Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 46. díl

12.10.2009 (21:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3405×

46. Vzpomínky

Isabella Swan(čtvrtek večer)

…“Edwarde, kdo je Carla?“ „J…jak o ní víš zhrozil se a vstal z postele. Bylo vidět že jsme řekla něco, co mělo zůstat navždy utajené.

„Její jméno vím od Rose, nic víc ale neřekla.“ Pokrčila jsem rameny. „Víš, Rose nebyla vždycky tak upjatá proti lidem. Byly i  doby, kdy se s nimi normálně bavila, brali ji za kamarádku. Mezi ně patřila i Carla. Byly nejlepší kamarádky.“ „Proč už se nestýkají, pohádaly se?“ „Ne.“ Zakroutil hlavou. „Můžu ji poznat?“ „To nepůjde, ona je mrtvá.“opřel si hlavu o moje rameno. „Bells, nesmíš o nás nikomu říct. Je ti to jasné.“ Vzal mi hlavu do dlaní a upřeně mě pozoroval. „Jasné, nikomu neprozradím co jste. Nechci aby jste měli problémy.“ Usmála jsem se. „Ne Bells, tady jde o tebe. Zabijí tě jestli zjistí že víš pravdu. Carla byla taky člověk a věděla toho příliš. Jednoho dne ji navštívili Volturiovi.“ „To si děláš srandu ne?“ zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou. „Já o takových věcech nežertuju. Věděla toho moc a navíc se z jejích sourozenců stali upíři.“ „To je mi líto.“ Sklopila jsem pohled do země a představila si, jaké by to asi bylo nechat se zabít od upíra. „Nejhorší na tom je, že ji zabili sourozenci.“ Spustil znovu. „Oni ji neměli rádi?“ „Ale měli, jenže jim změnili povahu a navíc se přidali k Volturiům.“ „To nechápu.“ Svraštila jsem obočí. „Ach Bells,“ povzdechl si „na světě jsou i další upíři s jinými schopnostmi než mám já, Alice nebo Jasper. Oni dokáží ublížit víc. Někteří tě zabijí pohledem, jiní vytvářejí iluze další ti vymažou vzpomínky. A když dali tohle dohromady, vytvořili jim nové vzpomínky, novou identitu.“ „Znal jsi je?“ vyzvídala jsem. „Ano znal. Jane a Alec byli hodné děti, i upíři. Teď jsou to ale jen stroje, které poslouchají a zabijí každého koho jim přikážou.“ Zahleděl se mi znovu do tváře. „Dobře, nikomu to nepovím. Kvůli Vám i kvůli mně jo? A teď mi ty slib že nikdy neodejdeš.“ „Neodejdu, už nikdy. Slibuju“ Usmál se a políbil mě.

„Bello?“ ozval se za mnou hlas otce. „Ano?“ zamrkala jsmea odtrhla se od Edwarda. „Můžu s tebou mluvit?“ ukázak ven ze dveří. „Já už půjdu.“ Zašeptal mi Edward do ucha, vstal, rozloučil se s otcem a odešel. Vzápětí nato mi přišla SMS. „Chtělo by to zacpávky do uší. Slízeš si pěknej průser. Edward“

A sakra pomyslela jsem si a vyšla dolů.

Billi a ani Jackob tam už nebyli, zato otec nervózně poklepval nohou a jeho tváře zdobila rudá. „Ehm potřebuješ něco důležitého.“ Odkašlali jsem si potichu. „No to bych potřeboval. Jak si to k sakru představuješ!“  „Co přesně?“ pokrčila jsem nechápavě obočí, možná za to mohl i fakt že jsem opravdu jeho slova nechápala. „O tom klukovi. Musela jsi to udělat před Jakobem?“ „Jo musela, Jackob mi už leze krkem.“ Odsekla jsem naštvaně. Když jde o hádky, jsem stejná jako otec. Tvrdohlavá a neústupná. „Ale on je takový milý chlapec.“ „A pěknej vůl. Kdy jsi mi ty chtěl říct že plánuješ s Billim dát nás dohromady hmm?“ vyštekla jsem naštvaně a sledovala, jak se jeho ego zmenšuje. „Já.. no..ehm.. víš.“ Koktal jedno přes druhé. „Čekám na odpověď.“ Založila jsem si naštvaně ruce v bok. Nakonec si prhrábl vlasy a posadil se na pohovku. „Asi to nebyl nejlepší nápad.“ Zašeptal „Asi?!“ „Asi určitě, měli jsme se prvně doluvit s tebou, já myslel že stačí domluvit se s Jakobem.“ Sklopil pohled do země. „A co tě k tomu proboha navedlo?“ zakývala jsme nechápavě hlavou a sedla si vedle něj. „Nechci abys se tahala s někým koho já neznám.“ Přiznal a já na něj zůstala civět s otevřenou pusou.“ To znamená že musím mít tvoje svolení?“ otec přikývl a já začala uvažovat. „A na Edwarda mi dáš svolení? Nepije, nekouří, nebere drogy, to by ti mohl vyhovovat ne?“ ušklíbla jsem se a sledovala jak mění barvy. „Na co tím narážíš?“ „Na to že tobě není po chutio nikdo kromě Jackoba.“ Nadechl se k další odpovědi, ale nakonec sklapl naprázdno pusu a bylo vidět, že připouští prohru. „Já prostě s Jakobem nikdy nic mít nebudu. Za to si může částečně sám navíc je mladší.“ zašklebila jsem se na otce. „Ale vypadá starší.“ Obhajoval svého favorita. Trošku mi to připomínalo dostihy, kde se majitelé snaží prosadit, který z obrovského množství je kůň s nejlepšími schopnostmi. „A Edward je stejně starý.“ Obhajovala jsem ho. Ve skutečnosti je sice trošku starší. No vlastně by mi mohl dělat dědu. Nad touto myšlenkou jsem se sama sobě pousmála. Já si ale umím vybrat. Otec se kamarádí s vlkodlaky, já chodím s upírem. Jak krásné vyhlídky do budoucna. „Víš co dělej si co chceš.“ Mávl  bezmocně rukama. „Tati pochop to. Nemůžeš mě nutit abych měla ráda někoho, kdo se mi hnusí už od pohledu.“ „Dobře, už jsem to řekl, dělej si co chceš.“ Zakýval poraženě hlavou a já s vítěznou tváří procházela ke schodům kolem misky Maxe. Něco bylo ale špatně.

„Tati viděl jsi dnes Maxe?“ obrátila jsem se v půlce schodů na otce. „Ne, myslel jsem že je s tebou v pokoji?“ odpověděl a pustil si televizi. Jenže Maxe jsme dnes neviděla ani já. Rozrazila jsem dveře od pokoje. „Maxi?“ pokoj ale zel prázdnotou. Vykoukla jsme z okna a opět zavolala jeho jméno. Někdy pobíhal venku a na zavolání odpovídal veselý štěkotem. Jenže kromě hučení větru nebylo slyšet nic jiného. Složila jsem hlavu do dlaní začala vzlykat. Kde může být? Venku je tma a zima, co když se mu něco stalo? Co když ho srazilo auto? Roztáhla jsem skříň a začala v ní hladat něco teplejšího. Vytáhla jsem šálu, rukavice a tlustou bundu. S baterkou a touto vábavou jsem vyrazila do tmy hledat mého pejska. Ovšem na takovou výbavu jako je telefon, jsem zapomněla a došlo mi to až v hustém lese, kam jsem se dostala. Vítr hučel, stromy se kymácely a má baerka vytvářela podivné stíny. Proč já jsme sem jenom lezla. Vždyť tu být ani nemusí. „Maxi?“ zavolala jsem a otočila se kolem dokola. Proč jsem ale pocitovala divné tušení, že tu nejsem sama. A ten tajemný návštěvník Max rozhodně není…

Edward Cullen(čtvrtek večer)

Udělal jsem co bylo v mých silách. Víc jí nepomůžu, povzdechl jsme si a odeslal SMSku.  Motor naskočil téměř okamžitě po strčení klíčků do zapalování a jí vylej k domovu.

„Co se dělo?“ Skočila mi do cesty zvědavé Alice a já ji málem přejel. „Kuš sem se lek. Víš jak bych si odřel auto!“ nadával jsem na ni a kontroloval, jestli je můj brouček v pořádku. „Notak? Zabil jsi ho?“ tahala mě za límec do domu, jelikož začínalo silně foukat. „Odhalil jseepláni Billiho s Charlim dát Bellu a Jackoba dohromady. Řekl jsem jí to. Taky jsme namíchli jejího otce, Jackoba i Billiho. Jackob vymýšlel hned několik způsobůl jak mě odstarnit uz cesty.“ Pousmál jsem se. „Hódnej bratříček.“ Poplácala mě Alice po zádech a spokojeně odtančila do svého pokoje. Emmett si zatím povídal na sedačce s medvědem, kterého koupil pro Bellu. To mi připomnělo můj nápad na dárek, který jsem měl v plánu jí darovat.

Až úpně ze zadu šuflete ve svém pokoji jsem vytáhl starou dřevěnou krabičku plnou mých lidských vzpomínek. Otvřel jsem ji a chvíli se v ní přehraboval. Pak můj zrak padl na to co jsme hledal. Byl to starý přívěšek s křišťálovým srdcem.

„Jednou si najdeš někoho, koho budeš milovat.“ Vložila žena svému malému synu do ruky přívěšek.  Ten s ním přemýtal ze strany na stranu a nakonec vzhlédl opět k matce. „Až jednou najdeš dívku, kterou budeš mít rád dej jí ho.“ Usmála se a políbila chlapce na tvář. Ten bezmyšlenkovitě dárek vzal a navlékl ho matce na krk. „Ale ne mě ty hlupáčku.“ Usmála se a náhrdelník si sundala. „Jiné dívce, té, za kterou by jsi položil život.“ Usmála se znovu a vložila řetízek chlapci opět do dlaně.

Ano otáčel jsem řetízek. Pro Bellu bych položil život.  „Do kuchyně!“ ozval se celým domem hlas Carlislea. To znamelano jediné - poradu. Po tom co se všichni doloudali do kuchyně Carlisle začal. „Mám nemilou zprávu. V okolí se potuluje upír. Zdá se že nás ohrožuje na prozrazení. Zatím se ztratilo pár lidí a ostatní to neberou jako podežření, ale i tak si musíme dávat pozor.“ Upír? A tady v okolí? Musím varova Bellu aby nechodila do lesa. Vyskočil jsem ze židla a pelášil ven. Venku mě ale čekalo nemilé překvapení. Max seděl před dveřmi a třásl se zimou. „Co tu děláš?“ podrbal jsem ho an hlavě a vzal dovnitř. Okamžitě se kolem seběhli i všichni ostatní. „Ten je Belly ne?“ ukázala na něj Rose a pes se pod jejím ukázaním přitlačil k zemi. Esme ho chtěal zabalit do ručníků, aby se zahřál. Jenže on stále škrábal dveře a když jsem otevřel vracel se zpět. „Sice jsem nikdy psa neměl, ale řekl bych že něco naznačuje.“ Přemýtal Jasper nahlas. Udělal jseme krok směrem ven a pes se rozeběhl. Když jsem se zastavil, přiběhl zpět. „Bella!“ vykřikla najednou Alice a tím upotala naši pozornost. „Co se děje?“ chytil ji Jasper za ramena a počkal, dokud vidění nezmizí. Alice polkla a nakonec se obrátila na nás. „Bella je v lese. A ten upír jde za ní. Chce ji zabít, je hladový.“ „Ne!“ začal jsem couvat ze dveří. „Dělej!“ varazila mě z nich Rose a rozeběhli jsem se zachránit ji. Max nás vedl. I po pachu bylo jasné že jsme blízko. Ale to co nás donutilo ještě zrychlit, byl výkřik. Výkřik Belly …

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 46. díl :