Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 18. kapitola

21.06.2013 (14:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1608×

Celkem brzy jsem se smířila s tím, co Edward je. Vlastně jsem to tak nějak tušila. Na to, aby byl Edward člověk, byl příliš dokonalý, a tak nějak tajemný. Ale byl to pořád můj Edward. Několikrát mi nabízel, že se můžeme rozejít, kdyby mi to vadilo, ale byla jsem zásadně proti. To, že už přede mnou neměl tajemství, nás ještě víc sblížilo a já byla stoprocentně přesvědčená o tom, že ho miluju. Už jsem se ho nedokázala vzdát, za žádnou cenu. Musela jsem s ním být, jak jen to bylo možné. Večer co večer přicházel do mého pokoje. Celé noci jsme si povídali. A tak celý říjen. A pak se říjen přehoupl v listopad. V listopadu zesílily přípravy na dramaťáku, protože jsme museli divadlo odehrát už na vánoční besídce. Určitě budou všichni nadšení, že musí dvě hodiny sedět a sledovat naše chatrné výkony pod ještě chatrnějším dirigováním profesorky Halliersové.

Stáli jsme na parkovišti, všem šla pára od pusy a třásli jsme se zimou. S Laurou a Bess jsme stály v jednom velkém chumlu a čekaly, až se milostivě uráčí dostavit kluci. Najednou se ozval strašlivý rachot a pak troubení. Na volné parkovací místo vedle mě přisvištělo něco, čemu se dřív říkalo auto. Dřív, když to ještě auto bylo. Teď to byla jen stará plechovka na kolech. Oprýskaný a zrezivělý lak byl asi původně tyrkysový, ale to se dalo odhadnout jen ztěží. A najednou z něj vyskákali naši kluci. Každý s jiným výrazem na tváři. Rob byl jednoduše rád, že nemusel po svých. Matt si plně uvědomoval, jaký vrak to je a taky se podle toho řádně tvářil. No a Vick, který vylezl ze dveří u volantu, se tvářil pyšně.

„Co to kruci má bejt,“ zadrkotala jsem zubama.

„Tomu se říká auto, Bello,“ pronesl nadmutě Vick a poplácal rachotinu po přední kapotě. Všichni se přikrčili, jako by čekali, že se to rozpadne pod jeho rukou.

„Možná tak před deseti lety se tomu říkalo auto,“ řekla jsem a zasmála se.

„Je to strašný auto, ale Vick si nedal rozmluvit ten nákup,“ prohodil Matt.

„Je naprosto skvělý. Je to Dodge Coronet, to v tom přece musíš vidět,“ řekl Vick a láskyplně se podíval na auto.

„Já to v tom vidím. Když přihmouřim oči a dám hlavu na stranu,“ protáhl se Rob a udělal to, co popisoval. „A pak je úplně zavřu a představím si něco jinýho." Vick do něj strčil.

„Jezdí to? Jezdí. Můžeš bejt rád, že jsem tě sem hodil.“

„No, dokud to bude mít kola a dokáže to bezpečně parkovat na výšince, tak je to dobrý, co Bess?“ pošťouchnul si Rob a Bess se začervenala. Vick jí lípnul pusu na začervenalou tvář a přitáhnul si jí blíž, aby ji zahřál.

„Bude to super auto. Až Jake...“

„Co Jake?“ zeptal se Jacob, když k nám přišel. „Co to je kruci za šrot? Jestli jsi mi to chtěl dát na součástky, tak jsi to měl přivézt do rezervace a ne ke škole.“

„Já nechci, abys to rozebral, já chci, abys to dal dokupy,“ podíval se na něj prosebně Vick.

„Moc si fandíš, ne? Kdo říká, že to udělám?“

„Ještě jsem o tom chtěl mluvit, ale je mi jasné, že se necháš zvyklat, tak mluvím v budoucím čase.“

„Ok, ale kde mám vzít součástky? Tohle na skladě fakt nemám.“ Jake začal obcházet auto a bedlivě si ho prohlížel. Občas do toho šťouchnul, nebo zatahal za kliku. Náš drahý automechanik se dal do profesionální nálady.

„Všechno si seženu. Jenom chci, abys to udělal pro svýho kámoše.“ Vick se zdál být odhodlaný dát tohle auto dokupy, i kdyby to byl opravdu jen nepojízdný šrot. A taky se ukázalo, že to udělá, bohužel se tehdy zapomněl zmínit, že do toho zatáhne nás všechny. Strávili jsme u Jakea v La Push hodiny a hodiny, i když se to Edwardovi nelíbilo. Byla jsem tam s nimi, pomáhala s podáváním součástek, naléváním oleje a podobných serepetiček. Vick jednou začal šílet z toho, jak Laura kazila všechno, co jí padlo pod ruku, nebo to přinejmenším sabotovala, a tak pověříl jí a mě s Bess, abychom vybraly barvu. To Lauru tak naštvalo, že se mu rozhodla dát na auto sytě růžovou. Když přinesla plechovku s růžovou jak cukrová vata, začala barevná bitka a všichni jsme domů jeli od hlavy k patě jako cukroví panáci.

Odjížděla jsem z La Push. Nepršelo, ale bylo zataženo, jako vždycky ve Forks. Zpívala jsem společně s rádiem a poklepávala rukama na volant, když jsem si všimla, že nemám žádný benzin. Stočila jsem to k jediné benzince ve městě a vystoupila. Byla to stará benzinka s růžovými a modrými neony, kdekoli jste se podívali. Na veliké tabuli zářil nápis Rosi- 's d-iv- food & gas sta--on, místo Rosies drive food & gas station, jak některé neony byly vyhaslé. Byla tady kavárna pro řidiče, ve které téměř nikdo nikdy nebyl. Začala jsem tankovat a opřela jsem se o zadní kapotu auta. Už byla tma a tak mojí tvář osvětloval jen modrý blikající neon. Najednou vedle mě zaparkovalo krásné auto. Protáhlé křivky napovídaly o tom, že je to Cadillac. Auto bylo rudé, mělo bílé sedačky a vysoká boční křídla. Za volantem seděla bledá žena. Přihmouřila jsem oči, abych rozeznala víc v tom chatrném světle. Vystoupila a také začala tankovat. Otočila se na mě a já sebou cukla. Měla dokonalou alabastrovou pokožku, vlasy byly zářivě blond, jako letní slunce a oči krvavě rudé. Poznala jsem, co je zač. Upírka. Pane bože, v našem městě se začínají upíři hemžit. Uhnula jsem pohledem a začala být nervózní. Jestli je to normální upírka a ne jako Edward, mohla by mě klidně zabít. Jsou tady přeci lidé, nemůže mi ublížit.

„Ty jsi Bella, že? Prosím tě, snad se nebojíš. Stavila jsem se jen na kus řeči s Edwardem a Nicholasem. Byli jako bratři, nechápu, proč se hádají,“ začala na mě mluvit a můj pohled se přitáhnul na ní. Její rudé oči žhnuly do těch mých.

„Můžu jen hádat, že ty jsi Lynette,“ zasyčela jsem.

„Hádáš správně. S Nicholasem jsem už mluvila, ale můj cukroušek se mi nějak neozývá,“ našpulala rty a naklonila hlavu ke straně. Blond vlasy jí sklouzly ke straně.

„Proč chodíš po městě bez brýlí? Takhle tě přeci každý pozná,“ snažila jsem se mluvit jako by nic a vypnula tankování.

„Ach, zapomněla jsem. Ty přeci blokuješ síly tím svým 'štítem',“ jízlivě se zasmála a udělala to samé co já. „Popravdě, lidi mě vidí momentálně jako modrookou černovlásku.“ Vytáhla papírek s číslem z automatu. Zopakovala jsem to po ní.

„Co?“ řekla jsem a hlas se mi chvěl, i když jsem se snažila o opak.

„Umím oklamat kohokoli na světě, kromě tebe. Edward mě viděl jako tmavovlásku se zelenýma očima, Nick mě vidí jako zrzku – ty ho obvzláště přitahují. Jenom ty mě vidíš takovou, jaká jsem. Je to divný pocit?“ Neodpověděla jsem a místo toho jsem odkráčela ke kavárně, kde už čekala Rosie na zaplacení.

„Ahoj Bello. Dáš si kafe, jako obvykle? Jé, tebe ještě neznám,“ zeptala se mě Rosie a pak se podívala na Lynette.

„Jsem Lynn. Přijela jsem na návštěvu, ale doufám, že se v tomhle krásném městě ještě zdržím,“ řekla mile, ale mě zpražila varovným pohledem. Rosie se na ní mile podívala. Je to taková vytáhlá, štíhlá zrzka, ostříhaná na krátko. Má vždycky dokonale opálenou kůži a bělostný úsměv. Asi před třemi roky se vrátila z vysoké a převzala tuhle pumpičku po své mámě, která to tu tak pojmenovala, když se Rosie narodila. Nikdo nikdy nepochopil, proč se vrátila do tohodle zapadákova. Každý by odsud vypadnul hned, jak by mohl. Ona nám vždycky říkala, že Forks nadevšechno miluje a nejvíc ty neony v rozbitém nápisu. Miluje naší zimu, ledovou pláž v La Push i to, že když chcete něco koupit na sebe, musíte až do Seattlu.

„Doufám, že se ti tu bude líbit. Tak dáš si to kafe, Bello? Stojej mi tu kšefty,“ řekla ke mně, ačkoli tu měla jen dva stálé štangasty, kteří momentálně spali hlavou na stole. Navíc, kdykoli jsme přijeli s partou, lidé se mohli uzvonit k smrti, ale ona si s námi dál klidně povídala.

„Jasně,“ řekla jsem a posadila se k baru. Ani jsem na kafe neměla chuť, ale doufala jsem, že Lynette odjede a nechá mě tady naživu. Ona se opřela o pult vedle mě a podala Rosie lísteček.

„Budu muset bohužel za chvíli jet, ale brzy si zase popovídáme, Bells,“ mluvila, jako bychom byly nejlepší kamarádky. Rosie odešla do kuchyně a Lynette mě přitáhla za okraj svetru. Její ledová kůže mě mrazila na krku. „Nezabiju tě, protože ti chci dát šanci. Drž se od Edwarda dál a nebudeme muset nic řešit. Budeme za dobře, rozumíme si?“ Semkla jsem rty a zamračila se na ní.

„Nikdy bych se Edwarda nevzdala,“ zavrčela jsem.

„Máš poslední šanci. Jestli se příště setkáme a ty mě neposlechneš, už nebudeš mít takové štěstí se svým ubohým životem.“ Její rudé oči plály. Najednou mě pustila a nahodila přátelský výraz. „Takže se ještě uvidíme, Bells,“ řekla, zatřepala přátelsky prsty a elegantně odkráčela ke svému autu. Chvíli jsem lapala po vzduchu a momentálně mi to kafe, co mi Rosie nalila, přišlo vhod.

„Hej, ty tu Lynn znáš? Docela milá holka,“ Rosie se opřela o pult, což značilo, že si chce povídat a i kdyby mělo přijít tornádo, jí to bude fuk.

„Vlastně ani ne,“ řekla jsem chraplavě a zhluboka se napila z hrnku.

„Mluvila s tebou jako kámoška,“ řekla zaujatě a taky si nalila kafe.

„Eh, ona... zná Edwarda,“ řekla jsem vyhýbavě. Musím otočit list na jiné téma. „Víš, že Vick má nový auto?“ Ano. Díky tomuhle se mezi námi strhla debata, která absolutně odbočovala od tématu, což mi ale nezabránilo myslet na Lynette, která se tu z ničeho nic objevila a zřejmě si jde rovnou pro Edwarda, klidně i přes mrtvoly. A jednou z těch mrtvých jsem mohla být i já.

Tak, doufám že se líbí a že přidáte komentík.

SarahBell

Představte si to v hrozném stavu... tak tímhle přijel Vick do školy.

Lynn se objevila s tímto autíčkem...

A teď něco z módy:

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 18. kapitola: