Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 21. kapitola

26.02.2011 (17:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2659×

21. KAPITOLA ~  Nový druh

POHLED EDWARDA:

„Tohle bude ještě zajímavé,“ řekl o poznání tišeji a usmál se stejně hrozivě, jako předtím Felix. Moje odhodlání zmizelo a nahradil ho strach. Začal jsem si nadávat do blbců. Co jsem si myslel?! Že sem dojdu a řeknu: „Ahoj, rodiče, chtěl jsem jen vědět, jestli jste naživu. Tak ahoj, mějte se!“? To asi těžko. Měl bych příště pořádně přemýšlet, než něco udělám, nebo poslechnout Bellu. Pokud nějaké příště vůbec bude.

„Co se děje?“ promluvil světlovlasý upír, který vešel do sálu spolu s upírkou držící ho za ruku. Věděl jsem, kdo jsou. Jejich tváře dobře znám z fotografií. Moji rodiče.

„Nic zvláštního, milý Carlisle. Jen nás přišel navštívit tvůj syn, o kterém ses mi nejspíš zapomněl zmínit,“ obrátil se na něj Aro s ironickým úšklebkem. Carlisle ztuhnul a podíval se na mě. Moje matka udělala to samé.

„Edwarde?“ oslovila mě nejistě Esmé.

„Jsem to já,“ potvrdil jsem Arova slova. Ona už na nic nečekala a během okamžiku ke mně přiběhla a objala mě.

„Být vámi, moc bych se neradoval,“ varoval nás Caius a škodolibě se zasmál. Potom se tázavě podíval na Ara a podal mu ruku. Aro po téměř neznatelném přikývnutí zaměřil svou pozornost na několik statných upírů stojících kousek od něj.

„Stráže,“ křikl na ně a v tu chvíli se mi všechno rozmazalo. Někdo mě vytrhl matce a následně mě pevně sevřely ledové paže. Trochu se mi zvedl žaludek, když mě někam nesli svou přirozenou rychlosti. Poté, co pohyb konečně ustal, jsem tvrdě dopadl hlavou na kamennou podlahu a ztratil pojem o světe.

Někdo se mnou hrubě zatřásl. Otevřel jsem oči a s obtížemi se posadil. To jsem ale neměl dělat, protože naražená hlava o sobě dala vědět, a já se zase složil na zem.

„Teď není čas na polehávání,“ řekl mužský hlas. Následně jsem jen matně vnímal, že mě ten muž odnášel pryč.

Když jsem se opět probudil, kolem mě nebylo šero jako předtím. Právě naopak. Do očí mě uhodilo světlo, které viselo na stropě nade mnou. Chtěl jsem se zkusit posadit, ale nešlo to. Byl jsem připoutaný k lůžku. Pootočil jsem hlavu na stranu a uviděl několik postav v bílých pláštích, které pobíhaly okolo a přenášely nějaké přístroje.

„Probudil se,“ upozornil ostatní jeden z nich. Všichni přerušili svou činnost a přistoupili ke mně. Nějaká žena se nade mě sehnula a přiložila mi na obličej masku. Během pár vteřin jsem upadl do narkózy.

***

„Za jak dlouho se probudí?“ ptal se povědomý hlas.

„Za chvíli,“ odpověděl druhý a já se vyděsil. Bál jsem se znovu otevřít oči. Co se mnou udělají teď?! Nejasně jsem si pamatoval, že jsem nejdřív ležel v nějakém sklepě na zemi a potom v místnosti, která vypadala jako operační sál.

„Myslím, že už je vzhůru. Rychle mu bije srdce.“ Pokusil jsem se trochu uklidnit a otevřel oči, protože už stejně věděli, že nespím.

„Jak se cítíš?“ zeptal se muž který, vypadal jako doktor.

„Bolí mě hlava,“ zaúpěl jsem a on si něco poznamenal do papírů.

„Prodělal otřes mozku, ale jinak je v pořádku. S výsledky testů vás potom seznámí kolega,“ začal ten doktor mluvit na někoho dalšího. Pootočil jsem hlavu a setkal se s Arovým upřeným pohledem.

„Řeknu Felixovi, aby s tebou příště lépe zacházel. Jsi zranitelnější, než jsme čekali,“ pověděl mi a já vůbec nechápal, co se to tu děje.

„Jaké testy? O čem to ten doktor mluvil?! Co jste mi udělali?!“ vykřikl jsem.

„Uklidni se. Nechal jsem ti udělat několik testů, abych zjistil, jak moc se lišíš od obyčejných lidí. Jsi nový druh.“

„Na to nemáte právo! Pojedu domů! Hned!“ odsekl jsem a pokusil se vstát, což nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Na to jsi měl myslet dřív,“ zasmál se a odešel spolu s doktorem, aniž by mi jeden nich pomohl dostat se zpátky na postel. Musel jsem si poradit sám. Teprve až se mi to konečně podařilo, jsem se rozhlédl, kde se to vlastně nacházím. Vypadalo to trochu jako pokoj v nemocnici. Byla tu jen postel, stolek a spousta přístrojů.

„Nesu vám léky proti bolesti,“ vešla dovnitř sestřička s podnosem. Měl jsem sto chutí jí něco peprného odseknout, ale bolest hlavy byla čím dál horší a horší, tak jsem nic nenamítal a ochotně spolkl pár prášků.

„Jak dlouho tu budu?“ zajímal jsem se.

„Pár dní. Až si budeme jistí, že jste v pořádku a nemáte žádné trvalé následky, tak vás propustíme. Teď zkuste usnout.“

Zavřel jsem oči.

POHLED BELLY:

Trochu melancholicky jsem se podívala na stříbrné Volvo stojící už několikátým dnem na parkovišti u školy. A nejspíš ještě dlouho stát bude.

„Mohla jsem u tebe v noci zůstat,“ vyrušila mě z úvah Alice. Nejspíš narážela na probdělou noc. Alice mě odvezla domů a poté, co odejela, jsem dala průchod svým pocitům, které jsem musela několik hodin potlačovat. Nechtěla jsem brečet před Rosalií.

„Ne, to je v pořádku, Musela jsem to ze sebe dostat,“ pokusila jsem se o něco, co s trochou fantazie mohlo vypadat jako úsměv.

„Neboj. Edward si určitě poradí,“ utěšovala mě.

„Hlavně teď nemluv o Edwardovi,“ zavrtěla jsem hlavou ve snaze dostat z ní ty pronikavě zelené oči.

„Dobře. Tak co třeba... co jsi dělala v pondělí těsně poté, co jsi od nás naštvaná utekla, a já tě pak přes tvé protesty odvezla domů? Tvoje budoucnost totiž na chvíli zmizela.“ změnila téma.

„Výjimečně byla doma moje setra Dylan, která je vlkodlak, stejně jako Jacob. Nediv se. Nikdo nechápe, proč to tak je. A není jediná... Ale to jsem odbočila. Čekal tam na mě ještě Embry - Jacobův kamarád a zároveň člen smečky - a chtěl se mnou mluvit,“ pustila jsem se do vysvětlování. Bylae to příjemná změna, myslet na něco jiného.

„A o čem jste mluvili?“

„O ničem. Odešla jsem do pokoje. Embry byl poslední, na koho jsem měla v tu chvíli náladu.“

„Nemáš ho ráda,“ všimla si.

„Nemám. On... se do mě otiskl. To je....“

„Vím, co to je,“ přerušila mě.

„Dobře. Zkrátka se do mě otiskl, ale já k němu prostě nic necítím. Já...“ zasekla jsem se.

„Miluješ Edwarda,“ doplnila mě.

„Ano...“ zašeptala jsem.

„No, dokud budeš trávit čas se mnou, tak nehrozí, že by tě obtěžoval,“ snažila se mě rozveselit.

„To jo....“ pousmála jsem se a v tu chvíli si něco uvědomila.

„Embry nechodí do školy!“ vydechla jsem překvapeně.

„A co je na tom?“ divila se. „Vždyť chodí do školy v La Push, ne?“

„Ano. Ale po tom otisku začal chodit do Forks, aby mi byl blíž. Byla jsem poslední dobou tak zaneprázdněná, že jsem si toho ani nevšimla.“

„Proč tě to tak vyděsilo?“

„Já jen.... překvapilo mě to. Je to zvláštní, že by se jen tak vzdal mé společnosti... Ale ne. To si jen namlouvám. Určitě ho jen přestalo bavit to moje odmítání a vrátil se, odkud přišel,“ zavrtěla jsem hlavou.

Než stačila Alice něco odpovědět, tak se znenadání otevřely dveře od auta. První, čeho jsem si všimla, bylo, že už stojíme před domem Alice. Až potom jsem si všimla čekající Rosalie, která nejspíš otevřela ty dveře. Při pohledu na ni jsem se zarazila. Usmívala se.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě a ještě víc se usmála. Já jsem jen otevřela pusu a nebyla schopna odpovědět. Že by Rosalii přes noc někdo vyměnil? V duchu jsem se zasmála.

Rose mi podala ruku a vytáhla mě z auta. Potom se rozešla směrem k domu a zřejmě čekala, že ji budu následovat.

„Včera na ni udělalo dojem tvé chování. Ještě nikdy jí nikdo neodporoval. Myslím, že odteď už jste kamarádky,“ zašeptala mi do ucha Alice a vědoucně se usmála.

Dnešní kapitola je celkem krátká, ale neměla jsem moc náladu na psaní. Navíc komentářů čím dál víc ubývá...

← 20. kapitola x 22. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 21. kapitola: