Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí 20. kapitola

11.07.2010 (18:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3777×

20. Odtemnění

Konec týdne. Zítra opět ten stejný stereotyp, pořád stejný program. Už mě to unavovalo. Sice bylo fajn, že jsem měla své vize, které se i plnily, ale i někdy se to prostě nepodařilo. Třeba pořád jsem měla sen, jak se ptám na něco Jasper a vidím jeho zmučený obličej, ale nikdy se to nestalo. Zatím nikdy…

„Miláčku, už zase přemýšlíš?“ ozval se za mými zády Jasper. Otočila jsem hlavu k němu, abych ho viděla alespoň koutkem oka, ale už byl u mě a objímal mě kolem pasu. Usmála jsem se a vtiskla polibek na tvář.

„Hm, nějak mě to nutí… Jak se dneska máš?“ zkoušela jsem odbočit od tématu. Povedlo se. Usmál se a otočil si mě směrem k sobě.

„Mám se dneska výborně, ale poznám na tobě, když tě něco trápí. Co se děje? Už je to nějaká doba, co ses změnila. Hrozně se o tebe bojím a nevím, jestli je správný, že ptám, ale vážně mám o tebe strach,“ šeptal mi naléhavě do ucha a já věděla, že bych mu to měla říct, ale až později, až si budu jistá. Jistá tím, co vím, co si myslím a o čem se mi zdá.

„Nemusíš mít o mě strach, ty můj blázínku. Miluju tě, a kdyby mě opravdu něco trápilo, tak bych ti to řekla. Máš jenom přehnaný strach. Jenom…“ uklidnila jsem ho.

„Kde jste to včera skončili? Nebo mám začít od začátku?“ zeptala jsem se vášnivě a lehla jsem si rozloženě na postel. Vlasy se mi válely po polštáři. Noha přes tu druhou. Hlava podepřená a snažila se na něj zapůsobit.

„Od začátku,“ vydechl a lehl si ke mně. Něžně spojil naše rty v polibku a přitáhl si mě k sobě blíž. Proto bylo pohodlnější, abych si na něj lehla.

Tvrdě jsem ho držela za vlasy a prohlubovala polibek, jak to šlo. Moje srdce opět chtělo opustit moje tělo a bylo slušně nastartováno na maratónský běh. Moje druhá ruka cestovala cestou necestou, křížem krážem pod jeho trikem. Seděla jsem na něm obkročmo.

Opět jsem v sobě pocítila plamínek neznáma. Byla jsem si jistá, že neexistuje nikdo, kdo by mi dokázal vynahradit Jaspera. Byl jako moje srdce, moje druhá část, která mi právě způsobovala šimrání motýlků v podbřišku, a taky jsem si byla více než jistá, že tohle nikdo neumí. Tak skvěle líbat…

„Alice,“ zasténal, když jsem svou drobnou ručkou přejela přes bouli v oblasti rozkroku.

„Hm,“ zabručela jsem nesouhlasně v polibku a svou ruku přesunula na jeho pevný zadek. Byl tak sexy…

Nemohla jsem dýchat, a tak jsem své polibky směřovala přes tváře, přes čelist, kterou jsem mírně zkousávala, z jedné strany krku na druhou, až k ušnímu lalůčku, se kterým jsem si pěkně pohrála. Milovala jsem to, když jsem ho mohla takhle trápit.

„Al,“ vydechl opět a už jsem ležela pod ním. Jeho rty byly spojeny silným kodexem, který nešel přerušit.

Jeho nenechavá ruce vytahávaly moje triko, a když mi ho stáhl celý, ztuhl a barva jeho očí ještě ztmavla. Myslela jsem, že se vlastně dívám smrti do očí a otřásl mnou strach, ale to hned vystřídalo vzrušení, když si jeho rty opět žádaly pozornosti od těch mých.

Objel lehce rtem ten můj spodní a já vydechla do jeho úst. Čekal na to, využil toho a svým jazykem prozkoumával moje ústa, která toužila jenom po něm. Celé mé tělo se dobývalo jeho pozornosti. Každá moje buňka v těle ho chtěla, ale nemohla jsem. Nebyla jsem na to připravená.

„Jsi jak bohyně,“ zamumlal a odtáhl se, ale ne úplně. Jenom se vydal na cestu z mých rtů, přes krk, přes klíční kost, až k lemu mé podprsenky. Zadíval se s temnýma očima do těch mých, ve kterých mohl zjistit jenom souhlas a hlavně nabývající vzrušení, stoupající s jeho doteky, s jeho přítomností.

Lehce si s ní poradil a svými rty důrazně, ale něžně laskal můj hrudník. Zaklonila jsem hlavu a pak jsem se vypnula jako luk, který čeká na vystřelení šípu do cíle. Ale já svůj cíl měla před sebou.

Najednou jsem cítila, jak moje teplota rapidně klesá a hodně rychle jsem se odtáhla od Jaspera. Uvolnil mi cestu a já se tiskla ke stěně. Nohy přitáhnuté k tělu a očima zabodnutýma do těch jeho, které postupně světlaly. Další věc, kterou jsem si nedovedla vysvětlit.

„Alice… já… Promiň, nechtěl jsem… to…“ začal koktat Jasper a přibližoval se hodně pomalu.

„Jsem v pohodě,“ zazubila jsem se na něj a on jenom vykulil oči.

„Vždyť…“ nechápal.

„To bylo kvůli teplotě, až moc mě… vzrušuješ,“ zašeptla jsem a sklonila oči opět ke svým nohám, ale hlavu mi zvedl jeden studený prst.

„A já se tolik bál, že jsem ti ublížil,“ vydechl překvapeně a přitáhl si mě do náručí. Natáhla jsem si zpátky triko a zbytek dne proležela v Jasperově náručí, kde jsem se musela učit na zítřejší, neočekávanou písemku z dějáku.

„Měla bys jít spát,“ pošeptal mi do ucha, když se mi klížily oči nad Občanskou válkou na jihu. Sebral mi knížku z rukou, položil ji na stolek a zhasl světlo. Věděla jsem, že Bells bude dneska spát u Cullenů a Jasper zase tady. Abby s tím dokonce souhlasila. Byla jsem nadšená. Málem jsem jí totiž urvala hlavu, jak moc jsem ji objímala.

Ale další fakt byl ten, že to byla teprve druhá noc strávená s Jasperem. Od té první noci se mi zobrazovaly ty vize, takže jsem zvědavá, co zdědím po této noci, nebo po těch dalších? Nakonec budu umět vše? Budu vidět do budoucnosti, budu moct ovlivnit počasí, číst myšlenky, měnit myšlenky… Co to ještě bude? Dozvím se, že Jasper je superman, který rozdává dary na potkání? To asi těžko…

„Doblou,“ zamumlala jsem už v polospánku a cítila rty v mých vlasem, a spokojeně jsem zavřela oči.

Procházela jsem se lesem. V tom jsem zahlédla šmouhu. Jako když kolem mě proletí něco neskutečnou rychlostí. Neměla jsem strach, necítila jsem strach. Dokonce jsem necítila ani pevnou půdu pod nohama. Mohla jsem jenom uvažovat, přemýšlet a konat.

Vydala jsem se za tou šmouhou. Byla jsem překvapena, jak rychle se jako duch umím přemisťovat. Byla to neskutečná rychlost. Vítr si hrál s mými, momentálně dlouhými, vlasy a já si užívala volnosti do té doby, než jsem spatřila to, co mě přimrazilo na místě a donutilo mě na to zírat s otevřenou pusou a očima na zemi.

Byl to Jasper. Můj Jasper, který byl přisátý ke krku medvěda. Medvědovi na první pohled nebylo nic, akorát už jenom bezmocně ležel na zemi. Nevěděla jsem, co si mám myslet, co mám cítit. Necítila jsem vůbec nic. Jenom jsem si uvědomovala, co vidím.

„Jaspere,“ pronesla jsem, ale slova se chytla větru, jenž zde foukal a odnesl si slova pryč. Daleko ode mě, aby je nemohl slyšet. Neslyšel mě.

Když se odtáhl, porozhlédl se kolem sebe a zadíval se na mě, ne na mě, ale mým směrem. Otočila jsem se a spatřila za sebou mohutné křoví, které se klepalo.

„Baf!“ vyskočil z něj vysokou rychlostí Emmett.

„Lek,“ opáčil Jasper unuděně a otočil se k medvědovi. Vzal ho do náručí. Počkat… On nesl medvěda. Vždyť byl hrozně těžký! Ale to bylo jediné, nad čím jsem mohla polemizovat.

Přenesla jsem se úplně někam jinam…

Myslím, že to byl dům Cullenů. Byl tak elegantní. Tak nádherný. Ale to nebylo to hlavní, co upoutalo mou pozornost. Viděla jsem další a další šmouhy.

„Bells přijede,“ oznámil všem Carlisle a šel otevřít. Pro mé oči, jež byly zvyklé na rychle pohyby, byl pomalý.

„Ahoj Bells!“ skočila ji kolem krku Rose a mně se sevřel krk úzkostí… Co jsou oni zač? Co je Jasper, Edward, Emmett, Carlisle, Esmé s Rose zač? Jsou hrozně krásní, jako andělé. Jsou neobyčejně rychlí, jako šípy. Jsou silní… Pijou krev. Upíři.

„Alice, Al,“ probouzel mě hlas Jaspera a já od něj musela uskočit. Tentokrát oprávněným strachem. Upír. Mohl by mi ublížit. Ne, blbost. Kdyby chtěl, tak by to udělal už dávno. Je to blbost. Mám jenom moc bujnou fantazii.

„Co je?“ vyjekla jsem.

„Opět si sebou mlela a kopala kolem sebe,“ vysvětlil Jasper. Ale mě zachytila vlna smíchu a nemohla mě pustit. Začala jsem se hystericky smát. Já jsem si myslela, že je Jasper upír. Ne, to je na mě moc. Další vlna smíchu.

Pak jsem se podívala na Jaspera, který měl vyzdvižené obočí a v očích šok.

„Promiň, já mám… jenom bujnou… fantazii,“ vydávala jsem ze sebe v záchvatech smíchu. On se křečovitě usmál a zlehka mě políbil na rty. V tom mě opustila všechna sranda a já už vnímala jsem jeho rty na svých.

„Alice, měli bychom už vyrazit do školy,“ šeptal, když jsme byli zapření o čelo toho druhého. Povzdechla jsem si a odtáhla se od něj.

„Jo, to bychom měli.“ Pohladil mě po tváři a odešel do koupelny.

Vyhrabala jsem se z postele a šla ke skříni. Otevřela jsem ji a podívala jsem se přes rameno, jak je venku. Nepršelo, ale bylo zataženo, takže to bude chtít… Už to mám!

S házením jsem vyndala všechny části oblečení, které jsem chtěla a oblíkla jsem si postupně na sebe ošoupané džíny, bílou tuniku a šedivý svetřík. Upravila jsem si vlasy. Prohlídla jsem se v zrcadle a musela jsem se pochválit. Jako vždycky.

„Sluší ti to,“ špitl Jasper, jenž se opíral o futra dveří do koupelny.

„Tobě víc,“ odporovala jsem, prošla jsem kolem něho a ještě na chvíli zapadla do koupelny. Po ranní hygieně a zkrášlení obličeje, jsem vyšla.

„Tak jdem,“ naznačila jsem mu rukou a vydali jsme se do školy.

Cestou mě Jasper ještě zkoušel z tý občanský války a mě přišlo, že toho ví víc, jak učitel. Další pravděpodobná možnost, že je upír. Blbost… Zase jsem se musela začít smát, ale to jsme už parkovali vedle Edwarda s Bellou. Zahnala jsem své prdlé myšlenky do kouta hlavy a vystoupila.

„Ahoj! Bells!“ vypískla jsem hned, co jsem ji uviděla a skočila jí kolem krku.

„Al,“ šeptla a držela mě v náručí.

Když jsem byla s Jasperem, ani jsem si neuvědomila, jak mi chybí její přítomnost. My jsme vlastně nikdy nebyly tak daleko od sebe, jako dnes. Bylo to, jako by mi chyběla má vlastní podstata, moje další půlka.

„Jak ses měla u Cullenů?“ zeptala jsem se jí, potom co mě pustila, ale ne úplně. Držely jsme se kolem pasu a koukaly do očí. Kluci se mezi sebou bavili a k nám přitančila Rose.

„Skvěle. S Rose jsme si udělaly takový menší večírek. Esmé skvěle vaří. Měla by být šéfkuchařkou někde v luxusní restauraci. Vážně! No, prostě vážně skvělý,“ vyprávěla nadšeně Bells, ale pak mě napadlo, že bych jí měla říct o tý písemce.

„Bells, jsem moc ráda, že ses měla dobře, ale mám pro tebe novinu. Píšem z dějáku,“ vyvalila jsem na ni a ona jenom zírala.

„Děláš si srandu, že jo? Vždyť on nic neříkal,“ říkala tak sklesle. Fajn, teď ses prokecla s tím tvým věštectvím. Jak to říct?

„Ty si to nepamatuješ? Jo, to bude tím, že si byla moc zaměstnaná Edwardem,“ zasmála jsem se a ona e na mě zašklebila.

„Fajn, díky, jdu se učit,“ oznámila mi a otočila se a šla ke škole spolu s Edwardem.

„My bychom taky měli jít na hodinu,“ zašeptal mi do ucha a vedl mě do školy. Doprovodil mě před třídu angličtiny a rozloučili jsme se polibkem.

Celý den proběhl v pohodě, ale stále jsem přemýšlela nad tou možností, že je Jasper upír. Za začátku jsem se tomu stále smála, ale pak jsem převracela fakta, a tak, až jsem se dobrala k výsledku. Je vysoce možný, že je on upír. Ne, Alice! Sakra… Zase blbneš. Zapomeň na to.

Dneska byl super den, odpadl nám odpolední hodiny, a tak jsme si s Jasperem udělali procházku po lese. Nemluvili jsme, nepotřebovali jsme to. Vystačili jsme si takhle sami. Ale pořád v hlavě mi bloumal ten červíček pochybností. Odhodlala jsem se tedy k tomu.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu. Zastavila jsem a podívala se mu do očí.

„Jaspere, měla jsem takový zvláštní sen. Možná si budeš myslet, že blázním, ale to stejné si myslím já. Vážně… Proto jsem taky měla ráno ten záchvat smíchu. Proto i teď se budu šklebit, když to bude říkat…“ odmlčela jsem a pořád jsem přemýšlela, jestli je správný mu to říct.

„Povídej, rád si to vyslechnu,“ pobídl mě a posadil se na malou loučku. Sedla jsem si s ním a opět se zhluboka nadechla.

„Víš… Měla jsem sen o tom, že… jsi neuvěřitelně rychlý,“ zasmála jsem se tomu a hypnotizovala jsem mech na zemi, a proto radši nechtěla vidět reakci Jaspera.

„Dál… Zdálo se mi o tom, že si vysál medvěda. Že máš hroznou sílu a pak tam přišel Emmett… Teda přiběhl taky ohromnou rychlostí. Pak jsem byla u vás v domě a opět jsem viděla jenom šmouhy. Prostě…“ smála jsem se, protože tohle bylo absurdní.

„Alice,“ vydechl bolestně Jasper. Nezvedla jsem pohled. Myslela jsem si, že je smutný, že jsem se zbláznila. Možná to bude z toho mého daru, že jsem led. Už mi přeskakuje.

„Prostě… Zdálo se mi, že jsi upír. Není to pravda, viď?“ Až teď jsem zvedla hlavu a podívala jsem se Jasperovi do očí. V nich jsem viděla pouze bolest. Čirou bolest, ale z čeho.

Pak mi to došlo. Smích mě okamžitě přešel a já jsem se začala hrozně bát. Vyskočila jsem na nohy a začala před ním couvat.

„Není to pravda! Ty nemůžeš být upír! Ti neexistují, jsou to pouze mýty a báje. Ne!“ šeptala jsem bolestně. Pozorovala jsem jeho. Ale on pouze seděl jako hromádka neštěstí na zemi a hrál se s jedním stéblem trávy.

„Bohužel,“ vydechl zlomeně a zvedl pohled. Opět jsem se začínala topit v jeho medově zlatých očích a najednou mě osvítila myšlenka, že on mi prostě neublíží. Spadla jsem k němu na kolena, aniž bych přerušila kontakt s očima. Chtěl mě chytit do náruče, ale ruce rychle stáhl. Myslel si, že by mi ublížil.

„Nech mě to vysvětlit.“ Byl tak zlomený. Bolelo mě to, ale nezmohla jsem se na nic. Co bych taky mohla dělat. Němě jsem přikývla a pořád byla zakoukaná do jeho očí.

„Já ti neublížím. Neboj se mě. Nejsem zlý,“ začal vysvětlovat a obezřetně mě pozoroval. Ujišťoval se, že mu nechci utéct.

„Živíme se sice krví, ale ne lidskou. Kdybychom pili lidskou krev, máme rudé oči, ale zvířecí krev nám je ředí na zlatou, medově zlatou…“ odmlčel se. „Stále nechceš utéct? Nezlobil bych se na tebe. Chápal bych to,“ mluvil bolestně. Tak ublíženě, až se mi sevřelo hrdlo a já mu musela projevit to, že nemám žádný strach.

Naklonila jsem se k němu, ale on uhnul. Pokusila jsem se opět a nechal to být. Přitiskla jsem své rty na ty jeho a dala do toho všechno. Úplně všechno, co jsem v sobě dusila. Hlavně strach. Od teď jsem mu bezmezně věřila.

„Uvědomila jsem si jednu věc… Kdybys mi chtěl ublížit, udělal bys to už dávno,“ vydechla jsem po polibku s ním, který byl hrozně procítěný.

„Tvou důvěru si nezasloužím,“ odporoval mi.

„Ty tak mou,“ opáčila jsem a on pozvedl obočí. Zakroutil hlavou a usmál se.

„Chceš vysvětlit ten zbytek?“ zeptal se a já nadšeně přikývla. Možná jsem blázen, ale byla jsem bezmezně ráda, že já právě chodím s upírem. Bylo to vážně něco. Bylo to… hustý! Opět jsem se v duchu musela nad sebou zasmát.

Vysvětlil mi úplně všechno. I to, že jsou neobyčejně rychlý a nejrychlejší je Edward. Mají ohromnou sílu a největší sílu z jejich rodiny má Emmett.

Popsal mi jejich vztahy v rodině, že Esmé je něco jako jejich matka, kterou milují. Carlisle prý umí dokonale odporovat lidské krvi. Vlastně všichni, ale on nejvíc. Rose, že je neobyčejně krásná, ale taková prý byla i za opravdového života. Bylo úchvatné to všechno poslouchat. Poslouchat vyprávění o upírech.

Nakonec mi řekl i to, že umí ovládat lidské emoce. Řekla jsem, ať to udělá a vážně jsem se cítila smutně, vesele nebo naštvaně. Vážně… Ale když mi řekl, že Edward dokáže číst myšlenky, ztuhla jsem. Musela se nad mojí reakcí zasmát.

„Jediný, komu je nemůže číst, jste vy dvě. Chvíli byl na nás naštvaný, ale potom se s tím smířil. Teď je i rád,“ zašklebil se.

Vyprávěl mi i svou minulost. Vážně pocházel z té občanské války, ze které jsme psali tu blbou písemku. Proto se nemůžu divit, že ví toho tolik. Ale vyprávěl mi jenom svou minulost. Když jsem chtěla někoho dalšího, řekl, že je to jeho soukromí. Pochopila jsem to…

Když jsem se ho zeptala, jestli na něj platí slunce nebo osika, začal se smát. Se smíchem mi oznámil, že filmy o upírech jsou jenom vymyšlené a že jich mají doma hromadu, aby si z nich mohli dělat srandu. Tak nad tím jsem se musela zasmát i já.

„Půjdeme už domů, je pozdě. Vlastně já pořád čekám, že buď upadneš do šoku, nebo s křikem utečeš,“ zasmál se, ale byla v tom cítit bolest.

„Jaspere, když jsem dostala ten dar ledu, taky jsem se s tím smířila. Musím se smířit i s tvou… podstatou. Na druhou stranu jsem neskutečně šťastná. Chodit s upírem…“ odmlčela jsem se a zlehka ho políbila na rty.

„Chceš vidět, jak umím rychle běžet?“ zasmál se a já horlivě přikývla. Hodil si mě na záda. Řekl, ať se pořádně chytím a já tak udělala. V tom se rozeběhl. Cítila jsem slastný vítr ve vlasech. Rychlost, se kterou jsem se teď setkávala, byla ohromující.

„Už se mě můžeš pustit,“ uslyšela jsem veselé uchechtnutí od něj. Zjistila jsem, že se ho křečovitě držím…

„To nejde,“ povzdechla jsem si a on mi pomohl dolů.

„Díky,“ špitla jsem a do mých tváří se nahrnula červeň. Ať už z toho, že mi byla zima, nebo z toho, že jsem se ho prostě nemohla pustit a chovala jsem se jako klíště.

Vešli jsme dovnitř a Bella s Edwardem byli tady. Svlíkla jsem se a vešli jsme do obýváku, když Edward vyjel na Jaspera:

„Tys jí to řekl?!“ Jasper se pod jeho tónem hlasu přikrčil a chtěl si mě schovat za sebe, ale já jsem nechtěla…

Omlouvám se za zpoždění, ale slibuju, že další bude dřív :)