Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 14. kapitola

03.07.2013 (20:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1356×

Edward

Šel jsem s Esmé po náměstí. Byli jsme oba potichu a já na druhé straně náměstí zahlédl Charlieho. Měl na sobě uniformu a bavil se s jiným policistou. Podíval jsem se zpět před sebe a všiml jsem si nějakého chlapa. Měl husté, kudrnaté, zrzavé vlasy, kulatý obličej, bradku a hnědé oči. Na sobě měl ošoupané adidasky a hnědý, potrhaný kabát, k tomu tmavší džíny. Blížil se k nám.

***

Odtrhl jsem se od matky právě ve chvíli, kdy k nám přišel Charlie. Asi mě chtěla zadržet, ale neměla na to dost síly.

Rychlým krokem jsem kráčel pryč, tou nejbližší uličkou daleko od ní. Byl jsem tak rozzuřený, zklamaný, naštvaný, smutný... Cítil jsem tolik záporných pocitů, že se to ani nedalo popsat. V zadní kapce kalhot mě tlačila peněženka, ve které leželo několik stovek, takže jsem si to mířil k zapadlému baru.

Šel jsem přes nějaký park, kde bylo několik starých lidí, kteří venčili své psy. Propletl jsem se mezi skupinkou dětí a mířil jsem rychle pryč. Za parkem bylo několik obchůdků s oblečením a za nimi byla zase nějaká tmavá ulička. Propletl jsem se mezi obchody a zahalila mě tma a stín té zmiňované uličky. Nebylo pomalu vidět na krok, ale po několika metrech mi cestu osvítila zářivá cedule. Byla taková zelená a blikal na ní červený nápis U tří zoufalců. Takový název baru jsem ještě neslyšel, ale skvěle se zrovna hodil, takže jsem otevřel těžké dveře a vešel do tmavé místnosti.

Byla by tam tma jako v pytli, kdyby nesvítilo a neblikalo pár herních automatů, nesvítila by jediná lampa, která neměla daleko k spadnutí, a konce cigaret, které pokuřovala partička v rohu, nesvítily oranžovým koncem. V místnosti stálo pět stolů a u každého byly pouze tři židle, hned vedle mě stál dlouhý bar s šesti barovými židlemi. Barman za barem byl vysoký, vyzáblý hoch s cigaretou u pusy, který leštil skleničky.

„Tak co to bude? Tebe jsem tady ještě neviděl,“ zamumlal si pod nos, když jsem si sedl na jednu z barových židlí.

„Jednu wisky,“ poručil jsem si, když jsem vytáhl z kapsy peněženku. Barman přikývl, odložil sklenku, kterou právě leštil, a vzal jinou, do které mi nalil pití.

„Co tě sem přivádí? Tomuhle zapadákovu ses měl obloukem vyhnout. Mimochodem, jsem Patrick,“ představil se a natáhl ke mně svou kostnatou ruku. Přijal jsem ji.

„Edward,“ představil jsem se a zahleděl se na svůj nápoj. Dvakrát mě to nelákalo, ale napil jsem se. Bylo to odporné.

„Sorry, ale hrozný jméno. Kde ho tvá máti vyhrabala, ve středověku?“ Zasmál se a popotáhl ze své cigarety.

„Taky si někdy říkám. Právě kvůli ní jsem tady. Celej život mi tajila mýho otce a teď se tu ukázal. Jak mi něco takovýho mohla udělat?! Ještě jednu,“ poručil jsem si, když jsem dopil obsah skleničky.

„Jo, jo. Mě vychovával fotr. Byl to s ním děs, ale zase měl prachy. Vydělával na drogách, ale pak ho zabásli a od té doby jsem ho neviděl. Macecha všechen majetek, který nám zůstal, zdědila a mě vykopla. Naštěstí mi už bylo devatenáct a našel jsem starýho Billyho. Od tý doby tady pracuju. Je mi dvacet pět let, pracuju v tom nejzatuchlejším baru a přesto všechno jsem šťastnej,“ povyprávěl mi svůj příběch a já nad tím akorát zakroutil hlavou. „Tak mě napadá, kolik ti je? Jestli jsi nezletilej, tak raději vypadni. Nechci mít nějaký problémy. Znáš to,“ dodal a já jsem rychle zakroutil hlavou.

„Je mi dvacet jedna. Vypadám na nižší rok, ale to je holt jedna z nevýhod mýho obličeje. Dvakrát wisky a jednu vodku,“ zalhal jsem a objednal si další dávku.

Takhle to šlo dál a dál.

***

Probudil jsem se v ložnici mých rodičů. No, vlastně bych měl říct, že jsem se probudil v ložnici svý matky a jejího manžela.

Příšerně mě bolela hlava a bylo mi zle. Pamatoval jsem si jenom bar a vyzáblého barmana, všechno pak bylo v tahu, někde v hlubinách mého mozku, kam jsem se nedokázal dostat.

Promnul jsem si obličej a postavil se. Hned se mi udělalo špatně, trochu jsem se zakymácel, ale ustál jsem to. Doplazil jsem se k zrcadlu, které bylo nedaleko postele, a podíval jsem se do něj. Měl jsem zelený obličej, jinak jsem vypadal vcelku normálně. Bohužel jsem měl pořád před očima obličej toho hnusáka, který před sedmnácti lety znásilnil – z čisté touhy – mou matku a tak začal vývoj Edwarda Cullena.

Zamířil jsem do své koupelny a tam jsem ze sebe strhal všechno oblečení. Vešel jsem do sprchy a pustil ledovou vodu. Bylo to velmi nepříjemné, ale pomáhalo mi to od toho hnusného pocitu a já měl pocit, že kocovina ustupuje, ale nemohl jsem se jí zbavit úplně.

Vyšel jsem ze sprchy a zabalil jsem se do ručníku. Mokrými chodidly jsem přešel chodbu a vešel jsem do svého pokoje. Tam jsem se osušil a oblékl si nové oblečení. Rozhodl jsem se, že sejdu dolů a promluvím si s matkou. Žádal jsem vysvětlení.

Hned, co jsem vešel do obýváku, nasadila Alice uražený výraz a Emmett poodstoupil stranou. Nechápal jsem to. Esmé se odvážně postavila a šla mi naproti. Věděla, co žádám, a tak jsme se spolu usadili na gauč. Nechal jsem ji mluvit.

„Vím, že si přeješ vysvětlení. Začnu od začátku. Byl večer, někdy v únoru, strašně mrzlo a já šla zrovna domů. Už se nepamatuji, odkud jsem šla, ale s jistotou vím, kam jsem šla. Měla jsem na sobě jenom nějaké šaty a na nich kabát. Byla tma a já šla po zasněžené ulici, která byla osvícená lampami. Najednou se zpoza stromu objevil nějaký muž. Nejdřív jsem se bála, ale když jsem ho poznala, ulevilo se mi. Byl to Henry Watson, hezký mladík, kterého jsem občas potkávala v Seattlu před kostelem. Oba jsme znali svá jména, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Vím, že jsme se dali do řeči, ale nepamatuju se, o čem jsme se bavili. Zničehonic mě políbil. Já jsem mu dala facku a řekla jsem mu, že to nesmí. Hrubě mě chytil za obě ruce a začal vyvádět, že my dva k sobě patříme a že na nějaký kostel a moji naplánovanou budoucnost kašle. Znovu mě začal líbat a povalil mě na studenou zem. Bránila jsem se, ale byla jsem slabá a unavená. Pamatuju se na bolest a to, že jsem nemohla dýchat, protože mi přidržoval pusu i nos, abych nemohla křičet. Později, když ses narodil, jsem se rozhodla, že ti budu pro tvé vlastní dobro lhát. Tak, teď už to víš,“ povzdechla si a svěsila ramena. Bylo vidět, že očekává kladnou reakci. To se tedy mýlila.

„A co si jako myslíš? Že mi povyprávíš svůj smutný příběh a všechno bude ok? Proboha, ty seš naivní jako ty ženský ve filmech. Proč by mi mělo ublížit znát pravdu? Mně by stačilo, kdybys mi řekla pravdu. Nemusel bych vědět, kdo ti to udělal, ale pravda by mi stačila. Víš co?! Teď ti řeknu něco, čím ti ublížím a nechtěl jsem ti to říkat, ale úplně se těším na to, jak se budeš tvářit,“ rozčiloval jsem se. „Pamatuješ si, jak jsem nemohl spát a probouzel se s křikem? Zdál se mi sen. Byl jsem s Bellou v parku. Najednou tam přišli vlkodlaci a mě strčili do studny, já nespadl do vody, ale do temnoty. Byl jsem zmatený, volal jsem o pomoc. Pak ses tam objevila ty a já si oddychl. Jenže jsem zjistil, že jsi měla karmínové oči! Zasmála ses a potom mě vysála. Úplně zabila,“ dořekl jsem a díval se jí upřeně do tváře.

Kdyby mohla brečet jako člověk, už by měla mokré tváře. Měla zničený výraz, který byl plný zklamání. Normálně bych ji začal konejšit a rozveselovat, ale dnes ne. Užíval jsem si, jak jsem se jí pomstil. Nebyl jsem nikdy pomstichtivý člověk, ale Esmé aspoň věděla, jak mi ublížila. Jak strašně mě zranilo, že mi lhala. No, ale když jsem se na to tak chvíli díval. Začínalo mi jí být líto. Kdybych držel hubu! Ne, Edwarde, ona ti ublížila, ozvalo se moje naštvané já.

„Tak jak se cítíš, drahá matko? Přesně takhle se cítím já. Ty jsi mi lhala a čekáš, že ti snadno odpustím. Že ti skočím na vřelý úsměv, nebo se snad zaleknu upíří autority a raději budu sedět a mlčet?! Tak co mi na to řekneš teď?“ zeptal jsem se rozrušeně. Esmé mlčela, Carlisle mi položil ruku na rameno.

„Hochu, takhle se svojí matkou nemluv,“ řekl klidným hlasem a pokusil se o káravý úsměv. Měl jsem ho plné zuby. Všech jsem měl plné zuby. On se staral, jak se cítí Esmé, ale to, jak jsem se cítil já, nikoho vůbec nezajímalo.

„Máma je nešťastná, ale hlavně, že já se mám skvěle! Copak nikoho nezajímá, jak se cítím já?! Prý upíří cítí emoce mnohem... víc než lidé, ale mně přijdete jako kusy ledu bez jediného soucitu,“ zakňoural jsem a odešel do svého pokoje. To vážně nemělo cenu.

Alice

Edward nám řekl, co měl na srdci, a potom odešel do svého pokoje. Měl pravdu. Carlisle se staral o to, jak se cítí Esmé kvůli pitomému snu, za který Edward nemohl, ale to, že ona mu lhala, bylo všem jedno.

„Edward má pravdu. Promiň, Esmé, ale co sis myslela?“ zeptala jsem se šeptem a šla za Edwardem. Jasper se vydal za mnou, ale já mu naznačila, že to s Edwardem vyřídím sama.

Vyšla jsem po bílých schodech nahoru do druhého patra a zaťukala na dveře. Edward neodpovídal a tak jsem je otevřela. Stál tam s hlavou opřenou o velké okno. Měl zavřené oči a ruce v pěstech. Bylo mi ho tak líto.

„Edwarde, já vím, jak se cítíš,“ zašeptala jsem a položila mu ruku na skleslé rameno. Byl zničený.

„To nemůžeš vědět, nejsi Jasper,“ odpověděl zoufale.

„Sice nemám Jasperův dar, ale přesto s tebou soucítím. Upíři mají emoce. Nevím, proč ostatní neudělali to, co já. Nepřišli za tebou, nepoložili ti ruku na rameno a nesnažili se tě utěšit. Přesto vím, že jim na tobě záleží a mají emoce. Věř mi.“ Usmála jsem se a otočila ho čelem k sobě.

„Alice,“ zašeptal.

„Ano?“ odpověděla jsem.

„Proč jsi vypadala uraženě a Emmett se ode mě vzdálil?“ zeptal se a já se upřímně zasmála. On teď řeší tohle, ach jo.

„Včera, když si byl pěkně na mol, jsi o mně prohlásil, že jsi menší stvoření neviděl, a Emmetta si pozvracel." Zasmála jsem se znovu. Edwardovy koutky se vyhouply nahoru. Aspoň, že tak.

„Promiň, já si vůbec nic nepamatuju." Zasmál se a znenadání mě objal. Objetí jsem mu oplatila a položila jsem si hlavu na jeho rameno.

Edward

Alice s Jasperem mě jako jediní podporovali. Teda, aspoň to tak vypadalo. Esmé jsem nemohl ani vidět, a protože se dobývala do mého pokoje, jsem se schoval na půdě. Nikdo tam dlouho nebyl. Akorát na Vánoce se odtamtud nosily ozdoby.

Sedl jsem si na starou, rozvrzanou židli a rozhlédl se kolem. Bylo tam spoustu věcí, ale hezky uspořádaných. Úplně vzadu byly krabice se starými věcmi a vpředu nepotřebný nábytek, vánoční ozdoby a podobné harampádí.

Šel jsem úplně dozadu, kde skoro nebylo vidět na krok, a otevřel jsem první krabici, o kterou jsem zakopl. Bylo v ní spoustu modrých a zelených dupaček, žluté botičky a dva dudlíky. Jeden byl modrý a druhý červený. Určitě to byly věci, které jsem měl jako mimino. Popravdě, nikdy jsem ty věci neviděl, i když jsem věděl, že tu jsou. Rozhodli jsme se, že věci pro miminko nebudeme kupovat. Prostě bude mít věci po mně a Belle.

Otevřel jsem malou truhličku, ve které se skrývaly fotografie. Byly to fotografie z dob, kdy jsme já s Esmé ještě neexistovali. Alice a Rose měly krásné šaty, Carlisle a Jasper měli elegantní oblečení a Emmett byl na většině fotek v lese, v obyčejných teplákách. Smál jsem se tomu.

Rozzuření ze mě pomalu vyprchávalo, ale stále jsem nechtěl nikoho z nich vidět. Právě, když jsem přemýšlel nad svými emocemi, mi padla do oka stará dřevěná truhla. Byla zamčená, ale klíč byl v zámku, takže jsem ji otevřel.

Byl v ní starý hábit, který by Esmé nosila, kdyby se stala jeptiškou. Potom tam bylo hodně černobílých i barevných fotek a nějaké tlusté sešity. Dokonce jsem našel i nějaké žákovské knížky a učebnice. Asi to byly věci z doby, kdy byla Esmé člověk. Chápal jsem, že je zamkla do truhly.

Nikdy jsme spolu o jejím lidském životě nemluvili, takže mě přemohla zvědavost a já chtěl každou věc, která byla v truhle, prozkoumat. Nejdřív jsem se rozhodl prohlédnout fotografie. Na většině byla Esmé s Renée a skoro na každé se objímaly, nebo si hrály. Když jsem byl skoro u konce, zarazil jsem se. Dvě fotografie absolutně upoutaly moji pozornost. Na jedné byla unavená Esmé s velkým břichem a smutným výrazem. Na druhé byla zpocená, přesto usmívající se Esmé s novorozenětem v náruči. To novorozeně jsem byl já.

Usmál jsem se nad tou fotografií a strčil jsem si obě dvě fotografie do kapsy u kalhot. Pokračoval jsem dál. Hábit byl už starý, takže jsem ho nechal ležet na dně truhly. Vzal jsem si do rukou učebnice a žákovské. Učebnice mě moc nebraly, ale u žákovských jsem se zasmál. Už vím, po kom mám dobré známky.

Na konec jsem vzal do rukou staré, tlusté sešity. Většina z nich byly památníky s vybledlými obrázky a menšina Esméniny deníky. Nechtěl jsem jí lézt do soukromí, ale opravdu mě zajímalo, jaký měla pohled na svět z lidské perspektivy. Psala hlavně o tom, jak moc se jí líbí ve škole, a že chce být jeptiškou.

V posledním deníku byla zažloutlá obálka. Kdyby z deníku nevypadla na zem, nenašel bych ji. Otevřel jsem obálku a vyndal z ní složený bílý papír. Na obálce byla adresa kláštera, který byl v Port Angeles. Rozbalil jsem papír a začal číst.

Drahá Sofie,

chci ti říci, proč už nechodím do školy a proč se nestanu jeptiškou. Před necelými devíti měsíci jsem šla sama v noci a přepadl mě muž, který mě potom znásilnil. Nikdy jsem nenašla sílu, abych někomu řekla, kdo to udělal, ale tobě to řeknu. Znásilnil mě Henry Watson. Ano, ten pohledný mladík. Samozřejmě jsem otěhotněla, takže už nemám šanci. To zatracené dítě si naštěstí vezme sestra, která se těší na svoje vlastní dítě. Ona je teprve v sedmém měsíci, takže netuší, co si prožívám. Taky má milujícího manžela a já mám jen starostlivé rodiče. Ona má všechno, já nic. To dítě, které bohužel nosím pod srdcem, z hlouby duše nenávidím. Už jen ta představa, že v sobě mám dítě tak odporného člověka, který dokáže znásilnit nevinnou ženu, se mi velice hnusí. Na žačátku těhotenství jsem se pokoušela nějakým způsobem dítě potratit. Ale pán Bůh nade mnou nemá slitování, takže už jenom čekám na porod. Taky jedna z věcí, na kterou se netěším. Mám děti ráda, ale tohle opravdu nechci. Zničilo mi život už jen tím, že vzniklo. Moc tě prosím, nikomu to neříkej. Snažím se to držet v tajnosti. Snad se ještě někdy uvidíme.

Esmé

Najednou mi přišlo, že nemůžu dýchat. Zpotil jsem se a valil oči. Cože?! Esmé mě nechtěla? Chtěla, abych se nikdy nenarodil?! Ne, to nemůže být pravda. Vždycky mi říkala, jak moc mě má ráda. To určitě nepsala ona, to není možné...

Pořádně jsem si prohlédl rukopis své matky a zjistil jsem, že ten dopis psala vážně ona. Takže se mě chtěla zbavit.

Nejdřív mi tají, kdo je můj otec, a teď tohle. Rozhodl jsem se, že o tom si s ní vážně promluvím. Ona mě nezranila, ona mi zlomila srdce. Nebo spíše zradila lásku, kterou jako syn cítím ke své matce.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 14. kapitola: