Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 17. kapitola

kristen


Zpěv sirény - 17. kapitolaPoslední díl je zde!
Jak to nakonec všechn skončí? Kdo přežije?

„Prosím, co mám udělat, aby ses cítila lépe? Udělám vše… pro tebe,“ žádal a já sklopila oči.

„Já… já chci, abyste se ty a tvá rodina odstěhovali pryč z Forks. Musíte odjet někam velmi daleko, daleko ode mne, od pobřeží… Dřív, než si to stihnu rozmyslet a pokusím se dokončit to, co jsem začala.“

 

„Bell… Isabello, prosím. Udělal bych pro tebe vše, ale opustit tě nedokáži. Cokoli, ale nepřej si můj odchod. Nemohu žít bez tebe. Prosím, dej mi ještě jednu šanci, poslední. Dovol mi dokázat ti mnou lásku k tobě,“ žádal s bolestí v očích.

„Tvou lásku? Nepokoušej se, protože jediné, co ti pak zůstane bude bolest z toho, že já to nikdy nebudu moc opětovat. Náš druh nedokáže milovat a mít rád. Ta věc ve mně, která mi pomáhá žít věčně mi to nedovolí. Když jsem říkala dříve, než bude pozdě, myslela jsem to vážně. Já nejsem jediná, kdo je pro vás nebezpečný,“ řekla jsem a odvrátila od něj pohled.
Snažila jsem se být k němu chladná, abych neprohlubovala svou bolest.

 

„Tvrdila jsi, že nedokážeš mít ráda, tak proč mi dáváš možnost, abych odešel a zachránil se?“ zeptal se, chytil mě za ramena a otočil mě tak, aby mi viděl do očí.

„Jsem slabá. Až rodina zjistí, že jsem to nedokázala, budou mě nenávidět… Jsem slabá, proto nedokáži udělat to, co je pro můj druh nejpřirozenější,“ šeptla jsem.

„Tak odejdi, se mnou, někam daleko,“ nabídnul a v jeho očích byly jiskřičky naděje.

 

„Děláš mi to tak těžké. Proč to nedokážeš pochopit? Já tě nedokáži milovat a i kdyby, to čím jsem by mi nedovolilo být s někým, jako jsi ty,“ stěžovala jsem si zoufale a bolest v mé hrudi sílila.

„S někým, jako jsem já? Vadí ti, že jsem upír? Já vždy věděl, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já,“ řekl a posmutněle se tentokrát odvrátil on. Způsobovala jsem mu bolest, to jsem chtěla, tak proč mě to netěší?

 

„Nejde o to, že jsi tím, čím jsi. Mohl bys být klidně i člověk, nebo měnič a stále bych toho nebyla schopná. Můj druh není… uzpůsoben k tomu, aby žil v páru s někým z pevniny,“ řekla jsem a v duchu doufala, že konečně odejde. Doufala jsem, ale marně a můj čas, který jsem zde mohla strávit se nebezpečně krátil.

 

„Já tě nemůžu opustit, nemůžu prostě odejít,“ odporoval s prosbou v hlase.

„Musíš a uděláš to,“ šeptala jsem směrem k moři.

„Neudělám po druhé stejnou chybu, k tomu mě nedonutíš. Bello, miluji tě, ale tohle pro tebe neudělám.“

„Láska. Všechno je to kvůli ní. Tolik jsem tě tehdy milovala a když jsi mi na mou otázku ‚ty mě nechceš?‘ odpověděl ‚ne‘ zlomil jsi mi srdce. Tu bolest, kterou jsi mi způsobil, si nedokážeš představit. Když jsem tehdy skočila, tolik jsem si přála, aby ta bolest skončila, ale ona se mnou byla stále a nyní se ještě zesílila.

 

Možná jsem příliš sobecká, ale i kdybych mohla, nechci vedle sebe mít někoho, jehož city nemůžu a zároveň nechci opět. Někoho, komu nikdy nedokážu odpustit. Ale nechci, abys zemřel – to ze mě dělá slabou. Proto musíš odejít, hned. Už mi nezbývá čas,“ řekla jsem chladným tónem, kterým jsem se snažila překrýt to zoufalství v mém hlas.

 

Cítila jsem, jak se v mých očích hromadí slzy a nebyla jsem si jistá, jak dlouho je ještě dokáži zadržet. A přesýpací hodiny, které mi měřily můj pobyt zde nemilosrdně přesypávaly zrnka mého života dál a dál. Zbývalo jen pár minut a on stále nechtěl odejít.

 

„Jsi moje všechno…“

„Ne. Tvé všechno byla ta dívka, která kdysi žila ve Forks. Ta, která měla kaštanové vlasy, které jí v mírných vlnách spadaly do půli zad, a měla hluboké čokoládově hnědé oči. Byla člověk. Jedině tu jsi milovat, stále miluješ. Mě ne, pochop to. Já nejsem, jako tehdy. Změnila jsem se.“

Tu bolest jsem už nedokázala skrývat, bylo jí přiliž, mé chladné srdce, které se donedávna zdálo být bezcitné.

„Bello…“ Začal opět, ale já už nedovedla sledovat jeho zlomený výraz a přerušila jsem ho.

„Neříkej mi tak… Způsobuje mi to neuvěřitelnou bolest, přivolává to nepříliš pěkné vzpomínky a jsem si jistá, že víš jaké,“ na pár vteřin jsem se odmlčela a sledovala jeho nehybný obličej.

 

„Edwarde… Možná je to ode mne příliš troufalé, ale chci, abys na mě nezapomněl. Nezapomeň na dívku, kterou jsi kdysi miloval, která se ti po tolika letech rozhodla ublížit, ale nedokázala to. Nezapomeň na mě,“ šeptala jsem, během mých slov ho lehce chytila za ruce a vložila mu do nich stříbrný náramek, na kterém se houpala perla.

 

„Jedna  perla… jedna láska. Jedno zlomené srdce. Jediná slza z milionu, které patřily tobě. Tolikrát jsem po nocích plakala, tolik slz a ani jediná mi tě nedokázala vrátit. Jedna slza, jedno kus mého zlomeného srdce, které již nikdy nebude jeden kus. Sbohem Edwarde,“ zašeptla jsem, když jsem pohlédla na perlu, která představovala tolik bolesti. Pokusila jsem se o něco, co by se dalo nazvat úsměvem.

 

Rychle jsem se otočila a vydala se směrem k moři. Udělala jsem sotva pár kroků, když jsem na svém zápěstí ucítila chladný stisk Edwardovy ruky.

„Neodcházej,“ zašeptal a já se k němu s nenávistí v očích otočila.

„Nesahej na mě,“ sykla jsem na něj a co nejsilněji jsem dokázala se vyškubla z jeho sevření.

 

„Já nejsem člověk, kolikrát ti to mám ještě opakovat. Nejsem jím, tak se tak ke mně přestaň chovat! To, že nechci dokončit, co jsem začala není důkaz toho, že k tobě cítím kladné pocity.

Nemysli si, že za ty tři dny bych tě dokázala přestat nenávidět, protože tomu tak není. Nenávidím tě a to, že tě nezabiju, i kdybych to udělala až příliš ráda, je jen proto, že si nejsem jistá, jestli by se má bolest ještě více nezvětšila. Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli sobě. Už si to konečně uvědom,“ na chvíli jsem se odmlčela a odvrátila od něj pohled.

 

„Já chtěla jsem se rozloučit a být u toho milá, ale ty mi to nedovoluješ. Dala jsem ti šanci, využij ji a odejdi,“ pokračovala jsem a opět se rozešla k moři.

A opět jsem tam nedošla, nezbýval mi čas… když v tom se objevil přede mnou.

„Co zase chceš?“ zavrčela jsem k němu.

„Odpusť mi, že jsem ti způsobil tohle všechno, omlouvám se, že jsi nešťastná,“ šeptal kajícným tónem.

„Ale já jsem šťastná za to, co jsem. Miluji svou existenci. Teď mi uhni,“ řekla jsem v chladně a on mě, kupodivu, poslechl a se svěšenou hlavou poodstoupil. Jen jsem na letmo a zároveň naposledy pohlédla na jeho zmučenou tvář a odcházela.

 

A když už mi zbývaly jen pouhé dva metry, když jsem ucítila silné brnění všech končetin, které však v zápětí přešlo do mučivé bolesti. Bylo již pozdě

 

Ta bolest, díky ní jsem nedokázala cítit nic jiného. Tohle bylo nesnesitelné, strašné a nikdy jsem nezažila nic horšího. Nevyrovnala se tomu ani bolest, kterou mi způsobil Edward. Tohle byla tupá bolest, tohle bylo jiné… tolik jiné. Ostrá bolest, kterou vnímala každá má buňka, kterou vnímalo mé srdce, které sláblo… Bolest, která nezpůsobovala žár, ale chlad…

 

Pohled nikoho:

 

V polovině své cesty za svým domovem se bytost, siréna v podobě člověka, zhroutila k zemi,  na které se po té bolestně svíjela. Kdesi v dáli byl slyšel první úder půlnoci.

 

„Bello!“ vykřikl bronzovlasý upír a ani ne o setinu vteřiny byl u bytosti, kterou již tolik let vroucně miloval. Ještě se ji nestačil ani dotknout, když v tom pootevřela ústa, ze kterých se ozval srdceryvný bolestný výkřik, který byl tak vysoký, že se v domech kolem pláže rozechvěla okna.

Ovšem upír se choval, jako by to nevnímal, i když mu řev způsoboval bolest, protože chtěl jen jediné a to, aby její bolest přestala, aby se přestala trápit. Už jen pohled na ni v tomto stavu ho ničil.

 

Když ji chtěl vzít do náruče, bylo to téměř nemožné. Bránila se, zřejmě ani nevěděla čemu. Pod tíhou bolesti se nedokázala soustředit a z jejího hrdla stále vycházel ten příšerný zvuk.

Chtěl jí pomoct, udělal by pro ni cokoli, ale netušil co… Jen ji držel v náruči, sledoval, jak se jí po tvářích kutálí slzy bolesti, které se následně měnily v perly. Neznal toho příčinu.

A tak dál objímal její třesoucí se tělo a tiše ji sliboval, že vše bode dobré, netušil však, jestli jí říká pravdu.

 

„Nesahej na ni!“ křikl po něm nenávistný hlas podkreslený bolestí hlas, který přicházel od moře… nepatřil člověku. Upír se za hlasem otočil a snažil se pochopit, co se vlastně děje.

Zíraly na něj obrovské tmavé oči, které vykukovaly z pod hustých hnědozelených vlasů. Obličej bytosti na něj však nehleděl udiveně, jako on, ale nenávistně. Nenáviděla jej. Bytost se bleskurychle přiblížila ke břehu a již bylo znát, o koho jde.

 

V měsíčních paprscích se odrážely nazelenalé šupiny, které pokrývaly tělo sirény, která právě hleděla na matku, která, bez rychlé pomoci, zemře.

Dostala se co nejblíže ke břehu, cítila, jak se její tělo dře o jemné kamínky, ovšem už se nemohla posunout dál, kdyby ano, byl by ohrožen i její život.

Upír již mohl vidět, co je zač, že není člověk ani jemu podobná. Až teď si uvědomil, že mu jeho láska nikdy neřekla, čím ve skutečnosti je.

 

„Polož ji! Ty jí nedokážeš pomoct! Nesahej na ni!“ křičela po něm a její hlas byl slyšet naprosto zřetelně. Ona neměla problém přehlušit její řev. Možná, kdyby mu řekla, jak ji může zachránit… ale neudělala to, nemohla dovolit, aby se její matky dotýkal někdo, kdo jí takto ublížil. Ona by to nedokázala snést.

 

Nedokázal vidět dívku, která pro něj znamenala vše, v mučivých bolest a proto bytost, kterou označila za svou dceru, uposlechl a opatrně ji položil na oblázkovou pláž.

 

Zoufale natáhla ruku k dívce, které byla neskonale vděčná, za svou existenci. Ta ji však nedokázala vnímat, bolest pro ni byla nesnesitelná a tvář měla zkřivenou pod terorem, který právě zažívala.

„Prosím, chyť se. Můžu ti pomoct od bolesti, chyť se mě. Prosím. Já tě nemůžu nechat odejít. Matko, prosím, soustřeď se a chyť se,“ volala k ní zoufala, ale neměla šanci. Její matka se stále svíjela v bolestech, již nebyla schopna vnímat vůbec nic.

 

„Prosím, nemůžeš odejít. Já ti to nedovolím. Podej mi tu ruku,“ prosila ji a dál k ní natahovala ruce.

 

A pak najednou dívčin křik utichl, po bolesti nezbyla ani památky.

„Podej mi ruku,“ prosila ji zoufala její dcera. Ale ona byla slabá, všechny její síly ji opustily.

„Tu ruku!“ křičela bolestně a ona se ji pokusila poslechnout. Pomalu svou dlaň odlepila od kamínků a po milimetrech ji posouvala k té její. Stálo jí to veškeré soustředění, ale dařilo se a když už jejich ruce dělilo jen pár centimetrů… bolest a křik začali na novo.

 

O setinu vteřiny později se, před zoufalými zraky upíra a sirény, proměnila v mořskou pěnu.

Kdesi daleko se na kostelní věži přehoupla ručička zdobených hodin, které nyní ukazovala minutu po půlnoci. Pouhou minutu, které se jedné bytosti stala osudnou.

 

Nad vlnami moře se rozezněl tichý žalozpěv nad ztrátou milované dcery oceánu.

 

A dvě bytosti, pro které znamenala nejvíce, zůstávaly stát na místě neschopni uvěřit tomu, co se odehrálo v poslední minutě.

 

Pohled Anne:

 

Očima, které zalily slzy, jsem stále hleděla na místo, kde ještě před chvílí byla.

„Matko,“ zašeptala jsem bolestně a hned na to jsem na své tváři ucítila chladné slzy.

Tohle nemůže být pravda, ona nemohla zemřít, moje matka. Stvořila mě, dala mi život, nemohla zemřít.

Stále jsem nemohla uvěřit a sledovala místo, na kterém byla trocha mořské pěny, kterou si za vteřinu odnesla větší vlna.

„Je pryč, už se nevrátí,“ šeptala jsem s bolestí v hlase. Byla to moje matka, milovala jsem ji… Nemohla mě tady, na tomto světě, nechat samotnou.

 

Ale má bolest se dokázala ve zlomku vteřiny změnit v nenávist a stačilo k tomu pouze letmo pohlédnout na bytost, kterou jsem nenáviděla za, co kdysi provedl mé matce.

„A ty…!“ sykla jsem k němu.

 „Je pryč a tys ji zabil!“ zakřičela jsem nenávistně. Chtěl promluvit, ale nemohla jsem mu to dovolit.

„Proč jsi ji nenechal jít!? Proč jsi prostě neodešel, jak po tobě chtěla. Rozhodla se ti dát, něco, co nikdy neudělala. Dala ti milost, nechtěla tě zabít. Já to respektovala, ale za to, co jsi udělal ji pomstít, protože ona si zemřít nezasloužila! Tohle nebyl její osud! Měl jsi odejít, když jsi měl tu možnost, protože jsi ji právě ztratil!“ syčela jsem k němu.

„Záleželo jí na tobě, nechtěla tvou smrt. Měl jsi odejít, teď je pozdě na odchod,“řekla jsem ještě a odplavala o několik metrů dál na moře.

 

„Pojď za mnou. Pojď a poznej chuť smrti! Na tu chuť se nezapomíná, tak pojď a ochutnej smrt s příchutí pomsty. Bude se ti líbit! Každému se líbí! Pojď a ochutnej, pojď si pro ni, přece neodmítneš. Nedokážeš to, tak pojď a vezmi si ji. Čeká jen na tebe! Tak pojď za mnou, pojď, nedokážeš odolat…“ začala jsem zpívat svou melodii, které nedokázal odolat ani upír…

„Tak pojď a zjisti, jaké je to zemřít…“

:::The end:::

_____________________________

Moc děkuji všem čtenářů, kteří s touto povídkou vydrželi a do konce. Moc to pro mě znamená a to jen díky Vám se mi podařilo tohle celé sepsat.

Jen doufám, že díky tomuto konci nebudu známá jako ta, co píše Sad endy, jelikož se mi v této povídce podařilo zabít většinu hlavních postav - zase...

<< Shrnutí

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 17. kapitola:

 1
6. baroslava
02.02.2014 [18:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon škoda že bellinka umřela Edwarda mi líto nebylo Emoticon

5. zuzka
11.10.2013 [12:19]

waaau Emoticon úplne super...a ten koniec, nemá chybu Emoticon Emoticon

4. kolouš
29.03.2012 [13:34]

ježkovo voko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tak takovy konec jsem nečekala -až se mi chce brečet vlastně kecám já tu normálně BULIM Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak super povidka přečetla jsem ji jednim dechem

03.09.2011 [0:03]

AddyCullenhauuu... vyju tu, brečím tu, jsem na dně...krása... A hlavně si nic nedělej z toho, že máš podobný scénář, dalo by se to tak říci, jako někdo, i když je tam možná podoba, tvoje mysl je originál a s tím i Tvoje povídka. žeru tě. Předem se omlouvám za chyby. je pozdě a já už nic nevidím :)

2. VampireAlice
15.08.2011 [19:29]

Edwarda mala zabit bella ale inak perfektne!!!

28.06.2011 [20:50]

nikca289fakt smutny povidka priznavam ze som aj plakala velmi pekne pises odteraz je toto moja najoblubenejsia povidka velmi pekne prito strasne smutna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!