Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 10. kapitola

13.02.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 90× • zobrazeno 11699×

Edward

Vrátil jsem se do školy, kde mě každý skenoval. Tohle dělali vždycky, protože je zajímal jiný druh v místnosti, ačkoli o tom nevěděli, ale teď jsem měl pocit, že mají místo očí rentgen a vidí až do kamenných útrob mého těla – nevěděl jsem, co se tam přesně skrývá, a tak jsem tomu radši říkal útroby a ne žaludek.

„Na co čumíte?“ vyštěkl jsem na kluky z týmu, když jsem přišel do třídy. Alice všechno zkazila – chtěl jsem Belle říct, jak moc mě to mrzí, a že to nějak vyřešíme… No, nevěděl jsem přesně jak, ale momentálně jsem nic řešit nemohl, když mi ji Alice vyfoukla pod nosem. Měl jsem strach z toho, až přijdu domů, a všichni už budou všechno vědět. Carlisle mě bude chtít přinejmenším roztrhat, anebo vykastrovat aspoň na minutu, než mi zase všechno doroste.

„Tak Bella Swanová? Proto ses na nás včera vykašlal?“ zeptal se David Harris se smíchem i přes svůj poraněný nos. Ty drobné ranky mi nedělaly moc dobře, ale držel jsem se. Měl jsem důležitější starosti. „No, ale musím uznat, že ti schvaluju důvod tvé nepřítomnosti,“ řekl a zahýbal obočím. Zavrčel jsem. Sakra!

„Tohle sis, kámo, pokašlal,“ zachraňoval mě Chris, než se mě David mohl zeptat, co to bylo.

„Já? Já to doslova nerozhlásil po celé škole!“ odvětil jsem. Všichni ve třídě mě probodávali pohledem. Dívky Belle záviděly a mě proklínaly za to, jaký jsem hajzl. Ovšem ne všechny mě titulovaly jako hajzla kvůli tomu, že jsem Bellu ojel na lavičce a odešel slavit zápas – což byl můj úhybný manévr a bohužel dost pitomý manévr – ale za to, že když jsem chodil s některou z nich, tak jsem s ní nic neměl. I bez toho rozhlásily po škole, že se mnou spaly, takže jsem byl za děvkaře, přestože jsem byl donedávna panic. Jak ironické.

„Víš, jak jsem to myslel. Ta holka se tam málem skácela k zemi,“ pošeptal mi Christopher a vzpomněl si na to. Celé jsem to viděl znovu v jeho myšlenkách a bylo mi ze sebe zle. Já jsem tu malou krásku vážně naprosto zničil. Přišel jsem na střední školu, poznal Christophera, který se dozvěděl, co jsem, a dokázal tak dosadit upíra do středoškolského prostředí. Začal jsem hrát basketbal, chodil s lidskými dívkami a můj nejlepší kamarád je člověk. Cítil jsem se tak lidsky, a tak mě střední škola stáhla mezi své klasické problémy. Jenže teď už jsem se cítil zase jako upír, co jen ničí…

„Nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem a dal si hlavu do dlaní.

„Hele, zpomal. Mluvíš jako ženská.“

„Jak jako?“

„To chlapi jsou tu od toho, aby všechno vyřešili, takže si nebreč do polštáře a promluv si s ní. A začni s ní konečně normálně chodit.“

„Já nejsem chlap – já jsem zrůda.“

„Máš v kalhotách to, co tam máš mít?“ Přikývl jsem a on taky. „Tak chlap budeš.“

V jídelně jsem musel poslouchat myšlenky těch všech nadržených idiotů, co přemýšleli o Belle. Předtím si jí nevšimli, protože Bella vždycky stála stranou, kluků si nevšímala a někteří ji dokonce považovali za frigidní. Teď, když věděli, že si to s někým klidně rozdala – okolnosti a následky se jim vypařily z mysli – v šatně, tak ji viděli jako další sexuální objekt. I David vedle mě myslel na to, že má pěkné nohy, malý zadeček a prsa akorát. Já ho zabiju.

„Co nos, Davide?“ zeptal jsem se ho ostře. Nechceš ho náhodou rozdrtit a hned potom koule? Co to se mnou je? Tak příšerně mě ty myšlenky vytáčely, a to slýchám z myšlenek touhy už století.

„Dobrý, ale Zemsky vypadá hůř,“ řekl a kývl s radostí ke Stevovi, který měl zlomené zápěstí a tržnou ránu nad obočím. Christopher si to s ním vyřídil i beze mě a momentálně to úzkostlivě tajil před Violou. Steve nebyl normální – každý psycholog by mu předepsal prášky na nervy.

„Jde mi stará. Připrav se, protože ta tě nejspíš seřve,“ zašeptal Christopher a kývl k Viole, která vešla do jídelny. Když mě zahlédla, přimhouřila oči a nozdry se jí rozšířily. V její mysli jsem vypadal hůř než hurikán Katrina.

„Ahoj,“ šeptla sladce na svého miláčka a já protočil oči. Proč tu ještě vůbec jsem? Měl bych jít za Bellou… Jenže jsem vážně neměl tušení, co jí mám říct. Kdybych byl člověk, všechno by bylo tak jednoduché a já bych se mohl poddat lásce. A co mám říct teď? Jak jí to vysvětlit? Bello, promiň, začala sis s mýtickou příšerou, která se nesmí zamilovat?

„A ty! Doufám, že jsi spokojený!“ prskala, když si sedla Chrisovi do klína jako na trůn a sršela na mě očima blesky.

„No, to teda nejsem,“ bránil jsem se, i když bych měl sklopit uši.

„Nejsi? A co ještě chceš?“

„Nevím… Já…“

„Ty se omluvíš! Rozumíš?!“ V mysli si představila obrovský puget krvavých růží. Ženské… Christopher mlčel jako zařezaný, ale líbilo se mu, jak na mě jeho přítelkyně řve. Údajně byla drsná a sexy.

„Omluvím,“ souhlasil jsem jako pejsek.

„Ne!“ vřískla.

„Ne?“ zeptal jsem se. Takže se nemám omlouvat?

„Ty se doopravdy omluvíš! Ne, že ji zase povalíš do postele!“

„Na lavičku,“ opravil jsem ji tiše. Z úst mi to vzešlo samo. Probodla mě pohledem a já sklapnul. Je lepší vyhnout se hněvu nejlepší kamarádky – i když jste nesmrtelný.

Bella

„Nic se mezi námi neděje,“ odpověděla jsem a stírala si otravné slzy. Poslední dobou brečím pořád. Možná bych si měla pod oči přilepit okapy.

„Ne? Já to tvoje hlášení slyšela taky,“ řekla Alice a já zase trhaně vzlykla. Vybavovala jsem si všechno, co jsem říkala, a každé slovo analyzovala. Jenže mi každá věta připadala jako hrob.

„Promiň,“ hlesla provinile. „Čeho se teď bojíš nejvíc?“ zeptala se a já si bubnovala dlaněmi o stehna. Její otázka mě překvapila.

„Že mě teď bude Edward nesnášet za to, že jsem všechno zkazila, a že ve škole budu za děvku a všichni se na mě budou dívat skrz prsty,“ přiznala jsem všechno, co mě trápilo. Vždyť je to Edwardova sestra, proboha. A navíc ani není moje kamarádka… No, stejně ve mně vzbuzovala důvěru. Věřila jsem těm zlatým očím, kterýma se na mě vážně dívala.

„Edward tě má rád. Myslím, že tě má moc rád, takže nechápu, o co mu jde. Rozhodně ti to nebude mít za zlé. A ve škole tě nikdo mít za… děvku nebude. Holky ti budou závidět Edwarda, protože… No, tohle by ti asi měl říct sám.“ Byla skvělá. Její slova a její sametový hlas mě dokonale uklidnil. „Ale co ty cítíš k Edwardovi?“ zeptala se, když zaparkovala u nás před domem. Nervózně jsem se na ni podívala a nasucho polkla. Tak strašně jsem to potřebovala někomu říct. Říct všechno, aby se to ve mně jen nedusilo a nedělalo mi to ze srdce a mozku dušenou mrkev.

„Nic,“ hlesla jsem. No, tak to byla ta nejgeniálnější odpověď.

„Bello, já vím, že se neznáme tak dobře, jak bych chtěla. Ale můžeš mi věřit. Znám Edwarda jako nikdo jiný na světě a přijde mi, že se v tom jen oba motáte a potřebujete k sobě najít cestu.“ Edward přesně věděl, kudy do mě vede cesta…

„Je mi líto, Alice. Jsi hodná, že si mě odvezla, ale tohle…“ Nevěděla jsem, jak to dokončit. Nechtěla jsem ji zranit tím, že jí nevěřím. Ale tohle nevěděl nikdo a ani nebude.

„Jak myslíš. Ale až budeš potřebovat – budu tu.“

„Alice, proč tohle děláš? Nikdy jsme spolu pořádně nemluvily.“

„Protože Edward si tě vybral. On to ještě neví, ale vybral. A tak na tobě musí být něco speciálního. A navíc za mého bratra velice ráda žehlím jeho průsery,“ dodala se smíchem.

„Děkuju, Alice,“ šeptla jsem a vystoupila.

„Nemáš zač, Bello. A jestli budeš chtít zítra podporu, tak bych tě ráno vzala do školy, a šly bychom na hodinu spolu. Myslím, že máme biologii.“ Ne! Ne! Ne! S Edwardem v jedné lavici.

„Já do školy zítra nejdu.“

„Jestli do školy nepůjdeš – všichni si budou myslet, že před tím utíkáš. Musíš se tomu postavit čelem.“ Měla pravdu. Opět.

„Dobře, půjdu.“

„Tak zítra ráno. A nemusíš spěchat. V klidu se nasnídej. Já jezdím rychle,“ prozradila mi a mrkla na mě. Pak zatáhla okýnko a odjela. Dlouho jsem stála na cestě a zírala na prázdnou silnici. Jak se tohle všechno mohlo stát? Jak můžu být v takové situaci? Jeden ples a všechno je v hajzlu… Chci být zase Bella, kterou mají profesoři rádi a nikdo ji nezná. Chci zase sedět v lavici vedle Edwarda, nemluvit a jen se tetelit nad tím, že sedím vedle Edwarda Cullena… Netušila jsem, jakou jsem měla předtím životní pohodu, protože tohle je peklo.

***

Samozřejmě jsem neodolala tomu, co poslední dobou dělám pořád. Ležela jsem na posteli a civěla do stropu. Topení v sebelítosti bylo teď národní sport. Mám velkou šanci vyhrát olympiádu…

Začal zvonit zvonek, a tak mě vyrušil v mém rozjímání. No, nevadí. Stačí si vzpomenout na dnešek a já si zase najdu ztracenou nit.

„Bello! Máš návštěvu!“ zaječela matka afektovaně. Vážně to bylo nějaké divné.

„Už jdu,“ zavolala jsem. Že by rozzuřený dav? Sešla jsem dolů v růžovém froté pyžamu a otevřela dveře. Už mi bylo vážně všechno jedno…

„Ouuu,“ vypadlo z mých rtů, která tvořila malé, zmatené o. Za prahem stál Edward a v ruce držel velkou kytici rudých růží. Stála jsem tam jako solný sloup v růžovém, kostkovaném pyžamu, neschopná slova.

„Bello, prosím, vyslechni mě,“ začal prosebně. Nejradši bych mu upravila fasádu.

„To je pro mě?“ zeptala jsem se a on přikývnul. Usmál se a vložil mi tu nádhernou, voňavou bombu do ruky.

„Díky,“ prskla jsem a zabouchla dveře. Musím najít vázu…

Už jsem vám dlouho nepoděkovala za úžasné komentáře, takže děkuju všem.

Děkuju všem, kteří ví, co se teď dělo a podporovali mě tak, že ani nedokážu říct, jak moc jsem vám vděčná.

Kdo měl zájem o trailer a chtěl vědět, jak vypadají Viola a Christopher, tak ho najdete na shrnutí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 10. kapitola: