Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 7. kapitola

4.volterravamp-Knihy


Zelená karta - 7. kapitolaPokus o usmíření...

„Víno,“ vydechla moje bylinka, když to sebrala číšníkovi z tácu. Málem ho svrhla.

„Chceš se opít?“ chtěl jsem vědět, protože už začínala zakopávat a já ji musel přidržovat. Nechala se - věděla, že je zle.

„Ne, já čerpám inspiraci a udržuju si dobrou náladu,“ zamumlala, a to teda znělo šíleně, protože mělo opilecký akcent a ještě svůj švédský. Úžasný výsledek.

„Udržuješ si dobrou náladu? Vypila jsi těch skleniček osm a pět panáků vodky na baru.“ Vypadala tak křehce. Normální ženská jejích proporcí už by ležela pod stolem.

„Já toho musím vypít víc, když to chci cítit. Jsem Švéd, proboha,“ zamručela na mě a vyfoukla mi výpary červeného do obličeje. Obličejem mi padla na hruď.

„Myslím, že já to cítím i za tebe. To je nechutné,“ utrousil jsem si pod nos, který tak trpěl.

Till Sverige!“ křikla a kopla do sebe další skleničku na ex. „Naší rodině – teda, moje rodina už to není – patří část firmy Absolut. Vodka je moje krev,“ vysvětlila a oči se jí klížily. Chytil jsem ji za zápěstí, aby nesletěla. Na těch jejích jehličkách to byl velký úkol – udržet si balanc, sťatá pod obraz.

„Co je s tvojí rodinou?“ zeptal jsem se a ona mě od sebe odstrčila. Skrčila hlavu tak, že byla bez krku a zírala na mě. Naštěstí tohle divadlo nikdo nesledoval, protože pro lidi byla tma a všichni měli svých starostí s alkoholem dost.

„Vyser si oko. Tobě já tak řeknu, co je s mojí rodinou, ty gentle… ge… To je jedno,“ uzavřela to a mávla rukou. Její šéf, Harry Kens, který nebyl kupodivu tak zkažený, jak jsem předpokládal, vystoupil na osvětlené pódium.

„Nyní bych chtěl na pódium pozvat naši skvělou Bellu Ölandovou, která nám chce oznámit jistě moc radostnou novinu a popřát vám hezký večer,“ slíbil všem. Poslední, co by kopřiva všem přála, by byl hezký večer. Bella vykulila oči a rozhlédla se. Potom se nepozorovaně rozběhla k východu. Chytil jsem ji za pas a stáhnul zpátky.

„Kam jdeš?“ zasyčel jsem a ona se mi zavěsila kolem krku.

„Nemůžu tam,“ pošeptala mi do ucha jako pětiletá. Dokonce si udělala krytku z dlaně.

„Proč?“ odpověděl jsem jí identicky posazeným hlasem.

„Protože jsem slíbila Harrymu, že budu chodit k logopedovi, abych to tam nezkurvila akcentem. Ale já tam nešla,“ vysvětlila mi šeptem a otírala se mi přitom hebkými rty o ušní boltec. Když byla opilá, byla celkem milá. Dokonce i sexy, jak balancovala na podpatkách a vrtěla u toho svým božským zadkem.

„Bello, tady jsi. Máš jít na pódium!“ křikla po ní Harryho manželka, která měla místo mozku kalkulačku.

„Vyser…,“ začala a já jí dal ruku přes ústa. Hned mi začala do dlaně slintat.

„Už jde,“ šeptl jsem medově a usmál se na ni. Okamžitě přikývla, připravená splnit mi jakékoliv přání. Táhl jsem Bellu k pódiu. Nohy měla několik centimetrů nad zemí.

„To zvládneš. Jen nikomu neříkej, aby si vysral oko a bude to dobré,“ šeptl jsem. Postavil jsem ji na modrý plac posypaný třpytkami a ona se narovnala. Udělala dva malátné kroky k mikrofonu a chytila se ho.

Tohle bude trapas. A já si ho užiju.

A já myslel, že ta perfekcionalistka musí být vždy a všude nechutně dokonalá.

Välkommen!“ přivítala všechny švédsky a já potlačil uchechtnutí. Teď se jí všechen teror, co na světě napáchala, vrátí. „To byla malá ukázka švédštiny na začátek, a teď zpět k naší úžasné, světové angličtině.“ No, vida. Ještě se tu dočkáme přednášky z lingvistiky. „Děkuji mému úžasnému šéfovi, kterému všichni říkáme Kens. Harry Kens. Protože tak se jmenuje,“ blábolila a u toho máchala rukama. Nenápadně jsem vytáhnul z kapsy mobil a začal to dokumentovat. Až na mě bude prskat, tohle jí ukážu. „Je fenomenální, když se sejde tolik skvělých lidí, aby oslavili úspěch, a to…,“ načala a srazila obočí, jak přemýšlela, co dodá. Kopřiva přemýšlí. To je jako vidět opice poprvé použít nástroje. „A to, že nám všechno vychází,“ dodala znenadání. Vidím, že si svůj monolog pečlivě sepsala. No, hladila tím ega všech měšťáckých, megalomanských a hlavně hloupých podnikatelů. Nezáleželo jim na tom, že to tedy blekotá jejich na mol opilá podřízená. Hlavně, že vypouštěla z úst to, co chtěli slyšet. Navíc i oni měli značně upito.

„No, a co bych asi ještě řekla?“ zeptala se s očima upřenýma do stropu. „Oh säker!“ uvědomila si vesele a luskla prsty. Potom namířila ukazovákem na mě. Všichni se na mě otočili a já schoval mobil. „Ráda bych vám představila mého úžasného snoubence, který mě tak moc miluje, že se sem dostavil, i když je abstinent… A suchar,“ dodala si šeptem pro sebe a uchechtla se.

Musím jít k ní a dělat jí berličku. Mám po kvalitní zábavě.

Vyhoupl jsem se na pódium – do kuželu ostrého světla.

Kde to sebrala?

Kurva fix, do hajzlu… Co to je? Kdo to je? Já to chci taky!

Ach, můj bože…

Já jsem věděla, že si mám vzít tu push-upku…

„To je on – mého srdce šampión. Edward Cullen,“ představila mě kopřiva a obmotala kolem mě listy. Plevel útočil v plné síle, když na mě dopadla. Poplácal jsem ji po ruce, kterou měla kolem mého pasu, a snažil se tvářit blaženě. „Já…,“ začala a já jí už ten mikrofon sebral, protože teď by dělala ostudu i mně.

„Přeji hezký večer a i nadále příjemnou zábavu,“ zašeptal jsem medově a usmál se. To bylo stručné, ale důležité bylo, že všichni začali tleskat, a já konečně mohl odtáhnout Bellu ze světel reflektorů.

Udělal jsem na ně dojem a popřel tak spekulace o tom, že slečna Ölandová si našla někoho cestou sem, aby ji nevyhostili.

Proč by někoho hledala cestou? Ona si ho přece našla tady – číšníka.

Co ovšem bylo naprosto nečekané – jim se Bella líbila. Absolutně všichni ji tu do téhle chvíle nemohli vystát – znali ji jako železnou Lady, co se neumí usmát a odvázat. Přestávalo se jim líbit, že taková je šéfredaktorka magazínu, který zároveň i reprezentovala v době, kdy nastávala v Americe rozvernější doba i pro něj. Byla mladá, ale duši měla podle nich starou. Teď jim dokázala, že i ona se umí usmívat, dávat najevo city a improvizovat.

Zajímavé. Upír, aby se v lidech vyznal. Názory mění častěji než ponožky.

Ve skladu si kopřiva ještě uzurpovala láhev vodky, kterou taky nakonec protáhla ven. Švédi.

„Něco ti povím, Edwarde,“ oznámila mi před domem. V taxíku to bylo skvělé – celou dobu totiž mlčela a zírala s ústy dokořán na přední sklo.

„To bude určitě stát za to,“ hlesl jsem nešťastně.

„Než ti to povím, musím se tě zeptat, jestli jsi někdy pil Finlandiu?“ ptala se na finskou vodku podezřívavě.

„Ne,“ přecedil jsem.

„To máš štěstí. Nikdy to nepij. Fuj,“ řekla a naznačila rukama kříž, zatímco já hledal v jejím psaníčku klíče. Tak malá kabelka a má tam milion neužitečných věcí.

„Nikdy nebudu pít finskou vodku. A já chtěl zrovna začít,“ zamumlal jsem a otevřel dveře.

„Jo, a ta druhá věc. Kdybys nebyl takový debil, tak máš fakt super zadek. No, přímo dokonalý, napasovaný v těch těsných džínech… Ale ten tvůj ksicht taky není nejhorší…“

„Takže když si opilá, jsi milá. To si budu pamatovat,“ slíbil jsem. Alkohol sem – pravda tam. Mé ego plesalo.

A za to, jak byla milá, jsem jí podtrhnul nohy a už ji nenechal se plácat bosou. Boty si totiž sundala před domem. Je praktická.

„Vlastně je nejlepší,“ šuškala dál. „Máš fakt dobrej ksicht. Nejlepší,“ zopakovala a píchla mě prstem do oka – přesně do oční panenky. Neměl jsem ten lidský reflex oči zavírat, takže si prstem ochmatala moji oční bulvu. Nějak mě to netrápilo – hlavně, že měla zábavu. „Hele, ono je z kamene! Máš místo oka šutr. Hó! Ty máš skleněné oko, piráte!“

„Hmmm,“ protáhl jsem a položil ji do postele.

„Počkej, počkej. Pusinku na dobrou noc,“ protestovala, chytila se mě pevně kolem krku a přitáhla si mě na rty.

„Prosím tě, už nikoho dneska neoslintávej,“ doporučil jsem jí a stáhl ji ze sebe. Buď byla tak opilá, že už nedokázala ani ovládat obličejové svaly a používat je tak, jak se má, anebo neuměla líbat. Já taky nebyl zrovna francouzský milovník, ale ji by měl někdo naučit umění polibků.

Položil jsem přes ni deku a z vlasů jí vytáhnul hřebínek s příčeskem. Zvedl jsem ty vlasy do vzduchu a s odporem se na ně zadíval. Dneska už mají ženské umělé nehty, prsa, a teď dokonce i vlasy. Čeho já se ještě na světě za tu věčnost dočkám?

Koukal jsem na ty serepetičky, co ji zdobily. Ještě se na těch koulích na krku udusí.

No, to by byla velká škoda ovšem.

Sundal jsem jí náhrdelník a těžké náušnice. Rozpustil jsem jí vlasy a proklínal se za to, že se stejně vždycky ukáže moje já v tom dobrém světle. Nechám se zlákat na křehkou ženu, co mi skládá poklony. A od ní to byla opravdu velká poklona, protože ta je zrovna nerozdává na potkání.

„Ještě si mi neřekl, jakou používáš kosmetiku,“ zamumlala a upadla do spánku. Díkybohu.

 

Ráno se žádná kocovina nekonala. Měla svůj tuhý, skandinávský kořínek. Tiše přecupitávala byt, když si zhotovovala fasádu. Byla ohleduplná – novinka.

Jakmile zavřela dveře, přestal jsem hrát, že spím a vstal. Vykradl jsem se za ní. Ale zatímco ona šla doprava, já šel doleva – třicet tři mil do rezervace Poplar Creek - lovit.

Lov to byl ubohý, protože najít oblast absolutně bez lidí dalo práci – skoro žádná tam totiž nebyla. Poflakoval jsem se tam celý den, jelikož jsem mezi jehličnany nezahlédnul ani jednu kopřivu, a tak to bylo momentálně moje šťastné místo.

Ona ale očividně nebude tak zkažená. Myslel jsem, že se jako ignorant narodila, ale možná ty svoje roztomilé vlastnosti získala časem, když na ní někdo napáchal škodu. Ale já se zase nenarodil proto, abych to zjišťoval. Narodil jsem se proto, abych byl prodán vlastní sestrou jako kotě na tržišti. Já přece stejně nemám co dělat.

Do provizorního domova, pomlčka vězení, jsem se vracel za sněhové vánice a vyzvánění mobilu. Volala mi bylinka.

„No?“ optal jsem se. Přece nemusíme začínat hned hádkou. Stačí, že to tak skončí.

„Nazdar. V kolik přijdeš domů? Jako ke mně do bytu?“ specifikovala to.

„Proč tě to zajímá?“ Tohle bylo divné. Cítím nějakou nepravost.

„Nemůžu vědět, v kolik se vrátíš do mého vlastního bytu? A nezapomeň, že jsi můj snoubenec,“ dodala.

„Nazývejme věci pravými jmény. A asi za hodinu. Ještě se někde musím stavit.“

Tak fajn. Tohle bude poslední kus dobré vůle, co na ni vyplácám. Jestli mi i tentokrát plivne do obličeje, končím s ní na celé čáře. Stačilo, že jsem přišel na ten večírek, když jsem se nechal oklamat slzami. Divím se, že mě neseřvala za to, že jsem se jí nahlédnul do diáře, když jsem hledal adresu. Ale nedošlo jí to – měla moc práce s tím se opít a s dermatologickou analýzou mých končetin.

Stavil jsem se v supermarketu, kde jsem nebyl dvacet let. Zíral jsem na drátěný nákupní vozík a přemýšlel, co bych do něj narval, protože tam všichni vkládali jakési plastové žetony, anebo dolar. Drobné jsem ale u sebe nikdy nenosil a kreditku to asi nebere.

Nenápadně jsem utrhnul řetěz, co vozík držel, a gratuloval si. Můžu jít nakupovat. Co jsem měl ale k večeři koupit – to jsem netušil.

Hledal jsem v myšlenkách rady a bral podle nich regály útokem. No, ty potraviny byly ale pak různorodé a ze Skittles asi taky nic neuvařím. A tak jsem prostě vzal to, co bylo nejdražší, anebo to vypadalo pěkně. A jako záchranný kruh – pizzu.

Procházel jsem si ty regály a divil se, co ti lidi všechno jí. Olivy na miliardu způsobů – jak si vyberou ten správný?

Nechal jsem to na jindy, protože jsem řekl, že budu do hodiny doma, a to taky splním. Cestou ke kase jsem sebral ještě pár vánočních řetězů a světýlka. Jestli mě zase nasere, až se příště vrátí domů, v okně jí bude svítit – Vítej doma, kopřivo.

Jak jsem tak na to u placení koukal, strčím do trouby radši tu pizzu. To zvládnu. Ale uvařit rybí polévku nebo upéct lososa v těstíčku – na což jsem měl nakoupeno – asi ne.

Do zasněženého Chicaga jsem se vracel s pěti termo taškami a připraven čelit tomu nejhoršímu – a to, že sfoukne i poslední naději na záchranu našeho vztahu.

Už byla doma. A já myslel, že schválně přijde kolem desáté večer, aby se mnou nemusela být v jedné místnosti.

Odemknul jsem a do nosu mě praštil silný pach lidského jídla.

„Ahoj!“ zavolala na mě z obývacího pokoje. Zdraví? Ona použila relativně milé slovo – ahoj? Šel jsem zamračeně za ní a pospíšil si, abych to měl za sebou. Nevěřil jsem, že v tomhle nebude nějaká levárna.

Seděla v černých legínách a šedivé mikině na bílém koberci pod televizí a kolem sebe měla rozestavěné tašky z McDonald´s.

To není ten obraz zkázy, co jsem čekal.

„No, já neumím vařit,“ šeptla a sklopila oči, když viděla, jak na ni civím. „Ne všechny ženy se prostě narodí s geny na to, aby uměly kouzlit s moukou,“ dodala na svoji obranu tiše. „Ale kdybys chtěl pálit slivovici, anebo…“

„Ty jíš tohle?“ zeptal jsem se překvapeně a ukázal na tašky plné šíleně nezdravého jídla.

„Miluju to. Je to tučné, nezdravé a výborné,“ vysvětlila a vybalila si velkou krabici s kuřecími kousky. Pak si vyndala ještě Big Mac. „Bylo by lepší, kdybys přestal čumět s hubou dokořán, sednul si na zadek a najedl se. Nevím teda, cos dělal a kde jsi byl…“ Podívala se na tašky, co jsem měl v ruce.

„Byl jsem na procházce. A v obchodě,“ dodal jsem pyšně. Pan krvesaj Cullen v obchodním řetězci.

„Aha. No, tak teď to polož a posaď se u nás,“ vyzvala mě.

„Ty jíš v obýváku?“

„Ty jíš tohle? Ty jíš v obýváku?“ pitvořila se a já protočil oči. Byla špatná imitátorka. „Sedni si na ten zadek a přestaň analyzovat moje gastronomické návyky.“ Poslechl jsem, protože jsem byl v šoku. Sednul jsem si na huňatý koberec a přitáhnul si tašku, co byla pro mě. Mně bylo jedno, jestli je to z McDonald´s, Burger Kingu, anebo z Marsu. Bude to stejně odporné jako domácí koláč od babičky.

„Něco je tu špatně,“ zamumlal jsem a pozoroval ji. Pořád jsem čekal, kdy vyskočí a zařve – apríl. Nebo něco tomu podobné. Třeba – kreténe, nachytala jsem tě, dala jsem do toho jed na krysy.

„Ty to nemáš rád? Big Mac je univerzální,“ odpověděla beze stopy jedu. Něco je to tu vážně hodně špatně…

„Když to sním, co mi to udělá?“ chtěl jsem vědět. Zastavila se uprostřed dalšího skusu a rozšířila nozdry. Pustila svůj a můj mi vytrhla z ruky. Dívala se mi do očí, když odtrhla zuby velký kus mého sendviče.

„Stačí?! Ale upozorňuju tě, že moje sliny jsou prudce jedovaté,“ řekla kysele, když mi to podávala zpátky.

„No, to moje taky,“ utrousil jsem. „Řekni mi, co se to tu děje.“ Už jsem z toho byl jak na trní.

„Co by se pořád mělo dít?“ odsekla. Ale byl tam podtón – něco se určitě stalo.

„Bello, řekni mi to teď hned! Byl jsem v obchodě, abych zkusil uvařit večeři a projevil dobrou vůli. Ano, ještě mi nějaká zbyla. Je to neuvěřitelné…“

„Nic se neděje! Jen… Ráno jsem otevřela email a bylo tam jedno video z Youtube. Já – nalitá – se snažím pronést proslov a ty, jak si mě zachránil. A ještě všechny oslnil. Akcionáři z tebe byli nadšení… Jako kdyby byli moji rodiče,“ šeptla otráveně. „Navíc jsi taky přišel, i když si nemusel…“

„A vezmu si tě, i když nemusím,“ připomněl jsem jí věcně. Proboha, stal se skutečný vánoční zázrak. Kopřiva pocítila vděčnost.

„No, jo. Dobře. A zítra jsem nás objednala na ten imigrační úřad,“ zamlouvala to. Aby náhodou samou vděčností nepřetekla.

Nenápadně jsem schovával části sendviče do tašky. Uhýbala pohledem, takže to byla hračka.

„Mimochodem, Edwarde,“ oslovila mě a dala si ruku před ústa, jak to chtěla rychle dožvýkat, aby mohla položit otázku. „Moc si ze včerejška nepamatuju, ale myslím, že jsem říkala něco o zadku,“ zamumlala opatrně. Našlapovala na ledě a čekala, jestli se proboří.

„Chtěla si mi vypíchnout oko,“ konstatoval jsem. „Ale jinak jsi byla překvapivě milá. A zábavná. Což je možná ještě víc překvapující.“ Udělala do podlahy otrávenou grimasu, no, mlčela. A to je na její poměry teda co říct.

Text napsal Francis Scott Key a hudbu složil John Stafford Smith…

Přimhouřil jsem oči. Hledal jsem mezi těmi miliony duševních hlasů Chicaga ten povědomý.

O say, can you see, by the dawn’s early light.
What so proudly we hailed at the twilight’s last gleaming?

Což bude do katalánštiny… O, diguem, podeu veure…

Slovník – strana 55…

Prsa Rose…

Per les primeres llums de l'alba,

El que tan orgullosament saludem en l'últim crepuscle resplendent?

Vyletěl jsem ze sedu a poslouchal.

Anebo taky do Ázerbájdžánštiny…

Já ho roztrhnu jako hada.

„Co ti je?“ chtěla vědět kopřiva. Momentálně povýšila na heřmánek nebo meduňku.

„Nic. Měl jsem dojem, že něco slyším,“ zašeptal jsem. Co tu chce, proboha? Emmett… Pravděpodobně zkontrolovat naši sexuální aktivitu.

„Netváříš se moc nadšeně. Tobě to nechutná,“ konstatovala nešťastně a vztekle si kousla do svého kuřecího kousku.

„Ne. Dobře si to uvařila.“ Měl jsem nějakou debilní, nezvladatelnou touhu ji utěšit.

„Nech si ty poznámky!“

„Já to myslím vážně, Bello. Jsem rád, že to je tak, jak to je, tak buď zticha, prosím, a zase to nepokašli nějakou představou o tom, že já jsem na světě jen proto, abych ti ztrpčoval život,“ zasyčel jsem. Jen ať to nepokazí. Už byl celkem klid!

A když už nezkazí ten klid ona…

„Zvoní,“ upozornila mě, když jsem zatínal pěsti a upínal oči do prázdna.

„Já slyším.“

„Jdu tam,“ oznámila a chtěla vstát.

„Ne! Ne! Zůstaň a najez se. Já otevřu.“ Otočil jsem se a šel ke dveřím.

„Teda, vy máte idylku. Buď zticha a nepokašli to zase?“ řekl mi dřív, než jsem otevřel, a to jen na škvíru.

„Vystřel z tohohle města dřív, než tě já vystřelím na Měsíc,“ zasyčel jsem na Emmetta, který stál za prahem.

„S dovolením,“ protáhnul a hodlal vstoupit dovnitř. Přirazil jsem dveře zpátky a začal se s ním o ně přetahovat. „Pusť mě nebo si udělám nový vchod ve zdi. Stejně se musí dozvědět, co jsi zač, když se budete příští týden brát.“ Pustil jsem dveře.

„Alice,“ konstatoval jsem.

„Jsi parchant, brácho – to ti teda povím. Příště tě na svatbu taky nepozvu.“

„A to je za trest nebo za odměnu? Ještě jsme žádné pozvánky nerozesílali, tak nedělej předčasné závěry,“ požádal jsem ho a on si mě nedůvěřivě měřil. Potom do mě strčil ramenem a rozešel se do obývacího pokoje. Byl jsem mu v patách.

Bella vzhlédla a vykulila oči. Kuřecí kousek jí vypadnul z ruky.

„Nazdar, švagrová,“ zaburácel Emmett a široce se usmál.

„Ne,“ vydechla. Emmett k ní udělal krok a ona sebrala svůj Big Mac a hodila ho po něm. Přiskočila ke zdi u okna a stáhla z ní samurajský meč, který zase dostala bůhví kde. Anižby ho vytáhla z pouzdra, namířila s ním na mého bratra z uctivé vzdálenosti. Emmett na ni zřejmě minule udělal velký dojem.

Ut ur min lägenhet!“ zařvala na něj, když se ho snažila vykázat ze svého bytu.

Jag vet inte varför jag gjorde det. Det här är min brors lägenhet,“ odpověděl jí Emmett suverénně, a to, že neví, proč by odsud odcházel, když je to byt taky jeho bratra. Stále žil v nevědomosti.

Bella vykulila ty svoje čokoládové oči ještě víc. Za chvíli se budou válet na zemi.

„Ty umíš švédsky?“ zasyčela, vytrhnutá z kontextu.

„Prosím tě, každý umí švédsky,“ odbyl ji a mávnul rukou. „I Edward,“ dodal, i když jsem varovně kroutil hlavou.

„Edwarde?“ štěkla po mně Bella. A je to, stručně řečeno, v hajzlu. Rozhodl jsem se ji ignorovat.

„Co tady chceš?“ obrátil jsem se k Emmettovi. V hlavě mu projela limuzína a vybuchovaly ohňostroje.

„Samozřejmě, že se jedná o rozlučku se svobodou. Ty, já, Jasper a Carlisle pojedeme do Vegas!“ zahlásil a zvednul pěst v nadšeném gestu do vzduchu. Moc dobře věděl, že nemáme ve Vegas co dělat. Tady šlo o něco jiného.

„Chceš jet do Las Vegas jen kvůli tomu filmu,“ utnul jsem ho.

„To není pravda!“ Zvednul jsem obočí. „Fajn. Možná trochu… Mike Tyson stejně tygra nejspíš nemá a tebe na střechu zavřít nemůžu. Tedy, můžu, ale bylo by mi to dost k ničemu.“

Možná bychom měli koupit Tysonovi tygra jako dárek, a pak ho ukrást… Jenže to v podstatě není krádež. A ty si bereš člověka! Takže tentokrát to uděláme jako lidi. Aspoň to zkusíme – možná to bude sranda. Zahrajeme si blackjack…

„Co se stane ve Vegas – zůstane ve Vegas,“ pronesl známou frázi.

„Nejedu!“

„Ale pojedeš!“

„Ne, nepojedu!“

„Ale poje… Hele, proč je na pohovce ustláno?“ zeptal se znenadání, když si toho všimnul. Podíval jsem se po Belle, která už měla svůj meč složený podél těla.

„My jsme koukali na film,“ zalhala pohotově.

„Na film,“ souhlasil jsem vážně. „Na Hříšný tanec,“ dodal jsem, když jsem si přečetl tituly v komínku.

„Time of my life,“ zazpívala Bella. Tedy, snažila se.

„Áha! Na obláčku lásky to hapruje. Někdo se nám tu pohádal,“ zapředl a chechtal se. „No, když dovolíte, rád bych tu pohovku obsadil. Jen na jednu noc. Zítra večer odlétáme do Vegas.“ Mohl jít do jakéhokoliv hotelu, anebo si koupit dům, ale on prostě musí být na téhle pohovce.

„Absolutně ne,“ vynesl jsem rozhodnutí okamžitě. Emmett na mě vycenil zuby a tiše zavrčel. Trhlo to se mnou, jak jsem mu to chtěl oplatit. Dal jsem si ruku přes ústa. Pak se otočil na Bellu a úplně změnil taktiku.

„Bello, můj bratr se žení. Opravdu bych s ním, prosím, chtěl trávit ještě pár chvil,“ zašeptal sladce Emmett na Bellu a upřel na ni zlaté oči. Bella pootevřela ústa dokořán, srdce se jí rozbušilo. Zamrkala řasami.

„Jednu noc zvládneme,“ odpověděla, zhypnotizovaná. Protočil jsem panenky. Myslel jsem, že má na víc.

To ale znamená, že s ní budu muset spát v jedné posteli. No, to mám hroznou radost…


Děkuju moc za hlasy, děvčátka. :)

Jo, mimochodem, byl kladen dotaz - kolik bude mít povídka kapitol. Patnáct, dvacet... Přesně nevím. :)


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 7. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
19.02.2013 [22:34]

frenie12Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

44. Emet
04.01.2013 [21:09]

EmetPáni, moc krásné... :D Opravdu povedené. :) Jaká bude jejich noc? Moc se těším. Emoticon

43. Seléna
02.01.2013 [12:57]

tak tahle povidka me dostane púod drn astím zpusobem že se uřechtám k smrti fakt paradni. děvče ty jsi super:-) Emoticon Emoticon

42. Petronela webmaster
22.12.2012 [20:51]

PetronelaTak Emmettajsem tam nečekala, ale za jeho příchod jsem rozhodně ráda! On s nimi ještě udělá pořádky Emoticon

41. Nesii
27.11.2012 [21:48]

Nesiinasmiala som sa , pekné Emoticon

40. Inoma
19.10.2012 [13:05]

InomaTa věc má i lidskou tvář? Emoticon A dokonce umí pociťovat vděk? Emoticon No a Emmett Emoticon ten chlapák to rozmázne. Těším se na to Emoticon

14.10.2012 [15:35]

MaryAngelTak toto bolo parádne!!! Páčilo sa mi, ako Bella improvizovala a Edward ju zachránil. To bolo také úžasné. Emoticon Emoticon Emoticon
Opitá Bella je milá, tak by ju Edward, pre dobro domácich vzťahov mohol častejšie zlievať - ale každopádne je mimoriadne vnímava aj na ten stav - kozmetika! Emoticon Emoticon Emoticon
Trochu mi bolo lúto, že Emmett prekazil ich peknú chvílku. Najmä to, že ju musel Edward tak zahriaknúť...
Ale inak - pánabeka, to bude sranda, keď tam budú všetci traja na hromádke. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

38. Denca
09.10.2012 [23:07]

Naprosto úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ještě teď mám veliký úsměv na rtech a pořádně spravenou náladu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Jenom jedna věc mi nejdedo hlavy. Neříkala náhodou Bella Emmettovi, že má na každý večer Edwardovuu ukolébavku a že po ní hned usne? Jsem vážně zvědavá jak to vykoumají Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A takyta jejich budoucí společná noc...No nevím Emoticon Emoticon Emoticon Jeestli se ti dva samou láskou nezabijou tak umřu já a to smíchy
Nemůžu se dočkat pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

37. E.C.M
09.10.2012 [20:49]

Kdy bude další kapitolka?

08.10.2012 [22:04]

kikuskaA jéje, Bella ukazuje svetlé stránky svojej povahy. Emoticon A Emmettovi zase nesmie nič ujsť. Emoticon Som zvedavá, ako sa Bella a Ed podelia o posteľ. Ale myslím, že to prežijú. Pomaly si zvykajú...

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!