Edward u Cullenů. Bude rozmouvání? A co ještě stane, že to našeho miláčka naprosto vyvede z míry? Přeji příjemné počtení. ;)
03.04.2012 (16:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3182×
Edward:
Sice se mi kupila práce, co bych měl obstarat, ale dnes jsem to odložil. Rozhodl jsem se zajet za rodinou – neviděli jsme se sice jen od té doby, co jsme s Bellou odjeli, ale mně chyběli díky tomu delšímu odloučení, které skončilo teprve před týdnem. I ten blbec Emmett, a to už bylo co říct.
Když jsem vysadil Bellu před kavárnou, už jsem se otáčel, abych mohl jet zpátky do našeho domu. Pak jsem si to ale náhle rozmyslel, rozhodl jsem se je navštívit. A tak se mi v hlavě zrodil pěkně blbý nápad.
Náhle jsem otočil zpět a vydal se směrem k lesu. Tu cestu jsem znal doteď natolik dobře, že bych po ní zvládl jet i se zavázanýma očima. Po chvíli jsem už parkoval na štěrkové příjezdové cestě a vdechoval starou, dobře známou, vůni lesa.
Hned, když jsem vešel do domu, ozval se hlas bratříčka: „Ále, podívejme se, koho to sem Mercedes nese! Podpantoflák se nás rozhodl navštívit!“ Šel jsem za tím hlasem a dostal se - jak jinak než do obýváku - kde se Emmett rozvaloval na gauči u zápasu.
„Taky tě zdravím, Emmíttku – gumídku,“ oplatil jsem mu prvními slovy, co mě napadla.
Překvapeně vykulil oči a uznale pokýval hlavou. „Máš básnický střevo, chlape.“
„Vždyť to bylo naprosto děsný,“ vysmál jsem se mu. Na něj udělal dojem každý, co byl jen o trochu chytřejší než on.
„Máš pravdu,“ přisvědčil s poťouchlým úsměvem, když usilovně asi pět sekund krabatil samým přemýšlením čelo.
Protočil jsem oči a začal se rozhlížet okolo sebe. Nikde nikdo nebyl a bylo tu až nezvyklé ticho.
„Kde jsou ostatní?“ vyřkl jsem svou otázku nahlas.
Emmett se zachechtal. „Copak ty Alice s Jasperem neslyšíš? Jsou docela hlasití... Příjezd sem jsi neplánoval dopředu, co?“ zachechtal se zas. „Protože kdyby jo, naše vědma by to přece viděla a už dávno by se nevěnovala svému Jasperkovi,“ zašišlal přesládle a mně se udělalo zle.
Nejspíš si toho všiml, protože mě okamžitě začal uklidňovat. „Neboj – už se oblékají.“ Následovala další várka chechotu.
Ale měl pravdu – už za minutu se objevili ruku v ruce na schodišti.
„Edwarde!“ vykřikla okamžitě Alice, pustila se Jaspera a vrhla se na mě. Se smíchem jsem její objetí přijal, chybělo mi.
„Když ti tak chyběl, tak jak to, že jsi neviděla jeho příjezd?“ ozval se jízlivým hláskem Emmett.
Alice se nervózně ošila, a kdyby to jen trochu šlo, určitě by se i začervenala tak, jako to umí moje Bella. „Nedokázala jsem vnímat,“ šeptla stydlivě a mně jí bylo líto. Proč si ten blbec musí střílet z každého?
„Tak ji nech být,“ zastal jsem se jí hned a Jasper výhružně přikývl.
„No, tak sorry, lidi,“ zvedl okamžitě v obranném gestu ruce vzhůru Emm s pobavenými jiskřičkami v očích.
Nechali jsme to všichni plavat, protože náhle do místnosti vplul Carlisle.
„Edwarde, co ty tu? Byl jsem v pracovně, dělal jsem něco navíc do práce a zaslechl jsem tvůj hlas,“ usmál se radostně.
Samovolně se mi koutky úst taky povytáhly vzhůru. „Bella je ve městě se svou matkou, tak jsem se rozhodl zastavit,“ vysvětlil jsem. „Máma a Rose jsou kde?“
„Jsou nahoře v našem pokoji,“ ozval se Emmett, aniž by odtrhl pohled od obrazovky, protože právě jeho oblíbený tým prohrával. „Probírají svatbu,“ protočil oči, i když je na mě neupřel a mně to neušlo.
„Jdu za nimi,“ oznámil jsem jim a vytrhl se Alice z nekonečného objetí, které mi už začalo být mírně otravnější. Chtěl jsem vidět svou nejmilovanější matku a taky se podívat, co to zase vymýšlejí ohledně té naší ohromné veselky, o kterou jsme s Bellou ani moc nestáli. Stačila by přece i nějaká menší...
Vypustil jsem z hlavy uvažování o utajené svatbě. Stejně nijak utajená být nemohla – když máte upíří rodinu a v ní navíc sestru, co vidí budoucnost, nemůžete jen tak utéct a čekat, že oni se to nedozví dřív, než všechno zařídíte.
Chtěl jsem zdvořilostně zaklepat na dveře, než jsem se chystal vejít do Emmovy a Rosiny ložnice, i když jsem věděl, že mě dávno slyší, ale Esmé byla rychlejší.
„Pojď dál, Edwarde,“ ozval se její překrásný hlas. Na rtech mi vykouzlil spokojený úsměv.
Když jsem vešel dovnitř, zpozoroval jsem, že se tu událo pár větších změn. Rose s Emmettem nejspíš už zase rozbili postel, protože tu měli úplně novou. Taky tu bylo nově vymalováno a okna zastiňovaly těžké závěsy, které tu nikdy dříve nebývaly. Chvíli jsem nechápal, proč tu jsou, a zastiňují tak ty dokonalé paprsky slunce, které se dnes nečekaně ukázalo.
Bože, já jsem ale debil, došlo mi vzápětí, že je by slunce jedině otravovalo. Pár let s nimi netrávím každý den a už o nich zapomínám i to nejdůležitější...
„Ahoj, zlato,“ vytrhla mě z nadávání sobě samotnému máma.
„Nazdárek, bráško,“ přidala se okamžitě i Rose s veselým úsměvem.
„Zdravím, dámy,“ pokusil jsem se o pukrle a ony se zachichotaly.
Pak jsem se konečně přemístil k nim na postel. Obě tam ležely mezi horami časopisů, knih a katalogů, že se v té kupě i ztrácely.
„To, proboha, vybíráte z téhle celé hromady?“ Hlas mi poskočil do vyššího tónu, že jsem zněl jako malý. Okamžitě jsem si odkašlal, abych se tímhle nesmyslným pokusem zkusil zastavit v dalším záplavě slov a mohl doufat, že to nikdo dole moc na vědomí nevzal. Jenže z přízemí se ozval hlasitý smích. Emmett. A sakra.
„Jo,“ přitakala klidným hlasem Rose a nad mým výlevem tak taktně pomlčela. „Pomůžeš nám, když jsi ten ženich?“ Upřímně se mi do toho moc nechtělo, ale než jsem stihl něco namítnout, abych se z toho vykroutil, zachytil jsem znechucený pohled Esmé.
A byl přesvědčený, že tak zareagovala na slovíčko ženich. Okamžitě ve mně hrklo. Dělo se snad něco?
„Jsi v pohodě?“ vyhrkl jsem překvapeně. Pohlédla na mě a já spatřil ty nespokojené jiskřičky v očích, smíchané se steskem.
„Ano, zlato. Já jen...,“ odmlčela se a já začal být nervózní. Proč tu větu nechce tolik dokončit?! Rukou jsem ji nedočkavě pobídl. „Tak dobře. Nechtěla jsem se ti svěřit s mými pochybami, ale bude asi lepší o nich vědět. Jsi důvod mé existence, Edwarde. Jsi můj jediný syn a já chci, abys byl šťastný. A nejsem přesvědčená, že by ta svatba měla být tak brzy. Nepřijdete mi připravení – ani jeden z vás.“
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem v té chvíli začal šílet z toho, že se svatbou nesouhlasí, nebo že jsem byl naprosto klidný. Uvnitř mě to najednou začalo vřít – byl jsem náhle naštvaný a rozhodnutý bojovat za svou Bellu.
„Patříme k sobě, věř mi. Dělám to, o čem jsem pevně přesvědčený,“ řekl jsem co nejvyrovnaněji, i když jsem se cítil úplně jinak.
Její obličej se zkroutil do nesouhlasného, ale přikývla a dál už nic nenamítala. Byl jsem za to rád – nechtěl jsem se s ní hádat, protože já byl přesvědčený.
• • • •
Odpoledne uběhlo v domě mého dětství jako voda. Nestihl jsem se ani nadát a už byl večer. Neustále jsem si měl s kým povídat a bylo mi dobře – jako bych se vrátil v čase zpět.
Právě jsem se loučil s ostatními a hodlal se vydat na cestu za Bellou, když se nečekaně ozvala Alice.
„Pojedu s tebou, svezeš mě autem k lesu, pokecáme ještě, a pak si zaběhnu na lov,“ vyhrkla a zdálo se, že si tohle usmyslela teprve před kratičkou chvílí.
Byl jsem sice překvapený, ale přikývl jsem – žádné námitky jsem neměl. A proč taky? Vypadalo to, že chce většina z rodiny něco namítnout, ale Alice po nich hodila zvláštní, výhružný pohled a oni pusy okamžitě naprázdno zase zavřeli.
Byl jsem celý nedočkavý, abychom už byli v autě a ona mi prozradila, proč se se mnou chtěla takhle vypařit. Jistě to nebylo jen tak – na to jsem ji znal až moc dobře. Nestihli jsme zadky ani nedosednout do sedadel auta a já se začal okamžitě vyptávat.
„Děje se něco, Alice?“ položil jsem jí starostlivým hlasem otázku.
„Dnes bylo pro vás lidi docela hezky, že?“ opáčila hraným veselým tónem a štíhlým prstem poukázala na dům mizící za našimi zády a pak na uši. Okamžitě jsem pochopil – nechtěla, aby nás ostatní slyšeli. Mlčky jsem přikývl a šlápl na plyn, abychom se co nejdřív ocitli z jejich doslechu.
Něco neustále štěbetala, a tak nás kryla – já se ji však ani nepokoušel poslouchat. Byly to až moc obyčejné věci a já byl nervózní. Co se dělo?
Konečně spokojeně vydechla. „Už můžu,“ oznámila a úsměv jí zmizel ze rtů.
„Tak co je?“ vyhrkl jsem rychle, značně nevrle.
„Měl bys to vědět, Edwarde, i když se k tomu, aby ti to někdo pověděl, nikdo nemá. Nejdřív mi ale slib, že nikomu nepovíš, že to víš. Musíš se spíš dopředu připravit...,“ odmlčela se a vyčkávala na můj slib.
„Slibuju,“ odpřísáhl jsem dvěma prsty ve vzduchu a ona konečně spustila.
„Nebude se ti líbit to, co ti povím,“ povzdychla si.
„Tak ať – ale už konečně mluv!“ pobídl jsem ji znovu. Čím dál tím víc jsem byl jako uzlík nervů.
„Dobře. Znáš přece Esmé – je to starostlivá a milující matka pro nás všechny, ale hlavně je to matka tvoje. A proto taky na tobě lpí o tolik víc než na nás – to určitě víš,“ věnovala mi důležitý pohled. Přikývl jsem. „Uf, tohle je vážně těžké,“ zašeptala si pod nosem, ale naštěstí hned zase pokračovala. „Esmé si pro tebe vymalovala podle ní tu nejlepší budoucnost – tu znáš. My upíři – ty upír...“ Znovu se soustředila na můj souhlas a já znovu přikývl.
„Teď když jsi přivedl Bellu a oznámil jsi nám, že se budete brát, byla Esmé v šoku. A nehodlala, a ani se v blízké budoucnosti nehodlá, s tímhle smířit. Nechce, abys jednou zemřel, nechce tě přežít. A tak se vás s Bellou pomalu snaží od sebe odtrhnout – Renée jí pomáhá. Něco na vás už zkoušely.“ Začal jsem lovit v paměti.
„Charlie a zbraně?“ vydechl jsem užasle.
„Ne, ten je v tom nevinně – jen jsi ho naštval tím, žes nechal Bellu řídit samotnou.“ Krátce se zakřenila, ale pak se hned zase zakabonila.
Byl jsem vyděšený i překvapený zároveň. Ale Alice jsem věřil – ona by mi nikdy nelhala. Sice jsem moc nechápal, jak mi tohle máma mohla udělat, ale jedním jsem si jistý byl – Bellu si nikdy odradit nenechám!
„Zvládneme ty jejich útoky?“ vyřkl jsem myšlenku nahlas, protože jsem doufal, že by Alice už něco z budoucnosti na toto téma mohla vědět.
„Sama nevím,“ smutně konstatovala. „Jeden kladný důvod, který by vás zase stmelil dohromady, tu ale je,“ pousmála se lehce.
Nechápavě jsem povytáhl obočí. „Ne, neřeknu ti to – bude lepší, až na to dojdete sami,“ mrkla na mě povzbudivě.
Neradostně jsem přikývl, protože jsem byl ještě zmatenější, než mi tuhle hádanku prozradila. Nepokoušel jsem se ale něco namítat a prosit ji, aby mi něco pověděla, nebo mi dala další malou nápovědu. Neudělala by to – tím jsem si byl jist.
„Vidíš, už jsme tady,“ poukázala na skutečnost, že už málem stojíme před domem. „Bella je už uvnitř – slyším její srdce,“ oznámila, a pak rychle dodala. „Vím, Edwarde, že se tomu nechce věřit, ale dávejte si pozor.“
„Budeme,“ slíbil jsem sobě i jí a stačil ještě poděkovat, než se vytratila někde mezi stromy.
Strašně moc bych chtěla poděkovat všem těm, co ještě stále komentují. Počet komentářů se celkem viditelně zmenšil, ale já i přesto nemám v plánu povídku zrychlit a co nejdřív ukončit - udělám to tak, jak to mám v plánu už od začátku. Samozřejmě mě ale potěšíte každou odezvou - s pár slovy nebo i smajlíkovou.
Kapitola je věnována Jessy, N1I1K1O1L, mé drahé sestře Satulí, Budišce, kikusce a Dark. Děkuju vám, holky - to vy mi dodáváte sílu psát!
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 15. kapitola:
Fuuu, už taaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaakto dlho a ešte dlhšie som nečítala o žiadnom Bellynom prešľape, alebo Esmeinom zákernom pláne.
Takže, pochopiteľne, túto kapitolku som zhltla ľavou zadnou!!! 
Emmett je skrátka dokonalosť samá, vtipná kopa, vďaka ktorej sa v tvojom podaní smejem ako blázon!
Ach jo, Esme zase vyvádza! Chvíľu tu nie som a už sa dejú takéto zaujímavé veci!!!
Šťastie, že sa Alice konečne umúdrila a prezradila Edwardovi Esmeinu zákernú tvár.
Edward optimista v každej situácií. Nie, aby zúril a šalel, najskôr sa opýta, či zvládnu ich útoky. Ségra, ty si číslo. 
Kladný dôvod? O čom je reč? Žeby som sa strácala, alebo mám na mysli úplne niečo iné?! Bude baby??? 
Ale no tak, samozrejme, Alice ako veštkyňa už nič viac neprezradí, a čo ty? Hmmm? Som zvedavá, ako to bude ďalej, a hlavne, kedy sa Esme už konečne dá dokopy!
Škoda, že to čítam takto neskoro a ostatní už vedia pokračovanie a ja som stále tu, ale mám také silné tušenie, že náš v najbližších kapitolách moc nepotešíš... Však mám pravdu?!
No nič, ja idem ďalej. Dnes máme krásnu sobotu, tak by som to mohla stihnúť, ty hlavne píš, píš a píš!!! 
P.S.: prepáč, za taký krátky komentár, ale musím sa predsa len dostať ešte do formy. Už som tu vážne dlho nebola... 
No počkať, počkať... Ty si mi venovala celú jednu kapitolku? Jééé, ty si poklad!!! 
A ja to takto zanedbávam... 
Mám ťa moc, moc a moc rada.
Takže i když bych měla urychleně dodělat prezentaci na zítra, kašlu na to! Kapitola se mi moooc líbila, Edwardova návštěva v rodném domě se mi líbila, i když ta falešnost jménem Esmé mě začíná pekelně ty víš co. Ale aspoň že má spojence v Alice, ta by jim mohla pomoct. 
Jdu na další, opět to bylo super! 
Ták... Tahle kapitolka byla oproti ostatním tak dějově naplněná, že ani nevím, kde bych měla začít.
Nejednoduší asi bude říct, že kapitolka byla opět velmi povedená a pěkně se četla. Myslím, že jak Bellin, tak Edwardův pohled ti jde pěkně od ruky. 
Takže nejen Renée se pustila do útoku... Čekala jsem, že to i Esmé brzy vypálí a už je to tu. Na to, jak velké jsem z toho měla obavy, to proběhla "docela" dobře. Alespoň Edward si je tím zasnoubením dostatečně jistý, nebo to tak alespoň vypadá.
Myslela jsem si, že stejně jako u Belly to v něm vyvolá jisté pochybnosti. Přece jen, názor člověka, který ho vychoval, a který by měl mít jeho bezmeznou důvěru, by pro něj mohl být dosti zásadní. Jsem ale ráda, že tomu tak není.
Alice... Nedá se říct, že mě přímo překvapila, spíše jsem její chování vůbec nečekala. Jsem ale ráda, že má alespoň někdo v té jejich rodince rozum a chápe, že by jim stejně k ničemu nebylo, kdyby Edwardovi a Belle zničili vztah. 
Každopádně, Esméino chování chápu. Upíří city jsou opravdu hodně silné a představa toho, že by přežila své vlastní, a zároveň jediné dítě, musí být šílená. Nést si to s sebou celou věčnost... 
Čímž samozřejmě nechci říct, že by bylo její chování rozumné. Stále je to jen a jen Edwardova volba.
Alice se ale zachovala tak, jak nejlépe mohla. Když už nic jiného, dala alespoň Edwardovi možnost, aby se na ty "útoky" (poněkud silné slovo, ale jiné mě právě nenapadá ) připravil.
Co mě ale děsí je to, že i Alice váhá nad tím, jestli jejich vztah vydrží. Je mi jasné, že ona vidí pouze rozhodnutí, ale i tak... Oni to prostě musí zvládnout! Stále doufám v to, že je jejich vztah a vzájemná důvěra natolik silná, aby se jim to podařilo překonat, i když je pravda, že mě v tom Belliny pochyby jak nad vztahem tak i nad tím zasnoubením, v téhle myšlence příliš neutvrdili.
Je tu důvod, který by je mohl stmelit dohromady? Přiznávám, že jako první mě napadlo, že by mohla být Bella těhotná. Je pravda, že někde v předchozích kapitolách si se zmiňovala o tom, že ani jeden z nich o dítě v brzké době nestojí, ale i tak by to byl jistě dostatečný důvod pro to, aby se jejich (v budoucnu asi silně nakřáplý) vztah dal dohromady. 
V neposlední řadě taky děkuji za věnování - potěšilo mě to, ale věř mi, nebylo to nutné. Tuhle povídku čtu i komentuji velmi ráda. :)
Těším se na další kapitolku!
Nejdříve ze všeho bych ti chtěla poděkovat za věnování. Neskutečně si toho vážím, protože tuhle povídku naprosto miluju a jsem ráda, že tě můžu alespoň nějak podpořit a nakopnout k dalšímu psaní. Takže mockrát děkuju rezulíno.
Vezmu to od začátku. Nehorázně jsem se nasmála u Emmetta - důkazem je, že jsem to četla několikrát (aspoň 10×). Je to fakt blázen (Edward - Podpantoflák taky, i když to tak nevypadá). Zdá se mi, že tě teď budu asi nutit psát častěji o Emmettovi, nějak moc jsi se do něj vžila a mě to začalo strašně bavit. Doufám, že se tu bude objevovat častěji. Prostě příští kapitolovka bude celá o Emmettovi. 
Hlavně jsem ráda, že si Edward tu svatbu s Bellou nenechal od Esmé rozmluvit. Přece jenom je to jeho matka a mohla by ho dostatečně ovlivnit, aby se s Bellou neoženil. Nebo by ho taky mohla hned proměnit, aby se stal upírem, protože pak by buď Bellu zakousl (mírně řečeno), nebo by někam utekl a už by si ji nemohl vzít, ale nemyslím si, že by byla až tak moc sobecká - i když už je vážně dost. Už zas vymýšlím blbosti, všimla sis toho?
Ale jsem vážně překvapená, že o těch intrikách rodičů řekla Edwardovi zrovna Alice. Čekala bych to spíše od Rose. Tady je jasný důkaz toho, že tahle povídka je opravdu nevypočitatelná (nebo ty jsi nevypočitatelná). 
Jsem vážně zvědavá, jak to teď bude Edward řešit. Jestli si o tom promluví s Bellou nebo alespoň s rodičema. Ale asi to nebude jenom tak jednoduché, určitě to tam celé ještě domotáš ( k mému štěstí, protože tuhle povídku miluju - jak už jsem několikrát zmiňovala, ale to ti určitě nevadí). 
Tak jako už tu psalo víc lidí, mě napadlo, že by to všechno mohlo vyřešit dítě, ale už jsi zmiňovala, že o tomhle ani nepřemýšlejí. Taky by to mohl vyřešit tvůj oblíbený Jacob (jak ty říkáš vietnamský čokl), ale ještě nevím jak. Nebo by mohli utéct a vzít se tajně, ale to by neuniklo Alice. Myslím, že by to rodině prozradila, i když se mi zdá, že teď je spíš na Edwardově a Bellině straně. No jsem vážně zvědavá, co z toho vyplyne.
Moc se těším na další kapitolu a jsem vážně zvědavá.
Tak a som tu. Síce s horúčkou, ale zatiaľ žijem. No a priznám sa, že z návštevy Cullenovcov som mala mierne obavy, predsa len Esme je zákerná matka a Edward maminkin synáčik, takže sa mohlo stať hocičo. Vďakabohu, Alice je zlatá a milá a dobrá a vidí, čo robí Edwarda šťastným. Ja mám Alice vždy rada, ale týmto si ma vážne získala ešte viac. Proste zlatá malá sestrička. A ako rozprávala Alice o tej nádeji, no priznám sa, že prvá vec, ktorá ma napadla bolo bábo. A taktiež sa priznám, že by som sa vôbec nenahnevala, keby je to tak aj naozaj. To bábo im prajem. Krása.
dobrosrdečná Alice
no kde by jsme bez ní byli ? díky bohu se to včas Edward dozvěděl takže ví co očekávat prosím pokračování jsem zvědavá co bude dál 
Dokonalé!!!!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!