Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 17. kapitola

22.04.2012 (07:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2865×

„Bell?“ zeptal se náhle po chvíli ticha, kdy jsme oba sledovali televizi v objetí toho druhého.

„Hm?“ Zvedla jsem hlavu, abych mu mohla pohlédnout do obličeje. Byl zvláštně vážný. „Děje se něco?“

„Jo,“ přisvědčil. Posadil se i se mnou na jeho hrudi víc zpříma a celý se napjal – nešlo si toho nepovšimnout, a tak se mu podařilo mě lehce znervóznit.

„Potřebujeme si promluvit a já se bojím, že mi neuvěříš.“ Věnoval mi krátký smaragdový pohled svých očí plných strachu.

„Co se, ksakru, děje, že jsi takhle nejistý?“ vyjela jsem na něj nezadržitelně. Vřelo to ve mně zmatkem, stresem nasbíraným po celém dni a náhlými obavami, co tak strašného se děje, že s tím vyrukoval právě teď.

„V první řadě, než ti to povím, slib mi, že mi budeš věřit,“ začal opatrně, ale to ve mně jen zbytečně ještě víc vzbuzovalo obavy, co tak vážného mi chce říct.

„Slibuju,“ mávla jsem rychle dvěma prsty ve vzduchu na znamení důvěry, aby už konečně začal mluvit.

„Dobře,“ přikývl lehce a konečně spustil. „Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale je to pravda,“ začal se okamžitě obhajovat.

„Jasně, chápu,“ opakovala jsem po něm poslušně, aby se konečně zklidnil a dostal se k hlavnímu tématu, „mluvíš pravdu.“

Lehce se na něj přenesla moje podrážděnost, protože se viditelně zakabonil nad mojí nedostatečnou vážností. „Renée a Esmé se na nás domluvily. Nechtějí, abychom se vzali a ani spolu vůbec byli,“ vybafl na mě najednou přímým útokem a já nestihla zírat.

Cože?!

Nejspíš si všiml mého vykuleného obličeje, protože se hned začal vyptávat. „Copak na tebe nic nezkoušely? Opravdu nic?“

„Esmé,“ přikývla jsem stydlivě a ucítila, jak se mi hrne do tváří krev při vzpomínkách.

Zvedl mi bradu a zadíval se hluboce chápavými smaragdy do mých očí. „Omlouvám se za ni,“ hlesl.

„Ty za to přece nemůžeš,“ okamžitě jsem začala odporovat a přitulila se k němu ještě blíž. Potřebovala jsem ho jako oporu, abych se všem problémům mohla postavit čelem z bezpečného přístavu jeho náruče.

„Nějak to zvládneme,“ ujistil mě sebejistým šeptem, který na mou duši měl úžasně uklidňující účinky. „Patříme k sobě a já se od tebe nikdy nenechám odtrhnout. Miluju tě.“ Srdce se mi rozechvělo spokojeností a štěstím.

„Taky tě miluju,“ vydechla jsem.

„Vážně?“ optal se s hraným překvapením.

„Ne,“ odsekla jsem pohotově a vyplázla na něj jazyk.

Vyjekl s rebelskými jiskřičkami v očích překvapením a najednou, aniž bych si toho všimla dopředu, na mě zaútočil polštářem. Celkem slušně mě majznul po hlavě a tentokrát jsem překvapeně vyjekla já. Rozehrál naši další polštářovou bitvu.

• • • • 

„A sakra!“ ozvalo se z druhého rohu místnosti. Před chvílí mu oznámil zapípáním mobil, že má novou zprávu, ale já jsem nevyzvídala, kdo to píše. Takticky jsem vyčkávala, až se o tu informaci podělí sám od sebe. Jenže když nad ní seděl s otevřenou pusou už asi tři minuty a k ničemu se neměl, pomalu, ale jistě jsem se už odhodlávala k vybídnutí. Moc mi nepomohlo ani to, jak si před sekundou ulevil. Co tak se děsivého dělo?

„Bello?“ vytáhnul do otázky značně nervózně.

Lenivým pohledem jsem přešla z monitoru notebooku, kde jsem se už dvě hodiny snažila opravit jednu kapitolu nové knihy, přestože to nešlo tak, jak bych si představovala a přála, a podívala se na něj tázavě.

„Co je?“

„Myslím, že máme problém,“ oznámil ustrašeně.

Co se, proboha, zase děje?

„Už zase?“ opáčila jsem a pátravě se po něm dívala.

Nešťastně se zašklebil. „Esmé nás zve na oběd.“ Protočil oči nad tou ironií, že upíři budou obědvat s lidmi.

„Je to jenom jedna rodina – zvládneme je levou zadní,“ okamžitě jsem ho začala uklidňovat, a abych přidala svým slovům na intenzitě, přešla jsem rychlými kroky místnost a ocitla se u něj. Vytrhla jsem mu Shakespeara, co měl v rukách a ještě před chvílí celý zabraný četl, a sedla jsem si mu na klín.

Celou dobu seděl a mlčel jako zarytý, nevypadlo z něj ani jedno slůvko. Dělal mi starosti, měla jsem sto chutí ho objednat k psychiatrovi. Měl všechno v hlavě v pořádku, když se tolik obával samotné, samotinké jeho rodiny?

„To asi jo,“ připustil konečně po chvíli ticha, „ale ona pozvala i tvé rodiče,“ dodal a se mnou se roztočil svět.

„O-ou,“ vydechla jsem vyjeveně.

„To teda,“ souhlasil a pohladil mě po vlasech.

„Ale musíme to zvládnout,“ zakňučela jsem žalostně. Upřímně jsem se o nás dva bála. Jak se zdálo, byla proti nám jen Renée, Esmé a možná i Carlisle, ale i tak to byli nebezpeční protivníci.

„O tom ani na chvíli nepochybuj,“ odhodlaně prohlásil Edward.

• • • •

„Kde vězíš?“ zahulákal už asi podesáté Edward naštvaně z přízemí. Nejspíš byl taky nervózní jako já. Jenže já si to na něm aspoň nevylévala.

„Neječ na mě!“ odpověděla jsem mu křikem a začala jsem se znovu prohrabovat oblečením, co se přede mnou kupilo v jedné velké hromadě. Znovu a znovu jsem se vším přehrabovala a hledala jsem to nejlepší, co bych si na sebe mohla vzít. Jenže nic takového snad neexistovalo, protože jinak jsem si to nedovedla vysvětlit.

Nezaslechla jsem ani jeden krok po schodech, takže když se u mě náhle objevil Edward, docela slušně mě vylekal.

„Proč si nevezmeš třeba tohle?“ spustil omluvným tónem a já se podívala, co to drží v ruce. Do té doby jsem si myslela, že si mě vážně chce udobřit, ale jakmile jsem zahlédla tepláky, co se ještě před malou chvílí nacházely úplně na dně hromady, a jeho křivý úsměv plný provokace, hned jsem pochopila, oč mu jde.

„Nech toho!“ okřikla jsem ho rázně. „Já vážně potřebuju pomoct!“

„Dobře,“ souhlasil, upustil na zem tepláky, které se zase přidaly k ostatním hadrům, a zkoumal. „A co tak tohle?“ zvedl mezi ukazováčkem a palcem průsvitnou krajkovou košilku s rozpustilýma očkama.

Začínala jsem běsnit. Copak teď máme čas na nějaké blbnutí? Už víc jak půl hodiny tu bezradně stojím a nevím, co si obléct! Jak dlouho se pak budu líčit?!

„Pokud toho nenecháš,“ začala jsem vyhrožovat se zvednutým ukazováčkem, abych dodala na patřičné důležitosti, „tak mě v tomto,“ ukázala jsem na jednu nohavici tepláků, co vykukovala z hromady, „ani v tomto,“ můj pohled poukazoval na košilku, co se mu neustále houpala mezi prsty, „neuvidíš.“

Provinile, ale stále s jiskřičkami v očích, sklopil pohled, v rukách sežmoulal košilku do ruličky a schoval si ji pod svůj polštář. Zatímco já jsem ho bedlivě pozorovala, jestli nechce udělat další lumpárnu, on se prohraboval množstvím šatů, triček, džín, košil a dalších druhů oblečení.

Nakonec vytáhl jedny, které nebyly vůbec špatné, a já nemohla uvěřit, že jsem si jich nevšimla dřív.

„Co ty na to?“ optal se s pyšným úsměvem na rtech.

Beze slova jsem po nich chňapla a oblékla si je. Když jsem se podívala do zrcadla, uznale jsem přikývla. „Jsi dobrej.“

Šaty, které byly bledě modré, mi skvěle ladily se světlou pokožkou a hezky obepínaly mou postavu, přesto nijak zvlášť drze, abych vypadala jako levná holka.

„Já vím,“ sebejistě prohlásil a já se nezmohla na nic jiného, než na něj vypláznout jazyk.

Líčit jsem se kupodivu ani moc nemusela – k šatům se to ani moc nehodilo a já to stejně moc neuměla, takže to dopadlo tak, že jsem použila jen řasenku, pudr a lesk na rty. Za deset minut jsme se loudali k autu.

„Nechce se ti, viď?“ zeptal se Edward starostlivě, když si všiml, že zpomaluji čím dál tím víc.

„Jasně, že ne,“ souhlasila jsem chraplavým hlasem, který se objevil vždy, když jsem byla nervózní a on to moc dobře věděl, takže ho to v mé odpovědi ještě víc utvrdilo.

 „Co kdybychom se stavili ještě natankovat auto?“ navrhl ochotně. „Protože jinak bychom se nemuseli ani dostat domů, a to by byl přece průšvih,“ usmál se nevesele s vidinou dnešního brzkého odpoledne.

Nadšeně jsem přikývla a trochu víc se uvolnila.

Trochu jsme si zajeli, ale to ani jednomu z nás upřímně nevadilo. Celou cestu jsme mlčeli – oba jsme byli zahloubaní do svých myšlenek. Jen jsme se křečovitě drželi za ruce, jako by se nás měl každou chvíli někdo pokusit rozdělit a my se na to připravovali. A v podstatě to tak i bohužel bylo.

Když jsme přijeli k čerpací stanici, zase jsem musela jak hruška sedět na svém místě, dokud mě Edward nevyzvedl.

„Můžu natankovat já?“ vyhrkla jsem s prosíkem hned, co mi došlo, že tohle přece byl vždycky můj sen – vlastnit a obstarávat dokonalé auto.

 Trochu se zamračil, jak přemýšlel, a viditelně se mu ten nápad moc nelíbil, ale když jsem vykulila psí očka, neochotně přikývl. A já byla opravdu ráda, že jsem přišla na novou přesvědčovací fintu.

Okamžitě jsem se hrnula k pumpě a vychutnávala si ty okamžiky jako malé dítě. Požitek po dokonalých pár minutách mi však okamžitě zkazil můj miláček.

Ten drzoun, který se celou tu dobu opíral jen půl metru ode mě o kapotu mého opravdového a věrného mazlíka, mlsně nekoukal na mě, ale na nějakou couru, co se přímo před jeho nosem plazila po své rachotince s houbou a kýblem vody. Zrzka s pořádným dekoltem, který jí také pořádně vykukoval z titěrného nátělníčku.

 Popadl mě hrozný vztek. Co si to on i ona dovolují?!

 „Edwarde?!“ prořízla jsem ticho zuřivým ječákem. A on? Stěží mi odpověděl – dokonce mi ani nevěnoval omluvný a zkroušený pohled!

 Neměla jsem daleko k vybuchnutí. I když to moc dobrá omluva pro to, co jsem udělala pak, není. Rozběhla jsem se k té náně s naštvaným vrčením. Jakmile mě spatřila, jako by se mě začala bát, a to mému vzteku ještě napomohlo.

 Ona se předvádí před mým Edwardem a pak se mě bojí? Co je to za pořádnou ženskou?! Vytrhla jsem jí z rukou tu houbu, kterou čistila auto, a bezmyšlenkovitě jsem využila toho, že byla vodou přímo extrémně nacucaná. Vykroutila jsem ji na svůj o poznání menší hrudník, a tím jsem si taky konečně vysloužila zpátky pohled toho chlípníka.

 V té chvíli už mě přímo očima hltal. Ne zrovna můj obličej, jinou část těla, ale to mi bylo už upřímně fuk. Vtiskla jsem do ruky té zrzce nazpátek houbu, a aniž bych si jí nějak víc všímala, rozešla jsem se pomalými kroky k Edwardovi, zatímco on mě stále hypnotizoval pohledem.

 „Co... Co j-jsi to udělala?“ vykoktal překvapeně.

 „Copak se ti to nelíbí?“ zeptala jsem se stejně překvapeně a znovu se to ve mně začínalo vařit. To jsem to všechno udělala úplně zbytečně?

 „Blázníš? Jsi d-dokonalá!“ vyhrkl.

 Hlasitě jsem se zasmála a vrhla se na jeho rty.

Plánuju ještě asi dalších osm kapitol - možná i víc! -, a tak bych se ráda zeptala, jestli jste ochotní číst dál. Děkuju moc za komentáře. Jste miláčkové. ♥

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 17. kapitola: