatřil tenkrát v uličce smrti.

     Tak tomu říkají stvůry jako je on. Ulička, kam smrtelníci chodí jako na popravu. A ony stvůry si s nima hrají jako kočky s myšmi. Stačí pár svůdných a flirtujících pohledů a každý nicotný člověk se chytne jak krysa do pasti. Když je po všem, těla odnesou hluboko do lesa, kde je zakopou do takové hloubky, že by je nikdo ani za staletí nemohl vyhrabat a najít. Ve městě se považují za mrtvé..jejich těla se nenašla..nezbyla ani jedna stopa, tak co řešit. Za pár dnů, nebo týdnů se koná pohřeb. Podle toho, jak rychle se rodina srovná s tím, že se jejich dcera, syn, matka, otec nebo jiný člen už nikdy nevrátí. Lidi nezapomenou, ale už to pro ně není tak zásadní. Povětšinou se s tím rychle smíří a pak už je jen otázka času, kdy zase někde..někdo..někam zmízí..

     To jednou po zabití dalšího vinného člověka zpytoval svědomí..nemohl brečet, a tak ukrytý v černém rohu alespoň vzlykal. Když v tom ucítil tu nejkrásnější a nejsladší vůni, s jakou se kdy pocelá staletí setkal. Patřila úplně obyčejné dívce, avšak byla něčím zvláštní. První co ho udivilo byly její myšlenky. Vlastně ony nebyly a nebo je jen on neslyšel. Bylo to zvláštní. Vždy dokázal číst všem co si o něm myslí, v posledních vteřinách života, ale teď? Nic. Druhá byla její chůze – tak nemotorná, že by si člověk mohl myslet, že se každou chvíli složí na úplně rovný chodník a už se nikdy nezvedne, protože si při pádu zlomí s jejím štěstím nejméně obě nohy! A to poslední byli ty její zatraceně krásný oči. Když se poprvé jejich pohledy střetly, její oči ho jen tím krásným pohledem pohladily, on se však cítil hrozně. Zabil, i když to byl muž, který tady čekal na svoji oběť kterou mohl dneska znásilnit a smlsnout si na jejím mladém těle. Cítil se opravdu příšerně, ale ty oči mu najednou otevřely novou cestu. Někam do nové, věčné budoucnosti. Ty oči mu řekly, že nemusí být taková stvůra jako je nyní, že existuje i jiná možnost. Ty oči mu ukázaly jaký by mohl ve skutečnosti být. Nemusel by vypadat jako stvůra a nemusel by se tak ani chovat..

     To vše jen v jedné vteřině. V té druhé už ho začalo tak nesnesitelně pálit v hrdle, že se najednou rozhodoval, jestli ty oči nemá pro jistotu raději ihned uspat..a nebo.. že by jí proměnil a ona byla věčně jeho? NE!

     Během dvou okamžiků, kdy první byl ten kdy ho vyrušila a ten druhý kdy si začal tohle všechno uvědomovat, zhodnotil svou situaci a utekl. Ani si nedával pozor na nápadivou rychlost svých pohybů. Už jen aby byl pryč z její blízkosti. Uchoval si ten krásný pohled a rozhodl se pro něj žít, i když ho nikdy mít nebude. Hned tu noc začal s odvykací kůrou. Běžel hluboko do lesa, kde ucítil stádo jelenů. Ještě jednou pro jistotu zavětřil a pustil se do lovu. Tu noc krve vypil až moc, ale věděl že mu to pomůže od vykonávání dalších hříchů. Nezapoměl na ni..to ona ho udržovala dále od lidské krve, paradoxně, když ona měla určitě tu nejsladší.

     Po pár dnech odvykací kůry se šel jen tak projít na místa, kde jí poprvé spatřil. Zpětně si uvědomil, že to byl určitě osud, který ho sem dovedl v ten pravý čas. Sedl si opět do černého výklenku a přemýšlel o své nové budoucnosti. Věděl že se zde potulují i další z jeho druhu a číhají tady na své oběti. Ten večer věděl i o jednom z nich.

      Dnes si tenhle chlapík vyšel na lov sám, ale jinak sebou měl ještě pár - ženu, jménem Victtorie a jejího druha Jamese. On sám se jmenoval Laurent a byl určitě jiné národnosti..Barva jeho pleti neodpovídala barvě ostatních i když byl stejné rasy.

     Povětšinou se všichni mezi sebou znali. Bylo jich vždy jen pár na jednom území. Když lovili aniž by byli spatřeni, či nějak, něčím nebo někým prozrazeni, mohlo jich být na jednom území i více jak pět. Tady, v lesích kolem toho titěrného městečka Forks jich bylo celkem deset. Bylo tady šest těch, kteří na odvykací kůru již přešli dávno. Lovili zvěř, v lesích poblíž Seattlu a bylo jim fajn – říkali si vegetariáni a chodili i mezi lidi. Byla to zvláštní rodinka.. pak tihle tři a on..samotář..zamilovaný samotář.

     Pořád seděl v temném výklenku a stále o tom všem přemýšlel. Někde opodál zrovna Laurent vraždil nějakého bezdomovce, když v tom ucítil zase tu krásnou vůni. Ihned i dva hlasy. Jeden byl tichý, patřil starší ženě a druhý tak milý a hebký..patřil té dívce.

     „Bello,“ oslovila ta žena dívku, „nepůjdeme dneska raději už touhle uličkou? Už je pozdě, měly bychom se co nejdříve vrátit domů, aby Charlie neměl strach. Znáš ho. Jestli brzy nedorazíme začne lítat s puškou po Forks a každému vleze do domu, aby vypátral kdo je vrah!“

     Obě se tomu hlasitě zasmály. Ale dívka se jménem tak andělským – Isabella – s matkou nesouhlasila:

     „Ale mami, vždyť vždycky chodíme skoro až k lesu a nikdy se táta nezlobil.“

     Musel je zadržet! Pomalu, ale jistě se blížily vstříc vlastní smrti. On by jim určitě neublížil, to by se raději nechal mučit žízní po celou věčnost svého bytí, ale co ten černoch? Zrovna teď, když dohodoval a má se čile k chuti.. Nemohl dlouho přemýšlet, musel rychle zakročit. I kdyby měl prozradit svojí totožnost!

     Skočil jim do cesty. Jenže se nezmohl ani na slovo. Stačil jeho vzhled – ten hovořil za vše. „Musíš je vyděsit!“ řekl si pro sebe. Jenže ani on sám, tvor teď naprosto ovladatelný, bez srdce, předurčen k zabíjení, se nedokázal ovládat. Bál se. Bál se o ně o obě. Nemohl dopustit aby některá zemřela.

      Ona se ho snažila odbýt lehkým hláskem, aby odešel, uhnul jim z cesty. Ale v tu chvíli nemohl. Vše se odehrálo během pár vteřin. Za starší ženou se objevil Laurent a očima plnýma chtíče se na ni koukal.

     Byl v koncích.. věděl co se stane. Jedna z nich zemře. A Bella to nebude.

     Laurent se vrhl na její matku a začal z ní vysávat tekutinu pro člověka nejdůležitější. On se rozběhl a vší silou černocha odhodil. Ihned se otočil a přiběhl k oběma. Bella matku držela v náručí a dychtivě se jí snažila vyrvat z náruče smrti! On se podíval té staré ženě do očí a aniž by chtěl, její myšlenky se mu vrývaly do hlavy.

     „Zachraňte ji. Zachraňte moji dceru! Nesmí zemřít! Miluju ji!“

     Rázem myšlenky změnily tón. Pořád žádaly o pomoc, ale teď už v jiném slova smyslu.

     „Vytáhněte mě z toho ohně, prosím!!“ - pozdě.. jed už začal působit! Ještě stejně zkusil ženu jedu zbavit, ale marně. Dívka tam stála a těkala z matky na něj a z něho na matku, v očích bolest a ten největší vztek a zášť. I když nedokázal číst její myšlenky, v tu chvíli věděl na co myslí a hlavně, co si myslí o něm. Vypadal jak vrah, jak ten, který její matku připravil o život..

     Opět udělal to,co mu přišlo nejlepší. Věděl, že Laurent už se dnes v noci neukáže a vůbec, žádný netvor z jeho řad. Zvedl polomrtvé tělo a utekl. Opět do lesů, ale tentokrát se zastavil u velké kamenné vily. Věděl že je uvnitř doktor, který ví co se při přeměně děje a s novorozenými to umí..

     „Carlisle,“ zakřičel a vběhl dovnitř.

     Když se po pár minutách vracel lesem k městu, ucítil tu známou vůni. Tentokrát byla mnohem intenzivnější. Šel za ní a cítil jak na listech a větviček keřů je její krev tak sladká a tak neodolatelná..

     Avšak on odolal. Příběhl právě včas, když se Bella už poněkolikáté nezadržitelně blížila k zemi!

      Akorát jí zachytil do svých chladných rukou. Její vůně ho hrozně přitahovala, ale on si byl jistý sám sebou. Nesmí podlehnout tomu dáblu, co v něm dřímá. Vlastně teď se probudil. Nesmí jí ublížit. Koukal na její světlou pokožku. Připadala mu tak stejná jako ta jeho, avšak její srdce pořád tlouklo a vyťukávalo pravidelný rytmus.

     Z počátku netušil kam jí odnese. Bál se o ni. Ale pak si vzpoměl na její poslední rozhovor s matkou!“Šerif, Charile“ - No jasně. Charlie Swan! Šerifa znal v tomhle městečku každý, vždyť on byl vždycky první, kdo se snažil najít nezvěstné. Věděl kde přesně bydlí, a tak se rozběhl přímo před jeho dům.

     Ani ne za minutu už stál u vchodových dveří, v rukou Bellu, stále v bezvědomí.

     Otevřely se dveře.

„Šerif Swan?“

„Ano? Co se stalo? Bello?! Bože muj! Dejte mi jí!“

     Charlie, pravděpodobně Bellin otec byl v šoku. A tak mladík nehodlal protestovat. Dal otci jeho dceru, naposled jí věnoval kratičký pohled a v okamžiku kdy se Charlie zahleděl do tváře jeho dcery, zmizel!

     Běžel hrozně dlouho. Snad až za hranice Seattlu. Vítr mu vždycky pomohl pročistit si hlavu. Ihned v dosti velké vzdálenosti od civilizace se pustil k lovu divoké zvěře, s myšlenkou pořád na Bellu. Přece jen to dělal pro ni.

    Dni se táhly, on na ní začal dávat pozor. Bál se o ni. Miloval ji..a snažil se vdechovat a tím pádem se dopovat její vůní. Miloval jí každým dnem více a více, avšak věděl, že ona ho poznat nemůže. Viděl jak trpí nad ztrátou jedné z nejmilovanějších osob v jejim životě a snažil se tak vymyslet něco, co by jí pomohlo. Sedával i pod jejím oknem, aby si byl jist, že nikdo sem za ní nepřijde a nebude jí ohrožovat na životě. Až jednou ho napadla taková věc..

     Vzal list papíru a na pár řádků napsal dopis. Byl stručný ale jasný. Musí na něj zapomenout. Když psal těch pár řádků sám sobě si řikal to samé. „Musíš na ní zapomenout!“.

     Rozhodl se jasně. A tu noc se vkradl do jejího pokoje. Když jí uviděl stuhl přímo v okně. Ležela na posteli, hnědý závoj vlasů rozložený na polštáři. Obličej ladil se světlou barvou jejího polštáře. Byla tak sladká a najednou tak dokonalá. Nebyla na ní jediná chybička. Nezasloužil si ji.

     Přištoupil až přímo k ní a jemně, jedním rychlým pohybem vsunul malou obálku pod polštář. Určitě se jí muselo něco zdát, protože začala i mluvit ze spaní. Mluvit? Spíše křičet!

„Mami, mami!!“ stále opakovala dokola.

     Raději vyskočil ven z okna. Stihl za sebou sotva zavřít.

     Bohužel po chvilce, kdy okno konečně klaplo, ji tam uviděl stát s přemýšlivým pohledem. Něco se jí nezdálo. Poodešla od okna, ale za chviličku se vrátila a okno otevřela. Nejdříve si prohlédla rám a potom se zadívala kamsi do lesa. V tom si uvědomil, že je něco špatně. Chtěl to udělat nepozorovaně, za to jí ale pěkně vyděsil. Čekal co přijde. Pořád bylo ticho a on už začal doufat v to, že se nic nestalo.

     Po chvilce uslyšel jen tiché: „Sbohem.“

     Určitě patřilo jemu. Ona se s nim loučila, jako on se loučil v dopise s ní. Jako důkaz u jeho hnědé boty přistála malá zmuchlaná kulička papíru.

Bylo mu do pláče, ale plakat nemohl...

tak tady je něco pro ty nedočkavce!!!

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/promena-vstupenka-do-raje-4-1-2/

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - Vstupenka do ráje! 3 (2/2):