Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 6. kapitola

11.02.2012 (10:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3186×

„Jak...?“ zeptal se ohromeně.

„Můj kdysi nejlepší přítel měl vlčí geny v krvi, varoval mě před upíry, ale já mu nevěřila,“ přiznala jsem.

„Vážně? Ede, vážně? Ty sis k nám dotáhl nejlepší kamarádku vlkodlaka?" ozval odkudsi přehnaně hraný, vyděšený hlas a následně i hurónský smích. Emmett.

„Teď je nech být!" ozval se méně známý hlas. Asi Jasper nebo Carlisle.

„Bývalou!" odsekla jsem víc nahlas, i když teď už bylo naprosto jasné, že i kdybych šeptala, slyšeli by mne. Jako odpověď se mi dostalo hlasitého uchichtnutí.

„Ehm... Edwarde?" zašeptala jsem nejistě. Ležel bez hnutí a přestože jsem do něj už asi pětkrát drcla, stále hleděl vykuleně do dáli. Nevnímal.

Asi mu budu muset dát facku.

Poměrně hlasitě jsem si povzdechla. Nic naplat, pro jeho zdraví cokoliv. Pomalu jsem začala napřahovat ruku, když mě zarazil.

„Nedělej to."

„A budeš už normálně komunikovat?" opáčila jsem vyděračsky. Přikývl.

„Tak se ptej. Jak jsem na to došla? Proč se nebojím? Proč nevyvádím? Nebo ty nejsi překvapený?" vyhrkla jsem teď vyjeveně spíš já.

„Jsem," přiznal a já tedy spustila.

„To, že jsem až do konce střední žila tady, už víš. Tenkrát jsem se znala s Jacobem Blackem – jestli ti to jméno něco říká." Na chvíli jsem se odmlčela, aby se mohl zamyslet, a tak jsme měli možnost zaslechnout vytí, co zaznělo z obýváku.

Proklatý Emmett.

„Hej, ticho tam dole!" zakřičela jsem dolů a Edward se zatvářil ještě víc překvapeně.

„Co je?" Málem jsem na něho vyjela, když se dlouho k ničemu neměl a jenom hleděl.

„Ty se jich nebojíš?" Pohledem poukázal o patro níž.

„Ty snad jo, nebo co? To jsi doteď nevěděl, že tvá rodina jsou komplet upíři?" To přece nemůže myslet vážně!

„Ne!" vyhrkl a mně padaly oči z důlků. „Teda vím to o nich, ale nebojím se jich," dodal na vysvětlenou, když spatřil můj obličej rozpačitě.

„Dobře. Můžu pokračovat?" zeptala jsem se a on dychtivě přikývl. Konečně nějaká normálnější reakce! „Znali jsme se už od dětství díky našim otcům. Bývali jsme dobrými kamarády. Pak ale začala puberta a s ní i ty splašené hormony. On se pomalu, ale jistě měnil ve vlka a já se zas chovala jako děvka – což ti tenkrát z toho množství drbů nemohlo ujít," jízlivě jsem se usmála a on přikývl.Takže neušlo.

Škoda, mohl jsi být jediná světlá výjimka.

„Řekl mi to. Přestože to měl výslovně zakázané, své tajemství mi vyzradil. Taky mě několikrát varoval před pijavicemi. Věřila jsem mu tu legendu o něm – vždyť to mi i dokázal, když se jednou celý naštvaný proměnil přímo přede mnou. To o upírech jsem mu ale neuvěřila nikdy. Vlastně do dneška."

„A jak to dopadlo s vámi dvěma? To jste vždy byli jen přátelé?" zeptal se okamžitě, jen co jsem domluvila. Dost dobře jsem si všimla toho žárlivého tónu v jeho otázce a... potěšilo mne to.

„Jo." Nedůvěřivě si mne přeměřoval. „Ksakru, vážně si tohle o mně myslíš? Copak jsem musela zákonitě spát se všemi vrstevníky mužského pohlaví ve Forks?"

A pak, když mi v hlavě vyvstaly vzpomínky, nahrnula se mi krev do tváře. „Vidím, jak se červenáš! Co mezi vámi bylo?" přecedil každé slůvko otázky pečlivě majetnicky přes zuby.

„Jake... Jednu dobu jsem se mu líbila." Což bylo jen tak mimochodem slabé slovo. „Ale nic z toho nebylo. Bylo tu riziko otisku, které by mě, kdybych se do něj opravdu zamilovala, naprosto zlomilo. To taky trochu přispělo k tomu, že jsem vzala nohy na ramena a přestěhovala se do L.A." Zahanbeně jsem sklonila hlavu. Ve vlasech jsem ucítila jeho polibek, a tak jsem vzhlédla - nezlobil se.

„Teď je řada na tobě, mluv o sobě, tvém dětství, upíří rodině..."  Uvolněně se zasmál a začal.

„Esmé je moje matka, bioloická – to je pravda. Můj otec ale nechtěl, abych se narodil a nutil ji k potratu. Odmítla, a tak ji vypakoval z domu. Přebývala, kde se dalo, a když jsem se měl konečně narodit... Málem ten porod nepřežila. Carlisle jí zachránil život – přeměnil ji. A tak jsme se přidali k jeho rodině stvořených upírů. Vyrůstal jsem s nimi a bylo tak nějak v plánu, že až si patřičně užiju života, promění mě a já s nimi strávím věčnost. Potkal jsem ale tebe,“ odmlčel se a líbl mě na nos, „a já chci svůj život strávit s tebou.“

Tetelila jsem se blahem, dokud jsem zdola nezaslechla přehnané vzdychnutí a následné: „To je tak romantické!“

„Mohli bychom mít alespoň trochu soukromí?“ položila jsem naštvaně spíš řečnickou otázku.

„Promiň,“ zašeptal stejně naštvaným hlasem.

„Ty za to přece nemůžeš, povykládáme si zítra,“ slíbila jsem.

„Takže... Vážně se jich nebojíš?“ opáčil užasle, když jsem si chtěla zvovu zalézt pod peřinu a jít spát.

„Ne. Proč bych měla? Neživí se lidskou krví – nemají červené oči a navíc... Pokud tě milují, nezabijí ani mě,“ řekla jsem mu svou teorii. „Snad,“ dodala jsem po chvíli a on se zasmál.

„Neudělali by to,“ přisvědčil, naposledy mne políbil a zhasl lampu.

„Edwarde?“ zašeptala jsem do tmy.

„Ano?“ Přitiskl se ke mně a paže mi obmotal kolem pasu.

„Nemusíš se bát, že bych to někomu vyzradila. U mě je jejich tajemství v bezpěčí,“ slíbila jsem.

„Děkuju,“ zašeptal ještě tiše a pak jsem se začala ponořovat do říše snů.

• • • •

„Je vzhůru?“ ozval se povědomý hlas. Mozek mi našeptával, že to byl Emmett.

„Alice říkala, že každou chvíli bude,“ odpověděl jiný hlas. Ženský.

To byla Rosalie.

„Už je probuzená a slyší vás,“ upozorňoval další ženský hlas. Alice.

Nemělo cenu dál potají poslouchat, Alice mě právě napráskala, i když jsem nemohla přijít na to, jak to věděla.

I tohle upíři dokážou?

S povzdechnutím, co mi nechtěně vyšlo z úst, jsem otevřela oči. Vedle mě ležel na boku Emmett a se zvědavě pootevřenou pusou na mě hleděl. Alice stála vedle postele a zvědavě se nade mnou skláněla. Rose stála u postele u mých nohou a taky tak nějak nedočkavě pohlížela na mě.

„Co je? Kde je Edward?“ vyjekla jsem vyděšeně.

Nechtějí si mě dát k sváče, že ne?

„Už snídá v kuchyni. A my hlídáme, jestli žiješ. Nějak dlouho už totiž spíš, víš?“ opáčil Emmett a všichni tři se zachechtali.

„Dlouho?“

„Devět hodin třicet pět minut a čtyřicet šest sekund,“ přisvědčila Rose. To je dlouho?!

„Neřešte spánek,“ odbyla Rose a Emmetta Alice. „Bello, oblékni se a pojď na snídani,“ začala poroučet.

„Jistě, pane!“ zasalutovala jsem a šla se obléknout. Ze své tašky jsem vytáhla to první, co jsem našla, takže když jsem scházela ze schodů do jídelny, byla jsem oblečená jen v obyčejné hnědé mikině a džínech. Alice si mne s naštvaným pohledem přeměřila.

„Jsi tak hezká a oblékáš se, aby to bylo co nejmíň vidět?“ zeptala se podrážděně a já zrudla. Jak to myslela? No dobře, ona byla oblečená úplně jinak a když jsem si vzpomněla na včerejšek, tak i všichni Cullenovi bývali vždy oblečení, jako by každou chvíli měli vystupovat na molo módní přehlídky.

„Nech ji být. Mně se líbí taková, jaká je,“ zastal se mě okamžitě Edward s plnou pusou palačinek. Vděčně jsem se na něj usmála a sedla si vedle něj, abych se mohla taky najíst těch úžasně vonících i vypadajících sladkých ruliček.

Nandala jsem si tři palačinky, namazala silnou vrstvou džemu a mezitím se Alice začala nenápadně vzdalovat, abychom měli trochu soukromí. I když to nebudeme mít, dokud nebudeme pěkně daleko, to bylo jasné.

„Co dnes máme v plánu? S mámou jsem domluvená až na zítra,“ začala jsem se vyptávat, když jsem polkla první sousto. Bylo to více než dobré. Bylo to vynikající.

„Já vím. Myslel jsem, že bychom po snídani mohli odjet do našeho domu,“ laškovně se usmál.

Jasně, chápu.

„Myslím, že se odpoledne stavím za Jess,“ začala jsem uvažovat provokativně. Edward si mě k sobě přitáhl a vášnivě mě políbil.

Snaží se mě přemluvit.

Po chvíli jsem se odtáhla a vyplázla na něj jazyk. Na chvíli se zatvářil ublíženě, ale pak mu v očích zableskly hříšné jiskřičky.

Ne, ani to na mě nezkoušej!

„Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se ledabyle, určitě to v něm teď začalo pěkně vřít. Ale ať – nemusím mu přece podlehnout vždy a všude. Pak by náš vztah nemusel vydržet...

„Jessica Stanleyová?“ zeptal se a já přikývla. „Tak to se na mě nezlob, ale nejdu.“

„Proč? Copak ty ji znáš?“ odvětila jsem a vyprskla smíchy. Nejspíš na ni nevzpomínal zrovna v dobrém, když ji odmítal vidět znovu. No jo, Jess.

„Neušel jsem jejím drbům na střední...“ Odmlčel se a já znovu vyprskla smíchy. Kdyby Jess věděla, jak Edward vypadá teď... Určitě by ho dřív nepomlouvala. Ale to byla prostě celá ona a přestože jsem tuhle její stránku neměla moc v oblibě, jinak to bývala fajn kamarádka.

„No, tak to dosnídej, nemůžu se dočkat toho domu!“ poručila jsem, když si chtěl k jídlu ještě otevřít noviny. Ty jsem mu hbitě vytrhla z rukou a zabavila. Nespokojeně zamručel, ale začal do sebe palačinky házet rychleji.

Po chvíli už jsme společně vyklízeli ložnici, co nám byla přidělena, a loučili se s jeho rodinou.

„Brzy zase přijeďte!“ volala za námi ještě Esmé a já tentokrát už radostně přikývla. Nechápu, proč jsem se ještě včera tak stresovala. Jsou v pohodě, i když jsou upíři.

Autem jsme vjeli zpět do Forks. Napjatě jsem vyhlížela, kdy začne přibržďovat. On ale nic – stále jel na druhý konec Forks, co nejdál od jeho rodiny.

„Ty jsi pronajal dům co nejdál od tvé rodiny, aby nás nemohli slyšet, že?“ došlo mi konečně.

„To taky,“ usmál se. „Ale nejlepší na něm je, že je skoro na úplné samotě,“ usmál se hříšně a já na na sucho polkla.

Za městem zabočil a ocitli jsme se na úzké lesní cestě. Po ní jel ještě chvíli, zatímco kolem nás byl jen zelený les. Pak se před námi začal rýsovat dům, který byl poněkud větší. Ne, byl extrémně velký, ale musela jsem uznat, že překrásný. Stál uprostřed lesa a přesto do něj krásně zapadal. Kolem byla mýtina. Všude luční kvítí a... trochu sem i svítilo slunce! Učiněný ráj.

„To je... nádhera!“ vypískla jsem překvapeně.

„Takže líbí?“ zeptal se radostně Edward. Jak se vůbec může ptát?

„Děláš si legraci? Miluju to tady!“

„To jsem rád,“ odpověděl s neskrývaným úsměvem a vyšel ven, aby mi mohl otevřit dveře a já se konečně podívala pořádně. Jedním jsem si však byla jistá – můj názor na to, že je to tu prostě více než božské, se už nezmění, ani kdybych zahlédla potkana, jak se krade z domu ven. Mimochodem, proč by to taky dělal? Být jím už bych nevylezla nikdy... Teda pokud to tam vypadá tak dokonale jako venku.

„Jdeš, lásko?“ vytrhl mě z přemýšlení o potkanovi se smíchem Edward. Chytla jsem se jeho nabízené dlaně a vystoupila. Pak jsem svou ruku ale ohromeně vytrhla, protože on byl příliš pomalý a já příliš nedočkavá. Chtěla jsem stát blíž, abych si mohla všechno pořádně prohlédnout.

Další kapitola

Chtěla bych strašně moc poděkovat za komentáře - stále se držíte u třicítky a v to jsem nikdy ani nedoufala. Nicméně teď jste si mě pěkně rozmazlili a já píšu rychleji díky nim. Proto, prosím, dále piště své názory i smajlíky - pomáhají. :)

Příště se můžete těšit na menší nečekanou situaci. Jakou? Nechte se překvapit. :P ;)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 6. kapitola: