Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 13. Kapitola

24.10.2009 (18:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

Dlouhou chvíli jsem byl na této kouzelné louce. Ležel jsem na trávě a přemýšlel. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. Jako třeba o tom, co bude dál. Co pro mě a moji rodinu přichystal osud. Co když udělám nějakou špatnou volbu? Něco, co navždy a nezvratně ovlivní osudy všech, na kterých mi záleží. Proč je tak těžké žít ve světě o kterém vlastně nic nevím?

Také jsem přemýšlel o tom, co mě na Gině tolik přitahuje, ačkoli to prostě není Bella, ale je jí tak podobná. Jenže ne svým chováním, ale přesto mě to k ní táhne, tak jako nikdy k žádné. Nevyznám se v sobě. Možná bychom měli odjet, aby se nic nestalo. Ale na druhou stranu jsme tu krátce a nechci, abychom se museli stěhovat kvůli tomu, že si připadám slabý odolat obyčejné holce.

Najednou mě z mého přemýšlení vyrušilo křupnutí větvičky. Otočil jsem se za tím zvukem, ale nic tam nebylo. Pořádně jsem se zadíval do stínu stromů a uviděl jelena. To se mi hodilo. Vyběhl jsem jeho směrem a skočil po něm dřív, než vůbec stihl zaregistrovat moji přítomnost. Hladově jsem se zakousl do jeho hrdla a hltavě pil. Krev mi poslední dobou chutnala pořád víc a víc než lidské jídlo. Ale necítil jsem se jinak, vše bylo pořád stejné.

Až v jelenovi nezbyla ani kapka krve, tak jsem se vydal domů. Doufal jsem, že bude aspoň někdo doma, ale oba dva byli někde pryč. Došel jsem do svého pokoje, kde jsem našel vzkaz, že se co nevidět vrátí. Asi chtěli chvilku jen na sebe. Taky pravda, že těch chvilek na sebe moc neměli. Přeji jim to. Kéž bych taky našel spřízněnou duši? Jenže jak ji poznám? Jak poznám, že je to ona? Něco ve mně mi říká, že to má být Bella, ale co Gina? Vůbec nevím co si mám o ní myslet. Dopředu vím, co udělá, ale reaguji stejně, jako bych to nevěděl. U Belly zase její myšlenky nebudu moct číst. Zajímalo by mě, čím to bude. Přijdu na to někdy? Proč mně Alice nevarovala , proč se mi tak dlouho neukázala? Zachoval bych se jinak kdybych věděl co mně čeká?

Ještě nebylo moc pozdě, měl jsem dostatek času. Chystal jsem se do sprchy, když přišel Carlisle a Esme. Zamilovaně se drželi za ruce a jeden druhému něco štěbetal. Záviděl jsem jim, ale byl jsem za ně moc rád. Byl jsem rád, že je mám. Nevím co bych bez nich dělal, asi bych se zbláznil.

“Ahoj Edwarde. Nemáš hlad? Něco ti uvařím, dej mi chvilku.” Ani jsem nestihl odpovědět a už letěla svou rychlostí do kuchyně.

Šel jsem se osprchovat. Vůně z kuchyně dolehla až ke mně do koupelny. I přesto, že jsem byl na lovu, tak jsem měl trochu hlad. Neuškodí si něco dát.

Sešel jsem dolů do kuchyně, kde na mě už čekala obrovská porce špaget.

“Jdeš akorát, už to máš hotové. Dobrou chuť.” Esme úplně zářila štěstím. Sedl jsem si ke stolu a začal jíst. Pustil jsem se do toho, ale hned po prvním soustu bych to nejraději vyplivl, přišlo mi jako kdybych jedl bláto, ale to jsem Esme nemohl udělat. Proto jsem jako hodné dítko poslušně jedl a nedal na sobě nic znát. Naopak jsem předstíral, jak mi to chutná. Jsem opravdu dobrý herec. Ještěže tak, tohle by jí ublížilo a to jsem nechtěl, protože je jako moje matka, kterou nadevše miluji. Po delší chvíli jsem vše snědl. Můj žaludek ztěžkl jako bych v něm měl kámen. Začínal jsem si myslet, že se měním v upíra a to jsem nechtěl, nechtěl jsem přijít o možnost spánku a hlavně snů. Snů o Belle, ta jenž mi má být souzená, je to dlouho co se mi o ní zdálo naposledy. I moje myšlenky víc směřují k Gině. Gina, pomyslel jsem si její jméno, moje srdce se rozbušilo rychleji, ruce se mi zpotili. Pocítil jsem nutkavou touhu jí opět spatřit.

“Děkuji Esme, bylo to výborné. Teď mě omluvte, budu muset jít.”

“Kam jdeš synu?” Přišel do místnosti Carlisle. Nechtěl jsem mu to říkat, ale nechtěl jsem před ním mít ani tajemství. Navíc proč by to nemohli vědět? O nic přece nejde.

“Ve škole jsme dostali projekt do dvojic z historie. Musíme obejít zajímavá a důležitá místa a sepsat si vše co o nich víme a co se dozvíme. Chtěl jsem jít po škole, ale spolužačka dříve nemohla. Tak jdeme teď o půl jedenácté musím být na náměstí.” Řekl jsem ale cítil jsem se špatně, zatajil jsem s kým se to mám setkat, není to chyba? Možná by měli vědět o Gině. Přece jen i jich seto týká, co když tím ohrožuji rodinu která se má za pár let spojit?

“Tak to abys vyrazil, je deset hodin.” Podíval se Carlisle své starožitné hodinky, aby se ujistil a pokýval na znamení souhlasu.

“Hrozně rychle to uteklo. Budu muset jít, aby na mě dlouho nečekala. Tak si užijte večer. Nevím kdy se vrátím. Ahoj.” Loučil jsem se už ode dveří.

Došel jsem na smluvené místo ještě s předstihem. Musím se přiznat, že jsem nešel normální chůzí, ale trochu jsem se proběhl, chybí mi volné běhání, tak si to občas neodpustím.

Opřel jsem se o sochu uprostřed náměstí a zavřel oči. Užíval jsem si tiché noční noci. Nikde nikdo nebyl. Nebylo slyšet vůbec nic, ani zvířata. Naprosté a dokonalé ticho.

Byl jsem ve svém světě, kde bylo konečně ticho. Něco teplého se mi otřelo o rty. Otevřel jsem oči a jen pár centimetrů od mé tváře byla Bellina, teda Ginina. Párkrát jsem zamrkal, abych se přesvědčil, že si mi to jen nezdá. Byla pořád tam a znovu mě políbila. Chytl jsem ji za ramena a jemně ji odstrčil od sebe.

“Co to děláš?”

“Snažím se tě políbit, nevšiml sis?” Věděl jsem o co se snaží, ale nevěděl jsem proč a raději jsem ani nechtěl. Jen jsem nad ní zakroutil hlavou a vydal se směrem do centra.

“Nevím, jestli je ti to známo, ale jsme tady, abychom splnili projekt.” Zrovna jsme procházeli úzkou cestičkou.

“Ale nikde není řečeno, že musíme jen plnit projekt.” Laškovně na mě mrkla a natlačila svoje tělo na to mé. Nestihla jsem nijak zareagovat a blízkost jejího těla ve mně probouzela touhu a chtíč. Chtíč, který chce být ukojen. Její ruce jí vystřelily pod mou košili. Chytil jsem ji ruce a sklopil hlavu tak, že jsem se opíral o její čelo. Snažila se mi ruce vyškubnout, ale neměla sebemenší šanci, byl jsem daleko silnější než ona, ale stejně se nevzdávala.

“No tak, Gino. Nech toho prosím.”

“Co jsem udělala špatně?” Podívala se na mě s prosebným výrazem.

“NIC nedělej. Jdeme splnit projekt, je ti to jasný?” Musel jsem v sobě hledat hodně vůle, protože její blízkost rozhazovala moje soustředění.

“No dobře.” Přestala se snažit mi vykroutil ruce a její myšlenky neprozrazovaly nic o tom, že by měla něco podobného ještě v plánu.

Chvíli bylo ticho, když v ní najednou vypadlo kam vlastně jdeme. Ušklíbl jsem se.

“Nech se překvapit, vím o jednom místě, kde se událo hodně příběhů.” Srdce se jí trochu rozbušilo, ale snažila se vypadat klidně, ale její myšlenky také mluvily za vše

<< SHRNUTÍ (reni21)        SHRNUTÍ (Ejdriana)  >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 13. Kapitola: