Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 11

11.02.2010 (19:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1721×

EDWARD
V nemocnici jsem zůstal ještě den, přesně jak nakázal Carlisle. Mamka byla úplně ve vytržení, když mě pouštěli domů. Málem mě samou radostí umačkala. Musel jsem ji slíbit, že si budu na sebe dávat větší pozor, a že ji už nikdy nic podobného neudělám. 
Před odchodem jsem se ještě dohodl s Carlislem, že je večer přijdu navštívit. Podle jeho slov se už všichni nemůžou dočkat až mě uvidí - nejvíc Esme. To jsem si živě dovedl představit, musela být velmi zraněná, když nás tehdy ztratila oba.

Mamka mě odvezla domů. Kde na mě čekalo moje nejoblíbenější jídlo - pizza a čerstvě upečený broskvový koláč. Rovnou jsem si sedl ke stolu a pustil se do toho. Mamka se jen usmívala a já jsem si v té chvíli vzpomněl, čím jsem se živil v minulosti. Kdyby tak věděla, že mou potravou byla dlouhé roky krev a to nejen zvířecí, ale i lidská.

Když jsem do sebe dostal pizzu a tři kousky koláče, poděkoval jsem a odkráčel do svého pokoje. Tam jsem se svalil na postel a tak, jako celý den předtím, tak i teď jsem přemýšlel na svým minulým životem.
Připomínal jsem si každou chvíli mého upírství a také každý okamžik s Bellou. Láska k ní ve mně hořela prudkým plamenem a byla stejně silná jako kdysi. Nedokázal jsem si představit, že v tomto životě s ní nebudu.
Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na dveře. Podíval jsem se na hodiny a zhrozeně zjistil, že je pět - čas, kdy měl pro mě přijet Carlisle.

Vystřelil jsem z postele a v tu chvíli se ozval mamin hlas.
,,Edwarde, je tu doktor Cullen,” křičela.

Rychle jsem se převlékl a sešel dolů do obýváku. Carlisle seděl s mámou za stolem a před sebou měl šálek kávy. Nad tím jsem se musel pousmát. Živě jsem si představil, jak ji Carlisle pije a potom končí v záchodě. Ještě teď mám v paměti, jaké je to zbavovat se jídla, když je člověk upír.
Raději jsem ho odsud rychle dostal se slovy, že pospícháme. Vlastně jsem ani nevěděl, jak Carlisle mou mamu přesvědčil, aby mě s ním pustila, protože na začátku dost protestovala. Rozhodl jsem se, že se ho co nejdřív zeptám, přesvědčovacích metod není nikdy dost.

Přišli jsme k autu, které jsem bezpečně poznal, byl to jeho černý mercedes. 
,,Můžu se zeptat? Moje Volvo, pořád ho máte?” zeptal jsem se na otázku, která mě zajímala.
,,Ano máme. Nemohli jsme se ho zbavit, prostě to nešlo,” odpověděl a sedal za volant. Tak rád bych si zajezdil, tolik mi to chybělo, ale první si musím udělat řidičák… zase.
Sedl jsem na místo spolujezdce, ale Carlisle stále nevyjížděl. Podíval jsem se na něj a všiml si, že nad něčím přemýšlel.

,,Děje se něco?” zeptal jsem se.
,,Ne. Jen si zapni pás, přece jen jsi člověk a případný náraz bys nejspíš ve zdraví nepřešel.”
,,No jo, už ho mám zapnutý. Nevýhoda toho být člověk,” zabrblal jsem si pro sebe, ale on to samozřejmě slyšel a usmál se na mě.

,,Tak hrozný to přece není,” odvětil a šlápl na pedál, auto se hladce rozjelo a během chvilku už zase zastavovalo před domem, ve kterém jsem kdysi také bydlel. 
Jak rád bych tu byl s nimi zase jako s rodinou, ale to nemůžu, kvůli mamce. Nemohl bych ji nechat samotnou, to bych si neodpustil, ale tohle je také má rodina, dokonce ta, se kterou jsem trávil velkou část mé věčnosti, ale co je více?

Jen co zabrzdil, už se ze dveří hnala Alice. Vystoupil jsem a ona mě silně objala, až jsem myslel, že mi kosti křupnou.
,,A… Alice… kosti,” vyhekal jsem ze sebe a ona povolila sevření.
,,Promiň, to ten nezvyk,” andělsky se usmála a už z domu vycházeli ostatní členové rodiny. Tak rád jsem je viděl.

,,Teda brácha!” houkl Emmett obdivně.
,,Co je?” zeptal jsem se ho rozmrzele. Vůbec se nezměnil.
,,Musím říct, že nám nějak moc voníš. Kdybych neměl včera medvěda, tak po tobě skočím.” Chtěl ještě pokračovat, ale Rose mu dala pohlavek a to ho utišilo.

,,Ahoj Edwarde,” pověděla potom, jak mě objala, Rose. Ani jsem ji nestihl odpovědět, protože mě v náručí svírala Esme.

,,Bože, Edwarde, neumíš si představit, jak jsem šťastná, že tě vidím. Strašně jsi mi chyběl, nám jsi chyběl. Stále nemohu uvěřit tomu, že jsi tu s námi a živý.” Viděl jsem na ní to dojetí a zřejmě kdyby byla člověk, tak je moje košile zmáčená jejími slzami. Jako poslední se dostal na řadu Jasper. 
Jen mi podal ruku se slovy:
,,Rád, tě znovu vidím,” potom se postavil vedle Alice.
Bylo mi jasné, že vegetariánství mu stále dělá potíže. Na to jsem ho znal moc dobře. Trochu mě to i překvapilo, protože přece uběhlo už hodně času, ale víc jsem se tím nezabíral, protože Esme mě tahala do domu.

,,Připravila jsem ti něco na jídlo. Když nám včera Carlisle řekl, že přijdeš, jela jsem na nákup, tak doufám, že ti bude chutnat,” štěbetala celou cestu dovnitř.
,,Určitě ano,” přesvědčoval jsem ji.

Toto byla skutečně zvláštní situace. Byl jsem rád, že jsem s nimi, ale bylo to divné být jiným - prostě nebýt jako oni. 
Po vstupu do domu jsem zjistil, že se to tu moc nezměnilo. Všechno bylo na svém místě, dokonce i můj klavír.

,,Vy jste si ho nechali?” nevěřícně jsem vykřikl a hrnul se k němu.
,,Nemohli jsme ho dát pryč. Připomínal nám tebe,” odvětila Esme.
,,Párkrát jsem na něm zahrála, ale jinak je v tom stejném stavu, v jakém jsi ho nechal,” ozvala se Rose.

Zkusmo jsem přešel po klávesách a vychutnával si dokonalý zvuk. Bylo to jako za starých časů. Posadil jsem se a zahrál první, co mě napadlo - Bellinu ukolébavku. Znovu, jako kdysi, se ostatní posadili na své obvyklé místa a poslouchali. Když jsem dohrál, ozvala se Alice.
,,Toto je to, co tu chybělo.”
Jen jsem se pousmál a moje prsty se znovu rozběhly po klávesách. Zahrál jsem Esmeinu oblíbenou. Nepotřeboval jsem noty, prsty mi samy klouzaly po klávesách. Po dalších třech skladbách mě Esme přesvědčoval, že je čas se najíst. Neochotně jsem vstal a sledovaný celou mou rodinou, jsem přešel do kuchyně, sedl jsem si na židli a pustil se do jídla. Bylo to výborně, to ano, ale stejně jsem v tom cítil nějakou pachuť, něco známého, něco, co mi tu chuť kazilo.

,,Chutná ti to?” zeptala se mě Esme.
,,Mňam… jo… je to… moc dobrý,” zažvatlal jsem s plnou pusou a to rozesmálo Emmetta.
,,Edíku, víš, že jsi strašně legrační, když jsi člověk? Snad ještě víc než bývala Bella,” řekl a v místnosti se rozhostilo ticho. Bella, to je ono. I na ni všichni myslí a moc by ji chtěli poznat, ale nevím, jestli je to to správné pro ni.

,,Edwarde, ona k nám patři, na to zapomeň, že bys ji nechal být. To přece nemůžeš, už kvůli nám.”
,,Není to tak lehké Alice, tehdy jsem pak už neměl na výběr, ale tentokrát… tu možnost volby mám. Navíc jsem člověk a umřu, tedy pokud nebudu přeměněn. A stejně tak Bella. Co když to tak prostě má být? Co když máme být lidé a jednoho dnes prostě umřít? Nenapadlo tě to někdy?”
,,Ne, to opravdu nenapadlo a ani nenapadne, tohle bys ji přece nemohl udělat.”
,,Jak nemohl?” zařval jsem už rudý vzteky. ,,Bylo by to jen a jen pro její dobro.”
,,Nebylo, vím to. Nedopadlo by to dobře, ani pro jednoho z vás,” řekla tlumeným hlasem.
,,Co mi tajíš Alice?”
,,Zítra nastupujeme všichni do školy, teda kromě Emmetta.”
,,Proč Emmett ne?” zeptal jsem se nechápavě, protože se všichni uculovali.
,,Protože on se tam vecpal jako učitel…”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 11: