Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 7. kapitola

31.07.2012 (17:30) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1456×

Od té chvíle jsem byla jiným člověkem. Patřila jsem tělem i duší jenom jemu. Byli jsme tu my dva a zbytek světa pro nás téměř neexistoval. S Mary a Lucy jsem se vídala už jen v době, kdy Jeremy pracoval. V keramice se mi to vleklo, přestože jsem věděla, že Jeremy na mě bude čekat před budovou. Moje kamarádky vypadaly otráveně pokaždé, když jsem jim oznámila, že na společné setkání nemůžu, protože mám rande. Máma soptila. Jeremyho začala nesnášet po tom, co jsme se dali znova dohromady.

„Ten debil tě jenom tahá od učení!“

„Neříkej mu laskavě debil! A nejsou náhodou prázdniny? Máš pocit, že se snad někdy o prázdninách učím?“ oplácela jsem jí stejnou mincí.

Byly to dlouhé a vyčerpávající hádky, které končily slzami aspoň jedné z nás.

Přesto jsem se cítila fajn. Snažila jsem se nemyslet na blížící se odjezd, což se mi v Jeremyho přítomnosti dařilo. Na jeho upírství jsem stále měla mnoho otázek a on je trpělivě jednu po druhé zodpovídal.  Byly věci, na které jsem se bála zeptat. Co s námi bude po mém odjezdu? I kdybychom spolu zůstali, co až dosáhnu Jeremyho věku? Až budu stará? A co děti? Vždycky jsem je chtěla mít, jenže jako upír by to nešlo. A poloupíří dítě z Forks má být raritou. I kdybychom vyřešili všechny tyhle problémy – co až Jeremyho omrzím, až mě nebude chtít? Opustí mě, jako jeho opustila Alina. Jenže já zůstanu zlomená, a to už navždycky.

„Miláčku, netrap se, všechno nějak dopadne,“ těšíval mě, když viděl, jak se mi přes obličej mihnul stín obav pokaždé, když jsme mysleli byť jen na blízkou budoucnost.

Jednoho dne mě na našem setkání překvapil zezadu. Najednou mi někdo zašeptal do ucha: „Mám pro tebe dárek. Pojedeme na výlet,“ tak tiše a neočekávaně, až jsem slabě vykřikla.

„Vyděsil jsi mě!“ vyčetla jsem mu naoko nazlobeně.

„Omlouvám se,“ řekl. Políbila jsem ho na znamení, že vše je odpuštěno.

„Pojedeme na výlet? Kam? A kdy?“ vyptávala jsem se.

„Vyjedeme hned zítra brzy ráno. Mimochodem, vrátíme se až v neděli,“ zazubil se.

Na chvíli mi zmrzla krev v žilách a dýchala jsem trochu zrychleně. Zítra bude pátek. To znamená, že pojedeme na dvě noci. Dvě noci po boku dokonalého Jeremyho. Mého Jeremyho.

„Těšíš se?“ podíval se na mě se strachem v očích, když jsem nějakou dobu nereagovala.

„Ještě jsi mi pořád neřekl, kam se podíváme.“

„To je tajemství,“ zakřenil se.

Doma jsem se zdráhala novinku oznámit, tušila jsem totiž, co bude následovat.

„Ne, v žádném případě tě nikam nepustíme. Zbláznila ses? Proboha, je mu třiadvacet a ani nevíš, kam tě potáhne. Co když tě někde znásilní? Doma budeš!“ uzavřela debatu máma.

Brečela jsem do polštáře, jako vždycky.

„Holčičko, snaž se mámu pochopit, jenom nechce udělat chybu,“ táta mě přišel utěšit.

„Já vím, vždyť jí to nevyčítám. Akorát jsem zklamaná, to je všechno. Vážně jsem si to přála,“ vysvětlovala jsem.

„Jsi si tím chlapcem jistá? Víš, co děláš?“

„Ano,“ pověděla jsem mu po pravdě.

„Dobře,“ konstatoval.

Brzy na to jsem uslyšela hádku mých rodičů. Nepamatuji se, kdy se hádali naposledy. Většinou se jeden podřídil druhému, aniž by o tom museli dlouho diskutovat. Tentokrát to bylo jiné. Slyšela jsem křik, výčitky a matčin pláč. Otec se zdál být neúprosný. Trvalo to snad dvě hodiny, než bylo konečně ticho. Po pár minutách někdo zaklepal na mé dveře. Byla to mamka. Měla zarudlé oči, ale vypadala vyrovnaně. Rozhodla jsem se předstírat, že jsem nic neslyšela.

„Sophie, máš čas? Přehodnotila jsem své rozhodnutí… Já, no, pustím tě. Jenom mi musíš slíbit jednu věc. Nepojedete přes Severní Dakotu,“ znělo to, jako by mě spíš prosila.

Hned jsem Jeremymu napsala esemesku. Odpověděl, že se máma nemusí bát – o Severní Dakotu prý nezavadíme ani pohledem. Máma se uklidnila a já začala balit. Jelikož jsem neměla ponětí, kam jedeme, zabalila jsem si všechno, co jsem měla po ruce. Pro každý případ. Na dně kufru jsem objevila krabičku kondomů, kterou mi kdysi dala Valerie k narozeninám. Valerie, Robbie, Severní Dakota – to všechno se zdálo být tak vzdálené… Krabičku jsem pro jistotu schovala na dno cestovní tašky, kterou jsem brala s sebou. Netušila jsem, jak to mají upíři s plozením dětí, ale v žádném případě jsem netoužila být mladistvou matkou.

Když mě přijel Jeremy ráno vyzvednout, mamka mě nepřišla ani doprovodit ke dveřím. Táta předal moji pořádně těžkou tašku Jeremymu.

„Buď na moji holčičku hodný. Ahoj Sophie a nezapomeň se ozvat!“ zamával mi na rozloučenou.

A bylo to.

Ani jsem nevěděla jak, ale dorazili jsme na letiště.

„Jeremy, proč letíme do Seattlu ve Washingtonu?“ prohlížela jsem si letenku.

„Myslíš, že ti to prozradím?“ zasmál se.

„No tak, nenapínej mě!“ přemlouvala jsem ho, ale nedal se.

Cesta byla zdlouhavá. Když jsme konečně dorazili do Seattlu, byla jsem ráda, že je naše cestování u konce. Mýlila jsem se. Jeremy se vytasil s další letenkou, tentokrát do městečka Port Angeles.

„Kam mě to vezeš?“ začala jsem se pomalu bát.

„Řeknu ti to na místě,“ slíbil. Trochu mě to uklidnilo.

V Port Angeles zvedl telefon a chvíli něco rychle mumlal. Určitě mluvil s nějakým upírem, jelikož člověk by nebyl schopen slova tak rychle zachytit.

„Jeremy!“

„Fajn, dostalas mě. Vyzvednou nás tady mí známí. Myslím, že by pro tebe mohlo být zajímavé seznámit se s nimi. A asi by ti i pomohlo vyslechnout si jejich příběh. Budou tu za chvíli. Víš o nějakém městě, které leží poblíž Port Angeles?“ zeptal se.

„Nemám tušení,“ přiznala jsem.

„Forks. Vzpomínáš si, kdy jsme se spolu bavili o Forks?“

Přikývla jsem. Poloupíří dítě… Láska člověka a upíra… Volturiovi…

„A oni přijedou teď sem? Budeme spolu mluvit? Jak? Proč?“ byla jsem dokonale zmatená.

„Miláčku, jsou věci, které si potřebuješ ujasnit. Myslím, že tohle by ti s tím mohlo pomoct. Už jsou tady,“ usmál se někam na druhý konec letištní haly.

Pak jsem je uviděla. Nejkrásnější žena – nejkrásnější muž – nejkrásnější pár. Kam se na ně hrabal Nigel a dokonce ani Jeremy se jim krásou nevyrovnal. Něco ze sebe vyzařovali – dokonalé štěstí. Jejich oči měly ještě světlejší barvu než ty Jeremyho. Vypadaly jako tekutý jantar. Byla jsem jako omráčená.

„Ahoj, já jsem Edward a tohle,“ pohlédl na tu božskou dívku s láskou, „je Bella. Vítáme tě tady,“ pousmál se.

Když byla naše představovací ceremonie u konce, vydali jsme se na cestu do Forks. Bylo to malé zelené městečko. Už v Port Angeles jsem vytahovala deštník, protože pršelo, ale ve Forks jsem musela hledat i mikinu, která ležela až na dně tašky. Cestou jsme moc nemluvili, takže jsem měla prostor pro své vlastní myšlenky. Bála jsem se dnešní noci, ale ještě mnohem víc té zítřejší. Nevěděla jsem, co se bude dít – jestli se se mnou Jeremy vyspí nebo ne. A taky jsem se bála, aby to nedopadlo tak jako s Robbiem: bez citu, bez emocí, jenom tak. Něco uvnitř mi říkalo, že Jeremy takový není, ale stejně jsem si tím nebyla stoprocentně jistá. Samozřejmě jsem se neubránila ani myšlence, že sedím v autě se třemi upíry. Byla to sice děsivá představa, přesto jsem jim důvěřovala.

Večer se mi dostalo pár vysvětlení. Například, že celá rodina Cullenů včetně vlkodlaka odjela na lov. Edward s Bellou se vrátili dřív, abychom se mohli setkat. Dále jsem se dozvěděla, jaké mají Cullenovi dary. Zastyděla jsem se při vzpomínce na myšlenky za jízdy autem.

Bylo už dost pozdě, proto jsem dostala jeden z mnoha pokojů v domě a Jeremy se usídlil hned ve vedlejším. Přišel mi popřát dobrou noc a dlouze mě políbil. Čekala jsem. Zhasnul světlo a prostě odešel. Nic se nedělo. Netulili jsme se. Nevyspali jsme se spolu. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou stranu jsem nechápala, proč jsme to neudělali. Byla to ideální příležitost, ale on se jí nechopil. Přemítala jsem tak dlouho, dokud jsem neusnula.

Ráno Jeremy pod jakousi záminkou odjel na celý den do lesa. Na lov, jak jsem se později od Edwarda dozvěděla. Ve třech se nám povídalo mnohem líp. Nejdřív jsem si vyslechla jejich srdceryvný příběh, který mě naprosto odzbrojil. Bylo neskutečné, kolik lásky se skrývalo za jejich životy. Potom jsem se ptala a oni hodiny a hodiny odpovídali. Došlo i na lechtivé téma. Styděli jsme se všichni, ale má zvědavost byla silnější než rozpaky. Na konci dne mi bylo jasné, že Jeremy měl pravdu: tohle setkání pro mě rozhodně mělo velký význam. Dozvěděla jsem se tolik věcí, na které jsem se ho bála zeptat!

Když jsem uléhala do postele tentokrát, spíš jsem se těšila na to, co přijde. I Jeremy se tvářil nějak nervózně, když mě přišel políbit. Jeho oči teď měly stejný jantarový nádech jako duhovky Edwarda a Belly. Líbali jsme se dravě, vášnivě, náruživě. Trvalo to dlouhé minuty a já každý okamžik prožívala velmi intenzivně. Cítila jsem, že na sex dojde – byli jsme oba tak vzrušení! Najednou se ode mě Jeremy odtáhnul.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Promiň, já nemůžu, nezvládnul bych to,“ omlouval se. Jeho oči byly zčernalé touhou.

„Nezvládl?“ nechápala jsem.

„Nedokázal bych se nenapít tvé krve. Úplně jsem se přestal ovládat. Je mi to líto,“ lezlo z něho jako z chlupaté deky.

Odešel. Zůstala jsem v šoku. Byla jsem jenom vlásek od smrti, ale v náručí milované osoby by mi to snad ani nevadilo. Stal se ze mě blázen.

Probudila jsem se rozladěná. Tušila jsem, že Edward už ví o naší večerní příhodě a bála jsem se mu podívat do očí. Celá situace mi přišla trapná. Přesto mi bylo líto, že musím odjet – cítila jsem se tady skoro jako doma.

„Jste vždycky zváni!“ volali za námi Edward a Bella, když jsme mizeli v letištním davu.

S Jeremym jsem celou cestu nepromluvila ani slovo. Až při loučení před domem mé tety.

„Sophie, ještě jednou se moc omlouvám. Je mi to tak líto!“ kál se.

„Budeme předstírat, že se to nikdy nestalo, ano?“ políbila jsem ho.

„Dobře,“ přikývl.

Doma mě čekal výslech.

„Kde jste byli?“

„Ve Forks, mami.“

„Neznám! Kde to je?“

„Nedaleko Port Angeles,“ tušila jsem, že ani tohle města máma nezná.

„A to je nedaleko čeho?“ ptala se podrážděně.

„Seattlu.“

„Proč jste tam jeli?“

„Jeremy mě chtěl seznámit se svými příbuznými.“

„Spali jste v jednom pokoji?“

„Ne.“

„A spali jste spolu?“

„Nechápu, jak to myslíš.“ Chápala jsem až moc dobře.

„Souložili jste spolu?“

„Mami!“

„Odpověz!“

„Ne, nespali jsme spolu, stačí?“

„Nelži!“

„Kdybych řekla, že jo, lhala bych ti. Ne, nespali jsme spolu a teď mi dej laskavě pokoj!“

Máma se konečně trochu uklidnila. Zato já jsem zuřila a užírala se zevnitř, protože mnohem radši bych teď mámě musela lhát.

Jak se vám líbilo setkání Sophie a Jeremyho s Edwardem a Bellou? Jak myslíte, že se bude dál vyvíjet jejich vztah? Můžu vám jen slíbit, že je čekají velké věci! :) Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 7. kapitola: