Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 6. kapitola

29.06.2010 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1994×

6. kapitola - Miracle, to je pan Masen

Miracle

Vydržet v posteli až do kohoutího zakokrhání bylo skoro nesnesitelné. Nemohla jsem se dočkat, až po snídani vyrazí do tábora za Isabellou, abych se něco dozvěděla o mém cizinci. Neměla jsem totiž jedinou pochybnost o tom, že by snad nebyl tím pravým. Z toho důvodu jsem vyskočila z postele, jen co se ve světnici objevily první zlatavé paprsky slunce a já zaslechla kohoutí zakokrhání. S úsměvem na rtech a tichým broukáním nějaké melodie, na jejíž původ jsem si nemohla vzpomenout, jsem si spletla vlasy do copu a zavázala je modrou stužkou, kterou mi máma jednou koupila na jarmarku v sousední vesnici.

Přes sukni jsem si zavázala zástěru a chystala se připravit něco k snídani, když se mi o nohy otřela naše černá kočka.

„Kde jsi byla, ty nezbedo?“ zeptala jsem se jí a vzala si ji do rukou. Hned jsem se taky od ní umazala. Tlapka vypadala hladově, doma se neukázala víc jak dva dny a tak jsem si ji u sebe podržela jednou rukou a do druhé už brala misku, abych jí nalila trochu smetany. Sama jsem si potom ukrojila kousek chleba a namazala ho tvarohem. Hned jsem se do něj i zakousla a už byla na cestě ven z chalupy, abych obstarala slepice. Ty byly taky jedním ze zdrojů financí v naší malé domácnosti.

„Ty jsi ale ranní ptáče,“ zaslechla jsem mámin hlas, když jsem se vracela s ošatkou plnou vajíček, kterou jsem následně uložila do komory.

„Je nádherný den, byla by škoda, trávit ho v posteli,“ namítla jsem s úsměvem a máma jenom zavrtěla hlavou. I pro ni jsem tedy ukrála kus chleba, namazala ho tvarohem, a nechala ji posnídat.

„Máš namířeno do vesnice?“ zeptala se máma, když dojídala a spatřila mé spěšné úpravy, které koneckonců nešly přehlédnout. V malém zrcátku jsem kontrolovala, zda mi ve vlasech neuvízl kus slámy, nebo jestli jsem se náhodou nezašpinila na tváři. Účes jsem měla stále v pořádku, takže jsem mohla vyrazit.

„Ano, to mám,“ přitakala jsem.

„Zašla bys k Adeline? Slíbila, že mi nějaké bylinky. Jako poděkování bys jí mohla vzít několik čerstvých vajíček,“ zaúkolovala mě rovnou. „Cestou zpátky by ses mohla stavit nasbírat ještě nějaké maliny a jahody. Víš, že lidem ve vesnici mé koláče chutnají, takže je můžeme následně prodat,“ dodala, když už jsem kolem ní procházela ven.

Její žádost mi přišla v první chvíli podivná, jako by se mě snažila zaúkolovat na celý den a já neměla šanci jít za Isabellou. Nakonec jsem ale nad tím mávla rukou a pustila to z hlavy. Popadla jsem jeden z malovaných džbánků a spolu s menší ošatkou s vajíčky, vyrazila do vesnice za Adeline.

Ve vsi panoval čirý shon. Málo kdy jsem se do vsi dostala takto brzy, proto jsem se mu podivovala. Přemýšlela jsem, jestli se nemohlo stát něco hrozného, ale přívětivě se usmívající tváře vesničanů mi nic neprozradili. Vypadalo to tak, že se jenom hrnou za svou prací, které bylo požehnaně spolu s koncem léta.

„Dobrý den, kmotřičko,“ pozdravila jsem Adelinu, jen co jsem vešla do její skromné chaloupky provoněno tisícery různých bylinek, které byly buď zavěšeny u stropu, nebo volně ležely na stole nebo ošatkách.

„Vítej, holčičko,“ usmála se na mě už skoro bezzubým úsměvem. Adeline byla mámina nejlepší kamarádka ve vesnici. Nikdy neměla potřebu nějak klevetit a nesnažila se na matce vyzvídat, jak to bylo s ní a mým otcem – což ostatním připadalo velmi zajímavé. Mnoho místních žen taky chvíli šířilo pomluvu o tom, že jsem nemanželské dítě, jelikož máma nemá na prstě opálený kroužek od prstýnku, jak tomu u vdov bývá zvykem, když po dlouhém nošení, prstýnek sejmou. Adeline vlastně nebyla ani mou kmotrou. Byla jsem pokřtěna ještě před tím, než jsme do téhle vesnice přišli, ale Adeline byla skoro jako má druhá matka nebo snad bych mohla říct i babička. „Copak tě ke staré bábě přivádí?“

„Posílá mě máma pro nějaké bylinky. Zároveň vám taky nesu čerstvá vajíčka, která jsem ráno posbírala,“ odvětila jsem a Adeline se rozhlédla po místnosti.

„Máš pravdu, málem bych na to úplně zapomněla. To všechno kvůli tomu fajnovému panáčkovi, který ráno dojel na faru. Prý že tudy zítra pojede hraběnka a zastaví se v místním kostele na mši. Všichni se proto dali do velkého úklidu,“ informovala mě. V tu chvíli mi taky došlo, že ten shon mi připadal podivný, takový větší, než obvykle. Takže teď jsem konečně znala i důvod.

„To je přece skvělé, hraběnka zde už dlouho nebyla,“ prohlásila jsem nadšeně.

„Skvělé by to bylo, kdyby si starý Dubois neusmyslel, že vesnice na podobnou slávu není dostatečně uklizená a je potřeba to napravit. Jak sis možná už všimla cestou sem, všichni uklízejí, zametají, perou a já nevím co ještě, aby se tady hraběnce líbilo. Sama budu muset všechno pozametat – co kdyby se urozená paní rozhodla, že potřebuje taky nějakou tu bylinku a já tady neměla uklizeno?“

„Víte co, kmotřičko? Vy mi zatím nachystejte ty bylinky pro mámu a já vám tady trochu pouklízím,“ nabídla jsem se okamžitě. Přece jsem nemohla nechat tu starou ženu takhle bez pomoci. Jistě by se nabídli i jiní sousedé, ale očividně toho všichni měli až nad hlavu.

„To budeš zlatá, Miracle,“ usmála se na mě a už mizela v komoře, kde skladovala bylinky už v pytlíčkách. Popadla jsem tedy koště svázané z několika březových větví a dala se do zametání. Smetla jsem podlahu v chalupě a dostala se až na úzký dvorek, kde měla kmotra nasázeny další léčivé kytičky. Rozhodla jsem se pozametat aspoň chodníček vedoucí k brance, když v tu chvíli jsem spatřila jeho. Vycházel z hostince, měl na sobě tmavý plášť a dokonce i klobouk. Vypadal tak tajemně. Opřela jsem se o koště a trochu se zasnila. Procházel ulicí a blížil se směrem ke mně. Rychle jsem zkontrolovala, zda jsem se úklidem nezašpinila, chtěla jsem na cizince udělat dojem.

„Holčičko, tady máš ty bylinky,“ prohodila ke mně Adeline, která právě vycházela z domu.

„Ach, ano, jistě,“ zamumlala jsem roztržitě a převzala si od ní jeden malý pytlíček. Chvatně jsem se poté obrátila k cizinci. Nechtěla jsem propásnout možnost prohlédnout si ho z blízka. Právě procházel kolem mě a já si všimla jeho pohledu, který na mě upíral. Všiml si mě! Cítila jsem, jak mi srdce v hrudi bije jako splašené od radosti, že se na mě podíval a rovnou neodvrátil zrak jinam. Nedokázala jsem z toho pohledu však uhádnout, jestli to, co cizinec vidí, se mu i líbí.

  „Ale, náš zámecký posel se už vrací,“ prohlásila Adelina, která se celou dobu dívala jiným směrem než já. Cizinec přede mnou ji vůbec nezajímal. Zato s přimhouřenýma očima sledovala muže na koni. To překrásné a majestátní zvíře vypadalo uštvaně. Jezdec jej však kousek před námi zastavil.

„Buď pozdravena, stará ženo,“ usmál se mladík na Adeline a smeknul v náznaku poklony svůj klobouk. Potom se podíval na mě a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Zdravím i tebe, překrásná dívko,“ prohlásil a já cítila, jak mi rudnou tváře. Takhle mě nikdo neslovoval. Ano, říkali mi, že jsem pěkná – mnohokrát. Ale na lichotky od neznámých lidí jsem nebyla zvyklá.

„Buď pozdraven i ty, mládenečku,“ odpověděla mu za nás obě Adeline, když poznala, že jsem schopna slova. Měla bych se vzpamatovat!

„Ehm… Adeline, budu muset jít, matka mě zajisté čeká.“ Začala jsem se chvatně loučit jen, co se mi podařilo najít ztracený hlas. Nechápala jsem svou reakci na tu lichotku. Bylo to tak pošetilé, ale upřený pohled toho jezdce mě znervózňoval a já si najednou přála být někde jinde – nejlépe doma nebo u Isabelly.

„Snad ještě neodcházíte?“ zajímal se jezdec trochu zklamaně.

„Ano, matka na mě jistě netrpělivě čeká, už jsem měla být doma,“ odpověděla jsem a podala Adeline koště. Pytlíček s bylinkami jsem svírala v ruce tak pevně, až mi zbělely klouby na rukou. Co se to se mnou děje?

„Bude mi ctí, pokud vás budu smět doprovodit,“ řekl a aniž čekal na mé svolení, seskočil ze sedla a dopadl těsně vedle mě. Cítila jsem, jak se mi srdce úlekem rozbušilo jako splašené. Jeho blízkost pro mě byla zvláštní. Na tváři měl krásný úsměv a zdál se velmi milý, ale to jsem ho přece nemohla zaujmout jen při letmém pohledu, nebo snad ano?

„To nebude nutné. Jistě pospícháte zpět na zámek.“

„Nikam nepospíchám. Navíc by mi hraběnka jistě vyčinila, kdybych tak pěkné děvče nedoprovodil k domu. Ještě by se vám po cestě mohlo něco stát,“ odpověděl a já se ještě víc začervenala. Určitě jsem musela mít tváře rudé jako maliny, na které jsem pro tu chvíli úplně zapomněla. Políbila jsem Adeline na tvář a bok po boku s poslem jsem se vydala k domovu.

Ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem studny na návsi, jsem si všimla svého tajemného cizince, jak se opírá o nároží jednoho z domů a upřeně mě sleduje. Měla jsem radost z jeho zájmu o mě, ale bylo by mi to příjemnější, kdyby se mnou zrovna nešel ten posel. Rychle jsem tedy sklonila pohled k zemi a snažila se vypadat nenápadně. Jak si můj cizinec asi vyloží to, že se nechávám doprovázet domů jiným mužem? Jen co se mi v hlavě objevila tahle myšlenka, zachvátila mě panika.

„Odtud už opravdu dojdu sama,“ pokusila jsem se posla odradit, ale on se nedal. Stále trval na to, že mě doprovodí až domů a tak jsem svému tajemnému cizinci věnovala poslední smutný pohled a měla jsem dojem, jako by se na mě usmál. Třeba pochopí, že jsem o společnost toho muže nestála, ale on byl tak neodbytný, že jsem se ho prostě nedokázala zbavit.

„Uvidím vás i zítra při mši? Budu doprovázet hraběnku do vesnice,“ pochlubil se a já se na něho nepatrně usmála. Celou cestu jsem přemýšlela, jak se ho mám zbavit, ale nic tak kreativního, abych ho odradila od mého doprovodu, mě nenapadlo, takže jsme se nakonec zastavili u předzahrádky naší chaloupky. Zrovna v tu chvíli vyšla ven i má matka.

„Krásné poledne přeju, madam,“ pozdravil matku a mile se na ni usmál.

„I vám mládenče,“ odpověděla mu a já jsem se s ním hned rozloučila a doufala, že se zítra nějak ztratím v davu a on si mě nevšimne, protože nejít v neděli do kostela je velký hřích a otec by mi to nikdy neodpustil, musím se jít za nás pomodlit.

Edward

Ráno ve vesnici začalo jako každé jiné, ale během okamžiku se proměnilo v neuvěřitelný zmatek a shon. Hostinský poháněl děvečky, aby vyčistily podlahu tak, aby se leskla, přičemž asi zapomněl na to, že je dřevěná. Nechápal jsem, jak by něčeho podobného mohly dosáhnout – něco podobného nebylo v lidský silách možné. Nebo minimálně alespoň v téhle době. Za posledních sto let jsem viděl, jak se vývoj posunul kupředu, takže bylo možné, že jednou se lidem podaří vyleštit dřevěnou podlahu až do lesku.

Jen co byla poté podlaha adekvátně čistá a snad splňovala i požadavky hostinského na lesk, dožadoval se, aby se na stoly daly sváteční ubrusy po jeho nebožce matce a celkově se tak hostinec připravil na velkou návštěvu, která by měla zítra zavítat do vsi.

„Koho pak to čekáte, pane domácí?“ zeptal jsem se zvědavě, když mi to nedalo a sešel jsem dolů. Nemohl jsem se na celý den zabarikádovat v pokoji. Slunce už bylo vysoko na obzoru a bylo tedy na čase, abych i já začal žít. Po včerejší alkoholem nasáklé noci jsem mohl klidně vyspávat kocovinu až do poledne a nikomu by to nepřišlo divné. Pocit klaustrofobie se ale neustále vracel. Ten malý kamrlík byl opravdu strašný. Proto jsem ho tedy opustil a teď zpovídal hostinského, který leštil kovové části píp.

„Hraběnku,“ odsekl a ani se na mě nepodíval. „Teď nepřekážej, je tu ještě spousta práce,“ vypoklonkoval mě z krčmy. Nad jeho hulvátstvím a neomaleností jsem se na okamžik zamračil - možná bych ho měl naučit lepším způsobům, ale nakonec jsem to nechal být. Nasadil jsem si klobouk na hlavu, zkontroloval přítomnost prstenu na mé pravé ruce a vydal jsem se do ulic, kde panoval stejný zmatek jako v hostinci. Urputnost, s jakou vesničané zametali své dvorky a potom i ulici, mi vyvolala v hlavě otázku, zda se pokoušejí docílit stejného lesku s hlínou jako hostinský se dřevem. Bylo to velmi zábavné. Všichni se mohli přetrhnout, aby hraběnčin kočár jel po čistých ulicích, kde nebude ani zrníčko prachu.

Zavrtěl jsem nad jejich nesmyslnou a marnou snahou hlavu a chystal se jít za cikánkou, když v tom jsem před sebou zahlédl tu její podivnou kamarádku, která snad umí rozmlouvat s Bohem. Už při svém příjezdu jsem se přesvědčil, že tahle vesnice je nějak podivná, proto mě ani tahle skutečnost moc nepřekvapovala, ale nakonec by mi mohla být i tahle holka k něčemu dobrá.

Stejně jako většina obyvatel vesnice, i ona právě zametala chodník před jednou z chalup – překvapivě to ale nebyla ta její. Po chvíli se zastavila, opřela se o koště a zahleděla se do dálky. Skoro to vypadalo, jako by se dívala na mě a přitom se skoro usmívala.

Byl jsem tak blízko, že bych ji už pozdravil, když v tom jsem zaslechl, jak se blíží nějaký jezdec na koni. Vnímal jsem dusot kopyt, ale ty postupně ztrácely na rychlosti a než jsem stačil navázat jakýkoliv rozhovor, zastavil kousek ode mě onen jezdec. Zběžně jsem ještě pohlédl na dívku s koštětem a vydal se dál, směrem k cikánskému táboru – rozhovor s ní nikam neuteče. Ani tak jsem však nepřestal poslouchat, co si říkají.

Vnímal jsem tichý a napůl smutný hlas dívky. Bylo to podivné, ještě před malým okamžikem se usmívala a vypadala vcelku vesele. Nechápal jsem to. Ale nad mentalitou žen jsem odmítal přemýšlet. Byly nevyzpytatelné jako dubnové počasí. Teď jsem potřeboval mluvit s Isabellou a dozvědět se něco víc k té mé věštbě. Nebýt toho, že díky svému upírství celé noci nespím, teď bych nespal, ani kdybych mohl. Stále mi vrtalo hlavou všechno, co ta malá kartářka včera pronesla.

Nakonec mi to ale nedalo a na návsi jsem se zastavil u jednoho z domů. Z rozhovoru, který proběhl za mými zády, jsem poznal, že se dívka chystá domů a tak nějak odmítá nabízený doprovod. Nebyla však dostatečně rázná, aby jezdce odradila. Jezdec se usmíval a neustále se snažil dívku po svém boku zapojit do nějakého smysluplného rozhovoru, ale nedařilo se mu to. Předchozí úsměv z její tváře byl nenávratně pryč. Když však zvedla hlavu a její pohled zabloudil až k tomu mému, zdálo se mi, jako by se na malý okamžik opět usmála. Byl i ten předchozí úsměv věnován mě? Tenhle totiž bezesporu byl.

Pokusil jsem se tedy zaposlouchat do její mysli, abych se dozvěděl, něco bližšího, ale bylo tam neskutečné ticho. Nic jsem neslyšel a náš oční kontakt netrval natolik dlouho, abych ji mohl nějak ovlivnit. Jen co se vydala domů, otočil jsem se i já k původnímu cíli své cesty – k cikánce. Dneska mi musí vysvětlit celou svou věštbu a potom, pokud zbyde dostatek času, budu řešit tichou mysl té naivní dívky.

Došel jsem až do cikánského tábora, kde to žilo dětský smíchem, který však ustal ve stejné chvíli, kdy si mě pobíhající dítka všimla. Bylo to stejné jako posledně. Tentokrát jsem však nemusel říct ani jedno slovo, abych se dostal, kam jsem potřeboval. Místo toho to udělal mladý cikán. „Isabello! Máš tu zákazníka,“ křikla na dívku, která se skláněla nad valchou a prala prádlo.

Jen co se táborem roznesl mládencův hlas, Isabella se narovnala, utřela si mokré ruce do sukně, uhladila si vlasy a s lehkým, přívětivým úsměvem se vydala k nám. Sukně jí šustily a ozdobné plíšky na vrchním šátku cinkaly.

„Oh, to jste vy…,“ pronesla zaskočeně, když mě spatřila, a úsměv se z její tváře vytratil.

„Čekala jste snad někoho jiného?“ odpověděl jsem jí s lehkým úsměvem. Musela tušit, že se vrátím. Minule mě vyhnala, aniž by věštbu dokončila – a já si zaplatil. „Naše včerejší setkání jste tak náhle ukončila, že jsem se přece jenom musel vrátit. Jsem zvědavý, co se od vás ještě dozvím.“

„Samozřejmě, to se dalo čekat,“ zabrblala spíš jenom k sobě a vypadala najednou velmi roztržitě. „Následujte mě,“ prohodila směrem ke mně a vedla mě ke svému karavanu.

„Ještě jednou bych se chtěla omluvit za to, jak jsem včera přerušila naše sezení. Nebylo to zrovna dvakrát zdvořilé,“ omlouvala se jen, co jsme vešli do karavanu. Uvnitř se nic nezměnilo, kromě zhasnuté svíce. Na stole stále ležela má včerejší věštba a byla otočena i poslední karta s andělem. Kysele jsem se pousmál, ale Isabella si mé reakce nevšimla.

„Vůbec se nezlobím. Musela jste být unavená, jestli jsem nebyl ten den jediný, komu jste věštila,“ odpověděl jsem galantně a Isabella jenom trhaně přikývla.

„To vskutku ne. Jenom… Vaše věštba byla za všech nejjasnější a zároveň nejkomplikovanější, jakou jsem kdy viděla,“ odvětila a já v její mysli zahlédl okamžik, kdy už sama obrátila poslední kartu s andělem a následně se zděsila. Od anděla se následně vracela ke smrti a k té chvíli, kdy jsem na kartu položil mince. Úplatek pro smrt. Pche, smrt se nedá podplatit. Něco jsem o tom už věděl.

„Zřejmě bychom měli pokračovat, kde jsme skončili, ale… Vzhledem k tomu přerušení by možná bylo lépe, kdybyste si vybral nové karty,“ prohodila a shrábla rozložené karty. Rychle a hbitě je promíchala. Následně ke mně natáhla ruku a já opět začal vybírat karty. Jednu po druhé jsem je pokládal na stůl, dokud jich před Isabellou neleželo sedm. Poté jsem balíček odložil bokem a čekal.

Dívka přede mnou na malý okamžik zavřela oči. ´Traseros valer me´, zašeptala a oči otevřela. Všechna ta tekoucí čokoláda se teď upřela na karty před sebou a já jenom přemýšlel nad tím, proč prosila své předky o pomoc. Byla z mé přítomnosti velmi rozhozená a vykládat mi budoucnost se jí zřejmě ani v nejmenším nechtělo. Potřebovala si dodat sílu prostřednictvím duchů? Tohle vypadalo čím dál zajímavěji.

„Tak? Co tedy vidíte?“ zajímal jsem se, když postupně začala otáčet karty a její ruka se stále více chvěla. Výraz v její tváři se s každou další kartou zdál zděšenější. Poté otočila poslední… A vida! Byla to má známá karta ze včerejška. Smrt.

Isabelle se zrychlil dech a já nahlédl do těch zděšených myšlenek, které se jí proháněli v té pěkné hlavince. Nic z toho, co jsem viděl, jsem však nechápal. A o to víc jsem se toužil dozvědět, co si v kartách přečetla. Tarot byl pro nezasvěcence vždy něčím kouzelným. Civilové viděli pouze zručně namalované karty, které však mnohdy mohly znamenat i něco jiného, než co zobrazovaly. Vše záleželo na výkladu.

„Isabello, podívejte se na mě,“ vybídl jsem ji po chvíli, kdy se jenom ve velkém úžasu dívala na karty.

Poslechla a vzhlédla ke mně. Díval jsem se do jejích čokoládových očí a rozhodl se na ni uplatnit svou moc. Kdyby teď selhalo její srdce, nikdy bych se nic pořádného nedozvěděl. A otázka byla, jestli by se mi podařilo najít někdy příště tak dobrou kartářku. Nebyl jsem si tak jistý, jestli se i mezi cikány náhodou neobjevují i šejdířky.

„Teď se pěkně uklidněte. Zhluboka se nadechněte a potom mi řekněte, co vám karty říkají,“ promlouval jsem k ní uklidňujícím hlasem a snažil se na ni ten klid přenést i přes ten upřený pohled. Vnímal jsem, jak se její tep i dech začal postupně uklidňovat. Z vystrašeného výrazu se vytrácela ta panika a tekutá čokoláda v jejím pohledu začínala nabírat hustější konzistenci, dokud se neustálila do pevného pohledu.

„Já… Karty…,“ začala trochu zmateně a prsty přejela po první z karet. Přes její mysl jsem viděl, jak vnímá lehké mravenčení, které k ní karty vysílají. Ony s ní opravdu mluvily! „Karty jako by navazovaly na včerejší předpověď. Ta končila smrtí, která postihne někoho ve vašem okolí, ale poté je tu hned nový život. Nevím, co přesně by to mělo znamenat, ale v této chvíli to začíná být velmi komplikované. Je zde sice karta lásky, ale netuším, jaký by mohl být její správný význam… Tohle se mi nikdy nestalo. Vždy dokážu každé kartě dát smysl,“ prohodila skoro až šeptem a nesměle se na mě usmála. Její myšlenky se na okamžik zasekly na jedné velmi staré vzpomínce, kdy s touto profesí začínala. Postupně si vytvářela s kartami nový vztah a ne vždy je dokázala pochopit. Tehdy jí ta stará cikánka nabádala k velkému soustředění… Od té doby se Isabella vždy soustředila a dokázala tak skvěle tlumočit mluvu karet.

„To je v pořádku. Třeba se nám to ještě osvětlí, jen co mi řeknete, co znamenají ty následující karty,“ nabádal jsem ji k pokračování.

„Zmatek, hodně problémů, ale nakonec to bude mít šťastný konec. Skoro mi to zní jako jedna z našich pohádek…“ V tu chvíli se zarazila. „Omlouvám se, tohle sem nepatřilo. Zpět k věštbě… Ano, skutečně něco ztratíte ale místo toho zase něco získáte. Bude vás to stát mnoho sil, ale nakonec bude vše dobré,“ řekla po chvíli a nakonec se znovu nejistě usmála.

Podmračeně jsem ji sledoval. Nedokázal jsem si představit to něco, co mi zlepší život. Lhala? Nevypadalo to tak, ale měl jsem pocit, jako by z toho svého výkladu něco záměrně vynechala. V její mysli to bylo jako ve velkém úlu, který přetékal myšlenkami a vibracemi z karet. Pokud se nesoustředila na konkrétní věc, bylo velmi složité se v tom úle zorientovat. Trochu naštvaně, částečně frustrovaně a z části zoufale jsem zavrčel. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Proč se nesoustředíš, Isabello?

Miracle

Jen co můj nechtěný doprovod zmizel za oklikou cesty, předala jsem matce koření a s výmluvou na sklerotickou hlavu, jsem se vydala zpět do vesnice. Musela jsem si promluvit s Bellou. Slíbila jsem jí návštěvu a teď jsem k tomu měla ještě dobrý důvod. Můj cizinec ji včera po mém odchodu navštívil. Měla možnost se s ním poznat a teď mi musí říct, jaký je. S jistotou jsem totiž věděla, že on je ten pravý. Ten, kdo změní můj život.

Ještě po cestě jsem natrhala několik jablek z malé jabloně, která rostla naproti naší chaloupce, a už jsem se nemohla dočkat, až Isabellu vyzpovídám.

„Zadrž, teď tam nemůžeš,“ zastavil mě jeden z cikánů, když jsem doběhla do tábora. Zhluboka jsem oddechovala. Cestou jsem prostě nedokázala vydržet v klidu a dokonce jsem chvíli i utíkala. Asi se ze mě už stával blázen. Kdyby jenom máma věděla, proč jsem tak pospíchala, určitě by se jí to nelíbilo. A já jsem si teď uvědomovala, celá zadýchaná a určitě i rudá námahou, že ten běh nebyl nejlepší nápad. Co kdybych mého cizince někde potkala v takovém stavu?

„Proč?“ zeptala jsem se, jen co jsem popadla dech.

„Má tam zákazníka,“ odpověděl rychle a jenom nechápavě nad mou maličkostí zavrtěl hlavou.

„Aha. Děkuji za informaci. Můžu tady na ni počkat?“ zajímala jsem se.

„Samozřejmě,“ ujistil mě a znovu si dal pod bradu housle a začal na ně hrát. Já jsem se zběžně rozhlédla po táboře, abych si našla místo k sezení. Výklad karet se mohl protáhnout a já jsem si chtěla plně vychutnat tu dokonalou melodii, kterou ten mladík vyluzoval ze svých houslí. Usadila jsem se na dřevěný špalek, který měl zřejmě sloužit jako nějaká improvizovaná židle u ohně, a zasnila jsem se. Viděla jsem se s mým princem v kostele. Krásně se na mě usmíval a i matce zmizela ta její vráska na čele. Táta také nic proti mému ženichovi nenamítal a všichni jsme byli velmi šťastní.

Jen co dozněly poslední tóny a já otevřela oči, uviděla jsem ho stát jenom dva kroky pře sebou, jak na mě s přimhouřenýma očima hledí. Zkoumavě si mě prohlížel a mě se pod tím jeho upřeným pohledem nahrnula krev do tváří. Byla jsem červená, jako šátek, který měl Cingar ovázaný kolem kalhot. Rychle jsem tedy sklopila pohled, ale na tváři se mi usadil nejistý, ale spokojený úsměv. Zaujala jsem ho?

„Bello, někdo na tebe čeká,“ upozornil na mě Cingar a tak sem se trochu vzpamatovala. Bella pohlédla mým směrem a hned se i usmála. Potom střelila pohledem na cizince a úsměv se vytratil. Všimla si toho pohledu, který na mě upíral? Co tady vlastně dělá? Rychle jsem si uvědomila, že společně vyšli z jejího karavanu, takže to byl její klient. Určitě si od ní nechal přečíst budoucnost. Byla jsem v ní já? Samozřejmě, že jsem v ní musela být. Vždyť on byl v mých kartách, bylo tedy samozřejmé, že já budu v těch jeho.

„Miracle, jsem ráda, že tě zase vidím,“ prohlásila Bella a vesele ke mně došla. Úsměv na její tváři byl opět široký a zdál se bezstarostný, přestože jsem měla pocit, že se usmívají jenom její ústa. Její oči byly tvrdé a možná i lehce vystrašené – nesmály se.

„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla jsem a rychle ji objala div, že se mi nerozsypala jablka, která jsem nesla. Ani tak jsem však nespouštěla zrak z toho mladíka vedle Isabelly. Byl tak jiný, než ostatní kluci z vesnice. Dokonalé světle hnědé vlasy se zlatavými odlesky, drobný, poloviční úsměv a pevný pohled, kterého v jeho věku není skoro nikdo schopen.

„Ehm, ehm…“ Odkašlal si najednou a tím upoutal i Bellinu pozornost. „Mohl bych být tak smělý a požádat vás, abyste mě seznámila se svou přítelkyní? Jsem ve vesnici zatím krátce a neměl jsem možnost zatím poznat mnoho tak očividně milých lidí,“ prohodil a díky tomu melodickému hlasu spojenému s lehkým úsměvem se mi začala podlamovat kolena.

„A-ale samozřejmě. Miracle tohle je pan… ehm…“

„Oh, pardon, mé jméno je Edward Masen,“ představil se. Nepatrně jsem se před ním poklonila a on se na mě mile usmál a v očích jako by se mu zaleskla nepatrná jiskřička pobavení. Přehnala jsem to tím pukrletem? Před nikým z vesnice bych to neudělala – možná jedině před statkářem a knězem, ale rozhodně ne před žádným mladíkem. Byla moje reakce na tohle vzájemné představení přehnaná?

Moje obavy však ciz- tedy pan Masen rychle rozptýlil, když promluvil a stále se přitom usmíval. „Rád vás poznávám, Miracle… Jak podivuhodné a zajímavé jméno. Neznamená náhodou něco jako zázrak?“ zeptal se po chvíli, kdy se mu na čele vytvořila drobná vráska, jak se zamyslel.

„Ano,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi opět rudnou tváře. „Skvěle ovládáte náš jazyk, přestože bych si troufala říct, že jste Angličan,“ pochválila jsem ho a doufala, že si tak trochu spravím jeho úsudek o mé maličkosti. Měl by vědět, že nejsem hloupá… Navíc by asi bylo s podivem nevšimnout si jeho tak Britského jména.

„Ale kdepak. Jsem jenom velmi zcestovalý,“ odbyl mě s gentlemanským úsměvem na rtech. Chtěla jsem na to něco smysluplného odpovědět – třeba, že bych taky velmi ráda cestovala, ale nedostala jsem příležitost. Pan Masen promluvil vzápětí místo mě. „Skvěle se mi zde s vámi povídá, ale bohužel mám ještě nějaké povinnosti, takže se musím omluvit. Mějte se krásně, dámy,“ rozloučil se s námi a odešel z tábora až trochu moc rychlým krokem.

Otočila jsem se za jeho vzdalující se postavou a neustále přemýšlela, jestli jsem na něj udělala dobrý dojem. Cestování a tak gentlemanské chování, to vše muselo znamenat, že byl jistě vychován ve velmi bohaté rodině. Co pro něj tedy můžu znamenat? Bude pro něj jedna malá vesničanka dost? Nemá třeba ve své zemi už nějakou nevěstu?

„Co na něho říkáš?“ zeptala se po chvíli Isabella a tak přetrhla proud mých myšlenek, které mě pouze znepokojovaly. Musela jsem se uklidnit. Pan Masen určitě nebyl tak povrchní, abych pro něj nebyla dost dobrá. A současně určitě nemá žádnou milou, která by na něj čekala. Kdyby měl, necestoval by tak daleko a já bych ho neměla ve svých kartách.

Odtrhla jsem pohled od jeho zad a zmateně se podívala na Isabellu. „Jak to myslíš?“ zajímala jsem se.

„Tak jak se ptám. Mám z něho takový divný pocit a nebude to jenom tím, co mi o něm řekly karty,“ dodala jenom tak mimochodem a její slova mě velmi zaujala. Chtěla jsem vědět, jestli jsem se mu skutečně objevila v kartách stejně tak, jako on mě. Muselo to být oboustranné. Cítila jsem to. A intuice mě ještě nikdy nezklamala. V tomhle jsem se tedy nemohla mýlit.

„Co o něm říkaly karty?“ vyhrkla jsem zvědavě.

„Promiň, ale tohle bych ti říkat neměla. Každá věštba je soukromou záležitostí mezi mnou a daným člověkem. Je to něco jako zpovědní tajemství. Takže pokud mi pan Masen nedá svolení, nebo pokud ti to sám někdy neřekne, měla bych mlčet,“ prohodila rozhodně a já si povzdechla. Copak je možné, abych se o něm nic nedozvěděla? Přece jsem nepodnikla tuhle cestu zbytečně!  Rozhodla jsem se, že se jenom tak snadno nevzdám. Isabella mi musí něco říct.

„Bello, prosím tě, copak nevidíš, že právě jeho mi karty předpověděly?“ škemrala jsem a doufala, že ji aspoň obměkčím. Isabella se však i přesto všechno tvářila velmi neoblomně. Dokonce jsem riskla i to, že opět rozsypu jablka a sepjala ruce tak, že mi cíp zástěry zůstal mezi nimi a jablka tak byla chráněna. „Prosím, řekni mi to,“ prosila jsem dál.

Bella si v tu chvíli jenom povzdechla. „Tak dobře, ale nikomu neřekneš nic z toho, co ti teď povím,“ prohodila šeptem až skoro spiklenecky a mě se na tváři rozlil spokojený úsměv. Vyhrála jsem nad Bellou a teď se konečně něco dozvím o mém cizinci. Dozvím se o panu Masenovi.

Usedly jsme spolu na jednu z hrubých laviček u malého ohniště, na kterém jedna ze starších cikánek připravovala jídlo. Směs v černém kotlíku začínala příjemně vonět. Lehce jsem se na cikánku před námi usmála, když jsem spatřila, že nás pozoruje, ale dál jí nevěnovala žádnou větší pozornost. Plně jsem se soustředila na Bellu, která však vypadala opravdu sklesle.

„Nemyslím si, že on je ten muž, kterého jsem ti vyčetla v kartách,“ pronesla najednou a já se zarazila. Tenhle začátek se mi vůbec, ale vůbec, nelíbil. „Je kolem něho něco temného. Už dlouho ho to obklopuje a… Vůbec se nebojí smrti,“ zašeptala tak, že jsem to opravdu mohla slyšet jenom já. Upřeně jsem se na Bellu podívala, jestli se mi náhodou nesnaží lhát. Copak by na panu Masenovi mohlo být temného? V duchu jsem si ho představovala jako rytíře v lesklé zbroji, který a za svou lásku k nějaké lady je ochoten položit život a nebojí se přitom ani vlastní smrti. Trochu by to možná odpovídalo i tomu, co mi řekla Bella – v její věštbě ani v mé představě se nebál smrti. Byl ochoten se jí postavit čelem.

„Určitě se s tou temnotou pleteš. Pan Masen přece nemůže být zlý. Viděla jsi ho?“ pokusila jsem se ji přesvědčit. Nikdo tak pěkný nemůže být zlý.

„Samozřejmě, že jsem ho viděla. Ale nemůžu si pomoct. Prostě mě jeho přítomnost nějak znepokojuje a neumím ti to vysvětlit. Jeho život provází smrt a on se jí jenom směje přímo do tváře. Nezachovává si před ní pokoru, jako ostatní lidé. Miracle, vyhýbej se mu, prosím,“ požádala mě a já věděla, že tohle jí nemůžu slíbit. Nejsem žádná křivopřísežnice. Nemůžu slíbit něco, co dozajista nedodržím.

„Bello, neboj se. Já ti dokážu, že pan Masen je přesně ten muž, který byl v mých kartách,“ odpověděla jsem jí s úsměvem a to ji snad ještě víc znepokojilo. Její vystrašený pohled u mě vyvolával touhu ji nějak uklidnit. Najednou jsem měla chuť ji slíbit, že pana Masena nebudu vyhledávat, ale… Bude to správné? Odpustí mi otec tuhle zjevnou lež jenom proto, že jsem ji myslela v dobrém? Před Bellou bych se už nemusela zmiňovat o panu Masenovi ani našich setkáních. Nechala bych ji v nevědomosti a snad i klidnou. Pokud by jí karty tuhle mou zradu neodhalily.

Zmítala jsem se mezi svou touhou poznat pana Masena víc a zároveň povinností uklidnit přítelkyni. Tohle dilema bylo opravdu strašné. Copak je možné vybrat si jednu možnost?

„Tak dobře. Když ti slíbím, že nebudu jeho společnost vyhledávat, uklidníš se trochu?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy to moje svědomí nevydrželo. Isabella byla na pokraji zhroucení jenom z představy, že by mi měl být pan Masen nablízku. Jako by mi byl opravdu schopen nějak ublížit.

„Když nebudeš vyhledávat jeho společnost, tak možná,“ odpověděla a třes, která ovládal její tělo, trochu povolil. Začínala se uklidňovat.

„Dobrá. Slibuji, že jej nebudu vyhledávat,“ odpřisáhla jsem jí to a věděla jsem, že tohle už nebudu moct nikdy porušit. Cítila jsem, jak ve mně něco vzdoruje, ale fakt, že by mi porušení přísahy nikdy neodpustil jak otec, tak matka, na mě mělo silný vliv. Poté jsem si však uvědomila, že jsem neřekla, že se mu budu vyhýbat – já řekla, že jej nebudu vyhledávat a to už je něco jiného. Věřila jsem totiž, že za mnou přijde sám.

„Děkuju,“ zašeptala Bella a já jsem byla ráda, že jsem ji aspoň trochu uklidnila.

„Na, podívej, co jsem ti přinesla,“ změnila jsem náhle téma rozhovoru a podala jí jablka. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 6. kapitola: