Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - Prolog

06.11.2009 (08:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4165×

Prolog

„Nejhorší je, když rodiče pochovávají svoje děti.“


Slzy se kutálely po obličejích všech, kdo tam byli. Stály a němě poslouchaly řeč, kterou pronášel farář nad dvěma rakvemi zdobenými květinami. Životy těch, kteří tam v nich ležely skončily, přestože neměly. Zanechali po sobě rodinu. Malou dcerku, která byla svědkem hrůzného činu spáchaného na jejích rodičích.
„Dědo?“ zatahala Isabella svého dědečka za rukáv od košile.

Statečně si setřel slzy a obrátil pohled k vnučce. „Copak malá.“ Pohladil ji po tváři a v druhé ruce žmoulal nervózně kapesník. Snažil se vypadat statečně, ale uvnitř, v hlouby srdce umíral se svým snem. „Co teď bude?“ obrátila k němu ustarané hnědé oči plné bolesti. „Já s tebou zůstanu, všechno bude dobré.“ Slíbil a pokusil se o úsměv. Malé děvčátko sklopilo pohled do země. Tohle už jednou slyšela. Zvedla očička a zadívala se do nebe a jejími myšlenky se vířilo jediné. Až bude velké najde jejich vraha a zabije ho, ona se pomstí …

***

Seděla jsem na posteli se zkříženýma nohama a po obalu hladila obrázkovou knihu pro malé děti. Není to tak dávno, co mi v ní maminka předčítala, není to tak dávno co se stala ta věc. Vražda mých rodičů.

„A co je tohle?“ ukázala jsem na velké zvíře. „To je pes.“ Pohladila mě po vlasech svojí jemnou rukou. „My taky máme psa že?“ vyzvídala jsem. „To máme a spí támhle.“ Ukázala do kouta na spícího tvora stočeného do klubíčka. Můj pohled upoutalo zvíře na další straně, podobalo se psu, ale jeho výraz byl zlejší, dravější. „Co to je, nelíbí se mi.“ Zakryla jsem ho dlaní. „To je vlk. Proč se ti nelíbí?“ „Má velký zuby.“ „A jen kvůli tomu? Představ si, že by tě mohl zachránit.“ Usmála se.  „Tak to by se mi pak líbil.“

„Elizabeth!“ rozrazily se dveře a v nich stál můj táta. Jeho jindy klidný obličej byl nyní plný strachu. „Ne!“ rozbrečela se moje máma a tiskla mě k sobě čím dál víc. „Schovej ji, jsou tu!“ křikl a zavřel dveře. „Belli, teď se schováš do té skříně a nevyjdeš odsud, dokud ti neřeknu. Rozumíš?“ zatřepala se mou a prudkým pohybem rozevřela skříň. Vyházela některé oblečení a zastrčila mě dozadu. „Pamatuješ na tu písničku, co jsem ti zpívala před spaním?“ políbila mě na čelo. „Tak si ji teď broukej. Potichu, aby tě nikdo neslyšel, ale zadělej si ouška.“ Políbila mě na ruce a přitiskla mi je na uši. „Mami?“ sundala jsem si ruce. „Neboj, všechno bude dobré, nezapomeň. Zavři oči, zakryj si uši a opakuj si písničku. Všechno bude dobré.“ Usmála se a zavřela dveře od skříně.

Netrvalo dlouho a před naším domem se začaly ozývat rány. Duté, otřesy, vytí, smích…
Ruce jsem stále držela na uších a prozpěvovala si písničku. Máma přece říkala, že to bude dobré, proč by mi lhala? Namlouvala jsem si stále dokola a čekala, dokud zvuky neutichnou.

Otevřela jsem oči a oddělala si ruce z uší. Venku bylo ticho.
Mřížkami, které jsou ve skříni jsem vykoukla do pokoje. Z venku sem prosvěcovala sluníčko a tolik mě táhlo ze skříně ven.
Vykoukla jsem nenápadně z okna. Větřík si pohrával s trávou. Ta vesele tančila do jeho rytmu okolo dvou těl ležících na krví prosáklé půdě. „Mami! Tati!“ zakřičela jsem a vyběhla z domu.

Nad těly se skláněly postavy v otrhaném oblečení. „Hele, jejich mladá.“ Zvedl ke mně pohled jeden z nich. Ten druhý odtrhl hlavu od krku mého otce. Po rtech mu stékala krev a propaloval mě karmínově rudým pohledem. „Tak budeš jako zákusek.“ Ušklíbl se a chytil mě pod krkem. „Nech ji.“ Sykl další, který se objevil za rohem. „Copak, ty jsi na jejich straně?“ „Je to ještě dítě.“ „No a? Jejich dítě.“ Ukázal na moje rodiče. „Jednej jak myslíš. To s čím jsi chtěl jsem ti pomohl.“ Odsekl a zmizel v lese. „Tebe si nechám na jindy.“ Usmál se muž s rudýma očima a zmizel stejně rychle jako ten první.

„Bells?“ ozval se hlas mé mámy. „Měla jsem tě ráda i táta. My oba jsme tě milovali, nikdy na to nezapomínej holčičko.“ Zvedla obtížně ruku a pohladila mě po tváři. „Mami ne!“ vzlykala jsem a moje slzy dopadaly na její usměvavý obličej. „Sbohem.“ Zašeptala a její ruka dopadla bezvládně na zem…



********




,,Henri?´´ oslovila jsem svého nevlastního dědečka, který seděl u stolu. Posadila jsem se naproti němu. Zamyšleně se na mě podíval a zavřel noviny, který doteď četl. ,,Copak potřebuješ, děvenko?´´ zeptal se mě. Věděl moc dobře, že tohle oslovení nesnáším, přesto ho používal.

,,Zabili moje rodiče upíři, že ano?´´ zeptala jsem se. Tohle bylo něco, co mě trápilo a časem se to i objevilo v mých nočních můrách. Henri se zamračil a podíval z okna. Nechtěl mi to říkat, ale věděl tak jako já, že jednou tahle chvíle přijde. A on mi bude muset všechno vysvětlit. Nejen o rodičích, svojí minulosti, mojí minulosti, ale i o všem co k tomu patří, abych se mohla připravit na budoucnost.

,,Víš, upíři jsou našimi přirozenými nepřáteli. Války mezi námi trvají už pěkně dlouho.´´ zasmál se trpce děda a podíval se na mě. Jeho výraz byl děsivý, ještě nikdy se na mě takhle nepodíval. Když uviděl můj výraz, jeho oči zjihli a pousmál se. Nad jeho odpovědí jsem se zamračila. ,,Mezi námi?´´ zeptala jsem se

,,Nejsme lidé Belli, to ti prozatím musí stačit.´´ utnul tenhle rozhovor dřív, než jsem se stačila vyptávat dál. Podle tonu jsem pochopila, že se nemám vyptávat dál. Děda je tvrdohlavý stejně jako já, takže by to nemělo smysl.

,,Fajn dobře.´´ povzdechla jsem. Pak mě ale napadla další věc, na kterou jsem neznala odpověď.

,,Jak se dají upíři zabít?´´ zamumlala jsem a sklopila pohled na desku stolu. ,,Existuje jedna stará dýka, kterou kdysy v Italském Římě pokropili svěcenou vodou, když z Itálie vyhnali všechny upíry. Nikdo neví, kde ta dýka skončila. Jedno je ale jisté. Pokud ji najdeš, žádný upír tě nepřemůže.´´ odpověděl zcela vážně. A tahle informace spustila řadu udalostí, které nikdo z nás neočekával.

Shrnutí od martisek

Shrnutí od jitulka963

1.kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - Prolog: