Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 30. kapitola

25.05.2010 (16:30) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2346×

30. kapitola

BELLA:

„Ehm, asi jo,“ přiznala jsem, i když jsem nechtěla. Bylo to silnější, než já. Edwardovi se na tváři rozšířil úsměv a vypadalo to, že je tak trochu mimo. Moje příležitost. Aspoň můžu odletět.

Přeměnila jsem se a vzlétla. Vzlétla jsem trochu výš, aby mě nijak nemohl chytit. Myslím, že upíři jsou dost hbití, takže takový výskok nebo vyšplhání stromu by mu nedělalo žádný problém.

Dívala jsem se na něho, kdy si toho všimne. Zareagoval téměř okamžitě.

„Bello, prosím, zůstaň,“ žádal mě. Já jsem jenom zakroutila hlavou, že ne, a chtěla letět do školy. Co když si Jamie všimnul, že jsem pryč.

Najednou jsem si ale na něco vzpomněla. Vytvořila jsem klon, aby mě potom nemohl zdržet. Klon se vykecá za mě a já odletím. Edward ho nebude moci zadržet, protože ho zruším. Skvělý plán.

„Když půjdeš domů, dej si pozor, kterou cestou půjdeš. Proto jsem tě vzala tady, abys byl v bezpečí. Mířil jsi přímo do náruče nějaké tlupě upírů a já tě musím ochránit, je to má povinnost. Takže, až půjdeš domů, zkus si to nějak obejít,“ řekl Edwardovi můj klon a čekal, co udělá. Já jsem se s ním rozloučila ptačím skřekem a letěla pryč. Mohla jsem ho pozorovat přes oči klonu.

„Bello, slyšíš mě?“ zeptal se opatrně klonu. Je dobré, že už umím dělat více klonů, aniž by se mi v hlavě jejich obrazy pletly.

„Jsem pořád tady. Slyším tě, vidím tě. Přes ten klon. Ale už jdu do školy, ať nezmeškám toho tolik,“ zasmála jsem se. Tohle dobrá věc. Můžu být ve své podstatě na dvou místech najednou. U Edwarda a povídat si s ním a taky ve škole. Nebo s Jamiem. A přitom vím, co každému říkám, o čem s nimi mluvím a nemám v tom guláš. Štěstí, že mám i paměť lepší. Jamie. Sakra. Snad na nic nepřišel. A jak… tak tohle bude ještě hodně těžké.  Já s ním nemůžu být, protože miluju Edwarda, ale přitom, když jsem s ním, tak zapomínám, že miluju Edwarda a už je to jenom nějaký upír ze školy. A taky se s ním cítím v bezpečí. Ale když jsem s Edwardem, je to přesně naopak. Vím, co musím udělat.

„A jsi to opravdu ty? Teda tvůj klon?“ zeptal se Edward. Vypadal, jako by měl něco za lubem. Asi budu muset utvořit další klon jeho, abych mohla vědět, co chce. To se bude divit.

„Jsem,“ zasmála jsem se. Utvořila jsem klon Edwarda, ale než jsem si v jeho myšlenkách stihla přečíst, co chce udělat, už mě líbal. Teda ne mě, ale můj klon. Teda můj klon dvě, v tuto chvíli. Bylo to příjemné. Tak, jako tehdy v tom autě, ale teď kolem nebyli lidé, aby nás očumovali. Jenom další klon. Klon Edwarda. Zrušila jsem ho, už jsem nepotřebovala vědět, na co myslí. Ta chvilka, kterou jsem to věděla, mi stačila. On mě miluje.

Ne, nesmím. Já jsem jiná. Můžu ho zabít, stejně jako tu upírku. Victorii. Proto jsem zrušila klon 2. Edward už líbal do prázdna, ale já to neviděla. Už jsem tam neměla svého „špeha“.

Už jsem byla skoro u školy. Poslala jsem svůj klon, ať se omluví a jde na záchod. Tak jsem ho zrušila a přeměnila se. Potom už jsem vyšla jako já. Jako Bella.

Zrovna byla pauza na oběd, takže jsem na ten oběd šla.

„Bello, co se děje. Řekneš mi to?“ zeptal se Jamie, když jsme se potkali na obědě. Sakra. A co mu mám říct, že jsem zamilovaná do dvou lidí, do něho a Edwarda, a když jsem s jedním, na druhého si ani nevzpomenu, ale u něho mě někdy přepadne špatný pocit? To asi těžko. Buď by se mi vysmál, že jsem se zbláznila, nebo by se na mě naštval, že miluju Edwarda a přitom je to upír a my je máme schránit, ne se do nich zamilovat, anebo by mě nechápal, jak můžu mít divný pocit, když jsem s ním. Takže… Můj plán, který jsem vymyslela při cestě, ještě než mi Edward dal ten polibek, bude asi nejlepší pro oba.

„Jamie já… Já už prostě nemůžu.“ Nechápal. Já jsem ho objala, protože tohle mi bude od obou chybět. Proč já blbá Edwardovi říkala, že má ještě u mě šanci? Teď se bude snažit… Sakra. Proč já mám takový pech? Až budu všechno umět a všechno znát, konečně se zbavím, i když velmi nerada,  Jamieho, a pak odjedu z tohohle města a nechám tady i Edwarda.

Nemůžu. Musím chránit tohle město. Ale jsem zvědavá jak, když nestárnu. To asi nedomysleli, co?

„Tomu nerozumím. Co se děje, řekni mi to?“ ptal se zoufale Jamie. Kdyby to aspoň bylo jednoduché, říct mu můj plán? Ale já toho pak budu litovat, protože oba mě budou nenávidět. Možná Jamie odletí a nechá mě tady, abych se všechno ostatní naučila sama. Možná tady zůstane, ale už nebude normální a zábavný, jako předtím, protože mu zlomím srdce.

„Já… J-já prostě nemůžu. Už to nezvládnu,“ koktala jsem. Nemohla jsem to ze sebe dostat. Pomozte mi někdo.

„Já už s tebou nemůžu být. Teda jakože můžu, ale ne tak, jak jsme včera začali. Promiň. Já…“ nevěděla jsem, co mu říct. Bude to pro něho lepší, ale kdo ví, jak zareaguje.

Najednou se mu v očích mihlo rozhořčení. Ale pak zatřepal hlavou a jenom se na mě smutně podíval.

„Chápu to. Zítra se tady bude odehrávat boj, tak tě vyzvednu. Přišli tady upíři, takže se na zítřek připrav. Bude to tvůj první boj,“ oznámil mi potichu, aby to nikdo neslyšel, ani Cullenovi, a odcházel s hlavou sklopenou k zemi. Sakra. To mi nemohl říct dřív? A to mi chtěl říct, až budu uprostřed boje, nebo co?

Šla jsem si sednout na oběd. Vzala jsem si oběd a bezmyšlenkovitě jsem ho snědla. Celou dobu jsem přemýšlela, jak to vysvětlím Edwardovi, až mu řeknu, že jsem to nemyslela vážně, a že už ho nechci vidět? Že jsem si z něho dělala srandu? Nevím, jestli by tohle vydržel. Tohle zametání s ním. Proč já musím mít svědomí?

Po obědě jsem měla už jenom jednu hodinu. Taky by mě zajímalo, proč se to nemohlo přesunout. Kdyby tu hodinu dali místo volné hodiny na oběd, už bychom mohli pádit domů, většina ve svých autech. Někdy bych si ráda promluvila s ředitelem.

Uf, poslední hodinu jsem teda přežila. Naštěstí. Kdybych si nevzala auto, ale i kdyby, tak, kdybych se nebála tu své auto nechat, přeměnila bych se a domů doletěla „po svých“. Byla bych tam aspoň 100x rychleji, než autem. Kolik asi tak může být rychlý můj náklaďáček, normálně jezdím padesátkou. Víc by asi nezvládl. Takže padesát náklaďáček, já klidně i pět set za hodinu. Hm, takže stokrát. Teda, tachometr jsem si sebou nikdy nevzala, ale předpokládám, že by to tak nějak mohlo být. Zřejmě.

Domů jsem dojela, pro mě, až za hodně dlouhou dobu. Zamkla jsem auto, klíč pověsila na věšák, kde je vždycky, zavřela za sebou dveře a kecla si na pohovku. Co teď?

Neměla jsem co na práci, takže jsem začínala přemýšlet o všem možném. Bohužel i o tom, o čem jsem nechtěla. Ze začátku jsem přemýšlela o zítřejším boji. Pokud budu bojovat jako člověk, nic se mi nestane. Ale neměli by vlkodlaci, vlastně měniči, ochraňovat před upíry? Proč tam Jamie nemohl zůstat dřív. Zeptala bych se ho na podrobnosti, abych o všem věděla. Takhle nevím o ničem a můžu jenom hádat, jak to asi bude.

Dobře. Řekněme, že tam vlci budou. Řekněme, že jich bude dost. Proč by pak ale Jamie řekl, že to bude můj první boj. Takže si je jistý, že budu bojovat. Takže třeba není dost vlků. Kdyby teoreticky nebylo, jak chce Jamie, aniž by se prozradil, zabít ty upíry? Já nemám problém. Vytvořím klon, klidně i nějakého upíra, aby byl zmatený, a získám jeho moc, zjistím nějaké nejposlednější myšlenky, zjistím jeho povahu, a je to. Ale Jamie?

Jak to vlastně zvládají ostatní měniči? Jak? Já má schopnosti, ale oni třeba takové štěstí nemají. Věřím, že jejich schopnosti jsou skvělé a oni je umí ovládat a využívat v každých situacích, ale obdivuju je.

Když jsem tak nějak přemýšlela nad zítřejším bojem, ani nevím jak, ale dostala jsem se k tématu měnič vs. upír. Zítra to bude měnič proti upírovi. Ať už měnič vlkodlak, nebo měnič… Jak se to vlastně přezdíváme? Když se vidím já, řekla bych, holubi. To je vlastně fuk. Prostě je to měnič a upír. A teď se mi do toho zasadily dvě postavy, které ale s bojem, který se bude odehrávat zítra, neměly vůbec nic společného. Edward a Jamie. Koho nechat vyhrát klíč k mému srdci, když už oba ho mají a teď se jenom přou, který vejde první a nenechá vstoupit toho druhého. Nemůžu, aniž bych si nevyčítala a neříkala si, že s tím druhým to třeba mohlo být lepší. Proto vyměním zámek. Edward bude jen kamarád a Jamie taky, vlastně kamarád a patron.

Při tom přemýšlení jsem usnula. Začala jsem zase vidět, ve snu, ale já už takový sen nechtěla. Už mi to stačilo. Jenom jsem zakřičela, že nechci a hned jsem se probudila. Byly asi tak dvě hodiny ráno a nade mnou stál Edward.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Křičela jsi a cukala sebou. Nechtěla jsi něco znova, tak jsem tě raději probudil,“ řekl mi a sklopil oči. Byl jako malý huberťák. Nebo, ještě lépe řečeno, jako já, když jsem ještě nebyla měničkou.

„No a? A co když jsem nechtěla, aby mě někdo probudil?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla, abych ho dostala pryč z domu. Jenom pozvedl obočí a koukal se na mě, jako bych spadla z višně.

„No dobře, tak třeba jsem chtěla, ale i tak… Proč jsi mě probudil? Proč jsi vůbec tady?“ přiznala jsem, ale Edward se zarazil a přemýšlel. Měla jsem nutkání udělat druhého Edwarda, ať vím, na co myslí, ale tohoto nutkání jsem se zbavila, jakmile začal mluvit.

„Nezlob se na mě. Chtěl jsem se na tebe jenom podívat, když spíš. V pokoji jsem tě nenašel, tak jsem se šel porozhlédnout po domě. Ležela jsi na gauči, tak jsem tě přenesl do postele a pak si se začal cukat. Tak jsem tě vzbudil,“ povyprávěl mi celý jeho příběh, nebo spíš verzi jeho příběhu. Až teď jsem si všimla, že jsem v pokoji.

„Hm, tak děkuju, že jsi mě přenesl, ale už bys měl jít. Zítra bude perný den a já se musím připravit,“ odpověděla jsem mu. Sakra. Asi jsem měla použít jinou formu. Teď přijdou otázky.

„A co se bude zítra dít?“ No neříkala jsem to?

„To tě nemusí zajímat. A jestli neodejdeš dobrovolně, tak bych mohla použít svou moc?“ řekla jsem naoko zamyšleně. Ještě jsem vlastně nezkoušela ovládání teploty. A kdy jindy začít, než s upírem před sebou. Jemu asi těžko někdy může být zima, tak aspoň uvidím, jak zareaguje, až mu bude zima. Jestli se mi to ovšem povede.

„Bello…“ zatvářil se nešťastně. Pořád jsem se pokoušela, aby mu byla zima, ale asi se nepovedlo.

„Edwarde, prosím,“ zašeptala jsem.

„Co to je?“ oklepal se.

„A co?“ zeptala jsem se. Možná se mi to povedlo, možná jenom něco slyšel. Ale to bych slyšela i já.

„Proč mi je zima?“ zeptal se a otřepal se, teď jsem to věděla už s jistotou, zimou.

Jenom jsem se zasmála a on asi pochopil.

„Hm, tak takhle mě odsud nevystrnadíš,“ zatřepal hlavou na náznak nesouhlasu.

„Hm, to byla jenom zkouška. Tuhle jedinou schopnost jsem ještě netrénovala,“ řekla jsem rázně, aby pochopil, že tohle je jenom začátek.

„A co ještě umíš?“ zeptal se dychtivě. Tak teď, nebo nikdy, řekla jsem si a snažila se, aby se mi povedlo to, na co se právě chystám.

„Třeba tohle,“ řekla jsem a snažila se ho schopností vyhodit z okna. Povedlo se a já jsem za ním rychle zavřela okno. Byla to zábava. Sice to nevypadalo, že by se chtěl vzdát jenom tak snadno, tak jsem udělala opatření. V domě se nesvítilo, takže jsem mohla beze strachu z prozrazení udělat svůj plán.

„Bello, tohle ned…“ nedomluvil a zarazil se.

„Na co tak koukáš?“ zeptal se jeden z mých klonů.

„Bello, jsi to ty?“ zeptal se toho klonu. Hm, taky bych byla asi zmatená, kdyby přede mnou stálo asi tak deset Edwardů.

„Já jsem Bella,“ řekl jeden klon. Přikázala jsem všem klonům, aby postupně řekli, že Bella jsou oni. Já byla jako poslední.

„Bello, nehraj si se mnou?“ zasmál se.

„Proč nemůžu?“ řekl klon uprostřed.

„A proč můžeš?“ zeptal se.

„Protože jsem ve svém domě a ty jsi mě vzbudil v noci, když jsi tady neměl co dělat,“ řekl klon vedle mě. Edward stále nevěděl, která jsem, kam se má dívat.

„Taky fakt,“ přiznal se Edward.

„Tak dobře, jsem to já,“ řekla jsem.

„A jak ti můžu věřit?“ zeptal se.

„Asi budeš muset,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekl a šel ke mně. Ale já jsem si ještě chtěla hrát. To byla taková zábava. Dala jsem povel klonům a ty se promíchali tak rychle, jak jsem to jen já dokázala. I na Edwarda to bylo moc rychlé.

„Proč mi tohle děláš?“ zeptal se ublíženě. Teď jsem zvážněla. Neměla bych ho trápit. Vždyť jsem si dala slib, ne?

„Promiň,“ řekl jeden klon a zmizel. Edward se začal divit. Ostatní klony říkali tuto větu: „Nechtěla jsem ti ublížit, ale musím tohle udělat.“ a pak mizeli.

„Promiň.“ Edward se na mě podíval a šel ke mně.

„Prosím, odejdi. Nechtěla jsem ti nijak ublížit, nebo ti dávat plané naděje, ale můžeme být jenom kamarádi, pokud se ovšem nebudeš vyptávat. Pokud ne, bohužel tě budu muset poprosit, abys na mě už nikdy nepromluvil. Stejně se za pár let odstěhuješ a už mě neuvidíš. Zapomeneš na mě,“ řekla jsem mu smutně.

„Ne tebe se nedá zapomenout,“ odporoval mi a, i přes můj protest, šel ke mně. Chtěla jsem ho odstrčit, ale nenechal se a já na něho nechtěla použít celou svou sílu.

Přišel ke mně a objal mě. Já jsem se schoulila k němu do náruče jako do klubíčka a začala jsem brečet. Proč brečím? Proč mu ukazuju svou slabost?

Po chvíli kolébání v jeho náručí mě opatrně přenesl na postel. Jako bych se mohla zranit. Jako kdyby mi mohl ublížit v lidské podobě.

„Slib mi jednu věc,“ zašeptala jsem z posledních sil, kdy jsem se držela, abych neusnula.

„Podle toho jakou,“ zeptal se.

„Odejděte ještě dneska někam pryč. Třeba na nákupy, ale pryč. S celou rodinou. Prosím.“

„Ale proč?“ zeptal se udiveně.

„Věř mi. Prosím. Odejděte. Stačí na jeden den, pak se další den můžete vrátit, ale prosím, odejděte.“

„A proč? Já se nemusím ničeho bát. Jenom o tebe.“ Sarkasticky jsem se zasmála a řekla: „Prostě mi budeš muset věřit.“ Tato věta tady už padla podruhé. On jenom kývnul a pak jsem usnula.

Další

Shrnutí

Předchozí

Kapitolku věnuju: NancyWHite (ona vím proč), nessience (sestři, však ty víš), Lucka, JasminaCullen, witmy, Zuzka7, lied, Lily13, alicejazz, Michangela, Jasmínka, IsabellaMariaSwan a Filipovi.

Doufám, že mě nezabijete za konec, Ne, tentokrát jsem ho udělala přijatelnější pro Vás. Ale že jsem se bavila s ní u těch klonů. :)

blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 30. kapitola: