Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časová smyčka 1

06.11.2009 (13:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2286×

Příběh mého života, teď už spíše mé ubohé existence, není obyčejný, jako u jiných lidí. Možná si říkáte, že tohle o sobě může tvrdit každý a já s tím souhlasím, ale myslím, že ten můj bude pořád podivnější než ten Váš. 

Jmenuji se Isabella Swan. Jsem raději, když mi přátelé říkají Bella, ale to je Vám už pak celkem jedno, než to nesčetněkrát vysvětlovat. Chodím do Forks na střední školu. Není na ni mnoho studentů, ale i kdyby bylo, tak bych se mezi nimi neschovala. Možná dříve jako člověk, ale teď už by byla moje snaha naprosto k ničemu. Jak se říká…marná snaha. 

Nejsem člověk, jsem upír. Je tomu už pár let co se to stalo. Teda pro mě pár let, pro ostatní je to pořád ten stejný týden. Pořád dokola a dokola. Nevím proč se mi tohle stalo. Nebo vůbec jak se tohle mohlo stát. Jak je vůbec možné, že se pořád dokola opakuje ten stejný týden? Absolutně nic na téhle situaci nechápu a nejspíš ani nepochopím…

Možná bych vám první měla vylíčit příběh, jak se ze mě, obyčejné dívky, stala upírka.

Pamatuji si to, jako kdyby se to stalo včera...
Vše začalo, když jsem přijela do Forks a začala chodit na zdejší střední školu, kde jsem také potkala nádherného chlapce s krátkými, hnědými a rozpustilými vlasy. Jeho oči byly opravdu nádherné. Takovou barvu, jakou měl on jsem v životě neviděla. Celkově byl naprosto jiný, než chlapci v jeho věku, které jsem vídala. Byl prostě dokonalý. 
Všechny holky po něm toužily a já nebyla výjimka, ale nedávala jsem to tak okatě najevo. Neměla jsem taky důvod, protože proč by se měl bůh jako on zajímat o mě obyčejnou holku. Ale osud tomu chtěl jinak a já byla štastná že zrovna o mě projevil svůj zájem.

Byla jsem tam první den a hned jsem byla středem pozornosti. Trvalo to asi dva dny a já jsem je neustále trávila s Justinem. Jeden bez druhého jsem se téměř nehnuli. Byli jsme od sebe odloučeni maximálně na nějakých hodinách ve škole nebo pár minut po ní. Vždy pro mě přišel a byli jsme opět spolu.

Věděla jsem, že jsem do něj bláznivě zamilovaná už po těch pár dnech, ale on byl bohužel den ode dne víc nervóznější. Nechápala jsem to, ale nechala jsem to být. Kdyby přece chtěl, tak by se mi se svými starostmi svěřil. Prožívali jsme spolu každou volnou chvíli a užívali si je co nejvíc to šlo. Trávili jsme spolu každý den, každou sekundu a já byla maximálně štastná... 

Občas mi to přece jen nedalo, zdál se mi chvílemi jiný, takový divný a dokonce mi přišlo, že se jeho oči měnily z jedné barvy na jinou, ale když jsem se ho na to zeptala nikdy neodpověděl.Vždy zavedl řeč na jiné téma, nebo se se mnou raději ani nebavil.

Bohužel po další tři dny to mezi námi bylo na bohu mrazu a my spolu skoro nepromluvili. Nechápala jsem tuhle jeho změnu nálady, ale stále jsem se snažila si s ním promluvit. Nechtěla jsem se nechat tak snadno odradit.

Ve škole se nás všichni sledovali a špitali si o kom jiném než o nás. Závist je hnusná věc a je pravda, že mi ho holky záviděly a já se jim ani nedivím. Hodně se o nás mluvilo, protože nebyli zvyklí na tu změnu. Pořád nás viděli jako štastnou a nerozlučnou dvojici. Přála jsem si, aby tomu bylo také teď, ale nebylo. 

Ve škole se k Justinovi pořád tlačila nějaká holka, která se podle Angeli, mé kamarádky, jmenovala Jessica. Jessica byla místní děvka, která uhnala každého na kterého si vzpomněla, nevím jak to dělala a raději ani nechci.
Justin se jí nebránil a to bylo na tom to strašné, bolelo mě na to jen pomyslet, natož to sledovat na vlastní oči. Nechával si od ní líbit všechny ty letmé dotyky a případné polibky.

Ještě toho dne večer jsem za ním jela domů, abych si sním promluvila. Naštěstí jsem přijela dřív než stačil usnout. Otevřel mi dveře v tenkých kalhotách na spaní a jinak na sobě nic neměl. Šli jsme si popovídat do obýváku, kde jsme se společně posadili do křesla. Chvíli bylo tíživé ticho, protože jsem nevěděla jak začít a neměla jsem ani odvahu, ale byla jsem to já, kdo přijel za ním, tak mi nezbývalo než spustit.
,,Justine poslední dobou to mezi námi moc neklape tak by bylo asi nejlepší..." nikdy jsem se s nikým nerozcházela a ještě po takhle krátké době.
,,Co bude nejlepší?" začal se ke mě naklánět tak těsně, že se zastavil až pár centimetrů před mým obličejem.
,,…kdyby jsme se rozešli." Stále byla mezi námi ta malá mezera.
,,Víš, že si právě zahráváš se svým životem? Že se ti může cokoliv stát?" Nedůvěřivě jsem se na něho podívala, protože jsem nechápala jeho slova. Jak bych si měla zahrávat se životem, vždyť jsem tu teď s ním, tady mi snad nic nehrozí ne?
,,Nechápu tě," nakonec jsem pověděla pravdu. Jeho oči nebyly tak krásné jako jindy byly černé ,ale pokud jsem si pamatovala neměl je původně zlaté? Zase je má jiné.
,,Neboj brzy to zjistíš." Další věta, kterou jsem nechápala, tak jsem to nechala být.

,,A co mělo být to s tou Jessicou? Ty…chceš ji?" Potřebovala jsem vědět jestli to dělá jenom pro to, aby mě naštval a nebo proto. že ji miluje.
,,Jenom jsem si sní hrál, zajímáš mě ty," pomalu se přibližoval svými rty a políbil mě na krk. Hned jsem mu polibek vrátila a my se začali líbat. Moje tělo se nebránilo, ale moje srdce křičelo NE, protože jsem ho nechtěla. Musela jsem se od něho odtrhnout.

,,Promiň, ale já nemůžu, jsi skvělý kluk Justine, ale prostě tohle je moc brzo a možná spolu ani nemáme být." Zvedala jsem se a šla ke dveřím. K mému překvapení za mnou nešel, nebo aspoň jsem si to myslela. Když jsem přišla před dům ke svému autu on tam už stál a opíral se o něj.

,,Jak jsi to dokázal? Byl jsi v domě a teď..." Nemohla jsem najít slova, i kdyby byl nejlepší a nejrychlejší běžec na světě tohle by nedokázal NIKDO!
,,Moje malé tajemství, ale už ti ho můžu říct. Brzy totiž budeš stejná jako já." Chtěla jsem ho obejít a zalézt do auta, ale jak jsem se pohnula okamžitě byl u mě, ať už jsem se snažila pohnout kamkoli, tak on tam byl dřív než já. Byl tak…rychlý.
,,Co jsi zač?" zmohla jsem se jenom na tohle, víc už mi strach ani nedovoloval.
,,Upír." Dřív než jsem stačila nějak zareagovat, nebo pochopit jeho slova, tak jsem ucítila zuby na svém krku a poté šílenou bolest ve chvíli, kdy tyto zuby pronikly mou jemnou kůží. Z posledních sil jsem se snažila podívat, co nebo kdo to je, ale už si jen pamatuji tu bolest a to jak mě odnesl do domu.

Do dneška jsem stále nepochopila to, proč mě přeměnil, proč mě prostě nenechal žít normální lidský život a jenom neodešel. Ublížila jsem mu tím rozchodem? Nebo to jenom měla být jenom nějaká odplata za něco o čem třeba ani nevím?
Přála bych si ho jednou najít a promluvit si sním, bohužel pokud se neobjeví tady ve Forks nemám nejmenší šanci ho někdy najít a něco zjistit, protože jak už víte, já se s tímto začarovaným kruhem daleko nedostanu. Sice to tak nebylo vždycky, ale teď už je pozdě…aspoň myslím.

Když jsem se probrala z té ukrutné a spalující bolesti, tak jsem byla jinde. Na místě, které jsem nepoznávala. Dokonce i město, které jsem nepoznávala. 

SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NikkR)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časová smyčka 1: