Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 18. kapitola

21.10.2012 (14:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3666×

18. kapitola

Let trval jen pár hodin. Ještě byla tma, když jsme přistávali. Sotva jsme vystoupili z letadla, dala se do mě zima. Bylo tu opravdu dost chladno. Neobvyklé pro dívku ze slunečné Kalifornie.

Hned jak jsme dostali kufry, jsem otevřela ten svůj a vytáhla teplejší kabát, který jsem měla připravený navrchu. Počítala jsem s takovýmto počasím. Alice mě hned napodobila a taky vytáhla kabát. Slušel jí. Ale jí sluší všechno.

Nechala jsem se vést, protože jsem to tady neznala. Edward mě táhl za sebou rovnou do půjčovny aut. Zůstaly jsme s Alicí před vchodem, protože jsme se jim tam nechtěly motat. Zanedlouho nás překvapili, protože vyjeli už rovnou v autech. Mohla jsem hádat, ale stejně bych se trefila.

Z půjčovny vyjel nejdřív rudý Aston Martin a po něm zelené Porsche, úplně stejné jako v Beverly Hills, jen v jiné barvě. Hned mi bylo jasné, ve kterém je Edward. Na Astonech přímo ujíždí. A to jsem si vždycky myslela, že miluje Volvo.

Edward vystoupil z Astona a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Věnovala jsem mu děkovný úsměvem a nasedla do auta. Oběhl auto, nastartoval a vyjel. Jasper s Alicí nám byli v patách. Ještě že auta měla černá skla, jinak by každý potom viděl, kdo sedí za volantem.

Během několika okamžiků jsem už byla sama sebou, člověkem. Otočila jsem se na Edwarda, chytila ho za ruku a usmála se na něj. V tu chvíli byl zase sám sebou i on, upírem. Tahle podoba se mi líbila o hodně víc než ta předešlá.

Ozvalo se zatroubení a kolem nás prosvištělo Porsche. Zasmála jsem se. Edward zavrčel a přidal plyn. Hned jsme letěli za nimi. Jak malí. Zanedlouho jsem už mávala na Jaspera, protože jsem stáhla okénko, aby nás viděl. Ten zase přidal plyn a už ho nebylo. Otočila jsem se na Edwarda.

„Musíš je dojet, jinak jim nemůžu změnit podobu. Na dálku to neumím,“ řekla jsem mu a on se jen usmál a plyn sešlápl až k zemi. Ta rychlost mě přišpendlila k sedadlu. No ty vole, jak rychle tohle auto jede?

Koukla jsem na ručičku na tachometru a málem mi vypadly oči z důlků. Skoro tři sta kilometrů v hodině. Kdybych nebyla upír, bála bych se, že nás zabije. Za pár minut jsme už jeli vedle sebe. Namáčkla jsem se na okénko, abych jim byla co možná nejblíže a soustředila se.

Cítila jsem každou buňku, která se jim na těle změnila a proměnila. Na dálku to bylo zajímavější, než když jsem stála přímo naproti nim, to mi to přišlo jako samozřejmost. Když to budu trénovat, možná bych to zvládla na delší vzdálenost.

Jeli jsme asi ještě hodinu, když se kolem nás začal rozprostírat les. Bylo tu tolik zeleně, takového života, až mě to fascinovalo. Ale došlo mi, proč tu jsme. Opět se mě zmocnila panika a strach.

Na povrch se vynořily pochybnosti, které provázelo samé a co když. Rukama jsem drtila svůj kabát, který se mi moc líbil. Nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem se, jako bych šla na popravu.

Mou levou ruku si přivlastnila ta Edwardova. Položil mi ji na své koleno a kreslil mi na ni drobné kroužky. Podívala jsem se do jeho tváře, která přímo zářila, a jeho zlaté oči překypovaly láskou. Usmál se na mě a mou ruku, se kterou si hrál, si přiložil na tvář a políbil ji do dlaně. Uklidnil mě, částečně.

„Ničeho se neboj, lásko. Ať se stane cokoli, budu tě milovat až navěky, nikdy se tě nevzdám. Miluji tě,“ řekl a z jeho hlasu přímo odkapávala láska, protože se tam už nevešla. Rychle jsem se naklonila a vášnivě ho políbila, ale jen krátce, aby se mohl soustředit na řízení.

Během deseti minut Edward zabočil na skoro neviditelnou cestu do lesa. Chtěla jsem se zeptat, jestli nejedeme ještě na houby, ale nezeptala jsem se, protože mi došlo, že upíři budou asi v lese, když jsou vegetariáni.

Jelo se asi dalších pět minut, když les začal řídnout, stromy se rozestoupily a před námi se ukázala honosná vila. S úžasem jsem na ni zůstala zírat. Edward mi sice říkal, že jeho matka má zálibu v rekonstrukci domů, ale že by až takhle? No, to mě podrž. A co teď? Utéct nebo se jim hrdě postavit?

Než jsem se stihla rozhodnout, Edward už stál na mé straně a nabízel mi ruku. Použil svou přirozenou rychlost nebo jsem tak dlouho přemýšlela? Váhavě jsem se chytla jeho ruky a vystoupila. Alice s Jasperem už na nás čekali.

Šli před námi a jako první vešli do domu. Edward mě pevně držel kolem pasu, abych neutekla. Měla jsem namále, ale pořád se mi chtělo utéct někam na jižní pól. Vyšli jsme pár schodů, vstoupili do dveří a objevili se v obrovském obýváku. Takového místa. K čemu ho upíři potřebují?

V obýváku stáli čtyři upíři. Dva muži a dvě ženy. Podle Edwardova vyprávění jsem odhadla vysokého blondýna a malou brunetu vedle něj na Carlislea a Esmé a velkou horu svalů objímající blondýnu s ne moc přátelským výrazem na Emmetta a Rosalii.

Když jsem je viděla, pohltila mě taková panika, která mi sevřela hrudník a bránila mi dýchat. Vzpomněla jsem si na Edwardovu prosbu, abych mu pomohla Emmettovi všechno oplatit. Když jsem si na to vzpomněla, můj dar byl v pohotovosti, dělal si, co chtěl.

Nejdříve se tu ozvalo osm srdcí, potom šest, ale pořád se to střídalo. Nevím, co se to se mnou stalo. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to. Alice, Jasper a Edward se na mě vyděšeně podívali a Cullenovi byli hodně zmatení. Opřela jsem se o Edwarda a snažila se nadechnout. Povedlo se a všechno bylo rázem v pořádku.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to všichni slyšeli. Musela jsem je vyděsit a hodně zmást. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem neměla záchvat, který by donutil můj dar dělat, co by chtěl. Nikdy.

„Další namyšlený fracek,“ zaslechla jsem podrážděné syknutí. Podívala jsem se na krásnou Rosalii, od které to přišlo. Překvapila mě a hluboce ranila. Postavila jsem se rovně a podívala se upřeně na ni.

„Co jsi to řekla?“ zeptala jsem se jí a doufala, že nic neřekla a mně se to jen zdálo. Nechtěla jsem se hned první den hádat se členem Edwardovy rodiny, která mě nemusí přijmout. Ale mé prosby byly marné.

„Slyšela jsi. Namyšlený fracek!“ řekla tentokrát hlasitě, že jsem to slyšela až moc dobře a o dva kroky přistoupila. Její slova ve mně vyvolala vlnu hněvu. Poznávala jsem ji. Tohle se mi jednou za čas stávalo. Při posledním záchvatu hněvu jsem vykácela kus lesa, kde vznikla krásná louka, kam doteď chodím. Přistoupila jsem těsně k Rosalii.

„Tak teď mě poslouchej, ty Miss Universe, já nejsem žádný namyšlený fracek. Od útlého dětství jsem jen plnila přání všech okolo. Matku jsem nepoznala, otec mě nenáviděl a choval se ke mně, jako bych ani nebyla jeho, protože mi matčinu smrt dával za vinu. Týral mě žízní a hlady, bil mě, když jsem něco udělala špatně. Už scházelo, jen aby mě chodil po nocích zneužívat a měla bych dokonalé peklo. Nikdy jsem nepoznala lásku, nikdy mě nikdo něžně nepohladil. Ty jsi měla možná dokonalý život, který ti vzalo upírství. Ale ne každý má takový život, jaký jsi měla ty!“ prskala jsem jí do tváře tak nenávistně a jedovatě, že jsem nevěděla, že jsem toho schopna.

Otočila jsem se na Edwarda, který mě bolestně pozoroval, a pak jsem pohledem přejela každého v místnosti. Pohledem jsem se zastavila na tom Rosaliině, který teď nebyl namyšlený, ale zmatený. Já ale stále cítila ten hněv.

„Tohle bude ode mě možná hnusné, ale odmítám být pod jednou střechou s člověkem, upírem, který mě ani nezná a už mě soudí!“ prskla jsem jí ještě jednou do tváře a rozeběhla se lidskou rychlostí otevřenými dveřmi do lesa. Na trávě jsem se proměnila v upíra a běžela svou rychlostí.

Běžela jsem celkem dlouho, když jsem zavětřila pumu. Ta mi vždycky pomůže. Dala jsem se za její vůní, chytla ji a vypila do dna. Zahrabala jsem ji jako straku a běžela dál, ani nevím kam. Vyšplhala jsem na jeden vysoký strom a sedla si do jeho koruny. Tam na mě všechno dolehlo.

Opřela jsem se zády o kmen stromu, nohy si přitáhla k hrudi a hlavu si položila na kolena. Vlastně jsem si čelo opřela o kolena. Začaly mi téct slzy. Nesnažila jsem se je zastavit, nechala jsem je, aby ze mě vyplavily všechnu bolest a ponížení.

Vždycky jsem si připadala ponížená, když mi někdo připomínal, že jsem služka a bolelo mě, když si o mně někdo myslel, že jsem něco, co nejsem, například namyšlený fracek.

Nevím, jak dlouho jsem už na tom stromě seděla. Jestli minuty nebo hodiny, či možná dny. Bylo mi to jedno. Nic neexistovalo, jen moje bolest. Chtěla jsem takhle zůstat navěky, ale někdo mi to nepřál.

„Bello?“

Pohled Edwarda:

Nevěděl jsem, co se Belle stalo, že se jí její dar vymknul z rukou, nebo zda to udělala schválně, ale to jsem vyloučil. Když Rosalie procedila skrz zuby toho namyšleného fracka, cítil jsem, že je zle.

Bella začala na Rosalii řvát jako na zablešeného psa. Každé její další slovo mě ranilo, jako by do mě zaryla sto nožů, ne-li víc. Až v tu chvíli jsem pochopil, jak těžký měla život. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil, ale Bella si doslova prošla peklem. Bylo mi jí tak líto. Zapřísahal jsem se, že už se nic podobného nestane, že ji budu ochraňovat.

„Tohle bude ode mě možná hnusné, ale odmítám být pod jednou střechou s člověkem, upírem, který mě ani nezná a už mě soudí!“ procenila Bella skrz zuby Rosalii přímo do tváře a rozeběhla se ke dveřím jako člověk. Na trávníku se proměnila v upírku a už jsem ji neviděl. Je rychlá, ale ne tak jako já.

Chtěl jsem se rozeběhnout za ní a nějak jí pomoct. Dohonil bych ji snadno nebo bych ji vystopoval. Ale Alice mě zastavila. Chytla mě pevně za ruku, že jsem se nemohl ani pohnout a cítil její stisk. Nikdy mě nenapadlo, že tak malý tvor, jako je Alice, může mít takovou sílu.

„Nech ji, Edwarde, potřebuje být sama. Není to poprvé, co se jí tohle stalo. Čas od času dostane takovýto záchvat. Naposledy vykácela část lesa a z těch stromů, co tam stály, udělala párátka,“ řekla mi a mě pohltil strach. Bál jsem se o Bellu.

V životě toho už zažila hodně a většina zážitků byla špatná, zlá a bolestná. Ještě jednou jsem se podíval na část lesa, kde moje Bella zmizela. Pak jsem se naštvaně, přímo zuřivě, otočil na Rosalii, která stála jako opařená pořád na místě. Její myšlenky mluvily jasně. Byla zmatená.

„Fakt moc děkuju, Rose, že mi odrazuješ mé jediné štěstí, jedinou ženu, kterou miluju. Ty si prostě neumíš dávat pozor na jazyk. Jestli se jí něco stane nebo jestli se, nedej bože, nevrátí, tak si Emmett bude muset najít novou manželku!“ zavrčel jsem na ni naštvaně. Myslel jsem to vážně. Bez Belly nemohu žít a jestli to znamená, že pro ni budu muset zabít svou sestru, udělám to.

Rose se na mě vyděšeně podívala, ale já od ní pohled odvrátil. Nemohl jsem se na ni ani podívat. Hnusila se mi. Obešel jsem ji, jako by byla vzduch, a přistoupil ke svým rodičům. Objal jsem svou matku Esmé.

„Ahoj, mami. Chyběla jsi mi,“ zašeptal jsem jí do vlasů a usmál se. Byl to krásný pocit být zase doma. S otcem jsem se taky objal a to samé i Jasper. S Emmettem jsem se jen bratrsky poplácal po zádech, on mě do nich přímo bouchal, Rose jsem úplně ignoroval a sedl si zničeně do křesla.

„Mami, tati, tohle je moje přítelkyně Alice,“ představil Jasper rodičům Alici. Jen jsem to celé němě pozoroval a myslel na mou milovanou Bellu. Jak je jí asi teď? Co cítí? A kde vůbec je?

Alice si s našima velmi dobře rozuměla a podle jejich myšlenek se jim Alice velmi líbila. Esmé každou minutu běhaly myšlenky na chvíli k Belle. Bála se o ni a bála se o mě. Vypadal jsem hrozně. Seděl jsem jako hromádka neštěstí a nemohl absolutně nic dělat, i když jsem strašně moc chtěl.

I na Bellu přišla několikrát řeč, ale Alice to zamluvila tím, že nemá právo něco říkat z druhé ruky. Překvapila mě, že ani neřekla, že je Liliana Roxel. Každá normální holka by se tím chlubila až do nebes, ale ona ne.

Chvíli jsem na Alici koukal a žasnul. Bellu má opravdu ráda a nepouští její tajemství dál, jak by to většina udělala. Přeje jí jen to nejlepší.

Nevím po jaké době, ale kousek od domu jsem zaslechl veselý smích a hlas jako po heliu. Cože?

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 18. kapitola: