Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 10

21.01.2010 (07:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

EDWARD
,,Carl… isle?” uviděl jsem před sebou známou tvář a hned jsem si vzpomněl na jeho jméno.

,,Edwarde? Ty si na mě pamatuješ?” zeptal se mě zmateně.

,,No asi to tak vypadá. Co se stalo? Kde to jsem? Naposledy jsem byl ve škole a pak si nic napamatuju.”

,,Pořezal ses a umíral jsi. Nebyla jiná možnost, než udělat tohle nebo tě proměnit.” Počkat, když mě neproměnil, tak co teda udělal?

,,A co jsi teda udělal?”

,,Dal jsem ti napít upířího jedu, poslední dobou se o tom mezi námi hodně mluví. Jen nevím přesně jaké účinky to může mít. Nejspíš se ti může zbystřit nějaký smysl, ale není to nutné.”

,,Takže je možné, že se mi vrátí některý ze smyslů, které jsem měl jako upír?”

,,Je to možné, ale tato metoda stále není přezkoumaná. V podstatě nikdo přesně neví, co to může s tvým organismem udělat. Ale když tu byla tato možnost, nechtěl jsem tě přeměnit. Jinak Edwarde, co si vlastně všechno pamatuješ z upířího života?”

V hlavě jsem si prošel všechny své vzpomínky. Narazil jsem tam na všechny, které jsem si do teď nepamatoval. Můj první lidský život, přeměna, život s Carlislem, postupný příchod vše členů rodiny a nakonec…

,,Pane bože Bella… tak proto…” přemýšlel jsem nahlas.

,,Ano Bella. Překvapilo mě, když jsem ji tu viděl. A ještě když mi řekla, že je tvoje přítelkyně. Takže jste spolu?”

,,No ne tak docela, spíš bych řekl, že ne. Byla to taková výpomoc, abych se zbavil jedné holky. Ale proč by zase říkala tady, že je moje holka?” vůbec mi to nelezlo do hlavy. V jednu chvíli mi pomáhá a v té druhé mě seřvala na chodbě před nějakým klukem, počkat to byl přece upír!

Ona je vážně chodící magnet s transparentem, kde je napsáno upíři sem. Jak je jinak možné, že pokud je někde v blízkosti upír, tak ona ho jistě potká. Budu ji muset chránit, nebo ji přinejmenším varovat. Tehdy ten polibek nebyl jen výplod mé fantazie, ale naše vzpomínka. Možná bych jí toho takto mohl připomenout víc. Jenže jestli se mnou ještě promluví.

,,Carlisle, jsou tu i ostatní?”

,,Ano, jsou. Rádi tě uvidí. I Bellu, pokud přijde, jen si nemyslím, že si vzpomene, aniž bychom ji pomohli.”

,,A měla by si vůbec vzpomenout? Možná pro ni tenhle život má být něco nového, ale na druhou stranu, myslím, že u ní je to téměř nemožné a nevydržím být od ní.”

,,Nevím Edwarde, to se musíš rozhodnout sám.” Přikývl jsem a přemýšlel, co by pro ni bylo lepší. Pokud by to byla moje nepřítomnost, s radostí to pro ni udělám, ale co potom ten upír ve škole. Co když ji bude chtít ublížit? A je tu vůbec sám?

,,Carlisle, jste v našem starém domě?”
,,Ano, když jsem zjistil, že tím mým pacientem jsi ty, tak se Esmé pustila do rekonstrukce. Nevěděli jsme jak to dopadne, ale všichni ti chtěli být na blízku.”

Konečně jsem pochopil, co mi do teď tak chybělo, byla to moje rodina a samozřejmě i Bella. Vzpomněl jsem si na předcházející myšlenku.

,,Carlisle, necítili jste tu nějaké upíry?” on jen pozvedl obočí a zachmuřil se.

,,Abych řekl pravdu, někoho jsme cítili. Dokonce mi ten pach i něco připomíná, ale nemůžu si vzpomenout koho. Proč se ptáš?”

,,Protože do školy chodí jeden upír a mám pocit, že se příliš zajímá o Bellu.”

,,Měl bys na ni asi dávat pozor a na něj taky. Ale nedělej nic unáhleného, jasné?”

,,Jasné. Kdy můžu jít odtud?”

,,Ještě minimálně den tu budeš muset ležet i když ti už nic není, ale bylo by to až moc podezřelé, že by se z umírajícího stal naprosto živý člověk. Ošetřovat tě budu už jen já, takže ti na zahojené rány nikdo koukat nebude.”

A tak jsem ležel na posteli a přemýšlel o všem co se stalo a co se ještě může stát…

BELLA
Poté, co jsem se byla podívat na Edwarda v nemocnici jsem došla domů a tam se sesypala do postele. Cítím se, jako by to byla moje chyba, že umírá. Co když skutečně umře? Ale ten doktor říkal, že ho z toho dostane. Musí!
Ani nevím po jak dlouhé době, ale upadla jsem do spánku, kde se mi zdálo o tom klukovi, kterého jsem dneska viděla, jmenoval se Jack. Byli jsme na nějakém plese a v momentě, kdy mě surově zatáhl do nějaké místnosti, jsem se s trhnutím probudila.

,,Uff, to byl teda sen.” Řekla jsem si sama pro sebe a vydala se do koupelny si dát studenou sprchu, kterou jsem nutně potřebovala. Nejdivnější na tom bylo, že jsem ještě teď cítila sevřenou pěst na mém zápěstí, sem to byl až moc živý. Měla jsem z něj špatný pocit.

Po sprše se mi trochu ulevilo a já jsem znovu zapadla do postele. Zavřela jsem oči, ale v hlavě jsem stále měla ten sen. Přetočila jsem se na druhou stranu a doufala, že zaspím. Když se mi ani po hodině převalování nepovedlo usnout, otevřela jsem si knihu a začala číst. Byla to nějaká kniha o upírovi, který chrání svou vyvolenou před silami temna. Nikdy jsem takovéto literatuře neholdovala, ale byl to dárek od mamky k narozeninám. Prý je to světový bestseller. Právě, když hlavní hrdina, který je upír, hledal svou milou, kterou unesl jiný upír, se mi začaly zavírat oči. Odložila jsem knihu a konečně se ponořila do světa snů.

Ležela jsem na zemi v nějaké místnosti plné zrcadel. Otočila jsem hlavu a podívala se na nějakého chlapa, jak se ke mně blíží s úsměvem na tváři. Nevím proč, ale pocítila jsem strach. Přišel až ke mně, zdvihl mou ruku a potom se do ní zahryzl. Ta bolest mě probrala.

Sakra, asi začnu číst červenou knihovnu a ne knihu o upírech, pak se není čemu divit, že se mi zdají takovéto sny. Do rána jsem se jen převalovala v posteli.

Měla jsem spoustu času a tak jsem se rozhodla, že před tím než půjdu do školy, tak se zajdu podívat na Edwarda, jak mu je. Hodila jsem na sebe rifle, tričko a tmavou mikinu, vzala jsem do ruky batoh s učebnicemi a vydala se na cestu. 

Netrvalo to dlouho a já stála před dveřmi nemocnice. Prošla jsem kolem recepce a zamířila si to rovnou do pokoje, kde by měl ležet. Tiše jsem zaťukala, ale nic se neozvalo. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a tam ležel Edward.

Vypadal o hodně líp než když jsem ho tady viděla naposled.

Došla jsem k jeho posteli a posadila se na židli, která byla vedle ní. Chytla jsem ho za ruku, která mu vysela z postele dolů a dívala se na jeho klidný obličej. Už vůbec nevypadal, že by byl na pokraji smrti.

Trochu jsem si oddechla, což ho probudilo. Párkrát zamrkal, až se úplně probral a jen co mě spatřil, tak se rozzářil jako sluníčko. Vůbec už nevypadal nemocně. Podíval se na naše spojené ruce, které jsem vzápětí pustila a on se zachmuřil.

,,Ahoj,” dostala jsem ze sebe když na mě dlouho hleděl a já byla značně nervózní.

,,Ahoj,” oplatil mi.

,,Vypadáš už líp.” Zkonstatovala jsem.

,,Díky, to hlavně zásluhou doktora Cullena.” Přikývla jsem a pak jsem nevěděla, co říct a tak jsem plácla první, co mě napadlo. 

,,Byla jsem se tu na tebe podívat i předtím a potkala jsem se s tvou maminou. Je velmi milá.”

,,Ano, říkali mi, že tu byla moje přítelkyně. Ehm… jen taká otázečka… od kdy my dva spolu chodíme?” Do kelu a co teď?

,,Chodíme? Jaká přítelkyně? Já jsem nic takovýho neřekla. To museli nějak blbě pochopit,” zatloukala jsem.

,,No nevím, protože když jsem se na to zeptal doktora Cullena, tvrdil mi, že jsi mu řekla, že spolu chodíme,” tlemil se.

,,Tak to ti potom lhal,” stála jsem si za svým.

,,Když myslíš,” usmál se a odmlčel se.

Ani já jsem nevěděla co říct. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla sestřička. Jen zkontrolovala nějaké údaje, zeptala se Edwarda jak se cítí a odešla.

,,Asi už půjdu, jsem ráda, že je ti lépe,” pověděla jsem a postavila se.

,,Děkuju, že jsi se na mě přišla podívat.”

,,Není zač,” hlesla jsem a kráčela ke dveřím.

,,Bello,” zastavil mě Edwardův hlas uprostřed pohybu. ,,Chtěl jsem ti ještě něco říct. Vyhýbej se Nicolasovi. Není to pro tebe dobrá společnost.” Prudce jsem se otočila. To mi chce teď radit s kým se mám stýkat a s kým ne? Co si o sobě myslí?

,,Edwarde, to je snad moje věc s kým budu trávit čas, ne?!”

,,Ano, ale nebuď s Nicolasem,” odpověděl úplně klidně. Za to já jsem už byla značně vytočená.

,,Kdo jsi, že mi chceš přikazovat s kým mám a s kým nemám být?”

,,Ty jsi řekla, že spolu chodíme a jako tvůj přítel mám právo to žádat.” Tak to teda ne. Co je moc, to je příliš. A to jsem se bála, jestli bude v pořádku. Vlastnoručně mu ty hadičky strčím až do krku, jestli nepřestane.

,,Edwarde, zapamatuj si, co ti teď povím. Ty a já nikdy, opakuju, nikdy nebudeme víc jak spolužáci a já se budu stýkat s kým budu chtít,” křikla jsem, otočila se na podpatku a třískla dveřmi.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 10: