Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 2. díl

07.04.2009 (02:14) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5151×

2.Setkání

Bella Swan

Když jsme přijely z nákupů bylo už pozdě a tak jsem šla spát. Ráno jsem se u snídaně chtěla zeptat Phila, kdy máme jí za Cullenovými, ale předběhl mě. „Na tu návštěvu jdeme pozítří, ale jestli nechceš ,tak jít nemusíš."Chvíli jsem přemýšlela, a pak jsem si vzpomněla, jak byl zklamaný minule, když jsem na jednu podobnou akcičku odmítla jít. "Ne,to je v pohodě, já půjdu". Zasmál se a odešel do práce.

Celý den ubíhal pomalu, dopoledne jsem se učila a poklízela a odpoledne jsem už neměla co dělat. Potají jsem vytáhla své nové šaty a zkusila si je, nevypadala jsem zase tak špatně, jen mě děsily ty ramínka, bála jsem se, že se každou chvíli přetrhnou. „Říkala jsem, že ti sluší."oznámila Claudie. Pěkně jsem se jí lekla, protože jsem o ní neměla ani tušení. Opatrně jsem si šaty sundala a vrátila je zpět na své původní místo. „Nemusíš si je ani poklízet, na tu návštěvu jdeme už dnes večer." pronesla. „Cože?" vypískla jsem. „Plány se změnily" pokračovala „Phil ti to chtěl říct, ale myslím si, že by jsi to měla vědět už teď a navíc jsem ti přinesla nové boty." odpověděla a podala mi krabici. Znám její vkus, a tak jsem ji s napětím otevřela. Byly tam černé boty na podpatku. Vysokém podpatku. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak se v nich budu pohybovat. Nejradši bych si vzala svoje kecky. Podívala jsem se na ni s prosbou v očích, abych si ty boty nemusela vzít. "Ale Bello, neříkej že se ti nelíbí. Alespoň budeš vypadat vyšší." Odpověděla na výraz v mých očích. „Já si připadám vysoká dost." Obhajovala jsem se a vrátila boty zpět do krabice.

„Bello" ozvalo se zespod „pojď prosím dolů, musím ti něco říct." zvolal někdo. Sešla jsem schody a uviděla Phila. Zřejmě slyšel, jak jsem na Claudii křičela, když mi oznámila, že se jde na tu návštěvu už dnes.

„Nemusíš tam chodit" začal „mě to vadit nebude."

„Ale mě jo. Už jsem ti slíbila, že tam půjdu a svůj slib také splním." Obhajovala jsem se a vzpomněla si na jeho výraz, když jsem mu poprvé slíbila, že půjdu. Vypadal šťastně. Vlastně by to bylo teprve potřetí, co bych šla společně s Philem, Renné a Claudií na podobné setkání. Pokaždé, když jsme se takto sešli, vykládal, jaká jsme dokonalá rodina. I když k nám do rodiny ve skutečnosti nepatřil. Moje rodina byla Renné, Claudie, Charlie a já. Po rozvodu mé matky s Charlim se ale vše úplně změnilo. S mámou a setrou jsme se od něj odstěhovaly a máma se poté tady v Denveru vdala za Phila. Alespoň že mu nemusím říkat tati, ale můžu ho oslovovat Phile.

Tátu mám totiž jen jednoho, ten se jmenuje Charlie a žije v městečku Forks. Vždy přes jeden měsíc za ním se setrou jezdíme na víkend. Jen tehdy, přijede-li s námi i máma a sedneme si společně u oběda, jen tehdy si připadám jako opravdová rodina. Phil je pro mě jen starší kamarád. Nikdy jsem ho neměla ráda tak, jako mám a navždy budu mít ráda Charlieho.

„Bello, pojď nahoru, musím tě upravit!" zvolala Claudie. „Pane bože", co mi zase udělá pomyslela jsem si a vzpomněla, co mi udělala posledně.

Cestou po schodech na mě ještě Phil křikl: "Jedeme v osm, tak buď připravená." „OK" odpovětila jsem a uvědomila si, že do osmi zbývá už jen necelých pět hodin. Začal se mi stahovat žaludek. Sakra, vždyť já tam ani jít nechci, tak proč to dělám? Své odhodlání jít tam, jsem ani nechápala. Asi to bylo z důvodu, že jsem nechtěla zklamat Phila.

Po vstupu do pokuje jsem spatřila na stole rozložené laky na nehty, líčidla, hřebeny a spreje, nejspíš na vlasy. Bylo tam také nepřeberné množství různých sponek, skřipců a podobně. Chytla jsem se za hlavu. I když byla Claudie o celé dva roky starší a zkrášlovala mě takhle pořád, nikdy jsem si nezvykla a asi ani nezvyknu mít na sobě tuny makeupu a vlasy tak silně nalakované lakem na vlasy, že s nimi ani vítr z větráku nepohne. Při vzpomínce na minulé Vánoce mi do očí vhrkly slzy. „To snad ne." zaúpěla jsem, nebylo mi to nic platné. Okamžitě si mě posadila do křesla a začala mi lakovat nehty tmavě modrým lakem. Po zaschnutí jsem jí je na oplátku nalakovala já. „Chceš mě vidět v mých šatech?" zeptala se, jakmile měla lak suchý. Kývla jsem hlavou jako souhlas. Než jsem ovšem stačila říct že jsem ji v těch šatech viděla už nejmíň třikrát, byla zpátky a začala se motat dokola aby šaty co nelépe vynikly. „Hmm pěkný" poznamenala jsem. Ve skutečnosti vypadala ještě mnohem líp. Šaty dokonale obepínaly její hubenou postavu, měly fialovou barvu.

Do pokoje vtrhla máma „No co to tu je? Claudie , všichni tě v těch šatech už viděli, nemusíš se v nich pořád ukazovat. Opravdu ti moc sluší." V jejím hlase bylo slyšet jak zdůraznila slovo moc. Claudie si neodpustila ušklíbnutí a šla se převléci.

„Už jste si naplánovaly, co chcete udělat s vlasy?" ptala se. Zapřemýšlela jsem a dělala, že ještě nejsem rozhodnutá. Ve skutečnosti bych si vlasy nechala tak, jak je mám už od přírody - jemně vlnité a spuštěné dolů. „Mám to!" křikla a přiřítila se s časopisem. Na obrázku byla dívka, měla sčesané vlasy do drdolu, pár pramínku se jí stáčelo do obličeje. Vypadalo to elegantně a tak jsem souhlasila. „Ty si přece odborník ne?" pronesla jsem. Mamka totiž pracovala jako kadeřnice v jedno z mnoha salonů tady ve městě. Musela jsem uznat že to na obrázku vypadalo hezky, ale jak to bude nakonec vypadat doopravdy? Asi se budu muset nechat překvapit. Do návštěvy zbývaly dvě hodiny, oblékla jsem si tedy šaty a sedla si do křesla. Renné začala česat.

Edward Cullen

Z Carlisleho nápadu jet do Denveru a poznat někoho jiného než další upíry, totiž člověka jsem zrovna moc nadšený nebyl. No vlastně se to nelíbilo nikomu kromě Alice, ta se z pro mě nepochopitelných důvodů dokonce těšila. Měli jsem odjíždět již dnes večer.

„Edwarde, popros Carlisleho, abych nemusel jet, nějak se mi nechce, ale obávám se že mě by neuvěřil. Na tebe vždycky dá." Ozvaly se něčí myšlenky. Hledal jsem majitele, byl to jak jinak než Matt. Kývnul jsem mu a odběhl ke Carlislovi do pracovny. Seděl na židli, v jedné ruce telefon, v druhé tužku. Počkal jsem až dotelefonuje.

„Carlisle, myslím si, že bychom nikam jezdit neměli. Mattovi se nechce, Rose taky ne..„ začal jsem „no a mě se taky moc nechce, zrovna večer jsem měl s Alicí hrát šachy a víš jak je to s námi na dlouho."

Carlisle se na mě podíval a pak souhlasil. „No přijít na návštěvu mají až zítra večer, takže když přijedeme ráno, nic se nestane, ale přijet každopádně musíme, už jsem to slíbil. A když Matt nechce jet,tak ať nejede." prohlásil a já se začal probírat jeho myšlenkami, v domnění, že narazím na něco, co by nás mohlo ještě více zdržet. Nic tam nebylo.

Když jsem sešel dolů, byla tam jen Alice a Matt. „Hmm díky bráško, zkazil jsi nám zábavu."

„Cože??" podíval jsem se na ni. „No chtěli jsme jít s Rose zítra nakupovat, když už tam budeme..." mávl jsem rukou a odešel do svého pokoje. Zhruba za dvě hodiny přišel Jasper, Rose a Emmett z lovu, mohlo se tedy vyrazit. Matt zůstal doma.

V mém Volvu jsem jen jen já, Esme a Carlisle. Alice si vzala svoje Porsche a do něho nasoukala Jaspera, Emmetta i Rose. S naším stylem rychlé jízdy to z Forks do asi 3 220 m vzdáleného Denveru trvalo jen něco přes půl hodiny.

„Konečně jsme tu!" zvolala Esme. A já byl šťasten místě .

Po vynešení věcí z auta jsem odešel do svého pokoje a pustil si hudbu.

„Pojď dál Jaspere." Řekl jsem mu ještě dřív,než stihl zaklepat. „Ehm... chtěl jsem ti jen poděkovat že jsi ho přemluvil." řekl. „To nestálo za řeč, já jsem sem jet stejně nechtěl." vykoktal jsem. „V poslední době máš velké změny nálad, děje se s tebou něco?" vypadlo z něj. „Nic, jen přemýšlím o budoucnosti" odvětil jsem a dal mu jasně najevo aby odešel. Najednou mě přepadl pocit štěstí a já si byl stoprocentně jistý, že za to může Jasper. Kdykoliv byl v domě, tak si nikdo nemohl být jistý tím, co právě cítí.

Brzy ráno se Alice, Rose a Esme vydaly na nákupy. Bylo mi jasné v jakém stavu zase přijedou domů. Esme mě za zaúkolovala tolika věcmi, že jsem neměl ani čas přemýšlet nad budoucností.

Když přijely bylo již odpoledne a mým přičiněním dům vypadal, jako by v něm bydleli lidé.

„Hej Edwarde!" křikla na mě Alice, sotva si rozložila nově nakoupené oblečení na postel. „Něco jsem ti koupila, pojď si to zkusit." nabádala mě. „A hned!!" zakřičela.

Co jiného jsem mohl čekat, koupila mi na večer oblek. Padl jako ulitý, možná to bylo tím, že za těch sedmdesát let co se známe si již pamatuje moji velikost.

Pomalu, ale jistě se blížil okamžik našeho setkání s rodinou Phila Dwiera. Sedl jsem si do křesla, zavřel oči a poslouchal mysl ostatních.

Rossaline

„Sakra, sakra, sakra...co teď budu dělat...jak se to mohlo stát...taková katastrofa...a zrovna teď...no,musím si to zpravit. Hlavně v klidu a nevyšiluj Rose, je to jen zlomený nehet."

Emmett

No, oblek od Rose už mám oblečený, myslím si že nikomu nebude vadit, že si pustím televizi. A podívám se na jeden zápas,to nikoho nezabije. Alespoň ne víc,než už je.

Alice

„Proč nic nevidím...to je divné..moc divné."

Jasper

„Klid hochu, nikomu neublížíš ty seš hodnej, malej upírek. Možná by se nic nestalo, kdyby jeden z té rodiny zmizel...stačil by mi jen jeden. No ani dva by mi nevadily.." to už jsem nevydržel a zakřičel na něj „Jaspere, nikomu nebudeš ničit rodinu, na to si nech zajít chuť. To ti nestačilo včera to pětičlenné stádo těch jelenů??" domem se ozval hlasitý smích, nejspíš Emmett.

Už mě nebavilo poslouchat ostatní, sedl jsem si ke klavíru a hrál, ani jsem si nevšiml že před domem zastavilo něčí auto.

Bella Swan

„Hotovo!" zvolala vítězoslavně Renné. Otevřela jsem oči a podívala se do zrcadla. Opravdu jsem to byla já?? Nemohla jsem se poznat, měla jsem už vyčesané vlasy a namalovaný obličej. Také mě celkem bolely nohy, sesedla jsem tedy z křesla a šla se projít. Dole v kuchyni seděl už oblečený Phil, jakmile mě spatřil vydechl úžasem. „No, vypadáš hezky" řekl laškovným tónem. Pousmála jsem se. „Kdo jsou vlastně ti Cullenovi?" vyletělo mi z úst. Podíval se na mě, jako by otázku na toto téma nikdy nečekal a to zrovna ode mě. „Chci alespoň vědět, komu polezu do domu ne??" ptala jsem se. „No je to jedna rodina, já znám jen Carlise. Kupuje ode mě skoro každý druhý měsíc nějakou nemovitost. Víš, oni mají hodně pěněz. Kdyby si ode mě kupoval každý měsíc nějakou nemovitost, byl bych milionář." pronesl „Rozumím, takže jsou hodně bohatí."ptala jsem se."Ano velmi."

„A odkud jsou?" vyletěla miz úst další otázka. „Hm" zapřemýšlel „Tak to doopravdy nevím."

„Hej Bello, pojď si pro boty, jedeme!" křikla máma. „Už jdu." povzdechla jsem si. Neochotně jsem si nasadila boty od Claudie a nastoupila do auta. Všichni tam už na mě čekaly, cítila jsem se podvedená, když jsem spatřila Claudii, měla volně ozpuštěné vlasy. Já jsem musela mít vlasy sčesané. Připadalo mi to nespravedlivé, ale za chvíly jsem na pozapomněla, protože jsme odjížděli směr dům Cullenů.

Asi po více jak půl hodině jízdy jsme zastavily před domem. Vypadal spíše jako hotel než dům. Ale vzpomněla jsem si na větu, kterou pronesl Phil. „Jsou bohatí, velmi bohatí." Jim tedy asi o peníze vůbec nejde, mají jich prostě tolik, že to vůbec neřeší. Vystoupila jsem z auta a šla vedle Claudie, před námi šel Phil a Renné. Vystoupali jsme po schodech a Phil zazvonil.

Edward Cullen

Hrál jsem pořád dokola jednu písničku poslouchal,jak pomalu odtikává osmá hodina. Všichni už byly dole. Carlisle, Emmett i Jasper měli obleky. Rose, Alice i Esme svůdné šaty. Rose si vybrala krvavě rudé, přiléhavé šaty, Alice měla černé, podobného střihu. Esme měla šaty barvy písku

Já jsem pořád hrál a ani jsem si nevšiml, že zazvonil zvonek u dveří. Alice vyletěla jako střela po schodech a šla otevřít.

„Pojďte dál." Zazněl její hlas a donutil mě vstát a stoupnout si pod chody vedle ostaních. Podíval jsem se směrem nahoru k domovním dveřím. Na schodech stála dívka, měla modré přiléhavé šaty a hezky se smála. Na to, že jsem na ni civěl s otevřenou pusou mě upozornila až Rose, která si stoupla vedle mě a dloubla mi prstem do brady. „ A neslintej" dodala. Podíval jsemse na ni a ona to nevydržela a sklopila pohled. Snažil jsem se poslouchat myšlenky té neznámé dívky, ale nic jsem neslyšel. Vždyť to není možné, za celou dobo své existence jako upír se mi podobná věc ještě nestala. Sice jsem neslyšel její myšlenky, ale objevilo se něco jiného. Ucítil jsem bodavou a spalující bolest v ústech. Bylo to tady zase. Tento pocit jsem měl naposledy, když jsem se ještě živil lidskou krví a nablízku byl člověk, ale ne jako osoba, nýbrž jako kořist.

Znovu jsem vzhlédl, už nebyla sama, vedle ní stáli další tři lidé. Hádal jsem že to bude matka, otec a setra.

Jejich myšlenky jsem slyšel, tak proč myšlenky té dívky ne? A ne jenom to že jsem neslyšel její myšlenky, ještě voněla, ale jinak než ostaní, které jsem zatím potkal. Připomínalo mi to nějakou podivnou neznámou vůni, ale překrásnou. To ta vůně mě doháněla skoro k šílenství.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Webhosting | Doména zdarma |

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 2. díl: