Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_4. kapitola

04.04.2010 (09:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3774×

Problém

„Co to sakra bylo?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděla mi Alice unaveně ztěžklým hlasem. Postavila jsem se na nohy a došla k ní. Pomohla jsem jí se zvednou. Rozhlédla jsem se okolo a zjistila, že se kamarádi uvnitř domu stále dobře baví. A pak jsem uviděla toho kluka, kvůli kterému se tohle stalo. Krčil se u zdi a v očích měl strach. Bál se nás, viděl vše. To byla chyba. Byla to jako zakázaná magie, my teď byly mystické nestvůry a stvoření.

„Co jste zač?“ vyklepal ze sebe. Najednou mi přeskočilo. Musela jsem nějak zabránit, aby to komukoliv prozradil. Přišla jsem k němu a začla se po něm sápat.

„Už ti připadám dostatečně nažhavená?“ zeptala jsem se smíchem a Alice chvíli nechápala. Mrkla jsem na ni a pak pochopila. Někdy je velice chápavá. Přišla ke mně, já jí uvolnila místo vedle sebe a obě dvě jsme se natiskly na toho kluka.

„Co chcete?“ zeptal se se strachem v hlase a mě přišlo, že se každou chvílí uleví do kalhot. No fuj…

„My?“ zeptaly jsme se nechápavě najednou a pak jsme se rozesmály. Musely jsme si z toho kluka aspoň na chvíli udělat srandu, to bysme nebyly mi. Bylo to zvláštní. Ještě před pár vteřinami jsem byla strachy bez sebe, ale teď jako by se nic nestalo. Jako by se to dělo už od našeho narození a my si zvykly.

„Vy!“ vykřikl na nás a snažil se nás odstrčit, ale mi ho přitlačily ještě víc na stěnu, až zasténal.

„My chceme, abys ty mlčel,“ okřikla ho Alice.

„Je ti to jasný?“ dorážela jsem na něj.

„Je,“ vykoktal nakonec ze sebe. Sice nerady, musely jsme ho propustit z našich spárů. Pomalu odcházel dovnitř a pořád se otáčel, až když zapadl, tak jsem se otočila na Alici.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se znova.

„To určitě ten kámen,“ začala uvažovat.

„Možná,“ přitakala jsem. Podívala jsem se na nebe. Nebyla na něm jediná hvězda, a když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že je půl jedenácté. Rozpustily jsme tu to naše divadýlko a obě dvě jsme doufaly, že ten zmetek to nikomu neřekne.

Jediný kdo tu zůstal byla Kristen a Jim. Pomohli nám to tady poklidit a po půlnoci jsme je oba vyhnaly. S Jimem jsem se rozloučila vášnivým polibkem a jsem si jistá, že by to pokračovalo i dál, jenže když jsem na svém těle začala pociťovat to horko, co před dvěmi hodinami, zavřela jsem mu dveře před nosem a zapadla do pokoje, kde už seděla na posteli Alice a hypnotizovala mě.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Ty a Jim?“Zvědavě zvedla jedno obočí.

„No co? Po tom dnešku jsem se potřebovala trošku odreagovat, jenže… Jakmile mi zajel rukou pod tričko, zase jsem cítila to horko, takže nic nebylo,“ pokrčila jsem rameny a ona jen přitrouble přikývla, na čež jsme se obě rozesmály.

Skočila jsem si pod sprchu a pak šla ještě vynést odpadky, aby se Alice mohla jít taky umýt. Nastejno jsme zalezly do postelí a upadly jsme do bezesného spánku.

Ráno jsem se probudila tak akorát na oběd, ale kdo ho uvaří? Necháme si zavolat dodávkovou službu. To je chytrý nápad, ale kdo mi dojde pro telefon? Sakra, byla jsem až moc líná tam dojít.

Alice už si taky žmoulala očička a protáhla se jako kočka v posteli.

„Brý ráno,“ pozdravila jsem. Jen jsem viděla, jak zapadla zpět do peřin a zaslechla jsem nesouhlasné „hmm“.

„Alice stávej! Mám hlad, tak mi prosím dojdi pro telefon,“ řekla jsem ji a ona jenom po mě vztyčila svůj maličký prostředníček. Tak malá a tak sprostá, pomyslela jsem si a už skákala na Aliciinu postel. Prudce se posadila a vyjeveně zírala kolem sebe.

Začala jsem se smát, ale Alice mě shodila z postele. To neměla dělat. Vzala jsem jí peřinu a lehla si s ní do mé postele.

„Bello?“ zeptala se rozespale a šmátrala ručičkou okolo sebe.

„Ano, Alice?“ odpověděla jsem jí stejným tónem.

„Když mi vrátíš tu peřinu, zavolám oběd,“ promluvila. Věděla jsem, že to na ni vždycky zabere.

„Nejdřív jednej,“ přikázala jsem jí.

„Ale já neřekla, že to bude hned,“ zasmála se. Vstala z postele a kolébavým krokem došla na chodbu. Po chvíli jsem slyšela její hlas.

„Pizzy, ano. Na šest kousků, dvanáct bych nesnědla. Jo, Hawai. Ne, žádné hřiby. Nebo víte co? Dejte na jednu půlku žampiony a na druhou feferonky.“ Začala jsem se nekontrolovaně smát. Někdy bych řekla, že je Alice blondýna.

Vrátila se do pokoje a já myslela, že si chce vzít svoji peřinu, ale svalila se ke mně. Vzala jsem si jí do náruče a přikryla peřinou.

Po půl hodině nás něco vzbudilo. Zvonek. Seběhla jsem dolů pro oběd a zase si to pádila nahoru.

Zbytek neděle proběhl v klidu, ale my se nejvíc obávaly pondělí. Hlavně toho, že to ten debil rozkecal. Nevěděly jsme, kdo to byl. Ve škole jsem ho ani jednou neviděla, ale já si nikdy nevšímala nezajímavých lidí. Je možné, že jsem mu někdy něco provedla a on se bude chtít pomstít? Ale snad není tak… Bohužel, musela jsem si přiznat, že je všechno možné. U nás ve škole jsem já s Alicí vůdkyně party a děláme vše pro to, aby to tak zůstalo. Ostatní udělají cokoliv, aby se dostali na naše místo.

V pondělí jsme byly obě jako na trní. Všechno mi padalo víc, než je zvykem a do školy jsme málem nedojely, protože jsme nemohly najít klíče od auta. Nakonec jsem je našla v troubě.

Naskočily jsme do auta a rozjely se ke škole. Hned jak jsme dojely, všechny pohledy se stočily na nás. Byla jsem zvyklá, že se na nás pořád dívají, ale tyhle pohledy byly jiné, překvapené, ustrašené a zhnusené, a mě došlo, že to ten debil musel prozradit.

Jeho na jehlách jsme došly na první hodinu. Celý den probíhal v pohodě, až na to, že se na mě někdo pořád otáčel. Opovržlivě si mě měřil. Nejhorší bylo to, že jsme neměly dneska s Alicí ani jednu společnou hodinu. Naši obvyklí kamarádi se nám vyhýbali a já seděla v lavici jak nějaký vyvrženec. Po chodbách jsem chodila s hlavou sklopenou.

Na oběd jsem docela pospíchala, abych si co njdřív mohla promluvit s Alicí, ale když jsem uviděla toho debila, rozešla jsem se za ním.

„Podívejte, dračice jde k nám,“ řekl všem okolo, ale ti ho nevnímali. Ve všech očích jsem viděla strach.

„Nech si to pro někoho jinýho,“ štěkla jsem po něm.

„Tak proč mě tu zdržuješ?“ zeptal se ostře a byl pár centimetrů od mého obličeje.

„Proč si to všechno vykecal?“ procedila jsem přes zatnuté zuby.

„Aby byla sranda,“ odpověděl se smíchem, ovšem nebyl upřímný. Byla to jenom maska.

„Sranda? Ty se nebojíš, že ti něco uděláme?“ zařvala jsem na něj jako smyslů zbavená, ale to se sem hnala Alice.

„Ale mrňavá ledová královna,“ vykřikl na celou jídelnu. To neměl říkat.

„Cos to řekl?“ řvala na něj Alice a já ji už tak držela za ruku. Snažila jsem se ji uklidnit, i když bych mu nejraději taky jednu vrazila.

„Že jsi mrňavý ledový skřítek. Víš, to jsou ti malý lidi,“ náramně se bavil, ale Alice doslova soptila.

„To jsi neměl,“ upozornila jsem ho, ale bylo pozdě. Moje „malá“ sestřička se natáhla a vrazila mu pěstí do obličeje. Zlomil se mu nos.

„Ty skřete!“ zaklel, ale to jsem cítila chlad na své ruce. Pohlédla jsem na Alici a ona začala modrat. Celá se třásla a těkala vyděšenýma očima ode mě k východu z jidelny. Všichni přítomní se na ni zděšeně dívali. Všimli si toho.

„To si vážně přehnal!“ zakřičela jsem naposledy na toho, který zkazil celý náš středoškolský život, vzala jsem Alici za ruku a táhla do nejbližšího kumbálu. Tam jsem za sebou zavřela dveře a odstoupila. Alice byla namodralá do půl těla, oblečení měla pokryté slabou vrstvou ledu a stále to pokračovalo. Pomalu ale jistě jí omrzla kolena, kotníky a lýtka, až nakonec byli od ledu i boty.

Podívala jsem se jí do tváře. Oči měla doširoka otevřené, ale neviděla jsem tam žádný strach. Byla fascinovaná. Prohlížela si své tělo a udělala krok ke mně.

„Ty se můžeš hýbat?“ zeptala jsem se.

„Jo, nedělá mi to sebemenší potíž. Bells… Je to úžasný!“ vypískla nadšeně.

„Úžasný?“

„Jo! Je to skvělý. Vím, že na mě nikdo nemůže, teď je mi jedno, co si lidi myslí, prostě se cítím neohrožená. Problém je, že nevím, jak se mám dostat zpátky do normálu.“

„Zkus se uklidnit, zhluboka dýchej a na nic nemysli,“ radila jsem jí s úsměvem na tváři. Udělala mi radost tím, jak to vzala. Byla šťastná, i když byla zmrzlá.

„Bells, to celopu dobu dělám. Nemám už ani vztek, ale nedokážu to. Mohla bys, prosím?“ Hodila na mě psí oči, kterým se nedalo odolat. Musím ji pomoct, jako ona pomohla včera mě.

„Fajn, pokusím se,“ zašeptala jsem, začala se pekelně soustředit a zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, jak to vyvolat a tak jsem myslela na oheň a ten kámen. Po chvíli jsem otevřela oči a viděla jsem přes oranžovou clonu. Zvedla jsem ruce do úrovně očí a opět viděla ty plamínky. Cítila jsem teplo, ale ne tak velké, jako když se tohle stalo poprvé. Skvěle! zaradovala jsem se, ale teď musím hlavně pomoct Alici.

Natáhla jsem k ní ruku a propletla naše prsty. Pak jsem si ji přitáhla do náruče a celou objala. Obě jsme měly zavřené oči a já cítila, jak se Alicino ledové tělo chladí to mé, a mé tělo zahřívá to její. Po chvíli jsem už viděla všechno normálně, akorát jsem měla načernalé zbytky oblečení a Alice byla celá mokrá.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, co ty?“

„Dobrý,“ odpověděla jsem a počkaly jsme, než zazvoní na odpoledku. Po chvíli jsme vyrazily na parkoviště a jely domů. Nemohly jsme být v tomhle oblečení po zbytek školy. Už tak to bylo dost divné. Až teď mi došlo, že ještě před incidentem v jídelně nemusel nikdo věřit, že se to děje, ale teď… Všichni viděli skoro zmrzlou Alici.

Dojely jsme domů, a i hned se převlékly. Sedly jsme si do obýváku a začaly přemýšlet, jak tomu předejít a co to způsobuje.

„Co se to s námi děje?“ ptala se už po několikáté Alice.

„Já nevím!“ odpovídala jsem jí pokaždé, ale ona se musela pořád ptát.

Po dlouhé době jsem vyšla s teorií.

„Musí to být způsobeno vztekem. Vždycky, když se to stalo, jsme měly vztek,“ promluvila jsem nadějně.

„To je možný, protože ten kluk tě včera taky naštval, ne?“

„Po pravdě řečeno nenaštval. Já se ho bála. Nebyl zrovna sympatický, a když se po mě sápal, bála jsem se. Ale dnes naštval tebe.“

„Takže je to způsobeno i strachem. Ale co když za to může jenom ten kluk?“ přišla se zajímavým nápadem.

„Tak to si nemyslím. Víš, když jsem v sobotu večer byla s Jimem, loučili jsme se. Vážně jsem chtěla, aby bylo i něco víc, ale… Zase mě polilo to horko. Bála jsem se, tak jsem ho vyhodila,“ přiznala jsem.

„Ahááá,“ řekla na to

„Tak to je jedno. Snad se to už nebude opakovat, ale já do školy nejdu. Ne tenhle týden,“ navrhla jsem jí. Jenom přikývla.

Celý týden proběhl v pohodě. Byly jsme zalezlé doma, povídaly si, válely se u televize a smály se. Moje vzplanutí se už nedostavilo, protože mě neměl kdo naštvat. Jednou mi ale volala Kristen, jestli jí nechceme něco vysvětlit. Řekla jsem jí, že se vše dozví, až přijde ten správný čas.

V pátek nás postihl nepříjemný telefonát od našich rodičů. Ani jedna to nechtěla vzít a tak jsem se rozhodla. Dáme to do reproduktorů.

„Ahoj mami,“ křikla jsem do telefonu.

„Ahoj, ahoj, ahoj, mamííí,“ zašvitořila Alice.

„Jak si to představujete?“ vyjela po nás, až jsme se přikrčily.

„Co se stalo, mami?“ ptala jsem se nechápavě.

„Vy nevíte?“ Měla hodně podrážděný hlas.

„Ne - e,“ odpověděla Alice.

„Proč nechodíte do školy?“ vykřikl na nás otec, který jí nejspíš ukradl telefon.

„Bylo nám špatně,“ vypálila jsem jedinou omluvu, co mě napadla. Omluvně jsem se podívala na Alici a ta jen mávla rukou.

„Proč jste nám nezavolaly? Mohly jsme se vrátit,“ mluvila už zase máma, ovšem její hlas nezněl o nic líp.

„My jsme vás nechtěly obtěžovat,“ vyhodila ze sebe Alice odpověď.

„Aha,“ vyhrkla ze sebe máma už klidným hlasem

„No a kdy přijedete?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.

„Táta přijede zítra,“ oznámila nám, jakoby nic a zavěsila.

„Tak to je skvělý,“ vykřikla jsem a bouchla do stěny, ve které se utvořila díra. Vyděšeně jsem se podívala na moji ruku a pak pokrčila rameny.

Zbytek dne jsme uklízely dům, dívaly se na televizi a šly spát hodně brzo. Potřebovaly jsme na zítřek hodně energie. Bůh ví, co si to táta zase vymyslí.

V noci mě něco vzbudilo. Byla to Alice. Uvolnila jsem jí místo u sebe a lehla si ke mně. Pak jsem opět usnula. Zdálo se mi o něčem neurčitém, něco jako zlato a potom nějaký les. Netušila jsem, jaká to mám význam a nechala to plavat.

Ráno mě probudilo bouchnutí dveří a zřejmě i Alici, která jak se protahovala, bouchla mě rukou do obličeje. Zasmála se a pak vylezla z mé postele. Zalezla do své a to už dveře rozrážel nás nasupený otec. Co se s ním stalo? Je jak vyměněný.

„Holky!“ zakřičel, „To si snad děláte srandu ne? Nechodíte do školy, nezavoláte tam ani nám a v domě je překvapivě uklizeno.“ Tu poslední větu říkal udiveně, ale ty ostatní řval.

„Taky tě ráda vidím, tati,“ řekla Alice ironicky a vrhla se mu okolo krku. Po chvíli z něj slezla a přišla jsem na řadu já.

„Ahoj, tati, jsem ráda, že jsi zpátky.“ Také jsem se mu vrhla kolem krku. Divím se, že ten nápor vydrží. Už není nejmladší. Po chvíli jsem ho pustila a šli jsme si sednout dolů.

„Tak co tati? Jak ses měl?“ zeptala se Alice nadšeně.

„Nejdřív mi to řekněte vy,“ přerušil ji Charlie.

„No… my…“ vykoktávaly jsme na stejno. Nikdo se neměl k odpovědi a pak Charliemu na něčem spočinul zrak. Koukly jsme se stejným směrem a uviděly… Použitou ochranou pomůcku. Obě jsme zrudly až na prdeli.

„Co se tady dělo?“ ptal se nepříčetně táta.

„Udělaly jsme si menší párty,“ řekla jsem s nevinným výrazem.

„Cože? U nás v domě? My na týden odjedeme a už pořádáte večírky?“ křičel na nás a pořád zvyšoval hlas.

„No a? To děláme pořád,“ křikla jsem na něj, protože se ve mně probouzel vztek, a až pak jsem si uvědomila, co jsem to plácla.

„Cože?“ řval hystericky. „Máte domácí vězení! Žádné oslavy! Žádní kluci! Nic! Po škole domů a pak se nám vždycky ohlásíte! Po škole budete dělat jako normální lidi úkoly, budete uklízet a vařit!“

To už jsem to nevydržela a viděla ho v oranžových plamíncích a Alice byla zase modrá. Otec měl otevřenou pusu a díval se na nás se strachem. Vstal ze sedačky a začal couvat.

„Bello, klid!“ okřikla mě Alice.

„Já jsem v klidu! A neříkej mi abych se uklidnila, podívej se na sebe!“ křičela jsem na ni. Začala jsem se soustředit na to, abych se uklidnila, jenže i když už jsem byla naprosto v pořádku, cítila a viděla jsem plamínky na svém těle. Alice ke mně přiběhla a spojily jsme obě ruce. Po pár minutách jsem to byla zase já. Sice jsem měla trochu ohořelé oblečení a Alice byla zase celá mokrá, ale jinak jsme byly v pohodě.

„Co to bylo?“ ptal se překvapeně otec. S obavami jsem se na něj podívala. Oči měl doširoka otevřená, v obličeji byl pobledlý.

„Nevíme,“ odpověděla pohotově Alice.

„Jak nevíte?“ ptal se nechápavě a sedl si opět vedle nás. Pak mě napadl šílený plán. Odstěhovat se. Mít od nich pokoj. Zapomenout na tento život a začít nový. Bez pověsti, bez rodičů a bez zábran.

„Bello?“ dloubl do mě táta.

„Odstěhujeme se,“ vyjekla jsem najednou.

„Co?“ zeptali se oba najednou.

„Odstěhujeme se, Alice máme novou šanci začít znovu,“ vysvětlila jsem jí a pak jsem se otočila na tátu.

„Tati, tady se to akorát roznese a přece nechcete mít za děti… nestvůry. Odstěhujeme se a vy nás budete jezdit navštěvovat. Slibujeme, že budeme hodné,“ přemlouvala jsem ho a věděla, že to projde, protože oni vážně měli radši svoji práci než nás.

„Tak dobře,“ odpověděl zklamaně Charlie.

Vzala jsem stále ještě nevnímající Alici za ruku a šly jsme nahoru, přitom jsem ještě zahlédla Charlieho, jak má ruce v dlaních a něco si pro sebe mumlá.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí_4. kapitola: