Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 48. díl

29.10.2009 (09:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3412×

48. Síla

Isabella Swan(čtvrtek večer)

„Vlastně nikomu.“ Usmála se škodolibě rose a udělala pohyb podobný chytání imaginární mouchy. „Cos vlastně dělala teď v noci venku?“ vyzvídal Edward a jediným pohybem si mě posadil na klín. „Hledala Maxe.“ Špitla jsem, když mi došel pravý důvod návštěvy lesa. „Jenže jsem  ho nenašla.“ „Ale mi ano. Přišel sem.“ Pousmál se pohladil mě po vlasech. „Kde je?“ vyletěla na nohy a rozhlížela se po do domě. Edward pohodově vstal a otevřel domovní dveře. Zapískal na prsty a zachvíli nato se ve dveřích oběvila chlupatá hlava Maxe, která zvědavě nakukovala dovnitř. „Ty jeden.“ Klekla jsem k němu a vzala jeho obrovskou hlavu do dlaní. Mokrým jazykem mi olízl obličej a vesele vrtěl ocasem. „Víš jak jsem se o tebe bála?“ štěknutí, které se mi dostalo jako odpověď asi znamenalo, že mu to bylo jasné. „Máš hezkého psa.“ Ozval se vedle mě hlas Rose. Čupla si vedle ně a natáhl k němu ruku. Max zvítavě natočil hlavu do strany a očichal ji ruku. Nakonec se o ni sám hlavou otřel. „Neměl by se nás náhodou bát?“ pokrčila nechápavě obočí, zatímco si k ní přisedl a otíral se o vesele o její ruku. „No měl, ale už nebojí.“ Usmála jsem se a vzhlédla k Edwardovi, který stál nademnou. Ten se podrbal na hlavě a dělal že tu není.

„Ne že bych tě chtěla vyhánět, ale dokážu si představit jaké povahy je tvůj otec a co udělá když se nevrátíš co nejdřív domů.“ Ozval se z vrchního patra hlas Alice s vzápětí stála u zábradlí. „Zavolá policajty a nechá pročesat každý dům.“ Ozval se z vedlejšího okoje rozřechtaný hlas Emmetta. „Táta. Já na něj zapomněla.“ „Já tě odvezu.“ Usmál se Edward a ukázal na auto. „Ale co to jídlo, už to bude!“ zavolala z kuchyně Esme a vykoukla s pánvičkou v ruce. „Esme.“ Udělala Alice psí pohled, „Bella tu není naposledy, víš kolik ji toho ještě uvaříš?“ „Ale už to bude.“ Skuhrala Esme její hlava opět zmizela za stěnou. Edward mě chytil za  ruku, Maxe za obojek a táhl nás ven.

„Ale co Esme?“ obhajovala jsem její snahu. „Neboj ta to přežije.“ Usmál se a otevřel dveře od auta. Max ochotně naskočil na zadní sedadlo, já si ale založila ruce v bok a stávkovala. „Je tu neslušné a ty to víš.“ „Vím ale taky stejně jako Esme žo to jídlo bude tak ještě hodinu trvat. Neboj se, já to vyřeším.“ Usmál se a otevřel dveře spolujezdce. Než jsem si zapla pás seděl na místě řidiče a startoval. „Víš že mě někdy opravdu děsíš?“ obrátila jsem se na něj. „To je dobře.“ Špitl a rozjel se.

„Kde jsi byla milá dámo?“ přivítal mě otec ihned u dveří, když jsem, vystoupila ze stříbrného Volva. „Kde jsem asi mohla být?“ odsekla jsem uraženě a ukázala na Maxe, který šel poslušně vedle Edwarda. Otec si nás podezřívavě přeměřil pohledem. „Max se ztatil, pomáhla jsme ho Belle najít.“ Ozval se vedle mě hlas Edwarda. Otec si nás přeměřil pohledem.

„Půjdeš dál?“ ukázal na dveře a pohledem naznačoval, že by nebyl rád, kdyby nabídku přijal. „Děkuji za pozvání, přijdu jindy.“ Odsekl hrubým hlasem a otočil se. Spražila jsem otce pohledem. Ten zvedl ruce v obranném gestu a odešel dovnitř. Venku zafoukal vitr a mě se vybavil zážitek z lesa. Husté stromy, zvuky větru, listí a její husté vlnité vlasy.

„Pojď dovnitř, je průvan!“ křikl otec a donutil mě vypudit vzpomínku z hlavy

Vyběhla jsem po schodech a zabouchla dveře od pokoje, hlavou se o ně opřela. Proč se tohle musí dít zrovna mě. Vzlykala jsem. Copak toho chci od života tolik?

„Děje se něco?“ zaklepal otec na dveře. „Ne nic.“ otřela jsem si slzy a sundala bundu. Můj zrak padl na dárky. Vyndala jsem je na zem a přemýšlela, jestli mám všechno. Chyběl mi ale ještě dárek pro tátu a pro Rose. Co té bych mohla dát, vždyť o ní ještě vlastně skoro nic nevím.

Na stole mi zablikala nová zpráva. „Jestli mi otevřeš okno, něco ti dám. Edward“ zavřela jsem mobil a přistoupila k oknu. „Doufám že máš hlad?“ zašeptal zespodu jeho pobavený hlas. Podostouila jsem od okna a sledovala, jak do něj ladně vyskočil. Na sobě měl jen tričko, což mě donutilo se otřepat zimou. „Co?“ pokrčil nechápavě obočí. „Já bych zmrzla.“ „Kdy? Kde?“ vykulil oči. Přistoupila jsem k oknu a přeměřila pohledem venkovní teplotu. „Jsou tam čtyři stupně.“ Fakt?“ pokrčil obočí a začal vybalovat coi zabaleného v jeho rukou. Nedůvěřivě jsem ho pozorovala a snažila se schovat dárky dřív, než to uvidí. „Esme to akorád uvařila.“ Pousmál se a podával mi pokrm, ze kterého se ještě kouřilo.

„Hmm“ nadzvedla jsem obočí. „Ještě něco.“ Zašeptal zašátral v zadní kapsy u riflí. Nakonec mi podal vidličku zabalenou do ubrousku. „Díky.“ Usmála jsem se a vrhla se na jídlo. Chvíli mě pozoroval, nakonec si sedl na postel a zíral do stropu. „Tvoje máma vaří fakt výborně.“ Utřela jsem si pusu obrouskem a sedla si vedle něho. „No to já nevím, ale podle tvého výrazu ti to asi chutnalo.“ Zakřenil se.

„Co se děje?“ chytil mě okolo ramen. „Já nevím co mám koupit Rose.“ Povzdechla jsem si nahlas. „Co by jí udělalo radost?“ „To by si přáli ji už nikdo nesplní.“ Posmutněl „A co si přeje?“ „Nikdy se nechtěla stát tím čím je teď. Chtěla se vdát, mít děti.“ „A to si nemůžou s Emmetten adoptovat miminko?“ „Bello, někteří z nás v rodině nemají tolik možností se…jak bych to řekl, prostě Emmett s Rosalií se nestýkají s lidmi, tudíž nemají tak vyvynuté ovládání aby jim neublížili. Třeba i nechtěně.“ Sledoval jak jeho slova poberu. „Aha. Takže by mu mohli nechtěně ublížit?“ „My mámě věší sílu než si dokážeš vůbec přestavit.“ Stoupnul si a přešel k talíři. Vzal vidličku a točil si s ni v dlani. Nakonec ji zamčkal. Jako by to byl obyčejný papír. „Chápeš to už?“ pozvedl obočí a odhalil kuličku v dlani. „Proto by ses mě měla bát.“ Posmutně a vyhodil kuličku do koše. „Ale já se tě nebojím.“ Přistoupila jsem k němu a dala si jeho ruce okolo pasu. „Ty nemáš žádný pud sebezáchovy?“ „Někdo musí být ten divný.“ Zasmála jsem se nahlas. „Bello Bello.“ Povzdechl si a políbil mě na čelo. „Edwarde, Edwarde.“ snažila jsem se napodibit jeho hlas.

„Měla by jis jít spát, dnes toho bylo na tebe až moc.“ Pousmál se a jeho výraz následně ztvrdl. „A je pravda, že v něděli přijdeš?“ vyzvídal. „Jestli mě u Vás budete chtít tak ano.“ Usmála jsem se. „Jak bych tam tebe mohl nechtít.“ Zakroutil havou a pootevřel okno. „Dobrou Bells.“ Zamával mi a zmizel. „Dobrou.“ Zašeptala jsem a zavřela okno.

Nápad, který mě napadl jsem ale nezapomněla a vytočila známé číslo na telefonu „Stalo se něco?“ ozval se hlas Alice. „Ne, nic jen tě chci o něco poprosit.“ „Tak pros, pro tebe všechno.“ Zasmála se „Co budeš dělat zítra?“ „Nic. Máš něco v plánu?“ „Chtěla jsem tě poprosit, jestli se mnou zajedeš do Seattlu. Něco koupit.“ „Jasně a stavíme se v obchodě s oblečením?“ vyzvídala a její hlas byl plný vzrušení. „Stavíme.“ Usmála jsem se. „Tak dobrá, zítra ráno kolem deváté jsem u vás jako na koni. Dobrou.“ Rozloučila se a položila hovor. Šla jsem do koupelny a následně ulehla do postele s dobrým pocitem, ten dárek se bude Rose určitě líbit.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 48. díl: