Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 29. kapitola

18.05.2010 (14:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2051×

29. kapitola

Cullenovi. To mě mohlo napadnout hned. Jen jsem slyšela tiché vystoupení, zalapání po dechu a následné zabouchnutí dveří. Jen jsem se otočila tím směrem a viděla už jenom zadek stříbrného Volva.

„Edwarde…,“ šeptla jsem si jenom pro sebe. Ani Jamie to nemohl slyšet.

Proč odjel?

Proč asi. Co si myslíš, proč odjel?

Kvůli mně?

Ne asi. Odjel jenom kvůli tomu, že si chtěl jít zalovit horské žížaly. Jistě, že kvůli tobě. Viděl tě s Jamiem.

Už jsem si zase začala mluvit sama pro sebe. To bych si rovnou mohla udělat svou kopii, abych nevypadala až tak moc jako blázen.

„Bello, jsi tady?“ třásl se mnou Jamie. Já jsem na něho nereagovala. Potřebuju být sama. Navíc, mám nějaký divný pocit. Poslední dobou, hlavně od doby, kdy táta umřel, už nic není tak, jak jsem si myslela. Už mě nenaplňuje, když můžu někoho zachránit. Proč? Já někoho zachraňuju jenom tak. Nic neumím dobře, abych si tím byla jistá. Musím trénovat a potom, když už konečně něco budu umět, snad se ten pocit změní. Jediné, co umím docela dobře, je klonování. To mám díky tátovi zmáknuté. Ale jediné. Víc toho není. Potřebuju si oddechnout.

„Pane profesore,“ zvedla jsem ruku. Potřebovala jsem se zdejchnout.

„Ano, slečno Swanová? A příště, prosím, nevykřikujte. Já si Vás všimnu,“ pokáral mě, ale ne tak, jak by to udělal normálně. Asi na mně byla stále vidět tátova smrt.

„Mohla bych si zajít za záchod, prosím?“ zeptala jsem se.

„No dobře, běžte,“ svolil po chvíli měření si mě. Super.

Šla jsem na záchod, ale přepadl mě divný pocit. Sakra, už teď nenávidím to, co jsem. Proč zrovna já? Proč?

Takhle to nemůžu nechat. Proč ten pitomý hlas srdce, ten divný pocit, který mě nutí udělat to, co nechci, musím poslouchat? Proč?

Samé proč, ale žádné protože. Nikde není. Ani skryté pod kobercem, ani ve skříni. Nikde. Nikde není k nalezení.

Došla jsem na záchody a naštěstí tam nikdo nebyl. Podívala jsem se do zrcadla, co nejvíce se prohlédla a prostudovala, jak vypadám, potom jsem udělala svou kopii. Byla věrohodná. Teď ještě nějak zařídit, aby to Jamie nepoznal. Instrukce jsem klonům už dávala automaticky, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet. Bylo to super. Aspoň něco.

„Tak, teď běž zpátky do třídy a chovej se tak, jak jsem se chovala já,“ nařídila jsem Belle 2. Bella poslechla a já se mohla přeměnit a letět. Jedna z mála výhod toho, co jsem. Ta volnost, ta rychlost, to je na tom to nejhezčí.

Letěla jsem, ani nevěděla kam. Vlastně věděla. Za svým instinktem. Chvíli mě můj instinkt vedl někam, kde jsem to neznala. Asi tak hodinku jsem létala jenom tak. Potom si to můj instinkt zamířil zpátky do Forks. Letěla jsem nad lesy, které jsem moc dobře poznávala.

Po chvíli jsem pod sebou viděla několik upírů. No, několik. Spíše hromadu upírů. Letěla jsem rychle dopředu, směrem ke škole, abych mohla říct Jamiemu, co jsem viděla. Začala jsem trošku hysterčit. Tolik upírů na dva měniče? Sice jsme nesmrtelní, a když budeme v lidské podobě, tak nás nikdo nemůže zabít, ale co když přece jenom nějaký způsob je? Já jsem úplně zmatená.

Tak jsem se zaobírala myšlenkami, že jsem skoro přeslechla brblání známého hlasu. Edward. Pro sebe si mluvil, dokonce se i obviňoval, a když mi po asi půl vteřině zapadla všechna kolečka do sebe, zjistila jsem, že běží přímo do spárů té kupě upírů. A teď jsem v háji. Co mám dělat? Nemůžu před něho postavit další klon.

Letěla jsem střemhlav dolů, ale proudění vzduchu, který proplouval kolem mě, jsem si nevšímala. Právě byl v ohrožení můj Edward. Moment, od kdy je můj? Nebudu to teď řešit, musím ho hlavně zachránit.

Přiletěla jsem před něho a on prudce zabrzdil. Vzal sebou trochu hlíny i s trávou, a já se trochu uchechtla, ale stále jsem před ním „stála“ na místě a snažila se, aby pochopil můj záměr. Aby šel za mnou. Aby nešel do náruče smrti.

„Co ty tady děláš? Jednou jsi mi utekla a teď jsi tady. A proč nejsi ve škole?“ zeptal se. Cože? On ví, že jsem to já? Hm, skvělý. Jsem zvědavá, co na to řekne Jamie, až se to dozví. Nebo se to nedozví?

Přiletěla jsem k němu a zatahala ho zobákem za košili. Sem tam měla pár červených kapek. Takže byl na lovu.

„Ty si myslíš, že s tebou půjdu? Já nejsem žádná tvoje hračka. Navíc, mám se od tebe držet dál. Neříkala jsi to?“ zeptal se. Nevím jak, ale když jsem se naštvala, vzlétla jsem nad něho a chytla jsem ho za ruce a letěla. Letěla jsem, jakoby ani nic nevážil. Jako kdybych tahala pírko, nebo třeba papír. Až jsem se tomu sama divila.

„Hej, co to děláš?“ začal se ošívat Edward a já jsem nechtěla, aby mi vyklouznul, tak jsem honem letěla někde, kde by byl v bezpečí. On se na mě rozkřiknul. Copak nechápe, že je v ohrožení. Sakriš, to nemůže být zticha? Aspoň na chvíli? Měla jsem takovou chuť mu dát facku a říct, ať je zticha, ale jak? Křídly asi těžko.

„Au, jak si to udělala?“ zeptal se a mnul si tvář. Už zase? Ale jak? Vždyť nemám čím ho praštit. A co když… To mu vysvětlím, až budeme v bezpečí. Hlavně, aby nás nikdo neviděl. Copak by si asi pomysleli, kdyby viděli létajícího člověka, vlastně upíra, ale to by oni nevěděli.

Vyletěla jsem co nejvýš, co to šlo. Nad mraky už by nás snad nešlo vidět. Bylo tady krásně. Tady svítilo sluníčko.

„Co to děláš? Proč letíme tak vysoko. Co když spadnu?“ zeptal se naštvaně. Já jsem si jenom pomyslela: ‚Tak se ti nic nestane.‘ a nevšímala si ho. Ovšem po chvíli, když už nad mraky byl i on, zalapal po dechu. Já se podívala, kam se dívá, ale nemohla jsem odtrhnout oči od něho. Zase tak krásně zářil. Jako tehdy na té louce.

Za chvíli Edward zvednul hlavu ke mně a já jsem rychle otočila hlavu před sebe, aby neviděl, že se na něho dívám. Sakra. Nesmím. Není můj druh. Nesmím.

Za chvíli můj pocit nebezpeční opadnul a já jsem letěla pod mraky. Edward přestal svítit a já se rozhlížela po místě, kde bychom mohli zůstat.

„Kam mě to vlastně neseš?“ zeptal se. Myslím, že ještě nepřišel na to, že nemůžu mluvit v ptačí podobě. Proto jsem protočila očima, když se na mě ještě díval, a byla zvědavá, jestli to pochopí.

„Jasně, chápu. Ale pak bych si s tebou chtěl promluvit, jestli dovolíš,“ požádal mě. Nevím. Neměla bych mu nic říkat.

„Neutečeš mi, prosím? Opravdu bych si s tebou chtěl promluvit.“ Udělal na mě psí očka. Jak ví, na co myslím. Nepovolila jsem nějak svůj štít? Doufám, že ne.

Nereagovala jsem a Edward jenom poraženecky sklopil hlavu.

Po chvíli letu jsem konečně uviděla nějaké místo, kde by bylo dobré přistát. Letěla jsem k zemi, co nejrychleji, a předváděla se Edwardovi. Teď ať se ukáže, hrdina. Sama v sobě jsem se smála a snažila nepustit ten smích ven.

Těsně před zemí jsem si uvědomila, že vlastně skoro dva metry nad zemí se musím zastavit. Jinak by Edward políbil matičku Zemi. Opatrně jsem ho položila na zem. Ten se na mě ale hned otočil a chytnul mě za nohu. To takhle teda ne. Klovla jsem ho do ruky a on ucuknul.

„Promiň, jen jsem se bál, že mi uletíš,“ obhajoval se. Csss. Super. Takže mě bude pokaždé tahat za nohu, když bude chtít, abych zůstala? To bude takhle každého tahat za nohu?

Zasyčela jsem na něho a on se uleknul. Potom jsem se přeměnila.

„Tak co chceš?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Jen jsem se chtěl na pár otázek zeptat.“

„Tak začni.“

„Co jsi vlastně zač?“ zeptal se. Tak na tohle mu neodpovím.

„Tak to ti říct nemůžu.“

„A ty víš, kdo jsem?“ zeptal se.

„Vím,“ přikývla jsem.

„A ty jsi věděla o tvém tátovi, ještě než jsem ti to přišel říct?“

„Jo,“ posmutněla jsem. Musí to otevírat?

„A co ten upír, po kterém tam zbyla jenom hromádka?“

„To byla nehoda. Ale zasloužila si to. Zabila mi tátu.“

„Aha. A to v té nemocnici?“ V jaké nemocnici? Já jsem v nemocnici nebyla.

„Ehm, kdy?“ zeptala jsem se. Opravdu jsem nevěděla, o čem to mluví.

„Když jsi byla v komatu,“ odpověděl zaraženě.

„Jo, tak to je další věc, kterou ti neřeknu.“ Měla jsem pocit, že tuší, že něco skrývám. No, to má hošánek smůlu. Nedozví se to.

„A…,“ zakoktal se. Jenom jsem zvedla obočí, že nechápu, co mi chce říct.

„A Jamie?“ zeptal se.

„A co s ním?“

„On je taky to, co jsi ty?“

„Jo.“

„A tehdy, když jsem tě chytil, ty jsi byla i v lese. To…“

„To je jedna z mých schopností. Víc ti neřeknu. Jestli se chceš ještě na něco jiného, než na mou podstatu zeptat, máš šanci. Potom už domů snad trefíš sám, ne?“ obořila jsem se na něho. Vím, není to spravedlivé. Já o něm vím skoro všechno, on o mně skoro nic. Ale já mám chránit jeho, ne on mě. Nemusím mu nic říkat. Lepší by bylo, kdyby to nechal v tajnosti. Kdyby on nic nevěděl.

„A ty a Jamie. Já se musím zeptat. Je mezi Vámi něco?“ zeptal se potichu. Můj sluch byl naštěstí lepší, než u normálních lidí, takže jsem ho slyšela.

„Já… Já nevím. Ono…“ Tak teď mě zaskočil.

„Takže mám naději?“ zeptal se.

„Ehm…“

JAMIE:

„Bello, co ti je?“ zeptal jsem se. Chovala se nějak zvláštně. Byla nesvá. Co se zase stalo? Proč se najednou chová takhle? A teď, když přišla ze záchodu, se chová ještě zvláštněji.

„Nic, ale tátova smrt…,“ nedopověděla. Hm, budu s tím muset něco udělat. Proč je zase taková, když už z toho skoro byla venku. Vždyť už se i smála.

„Proč tak najednou?“

„Pane Carte a slečno Swanová. Mohli byste si to povídání nechat na přestávku?“ zeptal se nás naštvaně profesor. Tak jsem raději mlčel. Nepotřebuju další problémy. Ale s tou Bellou si budu muset promluvit. Co jí je? Vždyť jsem jí už ukázal Vzdušnou pobočku i úřad. To chtěla. Tak proč je teď ještě smutnější. Vždyť včera… Včera už byla šťastná, tak se mi aspoň zdála.

Další hodinu jsem s ní neměl, a jelikož jsem se zamyslel, nevšiml jsem si, že už je pryč. Tak na obědě.

„Bello, co se děje. Řekneš mi to?“ zeptal jsem se jí, když ji potkal na obědě.

„Jamie já… Já už prostě nemůžu,“ řekla a objala mě.

„Tomu nerozumím. Co se děje, řekni mi to?“ Moje milovaná Bella nesmí být nešťastná. Tohle teda ne. Proč?

„Já… J-já prostě nemůžu. Už to nezvládnu,“ koktala a já pořád nechápal, o čem to mluví, „Já…“

Další

Shrnutí

Předchozí