Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 8. kapitola

Trio - kalendář


Zamilovaný anděl - 8. kapitolaTak a je tady další kapitola s pořadovým číslem 8. Před Edwardem nemůže nikdo utéct - a když říkám nikdo, tak opravdu nikdo, a o tom se v této kapitole přesvědčíme.

Navíc se táborem cikánů přestane linout melodie Cingarových houslí. Jak je to možné? Co to zapříčinolo? A je vůbec naděje, že se znovu ozve jejich kouzelná melodie a potěší srdce ostatních?

Snad se tedy kapitola s názvem "Utečeš? Zastavím tě!" bude líbit a necháte mi nějaký ten komentář, za který jsem vždy neskutečně vděčná, a na který se taky vždy moc těším.

8. kapitola – Utečeš? Zastavím tě!

Edward

Vycítila mou přítomnost.  Poznala, že jsem jí na blízku. Věděla, že ji sleduji. Bála se. Cítil jsem její strach. Dala se do běhu. Nemohla přede mnou utéct, nebyla dost rychlá. Stačilo jenom málo… Byl jsem blízko k tomu, abych zjistil, jak moc je vůči mým darům odolná… Ale potom se tam musel objevit ten zámecký panák a odvést.

Zuřil jsem. Pocit, že je mi ta malá holka vydána na pospas, byl lahodný. Ještě stále jsem cítil na patře chuť jejího strachu. Ono to nakonec vycítí úplně všichni, že se jim za zády skrývá lovec, který je hodlá uštvat a nakonec zabít. Je pravda, že v tomhle případě jsem vraždu zatím neplánoval a byl jsem pouze zvědavý, ale to bylo teď vedlejší.

„Nevadí, najdu si tě později a zjistím, proč neslyším tvé myšlenky,“ prohodil jsem odhodlaně, když jsem hleděl za jejich vzdalujícími se postavami. Navíc jsem dostal hlad. Ten můj malý lov na Miracle mě jenom vyburcoval. Všechny mé smysly byly připravené k tomu, aby byl utišen můj hlad po krvi. Nikdy jsem někoho jenom tak zbytečně neděsil. Takže jsem teď cítil tu bodavou bolest v krku a nutkání ji utišit.

Z lesa jsem tedy nezamířil rovnou do hostince, jak jsem prve plánoval. Nechtělo se mi vysedávat až do rána u zvětralého piva a mluvit o ničem s místními štamgasty. Je to však mimořádně bavilo. Nechápal jsem, jak se mohli večer co večer bavit o tom samém a nenudit se při tom.

Noc byla zatím mladá a tak jsem se pomalým krokem vracel k vesnici. Kvůli Miracle jsem se dostal relativně daleko, ale pro mé neunavitelné tělo a dostatek času to nebyl problém. Navíc mě ta dívka skutečně zajímala. Můj dar zatím nikdy neselhal, myšlenky přede mnou ještě nikdo neukryl… jedině ona. Zvažoval jsem, že bych na ní otestoval svou další schopnost. Tu, kterou měli všichni mého druhu společnou. Neměl jsem z Miracle pocit, že by se mě během dne bála. Byl jsem tedy odhodlaný k tomu, že se jí postavím čelem. Z rozhovoru, který vedla s Isabellou, mnou byla podivně okouzlena a já spoléhal na to, že nebude hledat nic podezřelého na tom, že se jí chci podívat do očí. Možná to bude dokonce považovat za romantiku a já ji přitom zkusím ovlivnit. Hypnóza dokázala oblbnout každého a třeba se mi z ní podaří dostat i to, co mi ve svých myšlenkách tají.

Spokojeně jsem se nad svým plánem usmál. Tohle muselo vyjít.

Procházel jsem mezi stromy na okraji lesa a už z té dálky jsem zaznamenal plápolavé světlo pochodní, které byly zavěšeny u některých domů, aby tak ozařovaly cestu nočním chodcům. Když jsem se pak snažil ještě trochu víc, mohl jsem zaznamenat i ta drobná světýlka, která vyzařovaly svíčky v jednotlivých domech. I na tu vzdálenost jsem si dokázal jasně představit ten spalující žár, který sebou však přinesl i vzpomínky na mou minulost. Nesnášel jsem, že i jeden jediný pohled do ohně a trocha nesoustředěnosti stačí k tomu, abych se opět propadl v čase a utonul ve vzpomínkách na život, který jsem kdysi dávno žil.

Dnešní večer však byl jiný. Nebyl jsem úplně nesoustředěný, a proto se mi zřejmě podařilo nástrahám ohně a mé mysli vyvarovat a zaměřit se na to podivné chvění okolo mě. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak do plic noční vzduch, který byl prosycen podivnou směsicí kouře, rosy a… kadidla? Ta poslední složka pachu mě zmátla. Nenacházel jsem se v blízkosti kostela, pro které byla tato vůně typická a zřejmě proto mě zamrazilo. To napětí kolem a vůně kadidla v tuhle dobu znamenaly pouze jediné – někdo se pokouší rozhrnout těžké závěsy mezi světem živých a těch co odešli na věčnost. Někdo si zahrával s magií a mě už teď bylo jasné, že to nedopadne dobře. Ale bylo mi to jedno. Žádný lidský červ nedokázal ve svém životě nashromáždit takové množství magické moci, aby mě to mohlo znepokojovat.

Ušklíbl jsem se nad tou snahou změnit nezměnitelné – mrtví oživit nejdou, to je podstata smrti a její definitivnosti – a nepatrně pozměnil směr své chůze. Nehodlal jsem pátrat po někoho, kdo si s magií zahrává, jelikož jsem neplánoval hrát si na hrdinu a dotyčného zachraňovat. Potřeboval jsem na lov a uhasit oheň v mém krku. Současně s tím mě napadlo, že ve chvíli, kdy se mi podaří splnit svůj dnešní cíl, obohatím svět za oponou o další duši, kterou se možná pokouší někdo vyvolat. Bylo to trochu cynické, ale kupodivu mi to zvedlo nepatrně náladu.

 

Procházel jsem po okolí vesnice a doufal, že se mi podaří narazit na nějakou mladou a chutnou kořist avšak měl jsem smůlu. Tahle vesnice byla jako zakletá a všechny mladé dívky jakoby se snad bály místního kněze, který míval neděli co neděli plamenné kázání a ohni pekelném. Čert aby tuhle vesnici spral! Po takřka prázdných ulicích se poflakovali pouze notoričtí pijani a na ty jsem opravdu chuť neměl, takže jsem to po skoro hodině marného snažení vzdal a rozhodl se vydat hledat dnešní večeři jinam – což znamenalo další vesnici jenom nepatrně větší, než byla tahle.

 

Cestou mě však zastihl déšť. Dotěrné kapičky vody dopadaly na mou tvář, po níž stékaly dolů a odkapávaly na košili. Jednoho by něco podobného mohlo v jeho počínání odradit, ale to by to nesměl být podrážděný hladový upír. A tím jsem se pro dnešní noc stal. Přitáhl jsem si tudíž plášť víc k tělu a přidal do kroku. To, jak se mi mokré oblečení začínalo lepit na tělo, se mi nezamlouvalo a už jsem se nemohl dočkat, až ho budu moci sundat. Trochu jsem se však obával toho, že déšť můj lov zkomplikuje a nakonec se do hostince vrátím ještě mrzutější a hladovější, než jsem byl právě teď.

K mému velkému překvapení se mi však podařilo už na okraji vesnice narazit na jeden nadbytečný lidský život. Spokojeně jsem se usmál, když jsem zaznamenal tlukoucí srdce a nepatrné teplo vyzařující z těla, na které rovněž dopadaly kapky deště. Neslyšně jsem se k němu blížil, ale on jako by mou přítomnost snad cítil.

„Je tam někdo?“ zeptal se mladík a svou otázku směřoval do tmy před sebou. Nevěděl o mě a jeho hlas byl tichý, ale netřásl se strachem. Byl jenom opatrný.

Znovu jsem se nadechl, abych zhodnotil vůni té horké krve proudící v jeho žilách. Nevoněla kysele, takže mladík dnes večer rozhodně neholdoval alkoholu. Měl jsem víc štěstí, než jsem si mohl vůbec přát. A přestože jeho krev voněla čistě, o jeho kůži a oblečení se to úplně říct nedalo. Snad každá jeho část byla načichlá tím hrozným těžkým parfémem, který používají jenom prodejné ženy. Mladík měl tedy namířeno domů od ženy, která mu pro dnešní noc poskytla trochu té placené rozkoše.

„Byla pěkná?“

Tu otázku jsem si prostě nedokázal odpustit. Ne všechny ženy byly v bordelech hezké. Dokonce bych řekl, že jen málokterá byla hezká a pokud ano, tak jenom na začátku. Tahle profese se na ženách do značné míry podepíše. A mužům je to v konečném výsledku jedno. Málokterý jde s prodejnou ženou do postele dřív, než je zlitý alkoholem skoro do němoty.

Má otázka každopádně mladíka překvapila. Jeho mysl se zaplnila spoustou otázek a samozřejmě i znepokojením, že někdo odhalil jeho noční činnost. Vystoupil jsem tedy ze stínu a dostal se tak do matného světla jedné z lamp, která vzdorovala dešti.

„Nevím, o čem mluvíte,“ namítl mladík a snažil se přitom tvářit, že opravdu netuší. Musel jsem se zasmát. Nahlas a uvolněně. A mladík se kvůli tomu nepatrně rozklepal. V jednu chvíli by se třas jeho těla dal přičíst dešti a chladu, ale v tu druhou…

„Ale víš,“ odvětil jsem, když se mi podařilo trochu uklidnit. „Mluvím o té, od níž jsi právě odešel. Byla aspoň pěkná?“ zeptal jsem se zvědavě, přestože stačilo, abych mu nahlédl do mysli a měl jsem její podobu jako na talíři.

 „Co chcete?“ Mladíkův hlas se roztřásl stejně jako jeho tělo. „Dám vám všechno, co si řeknete, jenom ať se to nedozví Dona, nikdy by mi to neodpustila,“ zapřísahal mě a div, že neklečel přede mnou na kolenou a neprosil mě. Já však pro dnešní noc neměl náladu na milosrdenství a odpouštění cizoložníkům. Samozřejmě bych se daleko raději zakousl do jemné šíje nějaké mladé dívky, ale v tuhle chvíli jsem si nemohl vybírat. Musel mi stačit chlap, jímž jsem během okamžiku začal pohrdat už jenom kvůli tomu, že mi jeho myšlenky ukázaly onu Donu, jenž na něj čekala doma a pod srdcem nosila jeho nenarozené dítě.

Manželský slib mi nic neříkal, ale byl jsem přesvědčený, že pokud už se někdo pro něco takového rozhodne, měl by se řídit tím, co slíbí.

„Máš pravdu. Neodpustila by ti,“ přitakal jsem a přistoupil k němu o další krok blíž. Upřeně jsem ho pozoroval a intenzita mého pohledu způsobovala, že tlukot mladíkova srdce se zrychloval. Vůně jeho krve se stávala intenzivnější a já už se nemohl dočkat, až se zakousnu. Začínaly se mi sbíhat sliny, ale nejdřív jsem byl odhodlaný ho trochu potrápit. Bavilo mě hrát si s lidmi jako kočka s myší. Napadalo mě mnoho možností, jak ho nakonec připravit o život a v konečném výsledku by to pro něj bylo rozhřešením, protože by se jeho žena nedozvěděla o jeho porušení manželského slibu a nemohla by ho začít nenávidět.

„Prosím… dám vám všechno…,“ zaškemral znovu.

„Opravdu všechno?“ zeptal jsem se znovu a muž přikývl. „Jsi ochotný mi dát i svůj život?“ upřesnil jsem svou otázku a v mužových očích se objevila ještě větší hrůza než před chvíli, kdy se bál, že se žena doví o jeho nevěře. Pochopil, co po něm chci.

„A-ale pa-pane, to-to nemůžete. Mám ženu!“

„Musím uznat, že sis na ni vzpomněl opravdu brzy, gratuluji! Ona si ale bez tebe určitě poradí. Bude jí lépe a nikdo se taky nikdy nedozví, cos dnešní noci dělal. O to přece jde, ne?“ otázal jsem se ho sladce. Muž jenom ztěžka polkl. Přistoupil jsem k němu ještě o krok blíž a muž hned na to o krok ustoupil. „Můžeš se pokusit utéct, ale ani to mě nezastaví,“ řekl jsem mrazivě a muž se skutečně dal na útěk.

Stál jsem a sledoval, jak se přede mnou snaží utéct a snažil se znovu nerozesmát se nahlas. Jako by přede mnou mohl utéct. Nikdo to nedokáže. Dokonce ani někdo, kdo je stejný jako já. Byl jsem nejrychlejší.  Všechny jsem vždy dohnal. A všechny jsem vždy zabil. Nikdy jsem neprojevil milost. Choval jsem se přesně tak, jak by se choval každý predátor. Zabij nebo budeš zabit.

Na kostele, nacházejícím se na druhé straně vesnice, začala odbíjet půlnoc a nebe pročísl blesk. Jenom chvíli na to následovala rána jako z děla, jak někde uhodil hrom. Když jsem se pak snažil po sluchu vypátrat prchajícího muže, zjistil jsem, že jeho splašený běh ustal. Srdce mu stále splašeně uhánělo a stejně tak i myšlenky, které zaplavovaly jeho hlavu. Domníval se, že jsem se ho snažil jenom vyděsit a právě proto se schoval… Bohužel to nebylo nijak bezpečné místo. Stačilo mi jenom pár okamžiků, abych neomylně zamířil k místu, kde se třásl jako osika a snažil se uklidnit.

Vydal jsem se tedy za ním. Opět procházkovou chůzí, nebylo kam spěchat. Všechno mělo svůj čas a on si zasloužil trochu před smrtí trpět. Muž, který podvede svou ženu, přestože ji miluje, jí není hoden. Z jeho myšlenek jsem dokázal vyčíst, jak je Dona milá a hodná. Jak velká byla jejich láska, ale potom otěhotněla a jeho stará matka mu dokonce radila, že se může jít potěšit do postele jiné ženy a jeho vlastní žena mu nebude nic vyčítat. Bylo to nechutné a zvrácené.

„Neutečeš mi, ale to ty víš, že?“ zeptal jsem se ho hravě, když jsem se přiblížil k místu jeho úkrytu tak, aby mě slyšel. Neodpověděl. „Hra na schovávanou je pěkná, ale já stejně vím, kde jsi. Nemáš ani nejmenší šanci se přede mnou schovat,“ upozornil jsem ho.

 

Miracle

Celou noc neskutečně pršelo. Několikrát jsem se dokonce probudila, když mou světnici ozářilo světlo blesku, jenž proťal oblohu, a následně se ozvalo hrozivé zaburácení hromu. Podobná ukázka nebes a jejich moci mě vždy dokázala vylekat a já se tudíž nepřestávala modlit, aby se náhodou někomu něco nestalo. Ale potom tu bylo najednou ráno a po nočním běsnění nebyla ani památka, kromě velkých a hlubokých kaluží. Vzduch nádherně voněl a celý svět byl najednou mnohem zelenější, než předchozího dne.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě hned matka, když vešla do kuchyně.

„Nádherné ráno,“ opravila jsem a vydala se nalít do misky, jenž patřila našemu kocourovi, trochu mléka. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde ten tulák strávil deštivou noc, ale jen co do keramické misky dopadly první kapky mléka, objevily se jeho špinavé a mokré tlapky ve světnici. Nachystané jídlo mluvilo za všechno a nebylo potřeba tedy Mourka nijak popohánět.

„Co budeš dneska dělat? Půjdeš zase za Marou?“ zeptala se zvědavě a ukousla si stejně jako já z krajíce chleba.

Neměla jsem ještě promyšleno, co budu dneska dělat, ale rozhodně jsem nehodlala mámu nechat doma samotnou, aby se postarala o všechnu práci, která byla potřeba udělat. Minimálně jsem musela zkontrolovat, jestli ten intenzivní noční déšť neměl vliv na soudržnost naší střechy a jestli někam nezačalo zatékat. Až potom bych se mohla eventuálně vypravit za Bellou do cikánského tábora, abych zjistila, co dali hraběnce za dar. Byla jsem zvědavá, protože právě cikáni nepatřili k nijak bohaté skupině lidí a nemohli si tudíž dovolit nic honosného.

„Pomůžu ti s prací kolem domu, uvařím něco k jídlu a poté vyrazím do vesnice. Mara je tento týden znovu ve službě. Požádala jsem ji, aby se zeptala, zda by se tam nenašlo nějaké to místo i pro mě a Mara souhlasila, takže teď musím jenom počkat, s jakou se v neděli objeví,“ odvětila jsem a doufala, že to budou jenom dobré zprávy. Každý peníz, který bych byla schopná ze služby donést, by nám neskutečně pomohl. Navíc jsem se o možnosti služby zmínila hlavně proto, abych zamluvila svou návštěvu vesnice. Nezmínila jsem se o Belle a nechtěla jsem matku ani znepokojovat. Zrovna ona tuhle mou zvědavou stránku moc nechápala.

„Dobře, bylo by to opravdu dobré, kdyby se tam pro tebe našla služba,“ řekla zamyšleně a já jsem musela jenom souhlasit.

 

Když byla všechna práce kolem domu hotová a my s mámou pojedly těch několik uvařených brambor s mlékem, mohla jsem se vypravit do vesnice. Alespoň to jsem řekla mámě, abych ji uklidnila. Místo toho jsem jenom kus za naším domem sešla z pozvolna vysychající cesty do trávy, která rovněž vyschla jenom z poloviny, a vydala jsem se do cikánského tábora. Těšila jsem se na jeho živou atmosféru.

Jaké však bylo mé překvapení a zklamání, když jsem už z dálky neslyšela žádný dětský smích a ani Cingarovi housle. Podvědomě jsem přidala do rychlosti s obavou, že se stalo něco hrozného, a našla jsem starou Chavi sedět schoulenou u ohniště, kde jenom pozvolna hořel oheň.

„Moudrá Chavi, co se tu stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si přisedla. Chavi zvedla unavený pohled od ohně směrem ke mně a já spatřila strhanou tvář. Žena přede mnou už zažila hezkých pár desítek let a přitom mi nikdy nepřišla starší než zrovna dnešního rána.

„Ani se neptej, Miracle,“ odvětila a i její hlas postrádal veškerou energii.

„Řekni mi to, prosím. Celý tábor je tak tichý… Kde je vůbec Bella a Cingar? Proč tu nejsou?“ vyptávala jsem se dál, a co chvíli se rozhlížela po táboře, zda Bellu přece jenom nezahlédnu. Chavi svůj pohled stočila k ohništi a začala do něj dlouhým dřevěným klackem vrtat, aby do malých plamínků vnesla víc vzduchu a donutila je tak vyrůst. Rozhodla jsem se podpořit její snahu a vzkříšení ohně, takže jsem poodešla jenom o dva kroky vedle, kde bylo na hromadě nějaké chrastí. Popadla jsem ho a vrátila se k Chavi. Následně jsem větývky hodila na hromádku žhavých uhlíků.

„Cingar je na zámku a Bella s Jessenií jsou tam s ním,“ odpověděla mi Chavi na mou otázku, ale i tak se mi zdálo, že mi neříká všechno. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale v tom Chavi opět prolomila to tíživé ticho kolem: „Cingar se nemůže vrátit. Hraběnka mu zakázala návrat do tábora. A pokud se prý pokusí o útěk, bude ho muset nechat zavřít do vězení. Mladé slečně se natolik zalíbila jeho hra na housle, že se ho nemůže nabažit a musí jí neustále hrát. Bella s Jessenií jsou tam, aby ji přemluvili. Prosí, jak jen to jde, ale zatím nic nezabírá. Dokonce i Gaspar tam chtěl jít, ale raději jsme mu to vymluvili, ještě by to Cingarovi zavařil víc, než dost,“ šeptala potichu.

„Pane na nebi,“ zašeptala jsem pro změnu já a zadívala se ještě pozorněji na Chavi. Ta jen pohledem sledovala ohořelé kousky dřeva v ohništi a jako by vůbec nevnímala, že vedle ní sedím. Mluvila jenom proto, že jsem se jí na něco ptala a jinak si nikoho a ničeho nevšímala.

Chavi byla najedou jako přízrak. Vůbec jsem ji nepoznávala, vrásky v jejím obličeji byly jasněji čitelné, záda měla shrbené a celkově připomínala stařenu a ne tu energetickou Chavi, jakou jsem tu poznala.

 „Tak to vidíš. A to se měl Cingar na podzim ženit. Pokud se Belle nepodaří nějak hraběnčino rozhodnutí změnit, budeme muset odjet bez Cingara…“ Chavi pokračovala ve vyprávění směrem k ohni a já si začínala myslet, že mi tu vykládá nesmysly. Jak by mohli odjet bez Cingara? Je to člen jejich rodiny, nemohli by ho tady přece jenom tak nechat… Nebo ano?

„Tohle není náš domov. My sem nepatříme.“ Sledovala jsem, jak Chavi zvedla hlavu a trochu se kolem sebe rozhlédla bez toho, aby vůbec vnímala cokoliv z toho, co vážně viděla. „My ve skutečnosti nemáme domov nikde na světě. Jsme kočovníci, kteří se nedokáží usadit. I když se o to čas od času pokoušíme, nikdy se na jednom místě nezdržíme moc dlouho, Miracle. Není to náš styl života a Cingar… Ach, všem by hrozně chyběl a myslím, že i hraběnka by pochopila, že jeho hraní by nebylo stejné, jako v okamžiku kdy byl svobodný. Znáš ten příběh o slavíkovi a zlaté kleci? Zpěv toho ptáka je neobyčejný. Při svém zpěvu střídá flétnové tóny, vydává silný tlukot, hvízdá i kloktá. Je to však velmi plachý pták žijící dobře ukrytý v houští. Klec mu neposkytuje dostatečný pocit bezpečí, takže je tichý a nevydá ani hlásku, aby svým směrem nepřivábil predátora.

Bohaté slečinky na celé této zemi jej chtějí mít doma a doufají, že se budou moci kochat slavičím zpěvem, ale vcelku rychle je omrzí němý pták, který se pouze bojí. Nic se následně nevyrovná slavíkově písni v okamžiku, kdy se otevřou dvířka oné zlaté klece a slavík může vylétnout do zahrady a skrýt se v pichlavých trnech růže. Je to píseň svobody a Cingar bude jako onen slavík. Možná nepřestane hrát, ale jeho hudba již nebude tak omamující.

Na druhou stranu to můžou být jenom bláznivá slova staré ženy, která jiný než kočovný způsob života nezná. Cingar je mladý, třeba se mu usedlý způsob života přece jen zalíbí a nebude si stěžovat.“

Jen co domluvila, postavila se a došla k hromádce, ze které jsem před chvíli vzala klestí. Sama vzala do ruky několik polínek a vrátila se ke svému místu. Následně polínka hodila na oheň.

„Dáš si kávu?“ zeptala se zdvořile.

„Ne-e, ale moc děkuju. Budu se modlit, aby si to hraběnka rozmyslela. Ona ani slečna Sofie nejsou zlé, určitě dají na Bellinu a Jesseniinu přímluvu a brzo se tímto táborem znovu rozezní Cingarovy housle,“ řekla jsem s nadějí v hlase, ale mým nitrem stále rezonoval příběh o slavíkovi a jeho písni.

„Kdybys tak měla pravdu,“ povzdechla si a zřejmě mi moc nevěřila, zatímco já – možná pouze naivně – nepřestávala věřit v dobro a laskavost lidského srdce. Hraběnka jistě nebude věznit Cingara jenom kvůli rozmaru své vlastní dcery. Je to hloupý důvod a hraběnka určitě není hloupá.

 

Bella byla jediným důvodem, proč bych se v cikánském táboře zdržela a jelikož zde nebyla a já se neměla s Chavi co říct, kromě upřímného přání, aby vše dobře dopadlo, jsem se mohla vydat domů. Bylo však stále brzké odpoledne, takže jsem se to rozhodla vzít přes vesnici a zkontrolovat Adeline a její bylinky. Podvědomě jsem však tušila, že návštěva staré bylinkářky je spíše výmluvou pro to, co mé srdce opravdu chtělo. Doufala jsem, že ve vesnici spatřím pana Masena.

„Miracle! Počkej!“ Zvuk mého jména mě donutil zastavit stejně tak rychle jako hlas, který ho volal. Zmateně jsem se otočila a spatřila jsem Maru, jak ke mně přibíhá a následně zastavuje těsně přede mnou a vydýchává se.

„Maro?!“ vyjekla jsem překvapeně. „Co děláš ve vesnici?“ zajímala jsem se. „Nemáš být tenhle týden ve službě?“ pokračovala jsem v proudu otázek, než se Mara stačila vydýchat. Tváře měla červené od námahy z běhu a dech zrychlený.

„Mám, ale stalo se něco hrozného, musím pro četníka,“ odpověděla mi.

„A co se stalo?“ vyptávala jsem se dál. Jaká další pohroma se asi tak mohla odehrát, že byla nutná přítomnost četníka? Zkoumavě jsem si prohlédla Maru a v jejím obličeji jsem zahlédla strach. Mohlo se naplnit nebeské znamení? Skutečně krvácející nebe mohlo předestírat nějakou hroznou událost?

„Pojď se mnou, cestou ti všechno povím,“ chytla mě za ruku a společně jsme se vydali k četníkovi.

Muž zastávající spravedlnost v této a nejbližších několika vesnicích byl postarší pán s prošedivělým knírkem. Byl to starý mládenec, ale vojenskou uniformu měl vždy pečlivě upravenou. Na svém vzhledu si patřičně zakládal, jelikož reprezentoval hraběnku a její moc v tomto kraji.  A teď se opíral o stůj v místnosti, která mu sloužila jako úřadovna, a mračil se na mě i Maru, zatímco mu má přítelkyně vysvětlovala důvod, jenž ji k němu přivedl.

„Poslal mě pro vás statkář Didier… u jeho statku ráno našli mrtvého muže…někdo ho musel zabít, ale nikde nebyla žádná krev… aspoň to říkali.“ Mara byla pouhým poslem, děvečkou, jenž si může pro rozmary panstva uběhat nohy, ale pusu musí mít neustále zavřenou nebo připravenou přitakat – ať už panstvo řekne cokoliv. Celou cestu, co jsme společně šli k četníkovi, jsem se z ní snažila dostat informaci, ale mluvila dost zmateně a nakonec jsem celý příběh poslouchala společně s četníkem. Naštěstí jsem však neměla důvod myslet si, že by Mara toho mrtvého viděla, takže strach měla pouze z toho, že slyšela o vraždě, nikoliv, že by ji viděla.

„A je jisté, že ho někdo zabil?“ zeptala jsem se nevěřícně a předběhla tak četníka, který se chystal něco říct.

Nikdy se tu ještě ani nestalo, aby někdo někoho okradl natož, aby se dopustil tak těžkého hříchu, jako je vražda. Když to Mara vyslovila, jenom jsem se pokřižovala a odříkala rychlou modlitbu.

„Bohužel je a proto mě poslal statkář sem. Celou cestu jsem běžela, abych tu byla co nejdříve.“

„Dobrá. V tom případě bych se měl na statek pana Didiera podívat. Předpokládám, že tělo už převezli k hrobníkovi?“ zajímal se četník, když si kolem pasu připínal kožený pasek se šavlí, kterou měl jistě více na ozdobu a jako takové varování, než že by skutečně s někým bojoval. Tomuto tvrzení odpovídala i šatlava předělaná na kozí chlívek. „Na cestu si ale vezmeme vůz. Byl bych velmi nerad, kdyby mi tohle pěkně mladé děvče cestou odpadlo,“ uchechtl se a už se jal pobízet někoho ve vedlejší místnosti, aby mu nachystal povoz s koněm.

Počkala jsem s Marou do okamžiku, než bylo vše připraveno na cestu. Četník mé kamarádce nabídl ještě hrnek s vodou, protože to skutečně vypadalo, že jí cesta zmohla natolik, že zpět by mohl četník jet sám. A to Mara dopustit nemohla. Služba u statkáře byla pro chudou dívku z vesnice doslova požehnáním a ona o svou práci nechtěla přijít – a přesně to by se stalo, kdyby se nevrátila. Statkář si mohl vybírat – nabídek na službu měl nesčetně.

„Všechno dobře dopadne Maro. Bůh ať provází tvé kroky,“ zamumlala jsem jí do ucha, když jsem ji před odjezdem objala. Mara mě jenom stiskla v rychlém objetí a pak už si vykasala sukni, aby mohla naskočit na povoz. Četník hned na to pobídl koně a jen co mi zmizeli z dohledu, mohla jsem se vydat domů. Na návštěvu staré Adeline jsem najednou neměla ani pomyšlení. Na jeden den jsem byla svědkem až příliš mnoha neštěstí a teď jsem potřebovala trochu klidu a možná se dokonce svěřit otci…

Přemítala jsem nad tím, co mi Mara popisovala a úplně jsem tak vypustila z hlavy fakt, že jsem včera cestou domů měla ten nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. A zřejmě bych na to nepomyslela ani jinak, kdybych ten pocit neměla i dnes. Šla jsem po pěšině vedoucí z vesnice k nám domů a potom dál do světa, když jsem znovu ucítila, jako by mě někdo sledoval. Ty oči zabodnuté do mých zad. Ten nepříjemný pocit, že někdo napodobuje mé kroky a vždy když se otočím, se stihne někam schovat.

Mé smysly navíc začínaly šílet. Setkání s Marou a fakt, že byl některý z jeho pacholků zabit, tomu nepřidával. Snažila jsem si vymluvit ten fakt, že mě někdo sleduje. Mumlala jsem sama k sobě, že se mi to jenom zdá a ve skutečnosti jsem na cestě sama. Nehodlala jsem dopřát tomu vyděšenému pocitu uvnitř mě pocit vítězství, kdybych se dala na útěk. Určitě se mi to celé jenom zdí. Kdo by mě asi tak mohl sledovat, že? Připadalo mi to absurdní, ale myšlenka na mrtvého mladíka mi prostě nešla z hlavy. Mohl se vrah v noci přesunout a teď tady opět číhat na svou další kořist? Co by měl z toho, kdyby mě zabil? Neměla jsem u sebe ani jeden peníz ani nic jiného cenného.

Pak mě však napadlo něco jiného. Neměla jsem to být náhodou já? Ta první vrahova oběť? Třeba mě Aleron zachránil a ten dotyčný si jenom chtěl vybít zlost… Byl to nesmysl. Toho mladíka jistě napadlo nějaké divoké zvíře a lidé v tom pouze viděli nějakého jiného člověka. Opravdu nebylo možné, aby vrah měl něco z toho, že by zabil nemajetného a nevýznamného člověka jako jsem byla já jenom ten pacholek.

Přidala jsem na kroku, ale pocit uklidnění jsem necítila. Znovu jsem se za sebe ohlédla a nikdo tam nebyl. Avšak když jsem se otočila zpátky, stál přede mnou - on!

„Snad jsem vás nevyděsil?“ zeptal se mile a já se trochu uklidnila. Strach mě přešel, ale pro změnu mě zachvátil pocit nervozity. Nějak jsem teď nevěděla, jak se k němu mám chovat. Všechno jsem to sice měla v hlavě aspoň stokrát promyšlené a teď - teď jsem se nezmohla ani na jediné slovo.

„Ach… ehm… no, popravdě trochu ano,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Tak to se velmi omlouvám, rozhodně jsem neměl v plánu děsit tak pěknou dívku,“ omluvil se a kouzelně se na mě usmál, až jsem měla pocit, že se mi každou chvílí podlomí nohy při pohledu na toho dokonalého muže.

„Ale, vůbec se neomlouvejte. Poslední dobou jsem nějaká strašně lekavá,“ oplatila jsem mu nervózně úsměv.

„Smím Vás tedy aspoň doprovodit na cestě? Mladá dívka, a ještě k tomu tak pěkná jako Vy, by neměla chodit sama,“ promluvil ke mně svou plynulou francouzštinou, které zněla jako nějaká hudba. Dokonce ani cingarovy housle snad nikdy nevyluzovaly tak dokonalou melodii, jakou pro mě byl jeho hlas.

„Nerada bych vás obtěžovala,“ namítla jsem, ale když mi nabídl rámě, abych se do něj mohla opřít jako nějaká dáma, nedalo se to odmítnout. „Jenom bych byla raději, kdybyste mi tykal. Vím, je to hodně rychlé, ale tady na vesnici si nevykáme a já navíc nejsem nějaká dáma ze společnosti,“ požádala jsem ho hned.

„V tom nevidím žádný problém, Miracle,“ ujistil mě, „vy, pardon, ty mi můžeš zase říkat Edwarde,“ nabídl a já samozřejmě hned přikývla. Poté jsme kráčeli nějakou chvíli za vzájemného mlčení.

„Ehm… vy… pardon, ty už cestuješ hodně dlouho?“ přerušila jsem to ticho.

„Ano, dá se to tak říct,“ přikývl a zadíval se do dálky před námi. Avšak na tváři se mu neusadil spokojený a melancholický úsměv jako u člověka, který vzpomíná s láskou na domov, který před hodně dlouhým časem opustil.

„A nestýská se ti po domově?“ Možná to bylo trochu neslušné, ale já to chtěla vědět, a tak jsem se i zeptala.

„Není nic, po čem by se mi stýskalo. Já už vlastně ani nemám domov,“ odpověděl a dál hleděl do dálky. Jeho hlas byl tak nepřítomný, hrubý a zastřený jistou bolestí. Teď jsem opravdu litovala, že jsem svou otázku položila. Ale… ano, ve skrytu duše, jsem byla ráda, že nemá žádný důvod odjíždět.

„To je mi líto,“ zašeptala jsem a on se na mě podíval. Hleděla jsem mu do očí a poprvé si všimla, že je má černé. Měla jsem pocit, jako by mi jimi mohl vidět až do duše a celého mého těla se z toho pohledu zmocňoval třas.

„To nemusí, je to už dávno a na minulost se nemá vzpomínat, měli bychom žít přítomností, nevzpomínat na mrtvé a na ty, kteří našim životem jenom prošli,“ odpověděl a já jen přikývla. Došlo mi, co tím chtěl říct, a napadlo mě, že mu někdo v minulosti musel hodně ublížit, ale nevěděla jsem kdo ani jak. „Teď se s tebou ale rozloučím, jede ti návštěva,“ řekl a významně se podíval před sebe.

Podívala jsem se stejným směrem a spatřila černého hřebce a v jeho sedle Aleron.

 


 

Obdivuju ty z vás, kteří to dočetli až sem. Jsem rovněž ráda, že si na tuhle povídku opět někdo vzpomněl, což se však lépe soudí podle komentářů, jelikož počet zobrazení mi ani v nejmenším neřekne, kolik z vás to četlo - mnoho vás na to mohlo kliknout i omylem... No, ale to je jedno. Snad se kapitola líbila a počkáte si i na další.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!