Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 8. kapitola

12.10.2012 (12:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 6863×

Bella

Ten chlap – nebo spíš kluk… to je fuk – se mi chtěl nakvartýrovat do ložnice. A musím si přiznat něco, co bych ale nikomu jinému nepřiznala. Opravdu hluboko… Ne, ještě hlouběji! No, tam – v tom nejtmavším a nejskrytějším koutku duše, se mi to trošičku, ale vážně jen trošilínku zamlouvalo. Když on byl tak pěkný. To není fér. Já jsem možná kulomet z oceli, ale on je plamenomet, co kov roztaví, a pronikne do zásobníku. Což je ale zároveň nesmyslná analogie, protože ten je všechno možné, jen ne teplý. Na jednu stranu – chvála bohu.

Měl by si s tím zajít k doktorovi. Je to divné. Vždyť takovou teplotu mají mrtvoly. A ano, já vím přesně jakou teplotu mají mrtvá těla. Váže se k tomu jeden neveselý příběh z mého katastrofálního dětství.

Švédsko - Stockholm

Před devatenácti lety

„Tatí!“

„Bellinko, promiň. Promiň, holčičko. Tatínek tě tu nechtěl nechat.“

„Babička spala celou noc. Je hrozně studená… Budu mít taky v pokojíčku takovou černou postýlku?“

„Ty bys ji chtěla?“

„Jen ten křížek se mi tam nelíbí. Princezna Sparkle by tam spala se mnou.“

Jo, to byla krušná noc v pohřebním ústavu. Babička se kupodivu neprobudila, a protože se jí krev už usadila v dolních částech těla, nebylo to nic příjemného pro mé čichové buňky. Kdyby se všichni moji příbuzní nezlili, možná jsem pak nemusela chodit k psychologovi. Švédové si k tomu prostě vždycky příležitost najdou. Možná to děláme proto, protože prohibice je v našem státě tak podněcující.

„Kam si myslíš, že s tím jdeš?“ štěkla jsem. Jak jsem řekla – já to nepřiznám. K tomu mě nikdo nikdy nedonutí. Jako dítě, co se má omluvit spolužákovi, který ale s bitkou začal první.

Edward se podíval na přikrývku a polštář, co měl na rukách, a pokrčil rameny.

„Jdu spát?“

„Ale se mnou určitě ne!“

„Ale ano. Ty jsi pozvala mého bratra, aby tu přespal, takže mě z toho vynechej,“ odpověděl a hodil to do mojí postele.

Tak jo. Už jsem zahrála, jak mi to strašně vadí. Teď přichází druhé dějství s názvem – Nemám slov.

Tiskla jsem si ruce na hruď, protože jsem se přehmátla a z poličky vzala košilku, která byla jedna z těch úspornějších. Ne, neudělala jsem to schválně…

Nadskočila jsem, když se ozvalo hrubé, dotěrné klepání. Takhle můžu klepat jen já!

Edwardův bratr otevřel dveře dříve, než byl vůbec vyzván. V trenkách.

„Ty vole,“ hlesla jsem neslyšně. Kulila jsem oči na tu horu svalů přede mnou. Bůhví, jak já to neměla ráda, ale on… Sedělo to na něj. A hlavně na to měl stavbu těla… Vážně pěkné. Měl by být na obálce Rolling Stones. Radši jsem se podívala stranou a zavadila okem o Edwarda. Propichoval mě očima. Vypadal, že mě chce zabít. No, to nebyla žádná novinka.

„Omlouvám se, že vám ruším ten váš celibátní kroužek, ale nikdo mi nedal ručník.“ Co ví o našem celibátním kroužku? Ne, že bychom nějaký měli – jde o tu podstatu. Když už jsem u toho – slova se sexuálním podtextem – i ty anti – ve mně vyvolávaly chvění. Bože, sex mi tak neskutečně chyběl, že jsem měla občas chuť zarýt si své umělé nehty do očí a vyškrábat si je, jak jsem byla šílená. Tahle základní lidská potřeba byla v žebříčku hodnot i nelidské stvůry jako jsem já. Jenže po tom žebříčku nikdo dlouho nelezl… Byl zaprášený.

„Ty ručník nepotřebuješ,“ odsekl Edward. Byl mimořádně nepříjemný. Skoro jako já.

„A mám se asi usušit tričkem?“

„Nepotřebuješ se ani sušit, stejně jako se nepotřebuješ sprchovat.“

„Nějak moc často používáš slovo nepotřebuješ.“

„Táhni!“

Musela jsem zasáhnout, protože tohle je ještě pořád můj byt, tudíž jsem já hostitelka. Měla bych navalit ručník.

„Tak moment… miláčku,“ dodala jsem po vážné úvaze, jak toho mého fiktivního hocha oslovit. „Tvůj bratr je tu na návštěvě a my bychom mu měli poskytnout aspoň základní, hygienické potřeby, když už ne dobrou atmosféru, jelikož nás právě zastihnul uprostřed menší krize,“ vymyslela jsem si z placu. Emmett se široce usmál. Ty jejich zuby byly až přehnaně bílé. Měli by už nechat bělící gel zamknutý ve skříňce, aby jim nezačaly svítit.

„Tak vidíš,“ rýpnul si do Edwarda. Škodolibost světu vládne.

„Moc se neměj. Hlavně nechci, abys lehal do mého povlečení neumytý,“ usadila jsem ho. Úsměv mu zmizel.

„Vážně ji nemám rád,“ řekl Edwardovi a ukázal na mě prstem. Mě nemá ráda spousta lidí, takže jsem prošla kolem něj bez povšimnutí a bez toho, aby mě to bralo za srdce.

Vytáhla jsem ze skříně ručník a hodila ho po něm. Hned na to jsem za ním zabouchla dveře.

„Hotovo,“ ohlásila jsem.

„Víš, Bello, před mým bratrem se už nemusíš promenádovat v tom… tom… Jak tomu říkáš? Protože já si představuji pod pojmem noční úbor něco trochu jiného,“ poukazoval na moji krátkou bílou košilku a polonahá prsa.

„Ty žárlíš?“ vystřelila jsem, protože co mu je do toho, v čem se promenáduju. Otevřel ústa k tomu, aby začal řvát. No, pak se zarazil.

Edward

Musel jsem mlčet a nechat ji koupat se ve vítězné lázni. Samozřejmě, že jsem na ni nežárlil. Kdo žárlí na plevel? Žárlí se na rozkvetlé růže, fialky a jinou, barevnou, ušlechtilou flóru. Na kopřivy nikoliv.

Ale v koutku mozku – o kterém bych nikdy nepřiznal, co ukrývá – jsem věděl, že kopřiva měla pěkný stonek. Vážně sexy, dlouhý stonek.

„Jsem unavený. Jdeme spát,“ zavelel jsem a lehnul si na bok – obličejem ven z postele. Abych se ještě nedočkal proslovu o narušování osobního prostoru. Kdyby jen věděla, že potřeba mého osobního prostoru je rozhodně větší, než ta její, lidská, a kolik riskuje, když se mnou bude sdílet lože.

Ona si lehla na záda – cítil jsem teplo z její paže, co sálalo blízko mých zad. Vypadá na to, že si bude chtít povídat. A to není dobré.

„Vážně, Edwarde. Co ti je do toho, v čem já doma chodím? Přece jsme jen…“ Než to mohla doříct, otočil jsem se a udělal první, co mě napadlo.

Nejprve, když si ještě nejspíš myslela, že ji chci znásilnit, protestovala a mlátila mě do zad, no, potom se kolem mě obmotala jako liána kolem Tarzana. Tentokrát jsme se líbali za střízlivého stavu a moc se tedy nezlepšilo. Neuměla to.

„Bello, uklidni se. Nemusíš každého řídit i v posteli. Je to jen líbání. Tření jazyků. Za to ti nikdo Pulitzerovu cenu neudělí.“ Vyfoukla mi naštvaně vzduch do obličeje. Stehny pořád svírala moje boky, a to jí šlo… Až moc. Byl jsem na hraně.

„Ty mi tvrdíš, že já neumím líbat?“ zasyčela na mě a stáhla obočí. Zřejmě tomu nemohla uvěřit.

„Přesně tak. Tys mě chtěla… sníst.“

„Tak to moment! Nikdo si nikdy nestěžoval!“ ječela, zatímco Emmett se ve vaně dobře bavil. To byla ale hrozná výmluva, jak si to tu očenichat. Sprchovat? Já mu to připomenu.

„Nikdo si nestěžoval, protože by si to taky nikdo nedovolil. Líbáš příšerně. Vůbec do toho nedáváš… duši.“

„Ty jsi zase nějaký chytrý. Jak víš, že ty to umíš?“

„Neboj, já to vím,“ odpověděl jsem nekompromisně. „Jen zpomal,“ pobídl jsem ji a znovu se sklonil k jejím rtům. Musel jsem uznat ale, že líbat člověka tedy mělo svoje kouzlo. Vlastně to byl celý ohňostroj dokonalých chutí a tepla. Stačí ji to jen naučit a dovede to k dokonalosti. Jenže ona mě zase chtěla sežrat.

„Bello, Bello!“ zastavil jsem ji a odtrhnul se od ní. Hruď se jí nadzdvihávala, jako kdyby běžela osmistovku a narážela mi tak prsama do mé vlastní. „Začnu já a ty navážeš,“ šeptl jsem a přejel jí špičkou jazyka po dolním rtu a vklouznul s ním nakonec i do úst. Jemně jsem udržoval tempo a využíval toho, že to můžu vnímat z každé strany.

Jenže dvě horká stehna, klín, co se zahříval na teplotu vypalovací pece, a dvě bradavky, které na mě reagovaly, už byly na jednoho upíra moc.

„Edwarde, myslím, že cítím tvůj…“

„Nejspíš. No, lekce končí. Můžeme jít spát,“ uzavřel jsem to rychle a slezl z ní. Přikryl jsem se dekou, ale z mého rozkroku byl pořád dost viditelný stan, a tak jsem se znovu otočil na bok a ona mě napodobila. Srdce jí zpomalovalo – vzpamatovávalo se, stejně jako já, z toho, že se mi postavil při ní. To se nepovedlo ani Tanye, a to se na mně válela s jinou vervou a vášní, dokud jsem ji ze sebe neserval a neukončil to.

Určitě to ovlivnilo to, že je člověk. Taky napůl sedmihlavá saň, ale důležité je jádro. Ano, ona se mi tak moc nelíbí. Není v té své košilce sexy… Je jen teplá. Hm…

S těmihle bičujícími myšlenkami jsem musel předstírat regenerování mozku, dokud neusnula ona sama. Ze spánku opět začala mumlat.

„Så sexig,“ vyžbleptla.

„Kdo je sexy, Bello?“ zeptal jsem se zpěvavě a pozoroval její mlaskající, ale většinou pootevřené rty.

„Bella,“ odpověděla. Aha. I ve spánku zřejmě stoprocentní egocentrik.

Otráveně, až hloupě zklamaně, jsem z postele vstal a mihnul se do obýváku, kde jsem si sednul na pohovku k Emmettovi, který prozkoumával Bellinu kabelovou televizi.

„Víš, že ta tvoje milovnice má v oblíbených programech uložené porno?“ zeptal se, když tam šermoval s ovladačem. Přestal jsem zírat do stropu a podíval se na to sám. Přes jeho oči jsem tomu zřejmě nemohl uvěřit. „X-Dream, Prasárny, Hustler, Playboy,“ vyjmenovával, jako kdybych já číst neuměl. „Asi si krátí dlouhou chvíli, když nejsi doma. Ale co jsem slyšel, tak si ji asi krátí, i když doma jsi.“ Hrdelně jsem zavrčel a on mi to instinktivně opětoval. Přerušilo to vzdychání, co se ozývalo z televize.

„No, ne! Lesbičky,“ zaradoval se. Oba jsme paralyzovaně zírali na obrazovku televize. Po chvíli, když jsem tak seděl vedle něj a jeho euforických myšlenek, mi to začalo připadat víc, než divné.

„Emmette, mně se nechce s bratrem dívat na homosexuální porno v bytě mojí snoubenky. Co kdybychom šli dělat něco méně lidského? Už mám lidí dost,“ poznamenal jsem, protože mít krk v jednom ohni dvacet čtyři hodin denně a poslouchat všechno to, co je trápí – zvláště ženy – už na mě bylo moc.

„Nejspíš máš pravdu,“ usoudil. Podíval se na mě a přikývnul.

„Vidím to na Kanadu,“ navrhnul jsem.

„A musím se oblékat? Vezmeme to přes střechy.“

„Vezmi si aspoň kalhoty,“ požádal jsem ho, protože já si ho tedy prohlížet nebudu. Určitě ne jako kopřiva. Emmett si natáhnul kalhoty a smál se Bellině spací chvilce poezie.

„Ten váš vztah je stejně dost pofidérní,“ podotknul. „Ono je divné i to, že ty jsi lev a jehňátko se ti snaží narvat kopýtko do tlapy, takže to převyšuje tu divnost vztahu samotného.“

„Já bych ti to řekl – kde je háček, ale ty bys to hned napráskal svojí milované manželce.“

„A co jsem? Kdy jsem něco naprá…“

„Rok 1999. Vzali jsme její svatební šaty s Jasperem a navlékli do nich toho slepého tygra v zoo v Ohiu. Řekl jsi jí to dřív, než to vůbec stačilo být ve zprávách.“

„Tak jsem jednou svojí ženě vyhověl. Omlouvá mě nehynoucí, upíří láska a oddanost…“

„Rok 1968…“

„Dobře, dobře. Uznávám. Ale teď ti přísahám na svoji vlastní smrt…“

„Ty už jsi mrtvý,“ připomněl jsem mu. „Už to na mě nezkoušej. Já ti to neřeknu.“ Přimhouřil oči a změřil si mě pohledem. Když viděl, že nepovolím, obrátil se ke zdi domu a zaryl do ní prsty s tím, že vyšplhá nahoru.

„Jednou to přiznáš. Mimochodem, dneska v noci letíme do Vegas. Jsi taky tak nadšený jako já?“

„Už jsem ti říkal, že do Vegas nejedu!“

„Ale jedeš. I kdybych tě tam měl za ty tvoje zrzavé pačesy dotáhnout,“ slíbil a já protočil oči. Nejspíš se tomu nevyhnu. Ale co mi dělalo větší starost – za pár hodin mě čeká imigrační úřad.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 8. kapitola: