Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 16. kapitola

30.05.2010 (16:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2886×

Nevím kolik minut již uběhlo do doby, kdy jsem utekla. Kdy jsem tak zbaběle utekla poté, co jsem zjistila zbytek pravdy. Kdy mi Edward poskytl poslední dílky do mé skládačky.

„Vrátil se, on se pro mě tehdy vrátil,“ znělo mi stále v hlavě. Pořád a pořád dokola, nešlo to zastavit, nedokázala jsem své myšlenky pod náporem nových informací, pod vědomím, že jsem se celé ty roky mýlila.

Seděla jsem hluboko v lese, pod nohama jsem cítila vlhkou měkkou lesní půdu a mým tělem otřásaly hlasité vzlyky, které, ač jsem se velmi snažila, nešly zastavit. To, co mě k tomu nutilo, bylo až donedávna skryto hluboko uvnitř mě, ten slabý člověk, kterým jsem před tolika lety byla… Nyní byl silnější než má podstata sirény a já se nedokázala plně ovládat, protože sirény nejsou uzpůsobeny k tomu, aby se dokázaly vyrovnat s tolika bolestnými pocity.

Pro sirény bylo vždy přirozené vnímat zlost, touhu po pomstě, dokázaly cítit neskonalou lásku ke svým stvořitelkám, byly vděčné, ale nikdy necítily bolest, své vlastní utrpení, zklamání…

S těmi pocity jsem se nedokázala vyrovnat a jediné, co mi nyní zbývalo, bylo vzlykat a doufat, že alespoň části mořských slz se podaří odplavit část mé bolesti.

„Co se ve mně vlastně změnilo, že nedokáži plně dokončit to, co jsem začala? Co se ve mně zlomilo, že jsem přestala cítit tu nenávist a touhu po pomstě… Proč se musím příčit mému druhu, proč cítím něco, co bych cítit neměla…“ ptala jsem se sama sebe na otázky, které si žádaly odpověď, kterou neznám.

A tak nenávist byla vystřídána bolestí a žalem.

Ta obrovský díra v hrudi, která touží po tom, abych ji vyplnila… Přesně vím, co do ní patří, co potřebuje, aby se zacelila.

Tu jedinou věc, kterou tolik potřebuji, aby ta příšerná bolest přestala, tu jedinou nikdy nemůžu mít. Ta bolest, na kterou nikdy nemohu získat lét, tolik to bolí a já stále nevím proč, co se to se mnou stalo?

Získala jsem přeci nesmrtelnost, po které jsem toužila. Získala jsem rodinu, se kterou jsem žila ve svém světě. V překrásném světě, který byl plný barev. Teď, když jsem tak blízko svého cíle… Když jsem tak blízko k jeho naplnění, po kterém jsem toužila devadesát let, zbývá položit jen jedinou otázku, proč? Proč se cítím takto, proč nezískávám žádné odpovědi?

Jen proč?

Měla bych se cítit šťastná, vyžívat se ve své pomstě a cítit obrovskou úlevu, když ho vidím trpět. Tak sakra proč z toho necítím absolutně nic?!

Proč to jediné, co jsem schopna vnímat je jen ta obrovská díra v hrudi, která se otevřela z neznámého důvodu… Mé krvácející, leč stále tiše tepoucí srdce, které volá, prosí, abych mu pomohla…

Ta bolest, že to nedokáži, mě trhá zaživa. Chci, aby přestala, proč to nejde?

Říká se, že se na světě dějí nevysvětlitelné věci, proč se jedna musela stát zrovna mně?

Opět žádná odpověď…

Proč se otevřela ta rána v hrudi, kde tluče mé chladné srdce? Bylo to tou pravdu? Že se vrátil, ale já už byla pryč? Jen díky jediné větě, ve které mi sdělil, že se vrátil a chtěl strávit zbytek věčnosti se mnou… Mohl mi klidně lhát, třeba všechno to, co mi tvrdil, byla jen pouhá lež. Tolik mi ublížil, proč by to nemohl udělat znovu. Mohla to být lež, nemám žádný důvod mu věřit, tak proč tomu tak je? Proč věřím někomu, kdo mi tak neskutečně ublížil?

Opět jsem se několik perel smetla z klínu a přesně v ten moment se mé tváře dotknula první z mnoha kapek deště, který se rychle snášely k zemi. Další kapka, která mi nahrazovala lidské slzy.

„Co tady vlastně dělám?“ zavzlykala jsem nahlas, ale mému nářky by sotva někdo dokázal porozumět.

„Sedím, pláču nad vší tou bolestí, kterou nedokáže nic utišit,“ pokračovala jsem v duchu, opět jsem se nechala zaplavit tím pocitem bolesti, bezmoci, zbytečnosti…

Ale vím jednu věc, udělala jsem chybu, ale copak jsem to tehdy mohla tušit? Jak jsem mohla vědět, že se vrátí… Možná kdybych počkala ještě měsíc nebo dva, nyní jsem mohla být šťastná. A co mám nyní, nesmrtelnost, kterou strávím zaplavena bolestí, která mě sžírá zaživa… Ale minulost se vrátit nedá, to je jedna z věcí, které nedokáže změnit ani bytost, jako já.

Všechna ta lidskost!

Je mi z toho nanic. Jsem nechutná…

Takto se nechová siréna, tak proč… Siréna žije jen pro jediné a to je pomsta, s každou její obětí bolest upadá v zapomnění, i její lidskost. Zabila jsem už tolik lidí, tak proč se cítím jako… člověk? Proč se tak i chovám, když jím nejsem? Už jím nejsem pěknou řádku let, tak proč? Jen proč…

Již uteklo mnoho minut, které přecházely v hodiny… já cítila, jak mi ubíhá čas, který mohu strávit tady na břehu, kdy mám být na lovu a co dělám místo toho? Doufám v osvobození od bolesti, kterou vyvolala jedna věta, která mi zněla v hlavě pořád dokola…

„Ale žít bez tebe, to bylo nemožné a po několika měsících jsem se vydal do Forks, ale ty, už bylo příliš pozdě, byla jsi mrtvá a jediné, co mi po tobě zbylo, byl tvůj hrob…“ řekl a já se toho nemohla zbavit, ta strašná věta mě doháněla k šílenství.

Tak lidská, co se to se mnou stalo… Tak lidská, hnusila jsem se sama sobě, ale přesto jsem tu lidskost nedokázala potlačit. Bylo to silnější než já, ta hloupá lidská stránka mé duše, ta stránka, kterou nenávidím…

Sirény jsou přece silnější než lidé, proč jsem jiná…

Koutkem oka jsem mezi mraky, které pluly po nebi, zahlédla několik hvězd, už byla noc…

Věděla jsem, že nemůžu usnout, ale i přes to jsem se promočená schoulila na vlhké zemi a zavřela oči, abych nedala slzám šanci proniknout ven.

Celou dobu, co jsem je měla zavřené, jsem se snažila vyrovnat se vším, s větou, která by se klidně mohla pokládat za lež, s pocity, které jsem nedokázala ovládnout a s nově nabytou lidskostí. Přemýšlela jsem. Tiše vzlykala a čekala.

Ublížil mi, zničil mi život! Tak proč se nedržím svého původního plánu? Proč? To jsem tak neschopná, že nedokáži potlačit bolest a opět dát průchod své nenávisti… Očividně ano, protože ležet schoulená v lese… to do mého plánu nezapadalo ani v nejmenším.

„Já chci pryč! Pryč od té bolesti, od upírů, od vzpomínek, ode všeho!“ křičela jsem v duchu a pěstí silně udeřila do vlhké lesní půdy. Z očí mi opět vytrysklo několik slz.

„Chci pryč, nic mě tady nedrží, tak proč nejsem schopna odejít?“ ptal se zoufalý hlásek uvnitř mého nitra.

Ublížil mi? Ano! Nikdy jsem nezažila takovou bolest, jako mi tehdy způsobil… Bolest, kterou jsem nosila stále v sobě, byla sice utlumená, ale tak silná, že jsem na ni a na to, co se mi stalo nezapomněla za celých devadesát let!

Je to už přes devadesát let! Proč jsem nemohla zapomenout jako normální člověk… Ublížil mi, tak proč se nedokážu pomstít? Co se stalo tak zásadního, že to nedokážu? Vždyť se vrátil na stejné místo, kde se to stalo… Proč necítím tu potřebu zeptat se, jak se po těch letech dokázal vrátit?

Můžu ho zabít a tak se pomstít… to jsem přece vždy chtěla, tak proč to nedokážu a místo toho, abych se soustředila na plán, jsem tady v lese… sama a brečím jako malá holka. Jako člověk!

Copak už je to skutečné pravda? Opravdu jsem selhala? Nikdy jsem nechtěla být takto slabá…

Mnoho hodin jsem takto nehnutě ležela a tiše vzlykala. Snažila jsem se myslet jasně, ale ta bolest mi zatemňovala mozek a já tu clonu nedokázala odstranit. Jen jsem ležela u jednoho nepříliš vysokého stromu a z mých úst se ozývaly nesrozumitelné tiché nářky.

„Bello! Musíš se konečně vzchopit!“ okřikla jsem se v myšlenkách, když jsem pocítila, že můj čas, který můžu strávit na pevnině, se krátí. Bezmyšlenkovitě jsem vstala a vydala jsem se směrem, ze kterého jsem cítila pobřeží. Právě tam jsem měla namířeno, ale věděla jsem, že tam by se Edward nedostal kvůli smlouvě.

Chtěla jsem někam, kde bych ho mohla vidět… naposledy.

Musela jsem ho vidět a to mělo jen dvě možná pokračování. Nevěděla jsem, jestli se mi podaří ovládnout a splním to, k čemu jsem se chystala tak dlouho, vlastně jsem doufala, že se mi ho podaří zabít. On mi tolik ublížil… Já nechtěla selhat…

Ale když selžu, když se ven protlačí mé lidské já a rozhodne, že bude žít… jestli se to odehraje takto, chci se rozloučit.

Ale největší problém mi dělalo to, že boj mé siréní podstaty a lidské byl až příliš vyrovnaný, nevěděla jsem, které z mých já je silnější… Ale již nezbývalo příliš času, abych o tom přemýšlela. Šla jsem tam se záměrem, abych se s ním naposledy setkala, netušila jsem, jak to dopadne.

Bezmyšlenkovitě jsem postupovala dál a dál za mým milovaným mořem, nemusela jsem se soustředit na cestu, nebo jestli jdu správně. Vše dokázalo zařídit ono, volalo mě, zpívalo mi, jako to dokáži já svým obětím. Vedlo mě za sebou, ukazovalo mi cestu.

Nepříliš rychlým krokem jsem procházela lesem, a když jsem se náhle objevila na okraji písčité pláže, nedostavil se ten blažený pocit blízkosti domova. Cítila jsem moře, to ano, to vždy. Ale domov… jako by neexistoval. Prostě nic, nic… Necítila jsem vlastní domov. Pocítila jsem zoufalství a mé oči zalily slzy.

Došla jsem do poloviny pláže, právě zapadalo slunce a poslední jeho paprsky se zatřpytily na vodní hladině. Ani jsem si přesně do této chvíle neuvědomovala, jak dlouho jsem ležela v lese… mnoho hodin. Podívala jsem se na poslední sluneční paprsky a vydala se podél pláže, protože jsem se potřebovala dostat na území, kde je již území Cullenových.

Zbývalo mi ještě několik hodin, proto jsem nemusela jít příliš rychle…

Volání moře bylo již příliš silné, když jsem dorazila na pláž, o které jsem si byla jistá, že již není na území vlkodlaků. Ano, volání již bylo silné, snažilo se mě přivolat, říct mi, že mi zbývá již jen půl hodiny.

Zrychleným krokem jsem došla k naplavenému kmenu, posadila se na něj a čekala. Jen čekala, na něj… já věděla, že přijde, že se opět bude chtít omlouvat. Je takový, má vlastnosti, které ostatní upíři postrádají.

A tak jsem seděla, čekala a zírala jsem na ten překrásný měsíc v úplňku. Tep jsem měla stále podivně klidný, možná to bylo tím, že mi to všechno začínalo být jedno, možná jsem se již smířila s životem v bolesti…

Mohlo to být sotva několik minut, když jsem za sebou uslyšela tiché šustnutí. Věděla jsem, že je to on, musel to být on.

„Já věděla, že přijdeš…“ zašeptala jsem tiše, ale nevzhlédla jsem k němu, jen jsem stále hleděla k měsíci.

„Já… musel jsem tě vidět alespoň jednou se ti omluvit,“ řekl opatrně v obavách, abych mu zase neutekla za hranici.

„Omluvy, ty nepomůžou. Nikdy nepomohly a to se nezmění. Lhal si, odešel a nechal mě samotnou na pospas vší té bolesti, kterou jsi mi způsobil. Bolesti, které jsem za celých těch dlouhých devadesát let marně snažila zbavit… nikdy se mi to nepodařilo. Stále ji cítím, je silnější a silnější,“ mluvila jsem k němu polohlasem. Dělalo mi problémy vnímat, protože jak jsem řekla, je to silnější a silnější.

„Měl jsem říjit dřív, o pár měsíců,“ řekl, jakoby pro sebe.

„Ne, neměl. Vůbec jsi neměl odcházet. Kdybys přišel dřív, nic by to nezměnilo na to, že jsi mi lhal. Když jsem se tehdy rozhodla skočit… všechno to bylo kvůli mé lásky k tobě. Lásky, která mi způsobila bolest, která se nedala vydržet. Já chtěla klid, prostě umřít, zastavit bolest zlomeného srdce. Vše bylo pro lásku a co mi zbylo teď? Opět ta samá bolest,“ při těch slovech jsem se s bolestným výrazem otočila k němu.

Opravdu tam stál, nebyl to jen přelud. Měsíční světlo se odráželo od jeho pokožky ve zvláštním tajemném světle, vypadal jako noční přízrak.

„Prosím… odpusť. Chtěl jsem ti dát všechno, včetně normálního života, ale ten si mohla žít jediné ve světě, ve  kterém pro tebe neexistuji“ zašeptal opravdu zoufale.

„Nepros o odpuštění, protože to já nedokáži. Tolik jsi mi ublížil, nejde odpustit, už ne,“ odvětila jsem možná až příliš chladně a odvrátila se od něho. Popošla jsem o několik kroků blíže k pláži, když jsem na svém rameni ucítila chladnou ruku. Rychlostí blesku jsem se otočila, tím setřásla jeho ruku a zoufale se mu zahleděla do očí.

„Nedělej to,“ začala jsem a po krátké odmlce pokračovala, „nechovej se ke mně, jako k člověku. Já jím nejsem… už devadesát let! Neztěžuj mi rozhodování, už i přes tu bolest to mám těžké… Nezapomínej, že jsem chtěla, abys trpěl, chtěla jsem tě zabít. Nezapomeň na to.“

„Prosím, co mám udělat, aby ses cítila lépe? Udělám vše… pro tebe,“ žádal a já sklopila oči.

„Já… já chci, abyste se ty a tvá rodina odstěhovali pryč z Forks. Musíte odjet někam velmi daleko, daleko ode mne, od pobřeží… Dřív, než si to stihnu rozmyslet a pokusím se dokončit to, co jsem začala.“

Ještě se dočkáte poslední - 17. kapitoly... Epilog neplánuji.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 16. kapitola: