STMÍVÁNÍ.eu ~ domov fanoušků Twilight - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 5.kapitola

09.03.2010 (21:30) • petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 323×

5. kapitola - Smrt v kartách

Isabellin pohled:

Nevím proč, ale už od chvíle, kdy jsem toho až zatraceně pohledného muže, nebo bych spíše měla říct mladíka, uviděla, měla jsem takový zvláštní pocit. Nedal se k ničemu, co jsem doposud cítila přirovnat. Jenom pohled na něj mi bezdůvodně sevřel vnitřnosti, ale nemohla jsem odmítnout jeho žádost a vyložení budoucnosti.

Zrovna jsem si sedala naproti němu a cítila jsem jeho pohled na svém těle. Dost mě to znervózňovalo, ale nemohla jsem mu říct, aby mě nepropaloval pohledem, prostě to nešlo.

„Takže, vy byste chtěl vyložit budoucnost,“ řekla jsem nahlas něco, co byla naprostá samozřejmost, přece jen kvůli posezení tu jenom nebyl.

„Ano,“ odpověděl melodickým hlasem.

„T-tak začneme.“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila, a pak jsem nastavila ruce, aby mi do nich mohl vložit ty své a já mu mohla říct, co ho čeká. Jeho dlaně byly hodně ledové, skoro jako bych se dotýkala sněhové pokrývky v zimě a ne lidské ruky. Zvědavě jsem se na něj podívala.

„Snad vám nevadí mé chladné ruce?“ zeptal se.

„Ale kdeže,“ snažila jsem se o úsměv, ale moc se to nepovedlo, byla jsem z něho nervózní, znovu jsem se tedy zahleděla do jeho ruky a přejela prstem po čarách, které mi o něm a hlavně o jeho životě mají prozradit víc. Soustředila jsem se na ty jemné, skoro až neviditelné čárky na jeho ruce a snažila se potlačit ten neoprávněný strach z jeho osoby, který jsem pocítila jen, co jsem ho uviděla.

„Co tedy vidíte?“ přerušil mé soustředění.

„Váš život bude krátký, čára života končí zde a … počkejte ne, nebude tak krátký, čára je pouze přerušená. Nevím, co přesně to může znamenat, možná se ve vašem životě odehraje něco, co ho změní, ale tím myslím od základu,“ dál jsem přejížděla po jeho dlani a neustále mě mátla ta přerušená čára života, jako by měl zemřít a znovu obživnout, ale to není možné, proč to tedy jeho ruce říkají?

„Děje se něco?“ zeptal se s náznakem úsměvu.

„Ne, nic se neděje, stále se snažím přijít na tu, co by měla znamenat ta přerušená čára života, ale nemůžu na to přijít. Váš život bude do té doby hodně lehký, dokonce poznáte velkou lásku, která vás bude doprovázet až do okamžiku té velké události,“ odmlčela jsem se a podívala se do jeho tváře. Na malý okamžik jsem v ní viděla bolest a velkou lásku, ale to se poté změnilo v kamennou masku.

„Máte pravdu, láska mě provázela do té velké události, ale co vidíte dál, mluvte,“ pobídl mě a já se znovu sklonila k jeho ruce.

„Váš život však bez lásky nezůstane, budete hodně dlouho procházet životem sám, avšak poté se objeví někdo, kdo vaše dny samoty opět prozáří láskou a bude s vámi až do konce života.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ odpověděl pesimisticky a chladně a tím mě donutil znovu se na něj podívat. Jeho tvář byla jako maska, stejně krásná a stejně tvrdá, všechny rysy byly jakoby vytesány do vzácného mramoru a potom jim někdo vdechl život, přesto však stále vypadaly jako kámen, nemohla jsem se tomu dojmu ubránit.

„Nenechte se mýlit, pane. Lásku máte napsanou vepsanou v ruce, mohu?“ ukázala jsem na jeho druhou dlaň a tak mi ji položil do mé nastavené, teď jsem mohla číst v jeho dlaních jako v otevřené knize, nebylo tam příliš detailů, ale i tak jsem si mohla o jeho životě hodně přečíst.

„Teď se však něco děje, neoklamete mě,“ promluvil, když jsem se zachmuřila.

„Ano, vaše ruce jsou pro mě záhadou. Nejen ta přerušená čára života, ale celý váš život provází smrt, vidíte,“ přejela jsem prstem po obou dlaních, přesně po čarách značících velké písmeno M, „Memento Mori-„ zašeptala jsem.

„Pomni na smrt,“ dodal za mě a já jenom přikývla.

„Smrt nás provází celý život, avšak vám se neustále připomíná a nedá vám na sebe zapomenout,“ skoro jsem ta slova šeptala, ale přišlo mi, že mě slyší, že by slyšel všechno, i kdybych skutečně jenom šeptala nebo to vůbec neřekla nahlas, jeho oči mě znovu propalovaly jako dva řezavé uhlíky, byly černé jako noc.

„Smrt na sebe nenechá zapomenout,“ promluvil tím melodickým hlasem a já jsem si byla jistá, že se smrtí má už velkou zkušenost, moje slova ho nijak nepřekvapila ani nevyděsila, což by se normálně lidem stalo. „Co vidíte dál?“

„Myslím, že bude lépe, když přejdeme z věštění z ruky na karty. Čáry, které brázdí vaše dlaně, mě velmi matou a karty mi toho mohou prozradit mnohem víc.“ Muž tedy stáhl své ruce až ke kraji stolu a čekal, až mu podám balíček karet. Vzala jsem ho tedy do svých dlaní a chystala se ho zamíchat, poslední komu jsem z karet věštila, byla Miracle a nahoře ještě ležela karta znamenající smrt. Rychle jsem tedy karty promíchala a položila je před muže. „Sejměte teď dvě hromádky a jednu si vyberte,“ vybídla jsem ho a muž, nebo spíše bych měla tvrdit mladí, jelikož nevypadal na staršího případně dospělého muže, tak učinil.

Vzala jsem hromádku, kterou označil, a pomalu začala karty vykládat, první řada karet mi vypověděla to samé, co jeho ruce, mluvily o velké lásce, ale také o bolesti, kterou musel zažít, ale další řada karet v tom příběhu pokračovala, bolest se prohloubila a stala se něčím víc, něčím čeho se nešlo zbavit.

„Mluví karty jasněji než moje ruce?“ zeptal se a znovu se usmál.

„Karty promlouvají, vidím tu stále tu lásku, která vás provázela životem k tomu zlomu, stejně jako na vašich dlaních. Tady,“ ukázala jsem na jednu kartu, „přišel ten zlom a od něj se táhne něco temného, něco-“ něco co se mi nelíbilo. Opět už podruhé za pár dní se mi do věštby připletla karta smrti.

„O čem mluvíte, co temného tam vidíte?“ na malý okamžik jsem se mu podívala do obličeje a jako bych zahlédla spokojenost a dokonce i úsměv, jako by ho moje věštba dokonce potěšila a to ještě o té smrti, která se má znovu v jeho životě přihlásit o slovo nevěděl.

„Nebudete se zlobit, když to pro dnešek ukončíme?“ zeptala jsem se trochu vyčerpaným hlasem, dnešek byl opravdu velmi namáhavý den a začínalo se to na mě podepisovat. Do karavanu začínal doléhat zvuky Cingarových houslí a Jessenin zpěvný hlas. Teď jsem opět zatoužila po tom, se bezstarostně bavit, ale nešlo to, dvě věštby a obě předpovídaly smrt, tohle nebude náhoda.

„Proč stalo se něco?“ zeptal se zvědavě a zkoumavě se na mě zahleděl, znovu jsem se pod jeho pohledem zachvěla, připadala jsem si jako skleněná nádoba, do které vidí, jako by byla naplněná vodou.

„Moc se omlouvám, ale jsem velmi unavená, mohl byste přijít zítra?“ pokusila jsem se ho vyprovodit tak, aby se neurazil.

„Ale zajisté, zítra se tedy uvidíme.“ zvedl se k odchodu, ale ještě položil na stolek, kde stále ležely karty s věštbou, položil jednu zlatou minci. Hleděla jsem na ni, ale před obličejem jsem měla jeho tvář, která se po chvíli prolinula s tou Miraclinou. Hleděla jsem na tu zlatou minci, která spočívala na kartě smrti, jako by ji mohla uplatit, jako by to byl ten peníz, který dávají duše Převozníkovi, aby je dopravil do ráje k jejich předkům a přátelům, kteří se tam octli již před ním. Jako by šlo smrt uplatit. Nešlo to, tím jsem si byla jistá, smrt se nedá uplatit, je to sice stará žena, která už leccos zažila, ale aby se naučila milosrdenství, to by musela žít ještě hodně dlouho, ale ani tehdy by nebylo jisté, že by obměkčila své tvrdé srdce.

„Bello stalo se něco?“ vytrhla mě z těch pochmurných úvah Chiara, která vešla do karavanu a sedla si na místo, kde ještě před chvílí seděl ten muž. Jenom jsem zatřepala hlavou, abych odehnala poslední myšlenky na ty hrozné věštby a trochu se na Chiaru usmála, nechtěla jsem jí dělat radosti.

„Nic se nestalo, jenom jsem věštila a opět mi karty ukázaly smrt,“ rukou jsem posunula kartu smrti k Chiaře a i její tvář se na chvíli zachmuřila, pořád na kartě ležela ta zlatá mince.

„Tos dostala od něj zato, že si mu vyvěštila smrt?“ zeptala se udiveně.

„Ano, ale přišlo mi, že tuhle věštbu vlastně čekal, jako by přesně věděl, co mu řeknu a jenom mě zkoušel a já jeho zkouškou prošla,“ svěřila jsem se jí se svými pocity, a to ji udivilo ještě víc.

„Co tím myslíš, děvče moje, jaká zkouška?“

„Jeho tvář byla naprosto klidná, když jsem zmínila smrt, nepohnul ani jediným svalem, který by mi naznačil jeho pocity, po chvíli se dokonce nepatrně usmál, jako by mu to udělalo radost. Normálně jsou lidé velmi znepokojení, když jim v kartách vyčtu smrt, ale tenhle muž se choval úplně jinak, mám z toho zvláštní pocit. Navíc zítra přijde znovu, musím dokončit tu věštbu,“ svěsila jsem unaveně hlavu, Chiara se natáhla a svou starou, mozolnatou dlaní mě pohladila po tváři.

„Všechno bude zase dobré, uvidíš. Teď pojď Cingar se na tebe už ptal,“ pobídla mě Chiara, ale já jsem záporně zavrtěla hlavou.

„Dnes ne, jsem unavená,“ odmítla jsem, přestože jsem se chtěla bavit, žít zase tím bezstarostným životem jako do teď, ale ty poslední dvě věštby si vyžádaly velkou cenu, byly bezchybné, viděla jsem v kartách osud dvou lidí, který se prolne.

„Jak myslíš, holčičko moje, běž si odpočinout,“ políbila mě do vlasů a odešla. Já jsem ještě chvíli seděla s hlavou v dlaních, když mi došlo, že jsem ještě neobrátila poslední kartu. Vzala jsem ji tedy do dlaní a pomalu, ještě pomaleji než obvykle jsem ji otáčela. Měla jsem z toho trochu strach, ale když jsem uviděla obrázek anděla, trochu jsem si oddychla, tedy jen do chvíle, než jsem si pod andělem přečetla slovo MIRACLE, zázrak.

Tohle nedopadne dobře, tím jsem si víc než jen jistá.

Miraclin pohled:

Dnes jsem viděla svého prince, byla jsem si tím jistá jako nikdy předtím. Ten mladík, který si šel nechat vyčíst budoucnost, byl určitě můj princ. Nevěděla jsem, jak jsem k tomu přišla, ale byla jsem si tím jistá. Zítra se budu muset Belly zeptat, co se o něm dozvěděla.

Domů jsem se vrátila skoro za tmy, slunce se sklánělo za vysoký kopec a já šťastná vběhla do naší malé chaloupky a smála se. Ten pocit, že jsem dneska poprvé viděla někoho, koho mi určily karty a otec mi to jenom potvrdil, byl tak velký, že jsem se musela smát.

„Miracle?“ ozval se matčin hlas z kuchyně.

„Dobrý podvečer, maminko,“ radostí jsem jí políbila na tvář a máma se na mě překvapeně podívala. Musela vidět to neskonalé štěstí, které mi čišelo z tváře.

„Stalo se něco?“ zeptala se.

„Nic se nestalo, jenom jsem neskutečně šťastná. Bella, tedy Isabella mi věštila z karet a ty mi předpověděli, že k nám přijde cizinec a já se do něj zamiluju. Dneska jsem ho viděla, chápete?“ v rychlosti jsem jí všechno vysvětlila a matčina tvář se zachmuřila.

„Matko?“ posadila jsem se na lavici vedle ní, „Stalo se vám něco?“

„Ne kdepak, jenom jsem hodně unavená,“ odpověděla, ale zdálo se mi, že mi něco tají. Nikdo to nedělala a já si nechtěla připouštět, že by s tím chtěla začínat zrovna teď, ale doufala jsem, že v to má jenom závažný důvod, jinak by mi to řekla. „Teď mi raději vyprávěj o tom cizinci. Jak se jmenuje a odkud přišel?“

„To bohužel nevím, ale musel přijít včera, jinak bych o něm už dávno viděla. Jeho jméno také zatím neznám, ale zítra zaběhnu za Isabellou, aby mi to řekla, dneska šel totiž za ní, aby mu vyvěštila budoucnost.“

„A tys ho tedy viděla?“ pokračovala ve vyptávání, ale starost a obava z její tváře nezmizela, ba právě naopak, jako by díky těm obavám zastárla minimálně o deset let.

„Vypadal jako sám anděl, Má takové hnědé vlasy, v zapadajícím slunci vrhají bronzové odlesky, jako by měl ve vlasech ohýnky. Jeho oči jsem neviděla, ale tvář měl dokonalou, ale hodně zamyšlenou,“ rozplývala jsem se nad neznámým mladíkem a doufala, že zítra se o něm dozvím víc, Bella mi o něm musí říct víc.

Edwardův pohled:

Ta kartářka se nezdála. Seděl jsem na jedné lavici v hostinci a kolem mě se začínali rojit zdejší štamgasti. Sledoval jsem své ruce a znovu se zastavil na té přerušené čáře života. Byl to velký zlom ve vašem životě, ano tak to řekla. Velký zlom. Ani nevěděla jak moc velký zlom. Slyšel jsem její myšlenky, jak jí napadlo, že jsem umřel a znovu obživl. Nechápala to a já jsem pochopil, že není tak špatná.

Potom jsem se zahleděl na to velké písmeno M zračící se na každé mé dlani. Smrt. Nikdy na ni nezapomenu, protože je součástí mého života a navždy se jí stala. Avšak nebylo to všechno, co vyčetla. Díky ní jsem si vzpomněl na ty šťastná léta před mou proměnou. Znovu jsem se musel trochu usmát, když jsem si vzpomněl na Carmelu a jejího bratra Fabia, který mi byl také skoro bratrem.

„Edwarde, dneska si s námi nic nedáš?“ zeptal se ten stařík, který mě sem dovedl, už měl něco vypito a pletl se mu jazyk. Zahnal jsem myšlenky na minulost a soustředil se zase jenom na přítomnost, stálo mě hodně úsilí stát se tím, čím jsem dnes a kvůli jedné kartářce, která mi připomněla ji, to přece nezahodím.

„Ale samozřejmě, že si dám,“ usmál jsem se a mávl na hostinského, který si mě stále tak zvláštně měřil. Měl podezření, ale díky použití mého daru na něj trochu zapomněl, odsunul do zadního šuplíčku v hlavě a snažil se chovat jako milý pan domácí, který se stará a svého podnájemníka.

Díky hypnóze si nikdo nevšiml, že jsem nic nepil, i když oni by si toho nevšimli ani bez ní, protože byli hodně pod parou a někteří usínali na stolech a jejich kumpáni je potom museli dovléct domů.

Pro zachování klamného zdání jsem pomohl jednoho z nich dostat až k němu domů a pak se vydal temnými uličkami této vesnice pryč. Dnešní večer nádherně voněl, cítil jsem letní vánek, jak si pohrává s mým kabátem, který jsem si od příchodu od kartářky ještě nesundal.

Procházel jsem ulicemi a ve všech domech byly svíčky zhasnuty, tedy až na jeden, tam stále svíčka hořela. Přešel jsem až k domu, stál bokem od všech chalup a vypadal také jinak, byla to spíše malá chaloupka, celá ze dřeva a před ní na hrubo otesaná lavice také za dřeva.

Zaslechl jsem bít dvě srdce. Obě byly klidné, avšak jedno bilo trochu rychleji. Nahlédl jsem do okýnka a zahlédl jsem tu dívku, co se loučila s tou kartářkou. Klečela u postele a modlila se.

„…otče, Isabella měla pravdu…“ promlouvala k Bohu. Já sám jsem ani nevěděl, kdy jsem se naposledy modlil, možná to bylo taky proto, že Bůh se ke mně obrátil zády kvůli tomu, čím jsem se stal, nebo se ke mně obrátil zády ještě dřív a proto jsem se stal upírem a přízrakem noci, který všechny vábí a zároveň děsí.

„… uvidíš, že budu šťastná…“ znělo to, jako by s ním rozmlouvala normálně jako s člověkem, jako by ji Bůh odpovídal. Nikdy jsem totiž nezažil, aby Bůh k někomu promlouval.

„…dobrou noc, otče,“ pokřižovala se, políbila medailonek pověšený na jejím krku, vlezla si do postele a sfoukla svíčku. Ty útržky jejích slov mě mátly. Naposledy jsem nahlédl do teď už setmělé místnůstky. Už ležela v posteli, vlasy měla volně rozprostřené kolem hlavy a vypadaly jako svatozář.

Celou noc jsem prochodil městem i jeho okolím. Boty jsem měl šedé od prachu z cesty, po které jsem šel a nakonec jsem skončil opět v lese. Měl jsem dokonalý výhled na tábor cikánů. Byl pozdní večer a oheň v jejich táboře pomalu skomíral do malého ohýnku a všichni, co si chtěli užít teplého letního večera, leželi na dekách na zemi.

Když jsem viděl jejich tábor, zase se mi do mysli vkradla myšlenka na tu kartářku. Co myslela tou láskou, která se mnou bude po zbytek mého života, tedy v tomto případě neživota? Za celou dobu, co jsem tím, čím jsem, jsem nikoho, kdo by se mnou mohl být, nepoznal. Stal jsem nomádem, mému stvořiteli bylo sice líto, že jsem ho opustil, ale byl jsem si jistý, že to přežije i beze mne. Přesto byl šlechetný, na upíra až moc, a nabídl mi, že kdybych se neměl kam vydat, můžu se vrátit k němu a jeho družce.

Ano, to byl příklad lásky, kterou jsem poznal jenom jednou. Nechtěně jsem se opět ponořil do vzpomínek na malou hráčku na housle a jejího bratra, který ji vždy tahal za zapletené copánky. Viděl jsem to znovu před očima jako by se to stalo včera, slyšel jsem její smích, její slova, která mi říkala, zněla jako rajská hudba a já jsem byl v ten jeden letní slunečný den šťastný tak, jako za celý dosavadní život ne…

Ale potom se to z ničeho nic změnilo a já jsem prožíval tu největší bolest, jakou jsem nikdy jindy necítil, a nebyla to bolest jenom fyzická, byla to převážně bolest duševní, svírala mi srdce, a teď to začínalo znovu, cítil jsem ten štiplavý zápach kouře, který se linul celým domem a slyšel praskot ohně, který svými žhavými jazyky olizoval dřevo domu.

Násilím jsem se donutil vrátit do přítomnosti, nesmím vzpomínat. Už je to hodně dávno, kdy jsem všechny vzpomínky pohřbil a co už je pohřebeno by se nemělo vytahovat na světlo, působí to jenom bolest. Nesmím vzpomínat, přestože jsem věděl, že v tomhle městečku to bude opravdu těžké, ale mohl jsem si za to sám, neměl jsem chodit k té kartářce, která četla v mých dlaních jako v otevřené knize a to je ještě tak mladá. Zítra za ní ještě jednou zajdu a zjistí všechno o ní a zbytek věštby, musím vědět, co myslela tou láskou.

Byl jsem si jistý, že ji nikdo nenahradí, stejně jak jsem jí to tehdy slíbil. Byl to poslední slib, který jsem jí dal a ještě jsem ho nikdy neporušil. Od té doby jsem nikomu nic neslíbil, od té doby jsem se změnil a ta změna mému současnému životu dokonale vyhovovala. Musím takový zůstat.