Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí 21. kapitola

03.08.2010 (08:15) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3839×

21. kapitola

„Tys jí to řekl?!“ zakřičel Edward a Jasper se přikrčil. Alice si rychle stoupla mezi ně.

„Neřekl mi to! Zjistila jsem to sama!“ řekla naštvaně. Její hrudník se rychle zvedal a zase klesal, ruce měla zatnuté v pěst a chlad z ní byl cítit na míle daleko. Nemohla jsem tam jen tak stát, i když mě velmi zajímalo, co mají za problém.

„Nechte toho,“ zakřičela jsem.

„Nepleť se do toho!“ Jasper s Alicí se na mě na chvíli podívali, pak se opět obrátili na Edwarda, který se mě nejspíš rozhodl bránit.

„Neřvěte na ni, ona s tím nemá nic společného.“

„Má. Zaprvé je to moje sestra a zadruhé tě miluje. Ona je v tom zapletená víc než dost,“ řekla Alice poměrně klidně, i když tak vůbec nevypadala. Edward na chvíli ztuhnul, pak se na mě otočil.

„Bells, mohla bys nás, prosím, nechat o samotě?“ zeptal se smutně. Důrazně jsem zatřepala hlavou.

„Ani omylem. Ať se děje cokoliv, my čtyři jsme v tom společně. Můžete mi říct, co se děje, prosím?“ Nahodila jsem štěněčí pohled a smutný úsměv. Nevyšlo to. Všichni po mě hodili naštvané pohledy, což mě mrzelo.

„Nejsme v tom spolu? Alice, jsme dvojčata a ty víš, jak miluju tajemství. Ať mi tajíte cokoliv, řekněte mi to, prosím.“ Dívala jsem se střídavě na Alici, Edwarda a Jaspera. Nikdo neodpovídal, jen se na mě dívali, jako bych já byla ta špatná. A to bolelo. Hodně. My čtyři jsme byli nerozlučný tým bez tajemství, říkali jsme si vše. Všechen volný čas jsme byli spolu. Bylo to, jako bychom se spolu narodili, spolu vyrůstali. Teď to ovšem vypadalo, že oni to tak necítí. Měli přede mnou tajemství, tušila jsem, že velké, ale oni mi ho neřekli. Nechtěli mi ho říct, to mě mrzelo. Část mého já byla naštvaná, že mě takhle podrazili. A tahle část byla větší…

„Dobře. Jak chcete. Sežerte si to, ať je to cokoliv!“ vyštěkla jsem, otočila se na patě a rozběhla jsem se ven. Po cestě ven jsem si vzala bundu, v níž jsem měla klíče od mého autíčka. Rychle jsem nasedla a roztřepenýma rukama nastartovala. Podívala jsem se zpět na dům, ze kterého zrovna vybíhal Edward, mával a křičel na mě. Jenže já ho neposlechla. Sešlápla jsem plyn a vyjela vstříc neznámu…

Slzy mi smáčely tváře, ruce se mi třásly. Sama jsem se divila, že jsem nezačala hořet. Třeba to bylo kvůli tomu, že jsem chtěla ušetřit svého miláčka. Spálit si tak potahy na sedadla… Zatřepala jsem hlavou. Mě zradila rodina a já si tu přemýšlím nad potahy. Ale stejně bylo zvláštní, že jsem stále ve své „normální“ podobě.

Bylo ještě světlo a zpoza mraků vykouklo slunce… Stromy se kolem auta míhaly jako šmouha, dívala jsem se před sebe a snažila se na nic nemyslet. Potřebovala jsem se odreagovat.

Po pár minutách se přede mnou začaly objevovat budovy města. Zpomalila jsem na sto dvacet kilometrů za hodinu a všimla si cedule. Vítejte v Port Angeles. Výborně, tady jsem ještě nebyla. Pomalu jsem projížděla městem a hledala místo, kam bych si zalezla a napila se něčeho, po čem na všechno zapomenu.

Byla jsem skoro na konci města, když jsem uviděla budovu s otevřenými dveřmi, nad kterými byl neonový nápis Modrá laguna. Zastavila jsem u silnice. Pomalu se stmívalo, ovšem sluníčko šlo stále vidět. Vystoupila jsem a zapadla do klubu. Hned u vstupu jsem se zarazila…

Všude samé dívky. Kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem holky v mém věku v mini sukýnkách a uplých trikách. No co, aspoň nebudu vystavená pokušení…

Došla jsem k baru, který obsluhoval, světe div se, kluk.

Mile se na mě usmál a přihřátým hlasem řekl:„Dáš si něco?“ Fajn… Tak tady vážně pokušení nebude. Podívala jsem se na výběr.

„Jednoho Čerta.“ Byla to griotka s rumem, což pro mě byla novinka. Barman se opět usmál a namíchal mi nápoj. Okamžitě jsem ho do sebe kopla a můj obličej se zkřivil nechutností. Byl to hnus!

„Takhle se poprvé tváří všichni,“ oznámil mi barman se smíchem.

„Poprvé? Dobře, dám si ještě jednoho.“

„Jako všichni…“ podotkl barman, ale nalil mi. Opět jsem to vypila a opravdu… Už to nebylo tak nechutné a já si objednala další…

„Ty jsi tu poprvé, viď?“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se a uviděla blonďatou dívku. Blondýna – klub, ve kterém jsme byli minulý týden – ještě více blondýn – Edward. Okamžitě jsem zatřepala hlavou. Na něj teď vážně myslet nebudu.

„Ano, to jsem,“ odpověděla jsem.

„Problémy s klukem?“

„Mým, mojí sestrou a jejím klukem.“

„Tvůj přítel tě podvedl s tvojí sestrou?“ Zděšeně jsem se na ni podívala.

„To snad ne. Jenom… Je to složité… A smutné.“ Sklopila jsem hlavu.

„To je v pořádku. Sem chodí holky, které mají jedině problémy s klukama. Já jsem Rebecca.“

„Bella.“ Potřásly jsme si rukou a objednaly si další Čerty.

xxx

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se. Moje hlava se točila, žaludek byl jako na horské dráze. Bylo mi špatně…

„Devět,“ odpověděla Becca.

„To jsem tady už dvě hodiny? Musím domů, Edward zešílí.“

„Vykašli se na Edwarda. V devět hodin sem chodí banda kluků kolem dvaceti let. Je s nima sranda a většinou se i dobře pobavíme… Víš, jak to myslím, ne?“ Ano, opravdu vím, jak to myslí, ale na odpověď se nezmůžu. Ztěží jsem se postavila na nohy a rozešla jsem se, až když jsem si byl jistá, že mě nohy udrží. Fajn, přestávám pít.

„Bello! Takhle nemůžeš řídit!“ zavolala za mnou Becca, ale já ji nevnímala. Šla jsem za otevřenými dveřmi, vyšla jsem a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.

„Ale, ale, ony už nám chodí i naproti!“ Prudce jsem se otočila a spatřila pět mladých kluků. Na tváři měli úlisné úsměvy a mířili ke mně. Jeden z nich mě chytnul kolem pasu.

„Nesahej na mě!“ vykřikla jsem a má ruka automaticky vystřelila k jeho tváři. I na to, jak jsem byla opilá, jsem se trefila.

„Ty malá děvko!“ řekl kluk s úsměvem. „Dračice si chce hrát.“ Přitiskl mě na stěnu, zastínil mě svým vlastním tělem a spojil naše rty. Tvrdě dorážel na mé rty. Bušila jsem do jeho hrudi, snažila jsem se kopat, ale nešlo to.

„No tak, brácho, tady ne. Vezmem ji kousek dál,“ řekl někdo a já byla svobodná. Začala jsem utíkat, ale nohy se mi zamotaly a já spadla na zem. Za mnou se ozval smích a já se otočila. Všech pět kluků šlo za mnou. Jeden z nich se ke mně sehnul a uchopil mou paži. Vytáhl mě nahoru a vlekl dál. Ostatní nás následovali.

„Pomoc!“ zakřičela jsem.

„Tady si můžeš řvát, jak chceš. V klubu ti nikdo nepomůže a ostatní tě neslyší,“ řekl ten, co mě vlekl. „Buď hodná a budeš to mít rychle za sebou.“

„Pusť mě, prosím.“ Z očí mi začaly téct slzy. A v tu chvíli mě napadla záchrana. Divila jsem se, že jsem opět nezačala hořet, ale bylo to jedno, když to dokážu vyvolat sama. Zavřela jsem oči a představila si oheň. Jeho sílu, šlehající plameny vysoko k nebi.

„Co to…“ Otevřela jsem oči a přes oranžovou clonu jsem viděla strach v očích kluků. Dívali se na mě jako na boží zjevení a třásli se. Na rtech se mi rozlil úsměv.

„No tak? Kdo si to se mnou rozdá jako první?“ zeptala jsem se a podívala se na toho, který mě ještě před pár okamžiky líbal.

„Zdrháme!“ vykřikl jeho kamarád a hodil po mně prázdnou skleněnou láhev, kterou držel v ruce. Byla jsem se sebou tak spokojená, že jsem si ani nevšimla, kam láhev míří.

Na mé hlavě jsem ucítila ostrou bolest, kolena se mi podlomila a já spadla. Poslední, co si pamatuji, jsou uhasínající plamínky na mých rukou. Pak byla jen tma.

„Slečno Swanová?“ ozvalo se z dálky. Celé tělo mě bolelo. Cítila jsem pod sebou něco měkkého. Nosem jsem nasála vzduch a ucítila odpornou vůni dezinfekce a došlo mi, že jsem v nemocnici.

„Slečno Swanová, slyšíte mě? Jste při vědomí?“ ozval se opět ten hlas. Znala jsem ho a to mě donutilo otevřít oči.

„Carlisle? Co se stalo?“ zeptala jsem se ochraptěle. V jeho očích bylo něco… divného.

„Nejsem ten pravý, kdo by ti to měl říct.“ Vstal z postele a podíval se k oknu. Otočila jsem hlavu a spatřila Edwarda. Seděl na pohovce a starostlivě si mě měřil.

„Omlouvám se,“ pošeptala jsem, když Carlisle odešel.

„Nemáš za co, to já bych se měl omluvit.“ Přišel ke mně, dřepnul si a pohladil mě po vlasech.

„Co se stalo?“

„Omdlela jsi. Na hlavě jsi měla hlubokou tržnou ránu. Alice měla telefonát až z nemocnice, tak se za tebou hned vydala,“ řekl a posmutněl. Něco bylo špatně, to mi bylo jasné…

„Edwarde, kde je Alice?“ zeptala jsem se nervózně. Edward sklopil pohled. Mé srdce začalo zrychleně bít.

„Edwarde!“ vykřikla jsem. „Co se, sakra, stalo? Proč tu není?“

„Po cestě měla autonehodu. Je mi to líto, Bells, ale Alice... je mrtvá.“

Předchozí * Sharlot33 * Twilightkacert * Další

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí 21. kapitola: