Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 4. kapitola

12.03.2011 (09:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2128×

4. kapitola - Těžké rozhodnutí

Utekl již měsíc školy, ale Renesmé si stále připadala, jako by byla na začátku. Času na učení měla habaděj, hlavně její paměť nepotřebovala stálé opakování. To, co se již naučila, měla v hlavě uložené.

Dnes neměla náročný den, jen večer zase šla do práce. Už to brala jako rutinu.

Akorát přicházela ke škole, když ho zase spatřila. Jako každý den od onoho incidentu si jí ani nevšiml a jí píchlo u srdce. Bála se, že když ho osloví, tak se před ní rozplyne jako dým… Tak ho sledovala jen zdálky, jako ten první den, a zase poslouchala jejich hovor, ale od té doby, co ho seřvala, se na ni ani nepodíval, ani o ní nikomu nic neříkal.

S hlubokým povzdechem vešla do auly, ve které ji poprvé oslovil. Sedla si téměř na to samé místo, co tenkrát, a vzpomínala, jak se jí omlouval za tu blbost... Chyběla jí jeho přítomnost, jeho vůně, jeho hlas… Nemohla si pomoci.

Podle zvláštního aroma se podívala směrem k východu, kde stál on s tím jeho blonďatým kamarádem, Sethem, jak pochytila z jejich rozhovorů. On se podíval jejím směrem a na vteřinku mu tváří projela bolest, která ustoupila zase té jeho masce.

Protože aula už byla celkem plná a vedle ní bylo více než jedno volné místo, musel jít k ní. Už jenom tím, že vyšel jejím směrem, ji rozrušovalo. Její srdce na něj reagovalo stejně jako poprvé. Ignorovali se téměř měsíc, ale ten měsíc měla plnou hlavu jen jeho.

Blíž k ní si sedl ten světlovlasý. Trochu ji zamrzelo, že se jí vyhýbá, ale co měla dělat. Sama nebyla schopná ho oslovit.

Ten Seth si ji mile prohlížel, pak náhle natáhl ruku před sebe a usmál se.

„Ahoj, já jsem Seth. Chodíme měsíc na stejné přednášky, ale ještě jsem neměl šanci tě oslovit."

„Ahoj, Sethe. Mé jméno zní Renesmé. Těší mě, vypadáš jako milý klučina," opětovala mu pozdrav i s úsměvem. Toho kluka určitě bude mít ráda, pomyslela si v duchu. Po dlouhé době zjistila, jak se usmívá bez obtíží.

Zakecali se spolu a skoro ani nevnímali, že přišel profesor. Jacob je musel napomenout, přičemž oba sjel pohledem "jste cvoci". Zabolelo ji to u srdce.

Po přednášce se zase Seth s Renesmé dal do řeči a Jacoba úplně vytlačil z debaty. Nessie ani neměla tucha, kde Jake skončil, ale přišla si najednou hrozně sama. Seth si všiml jejího pátrajícího pohledu, tak poznamenal: „Líbí se ti?"

„Co?" zareagovala Renesmé, unášející se v jiných myšlenkách. Kde, ksakru, může být?

„Líbí se ti? Jacob?" zopakoval Seth svou otázku. To ji příliš rozrušilo.

„Co je tobě do toho? Já se ti nemusím s ničím svěřovat!" vyjela na něj trošku prudčeji, než měla v úmyslu.

„Líbí se ti," zkonstatoval její reakci a usmíval se na ni. Nemohla se na něj dlouho zlobit, na to si moc rozuměli.

„Hlavně mu to neříkej, prosím. Vím, že jste dobří kamarádi…“ bála se Renesmé.

„Neboj, nejsem takový hajzl. Ale myslím, že bys měla něco udělat. Od té doby, co jste se první den viděli, chodí a chová se jako tělo bez duše. Nevím, co se s ním děje, ale mám takový dojem, že to má co dělat s tebou."

Po těchto slovech Renesmé zamrazilo v zádech. Nechtěla… Nemohla se na toto téma bavit, bylo to ještě příliš citlivé a živé, aby to někomu vykládala.

„Hele, Sethe, jsem ráda, že jsem tě poznala, ale už musím jít. Mám seminář z angličtiny a nemůžu ho propásnout. Tak se snad zase potkáme," utnula nit hovoru, otočila se, a odcházela pryč.

Školu přečkala jako v mrákotách a doma se svalila na gauč. Zoufalství ji úplně pohltilo. Jacob o ni nejevil zájem, ale Seth tvrdí, že od jejich prvního dne není ve své kůži…

Ale co s tím ona mohla dělat? Když už na ni Jacob pohlédl, házel na ni bolestné a ublížené grimasy. Bála se k němu vůbec přiblížit, aby ho víc nepopuzovala.

S takovými myšlenkami a úvahami se vydala do práce. Na žádný pozdrav nereagovala, a když už se začali trousit první zákazníci, pracovala mechanicky.

Nevšímala si obličejů ani známých, takže když u jednoho stolu ji Seth pozdravil, málem se polekala. Přejela jeho společnost a nejradši by zdrhala co nejdál odtud.

Seděla tam jejich celá čtyřčlenná parta. Včetně Jacoba. Naštěstí neseděli v její sekci, to by asi nezvládla.

Jak byla rozrušená, tak se pletla. Nakonec už dál nemohla, musela si s ním promluvit, musela už něco udělat… Přece nechtěla žít celou věčnost sama, i když tohle by byla jen pomíjivá láska na několik let… Ale už to v sobě nemohla dál držet.

„Hansi, chvilku to za mě vezmi. Nemůžu se teď soustředit, dej mi asi deset, patnáct minutek," požádala svého kolegu. Viděl, že není ve své kůži, ale protože měli narváno, nemohl jí nic říci. V odpověď jen přikývl a vzal část její sekce. Poděkovat mu mohla později.

Pohlédla k jejich stolu a nabírala odvahu. Pomalu k nim mířila. Seth se na ni povzbudivě usmíval s výrazem "neboj, ty to zvládneš", a hrozně moc ji to podporovalo.

„Jaku? Mohla bych s tebou mluvit?" položila otázku. Lenivě se na ni otočit a naznačil, že může pokračovat.

„Ne, chtěla bych si popovídat v soukromí. Pojď se mnou ven, prosím.“ Nesnášela se za tohle doprošování, ale už nevěděla, jak dál.

„Co potřebuješ?“ řekl pohrdavě, když ho zavedla na protější chodník od baru. Ta věta pro její uši zněla jako facka. Dýchej, dýchej, nenech se vyprovokovat, znělo jí hlavou.

„Chtěla bych mluvit… o našem vztahu.“ Když už, tak pořádně, jak se říká, ne? Musela z něj co nejrychleji vykopat nějaké odpovědi…

„A co bys chtěla vědět? Já nejsem nějaký panáček, na kterého si můžeš pískat, jak se ti zachce!“ rozčílil se, ale to ona nemohla snášet. Přes své rozhořčení se stále chovala mile.

„Jacobe…“ zaznělo z jejích úst smutně a toužebně. Kousla se do rtů. Nedokázala vyslovit to, co cítila, nedokázala vyjádřit svou touhu po něm, svůj smutek, když je bez něj… A tu beznaděj právě teď, když se nedokázala vyslovit. Oči se jí začaly plnit slzami, a i když se snažila potlačit vzlyk, jeden jí utekl.

Náhle, jako by mu maska spadla, Jacob se zatvářil hrozně zranitelně.

„Renesmé… Co se děje? Copak jsem ti ublížil?“ ptal se s bolestným výrazem a pomalu se k ní přibližoval.

„Chováš se jak hlupák a ani se neomluvíš! Čekala jsem na to měsíc, na jedno blbé slovíčko promiň, ale ty máš svou hrdost!“ křičela na něj. Konečně mu to mohla říct, ale on na ni jen nechápavě zíral.

„Co… Co tím myslíš?“ Tahle věta ji dopálila ještě víc.

„Nic, neřeš to. Stejně musím zase pracovat.“ Chtěla vztekle odkráčet, ale dvě silné ruce ji popadly a ona se objevila v jeho náručí. Musela hodně zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděla do očí. I když si to momentálně nechtěla přiznat, v jeho náručí se cítila krásně. Přišlo jí, jakoby jí teď nikdo nemohl ublížit.

Očima se zaklesly do sebe a Jacob se k ní pomalu skláněl. Její srdce se předhánělo, aby jí udělalo do hrudi díru, ale to ona neřešila. Viděla jen jeho oči a přibližující se ústa…

Těsně nad jejím obličejem se zastavit a vzrušeně zašeptal: „Jestli myslíš naše první setkání, tak se ti omlouvám. Asi jsem nepochopil, co jsem udělal. Můžeme začít znova…“

Překonal ty poslední centimetry prostoru mezi nimi a jejich rty se spojily. Jak ona o tom každou chvíli snila! Ale skutečnost byla ještě lepší.

Jednu ruku jí položil na týl, aby mu hlavou neutekla, a druhou jí obtočil kolem pasu. Ona mu na oplátku své ruce zamotala do vlasů a trochu se zaklonila, ať se on tak nehrbí.

Jemně si s jejími rty pohrával a tím ji dováděl k šílenství. Chtěla víc, ale on jí to nedovoloval. Několikrát ho jemně kousla do jazyka, aby tím projevila svou netrpělivost, až nakonec poslechl.

Jejich polibek se prohloubil a ona se snad vznášela v sedmém nebi. Jazyky si hrály, ústa se tvarovala podle těch toho druhého… Jako by byly dvěma částmi jedné skládačky, co se konečně našly.

V tuto chvíli Renesmé zažívala štěstí, které nepocítila nikdy předtím. Konečně se cítila celá.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračný svit luny - Třpyt Měsíce 4. kapitola: