Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 22. kapitola

03.03.2011 (08:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2373×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

22. KAPITOLA ~  Stejný osud

POHLED EDWARDA:

„Půjdu sám,“ odseknul jsem Felixovi, který mě chtěl násilím dotáhnout do auta. Stisk trochu povolil, ale nepustil mě.

Dneska mě totiž „propouštěli“ z nemocnice. Já bych tomu tak rozhodne neříkal, protože jsem nemířil domů, nýbrž do Volterry. Na téhle soukromé klinice jsem strávil pouhé dva dny. Uzdravuju se trochu rychleji než obyčejní lidé, a tak žádné další komplikace neproběhly.

Docela by mě zajímalo, kolik Aro platí těm doktorům, aby udrželi tajemství a s křikem neutekli. Těžko mohli provádět nějaké výzkumy, aniž by nevěděli nic o upírech. Museli být dobře informovaní.

„Proč tohle děláš?“ promluvil jsem na Felixe, jenž  seděl vedle mě.

„Dostal jsem přece rozkaz,“ podíval se po mně nechápavým pohledem.

„Ne tohle. Proč ho posloucháš? Vždyť přece nemusíš. Mohl bys žít volně. Nikdo by ti nerozkazoval.“ Felix se zatvářil překvapeně.

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Možná to bude tím, že Aro má ve své gardě lidi, kteří tě svou schopností nutí zůstat.“

„Jak ses sem vůbec dostal?“ ptal jsem se dál.

„Psal se rok 1943. Byl červenec. Možná víš, co se tehdy stalo. Britové a Američani zaútočili na fašistickou Itálii. Neměli jsme proti nim šanci šanci. Byl jsem raněn a umíral jsem. A tehdy jsem potkal Elezara. Odnesl mě sem, do Volterry, aby mě mohl proměnit. Elezar má schopnost, kterou vycítí dary ostatních. Hledá pro Ara talentované lidi do gardy. Cítil, že jsem silný a že jako upír bych byl mnohem silnější. A tak jsem se stal upírem. Tehdy jsem nic nechápal. Prostě jsem se přidal k Arově gardě, jelikož jsem nevěděl, že mám ještě jinou možnost. Když jsem to za pár let zjistil, bylo už pozdě. Aro nikdy nenechá odejít členy své gardy. Jsme jeho majetkem. Navždy.“

„Aha...“ zamumlal jsem a už se po zbytek cesty na nic neptal.

Řidič auta zastavil v tmavé garáží a Felix mě zase táhnul ven. Už jsem se ani nenamáhal protestovat. Jenže moje rychlost se mu nejspíš nezdála dostatečná, takže mě zvedl a během pár vteřin jsme se ocitli v korunovačním sále.

„Edwarde! Jsem rád, že jsi zpět,“ přivítal mě Aro. Bylo mi zle z té jeho neupřímnosti.

„Kéž bych mohl i to samé říct já,“ procedil jsem skrz zuby. Arovi zmizel jeho falešný úsměv z tváře.

Dovnitř vešel Carlisle s Esmé.

„Co se děje?“ zajímal se Carlisle.

„Měl jsem v plánu dát tvému synovi ještě trochu času,“ promluvil na něj Aro. „Ale čím dřív začneme, tím lépe. Není moc dobře vychovaný. Je na čase to změnit.“ Najednou se zjevil přímo přede mnou a sehnul se k mému krku. Zachvátil mě strach a i když na mě všechny moje instinkty křičely „Uteč!“, tak jsem jen ztuhle stál na místě a čekal.

„Neee!“ uslyšel jsem ještě hysterický výkřik mojí matky, než se mi Aro zakousl do krku.

POHLED BELLY:

Zamračeně jsem sledovala spokojenou Emily, která kolem mě jen kmitala a neustále utírala neviditelná zrnka prachu. Začíná mě rozčilovat ta její věčně dobrá nálada a úsměv od ucha k uchu za každých okolností. V podstatě je mi jí líto. Ta holka je jako robot.

„Dáš si?“ zacvrlikala medovým hláskem, když z trouby vytáhla vlastnoručně upečené sušenky. Chtěla jsem jí odseknout, aby si ty sušenky strčila někam a zavolala toho tupce Jacoba, ale na poslední chvíli jsem se ovládla a jen zavrtěla hlavou.

Dnes ráno mě totiž doslova přepadl Jacob a násilím odvezl do La Push. Řekl Emily, aby mě pohlídala, zatímco on si někam zmizel. Nechápu jeho chování. Určitě něco chystá. Navíc pochybuju, že by mi drobná Emily mohla nějak zabránit, kdybych chtěla odejít.

„Půjdu utřít prach do ložnice. Zvládneš to tu?“ zeptala se.

„Jasně,“ ujistila jsem ji a v duchu se radovala.

„Kdybys dostala chuť, tak ty sušenky jsou tady na talíři,“ ukázala na linku a konečně odešla. Na nic jsem nečekala, potichu se zvedla a doběhla ke dveřím. Když jsem je ale otevřela, tak jsem uviděla Embryho a Jacoba, jak jsou sem. Okamžitě mě uviděli a zrychlili krok. Rozhlédla jsem se kolem,  přehodnotila svoje možnosti a pak se rychle rozeběhla směrem k silnici.

Ohlédla jsem se. Běželi za mnou. Bylo jen otázkou času, kdy mě doženou.

Ohlížení se mi ale moc nevyplatilo, protože jsem se přestala dívat po nohy a zakopla. Než jsem se stačila postavit, tak byli u mě. Jacob mě hrubě zvednul.

„Co sis myslela, že děláš?!“ vyštěkl.

„Nech mě na pokoji, Jacobe! Nemáš právo mě takhle unést! Mohla bych tě nahlásit na policii!“

„To by ses na tu policii musela nejdřív nějak dostat,“ odsekl, popadl mě za ruku a táhnul zpátky k domu. Embry nás následoval.

„Pusť mě! Slyšíš?! Okamžitě mě pusť! Překročil jsi všechny meze!“

„Budeš poslouchat! Nechal jsem ti dost času na to, aby ses umoudřila, ale vidím, že to nepomohlo. Budeš s Embrym a basta!“

„Nikdy! Nikdy s ním nebudu! Nenávidím tebe i jeho!“ křičela jsem jak smyslů zbavená.

„Sklapni!“ okřikl mě a strčil do dveří domu.

„Omlouvám se, Jacobe. Utekla, když jsem na chvíli odešla,“ začala se ospravedlňovat Emily.

„Tebe nenávidím taky!“ vyjela jsem na ni.

„Promiň, Bello, ale je pro tvoje dobro. Embry je to nejlepší, co tě mohlo potkat. Vím to, protože mám Sama,“ tvrdila a já se rozzuřila ještě víc, pokud to bylo vůbec možné. Jacob mě donutil posadit se a sám si stoupl vedle, zatímco Embry se posadil přímo naproti mě.

„Dobře. Myslím, že je nejvyšší čas, abyste se doopravdy zasnoubili,“ promluvil Jake.

„Ne!“ zařvala jsem. Jacob se ještě víc rozzuřil a uhodil mě. Do očí mi vhrkly slzy, ale nemínila jsem před nimi brečet.

„Uhoď mě kolikrát chceš! Nikdy si ho nevezmu!“ V tu chvíli se rozletěly dveře a než jsem se stačila vzpamatovat, tak se kolem mě všechno rozmazalo a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Pak jsem z ničeho nic seděla v mně dobře známém autě. - v kanárkově žlutém Porsche .

„Neviděla jsem tvoji budoucnost, a tak mi došlo, že budeš asi tady. Mělo mi být jasné, že tvůj bratr něco chystá,“ vysvětlovala Alice. Rychle jsem ji objala a začala máčet slzami její svetr,

„Alice?“

„Ano?“

„Díky. Jsi nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla.“

„Ty taky,“ zašeptala, ale pak se rychle odtáhla a nastartovala.

„Musíme jet, než náš chytí!“ upozornila mě a já se otočila. Uviděla jsem celou smečku, jak běží k našemu autu. Zjevně Jake a Embry nechtěli být na Alici sami a zavolali si posily.

„Jeď! Honem!“ zakřičela jsem a Alice se rozjela tak rychle, jako ještě nikdy.

Celou cestu jsem se s obavami ohlížela, jestli nás nepronásledují. Nikde jsem je neviděla a to mě znepokojovalo ještě víc. Nenechají mě jen tak odejít. Na to je znám až moc dobře.

Alice nejspíš trhla rekord, protože během pár minut jsme dojely k jejich domu. Jen co jsme vystoupily z auta, už se k nám hnala Rosalie s nechápavým výrazem.

„Kde jsi byla, Alice?“ zajímala se.

„Vysvětlím ti to cestou. Teď nemáme čas. Jde po nás celá smečka Quiletských vlkodlaků! Nevidím naši budoucnost. Musíme rychle odjet!“ Obě dvě jako na povel zmizely v domě a já netrpělivě čekala, až se vrátí.

„Konečně se opět setkáváme, Bello,“ ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila. Dívala jsem se do karmínově rudých očí ženy, nebo spíš upírky s jasně zrzavými vlasy. Vybavily se mi vzpomínky na onen zážitek z lesa, kdy jsem poprvé potkala upíra.

„Co... co po mě chceš,“ koktala jsem a vyděšeně ustupovala dozadu.

„Rád bych ti to vysvětlila, ale tlačí mě čas. Řekněme jen, že se chci pomstít té smečce smradlavých psů, která zabila mého partnera,“ řekla a sehnula se k mému krku.

„Bello!“ slyšela jsem ještě zoufalý výkřik z domu, než jsem se propadla do temnoty, ze které nebylo úniku.

Promiňte, ale ten konec jsem si prostě nemohla odpustit. :D A moc všem děkuju za komentáře. Vždy mě povzbudí a rychleji napíšu další kapitolu. :)

← 21. kapitola x 23. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 22. kapitola: