Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 15. kapitola

06.07.2013 (08:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1400×

Bella

Ráno jsme se rozhodly, že po obědě půjdu s mámou ke Cullenovým. Edward bude potřebovat mě a Esmé zase mámu.

Nasnídaly jsme se, koukaly na televizi a po obědě jsme vyrazily. Rozhodly jsme se jít pěšky, procházka nám jenom prospěje. Vzala jsem si volnou, fialkovou mikinu a bílou bundu.

Ještě několik pár metrů před domem jsme s matkou uslyšely hlasitý rozhovor. Edward křičel na Esmé a ta zase na Edwarda. Ajaj...

„Proboha, proč?“ ozval se Edwardův rozrušený hlas.

„Byla jsem mladá, nerozumná! Nechtěla jsem nějaké dítě, které mi udělal chlápek, kterého jsem skoro neznala! Chtěla jsem být jeptiškou,“ odpověděl Esméin rozzuřený hlas.

„Ale já za nic nemohl! Ty jsi mě vinila. Já nemohl za to, že jsi šla sama v noci na opuštěné ulici. Já nemohl za to, že tě ojel nějakej úchyl! Já nemohl za to, že jsem vzniknul, a už vůbec jsem nemohl za to, že jsem ti překazil plány. Přes to všechno jsi vinila mě a nenáviděla jsi mě! Dokonce jsi chtěla zabít nenarozené, nevinné dítě. Chtěla si zabít mě!“ vyváděl Edward. Nejspíš brečel.

„No a co? Kolikrát ti to mám opakovat?! Byla jsem mladá, rozrušená, bála jsem se neznámého. To mi musíš odpustit. Copak jsem ti to nevynahradila?“ zeptala se Esmé.

„Nevynahradila? Vdala jsi se za upíra, který měl už rozrostlou upíří rodinu, a já si nemohl hrát úplně jako každé dítě. Nemohl jsem pořádně blbnout jenom proto, abych si nerozbil koleno a někdo z vás mi neublížil! Tomu říkáš vynahrazení?! Raději si mě měla dát k adopci. Klidně bych se měl i v děcáku lépe, než tady,“ zařval Edward a nejspíš odešel, protože najednou bylo hrobové ticho.

Já a Renée jsme nejistě otevřely dveře a vešly po schodech nahoru do obýváku. Všichni byli v koutu místnosti a tvářili se velmi rozpačitě. Jediná Esmé stála u schodů, měla zkřivenou tvář a trhaně se nadechovala.

„Slyšeli jste to,“ konstatovala Rosalie. Přikývla jsem. S Renée jsme na sebe pokývaly hlavou. Ona šla rychle k Esmé a pevně ji objala. Já jsem se vydala po schodech nahoru za Edwardem.

Zničeně seděl na židli, svírajíc nějaký papír, a nejspíš dvě fotografie. Nebrečel, jak jsem si myslela, ale vypadal, že každou chvíli omdlí. Posadila jsem se na postel a natáhla jsem ruku. Pohladila jsem ho po vlasech a usmála se. Zahleděl se mi do očí.

„Edwarde, co se stalo? Sice jsem většinu vašeho... překřikování slyšela, ale ještě jsem to úplně nepochopila,“ zeptala jsem se ho a znovu se usmála. Ten mi jen podal papír a dvě fotografie. Na jedné byla těhotná, nešťastná Esmé, a na druhé usměvavá Esmé, hýčkající miminko. Edwarda.

Přečetla jsem si v duchu dopis a úplně jsem zkoprněla. Tak to se stalo.

„Našel jsem to na půdě, když jsem se tam schoval, abych byl sám,“ dodal Edward a povzdychl si. Chudák.

„Edwarde, to mi je líto,“ zašeptala jsem. Edward se jenom uchechtl, vzal mě za ruku a přetáhl si mě na svůj klín.

„Edwarde, neboj se. To bude dobré, uvidíš. Budu s tebou, nemusíš s Esmé mluvit. S nikým nemusíš mluvit. Stačí, když budeš se mnou,“ utěšovala jsem ho a hladila po tváři. Ten smutek v jeho očích byl tak jasně vidět.

Nakonec jsme skončili v posteli. Teda, já jsem na ní seděla a Edward ležel, hlavu měl položenou na mém klíně a já ho hladila po vlasech. Mlčeli jsme.

Když usnul, opatrně jsem vstala a utíkala na záchod. Už se mi strašně chtělo. Ze záchodu jsem šla do obýváku. Máma seděla s Esmé na gauči, ostatní posedávali všude možně.

„Spí,“ oznámila jsem, i když to všichni věděli.

Edward

Když jsem se probudil, Bella byla pryč. Chtěl jsem ji mít u sebe. Ne, já ji přímo potřeboval mít u sebe. S Esmé jsem nehodlal mluvit. S nikým z těch upírů jsem nehodlal mluvit.

Naštěstí bylo už ráno, a to mělo dvě plus. Za prvé jsem v podstatě prospal tu hnusnou kocovinu. A za druhé - volno skončilo a já musel do školy. Vylezl jsem z postele. Oblékl si čisté oblečení, provedl ranní hygienu a sebral jsem tašku s věcmi. Bez promluvení jsem proběhl obývákem do garáže a nastoupil do Volva. Měl jsem ještě dost času, tak jsem se rozhodl, že se stavím pro Bellu.

Cestou jsem měl puštěné rádio a vyťukával jsem prsty do volantu melodii písniček. Lesem jsem nejel dlouho a na silnici byl skoro nulový provoz, takže jsem k Belle dorazil brzo. Třikrát jsem zatroubil a do deseti minut byla Bella u dveří. Měla na sobě volné, staré džíny a černý, dámský kabátek.

„Ahoj,“ pozdravila mě a nejistě mi vlepila pusu na tvář.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí s úsměvem a dal jsem jí pusu na rty. Ihned se začala červenat a sklopila hlavu. Já se jen zasmál a rozjel jsem se směrem ke škole.

„Nečekala jsem, že by ses pro mě stavil,“ konstatovala. „Ale jsem ráda, že jsi to udělal,“ dodala rychle a tentokrát se zasmála ona. Po zbytek cesty jsme byli oba potichu a vychutnávali jsme si přítomnost toho druhého.

***

Kráčeli jsme chodbou ruku v ruce a usmívali se na okolí. Oba jsme byli velice rádi, že jsme zase spolu. No, já se radoval ještě víc než ona, protože mí „sourozenci“ se vydali na lov, takže nebyli ve škole.

Zabočili jsme a já se zastavil uprostřed kroku, hledíc na dveře od jídelny.

„Co je?“ zeptala se Bella a stiskla mi ruku.

„Není to dobrý nápad.“ Tvářila se nechápavě. „My si tam jen tak nakráčíme, budeme se držet za ruce a usmívat se jako dva pitomci, kteří dělají, že se nikdy nic nestalo, plus šok pro naše obecenstvo, kterým myslím Mikea a spol., a taky kluky z týmu,“ vysvětlil jsem jí.

Bella se zamračila a našpulila rty. Přemýšlela. Potom pokrčila rameny a povzbudivě se usmála. Já se jen zasmál. Blázínek.

Měl jsem pravdu. Kluci z týmu se na mě usmáli, což byla kladná reakce, ale to se nestalo u ostatních. Angela a Clarrie se sice usmáli, ale Jessica s Mikem měli pusu dokořán tak, že by si tam mohli dát pěst. Ostatním od stolu to bylo jedno. Nešťourali se.

Bella si těch reakcí vůbec nevšímala, a tak mě odtáhla až k tácům a k jídlu. Ani netuším, co jsem si vybral, ale nejspíš to bylo něco stravitelného. Bella si toho nandala hodně, protože prcek taky něco chtěl. U této myšlenky jsem se zarazil. Prcek. Ten drobek, který se v Belle vyvíjel. Já na to skoro zapomněl. Tedy, nezapomněl jsem na to, ale nebral jsem na to ohledy.

„Co se děje?“ zeptala se mě Bella ustaraně a já jen zakroutil hlavou. Musím se polepšit.

Spolu jsme se rozešli ke stolu s naší partou, sedli si a podívali se po ostatních. Mike s Jessicou pořád bradou vytírali podlahu, ale už ne tolik.

„Chcete nám snad něco říct nebo co, že na nás tak koukáte? Nebo si máme sednout jinam?“ setřela je Bella a já s Angelou jsme se zasmáli.

„Ne, ne,“ zamumlali unisono a znovu si začali všímat svého talíře.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 15. kapitola: