Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 17. díl

03.06.2009 (11:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3588×

17. Přípravy

Bella Swan (Přípravy na lyžařský kurz)

Od té doby co se Alice dozvěděla, že na výcvik pojedu byla jako neřízená raketová střela. Nutila mě s ní chodit po obchodech a nakupovat oblečení. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že oblečení mám. Musela jsem si kvůli ní koupit větší skříň. Nemluvě o lyžařském oblečení. Vše mi pečlivě vybrala. Od helmy, přes thermoprádlo až k thermoponožkám. Vše sladěné do jedné barvy – modré. Prý mi stráášně sluší.

Čas s ní ubíhal rychle. Někdy se mi zdá, neubíhá, spíše letí a to obrovskou rychlostí. Když jsem dnes spát, všimnula jsem si, že do odjezdu zbývá už jen měsíc.

Ve škole panovala nuda. Poslední hodinu mělo být nějaké povídání ohledně Colorada, odpadla proto hodina před obědem a byla nahrazena touto.

„Takže třído!“ zavelela učitelka tělocviku, které byla přidělena do funkce organizátorky výjezdu. „Jak všichni víte, zima se blíží. A s ní i vámi tolik vytoužený výlet do Colorada.“ S těmito slovy začala rozdávat letáčky s instrukcemi, co všechno máme mít. Kupodivu jsem již díky Alici měla všechno doma.

„Tento letáček má z druhé strany kolonku, kterou vám vyplní a podepíší rodiče. Zítra nebo pozítří mi ho vrátíte. Doporučuji si zajít dokoupit věci již nyní. V obchodním centu v Port Angeles už ale nic nehledejte. Jeden pilný studen tam přišel a vykoupil všechno, co měli.“ S těmito slovy si zkoumavě prohlédla Alici.

„To je strašné, jak to někdo mohl vykoupit?“ pronesla Alice zvonivým hlasem, když se ke mně naklonila. Musela jsem jí přitakat „No to fakt nechápu, to asi musel být maniak do nakupování.“ Můj smích se rozlehl tělocvičnou, ve které jsme byly. Zavinila to vzpomínka na Alici, jak shání po obchodech velikost lyžařského oblečení pro Emmetta. Nakonec koupila dvě dívčí a troje chlapecké komplety. K jejímu zděšení tam již jiné komplety nebyly. Vše měla ale pečlivě sladěné.

Po škola jsem jela domů. Před dveřmi postával Charlie. „Ahoj Bello? Jak ses měla?“ zvolal, jakmile mě spatřil. „Ale jo jde to. Tvoje dobrá nálada mě doopravdy děsí. Potřebuješ něco?“ než jsem to stihla doříct, bleskově ke mně přiskočil. No nevím jestli jde říct přiskočil, protože s jeho artrózou je to skoro nemožné, ale každopádně ke mně přišel a tlačil mě do kuchyně. „Co je? Tati hééj pusť mě!“ zuřila jsem, když mi ještě zavázal oči šátkem. Nereagoval. Stále mě tlačil kamsi do neznáma. „Stůj!“ poručil mi. Založila jsem si protestantsky ruce v bok. „O co jde! Jestli mi to neřekneš, tak si sundám šátek!“ vyhrožovala jsem mu. Po chvíli mi ale stejně šátek sundal sám. Byla jsem v obýváku a přede mnou stály nové lyže. „Tati!“ zaúpěla jsem. „Já věděl že se ti budou líbit.“zaradoval se a políbil mě na tvář. „Já jsem ale neřekla že se mi líbí.“ Jeho výraz po vyslechnut mých slov pohasl. „Pokud vím, tak mám lyže v Denveru a výslovně jsem tě žádala, abys mi je přivezl, když to nechce udělat Claudie a mě tam nechceš nechat jet!“ zůstal na mě civět. „Jo, jenže do Denveru nepojedeš ani ty, a ani já. A když si na tebe Claudie neudělala čas doteď, tak si nemyslím, že by to nyní měla měnit. Koupil jsem ti nové lyže no a co?“ sklopila jsem pohled. Má pravdu. Ostatně tak jako vždycky. Claudie nepřijede a on tam nepojede. Mám nové lyže,tak proč to řešit. “Dík.“ pípla jsem. Ochranitelsky mě objal. Tohle již dlouho neudělal, opravdu hodně dlouho. Odešla jsem do pokoje a dál se utápěla ve svých problémech a řešila jsem, proč mám takový divný pocit že mi Cullenovi něco tají….

Dny plynuly jako voda v řece a to až příliš vysokým tempem. Charlie musel jet na služební cestu, takže tu již není a já zítra, což je v pondělí odjíždím do Colorda na lyže.

Zrovna jsem si balila tašku s oblečením, když mi zvonil mobil. Automaticky jsem hovor přijmula slovy. „Ano tati jsem pořádku, zákony neporušuju a nemusíš mi pořád volat. Ještě něco?“ z druhé strany se ozval smích. Rychle jsme dala telefon od ucha a podívala se, kdo mi volá. Byla to Alice. “No, máš to pěkně nacvičený.“ Smála se. „Co jsi potřebovala?“ zarazila jsem ji. „No, víš já zítra do Colorada nejedu.“ „Cože?“ skočila jsme jí do řeči. „Chtěla jsem říct že nejedu autobusem, vlastně nikdo z nás nejede autobusem, jedeme s Carlislem. Zatím ahoj, budu tě čekat v Coloradu.“ Nestihla jsem jí ani odpovědět, protože se z telefonu ozývalo již jen pípání oznamující, že druhá strana hovor ukončila. Celou noc jsem nemohla usnout i když nevím proč. Ráno jsem vstala brzy. Dojití do koupelny, nakrmení Maxe a oblečení mi zabralo celou dobu kterou jsem měla navíc, takže teď mám co dělat abych u školy byla včas. Rychle jsem vypila čaj a snědla chléb. To auta jsem naházela tašky a lyže, nasedla jsem a vyjela. U školy jsem byla ani ne za 15 minut.

„No Swanová, kde jste!“ rozčilovala se tělocvikářka. „Už chybí jen Cullenovi.“ Zuřila, když cpala mou tašku do autobusu. „No, ehm ti nejedou autobusem.“ Odvětila jsem jí, když si nejsem jistá jestli ta poznámka patřila mě. „No jo. Já zapomněla, oni mají pořád nějaký výhody!“ rozčilovala se, zatímco nás jmenovala aby zjistila, kdo další chybí. V autobuse jsem seděla s Angelou. Celou cestu o něčem mlela. Nebyla k zastavení a tak jsem ji alespoň nevnímala. Cesta ním zabrala celé tři hodiny.

„Vystupovat!“ zavelela učitelka po příjezdu. Bylo tam krásně, slunce svítilo, ptáci zpívali. Naprostá idylka. Byly jsme tam všichni, kromě Cullenů. Ti přijeli až těsně před západem slunce. Mezitím nás rozdělily do pokojů. Zvlášť chlapci, zvlášť děvčata. Já jsem měla být s Angelou. Poté nám ukázali, kde budeme spát.

Chata byla obrovská. Měla tři patra, chodbu obklopovaly obrazy a na zemi byl teplý koberec, stěny ze dřeva. Tím to celé působilo ještě tepleji i když venku ležela vrstva sněhu.

Pokoje byly zařízené podobně. Skládaly se z místnosti s postelí a malé koupelny. Místnost byla celá prosvětlená velikým oknem. Po stranách byly dvě postele, uprostřed stůl a po boku dvě skříně na oblečení. Na zemi byl šedý koberec. Koupelna nepatřila zrovna mezi největší, zato byla příjemně útulná. Ubytovala jsem se na posteli na níž bylo mé jméno. Už ve škole nás roztřídili do tří skupin. První byla pro ty, co neumí jezdit vůbec, druhá pro ty co v tom nejsou úplně skvělí a třetí byla pro ty, co jsou skoro profíci. Každá skupina měla ještě dvě podskupiny-lyže a snowboardy. Mě zařadily do druhé. Alice a její sourozenci byli bez výjimky všichni ve třetí. S mému velikému štěstí jsem se Angely zbavila. Ji přiřadili do skupiny první. Zatím co jsem ležela na posteli a přemýšlela, přiskočila ke mě Angela „Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Nestihla jsem jí odporovat, jelikož mě vytáhla z pokoje a mířila se mnou kamsi dolů ze schodů. „Tak, jsme tady!“ prohlásila vítězoslavně, když místnosti kam jsme vstoupily rozsvítila světlo. Vykulila jsem oči. Byly jsme v zatuchlé místnosti plné uhlí. Uprostřed stál stůl a židle. „Angelo? Co to má být?“ vyjekla jsem polekaně.

(Zapnout repráčky, hraje písnička. Mno prvně si ji musíte pustit)

Requiem for a dream -

“Tak co? Zapaříme?“pronesla Angela a zamávala mi lahví alkoholu před nosem. „Já si nemyslím že je to dobrý nápad.“

Má snaha oponovat jí byla marná. Pít tady na horách alkohol se mi nejeví jako dobrá záležitost. Ve skutečnosti je to příšerný nápad. Kdybych se napila, tak jsem si jistá že to skončí jako v době smrti mé matky a otčíma. Nebyla bych schopná přestat. Mohla by to také skočit tím, že přijdou učitelé a bude z toho průser. Angela prohodila zlostný úšklebek „Copak? Mamince by se nelíbilo, že její holčička pije?“

Vytrhla jsem jí láhev z ruky. Slzy mi začaly putovat po tváří s neurčitým cílem. Vzpomínky se vracely spolu s mou bolestí, všemi oslavami s matkou, radami Phila. Všechno se mi zhroutilo během minuty.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Angela vypadala překvapeně, stále ovšem pokračovala ukazijíc na láhev v mé ruce. „Ta flaška byla plná!“ poplácala mě po rameni a šla otevřít dveře na které právě někdo zaklepal. Až nyní jsem si zase uvědomila co se stalo. Měla jsem velikou potřebu se zbavit všechny tíhy, která na mě začala opět doléhat. Prostě hodit všechno za hlavu.

Na stole stály další lahve, dovnitř vcházeli dívky a chlapci. Popadla jsem láhev a sedla si co nejvíce do rohu. Mé přání se začalo pomalu vyplňovat. Alkohol pohlcoval mou mysl. Začala hrát hudba a nikdo si nevšímal dívky s lahví v temném koutě. Nikdo si nevšímal mě.

Po chvíli mi už bylo všechno jedno. Až nyní si mě všimli, prázdná láhev s velkým hlukem upadla z mé ruky na zem. Kluk, který stál opodál si toho všimnul a přistoupil blíž. „Copak? Ty si nejdeš zatancovat?“ popadl mě za ruku a já se nemohla už ani bránit. Bylo mi hrozně špatně a chtělo se mi spát. S každým dalším douškem tento pocit ale opadal a já se cítila zase opět fit. To je to poslední, co si pamatuji. Znovu jsem se napila.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 17. díl :