Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 16. kapitola

16.12.2009 (13:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2664×

„Tvo-tvoje srdce. Tvoje srdce!“ šeptala zděšeně.
„Ono, ono nebije…“ řekla Bella.
Rukama se ode mě odstrčila a podívala se mi vyděšeně do očí.
„Jak?“ zeptala se pouze a upřeně mě sledovala.
„Když ti nebije srdce…“ šeptala a podívala se stranou.
„… to znamená, že jsi… mrtvý,“ na chvilku s odmlčela. Teď už jsem čekal jen na jedno, až s křikem uteče pryč.
„Ale to není možné, to nemůže být pravda. Ty jsi tady, jsi živý a mluvil jsi se mnou,“ šeptala a při tom nesouhlasně
vrtěla hlavou.
„Kdo nebo co jsi?“ zeptala se potichu.
„Měla bych se… bát?“ pokračovala v otázkách.
„Já.. nikdy bych ti neublížil.“ řekl jsem potichu, nechtěl jsem ji vyděsit, nechtěl jsem aby se to dozvěděla takto.
„Ale mohl bys.“ konstatovala šeptem Bella.
„Já bych nikdy…“ řekl jsem, ale nedokončil jsem větu.
„Já vím,“ vydechla a usmála se na mě. Její reakci jsem nechápal.
„Tobě je jedno co jsem? Tobě nevadí, že nejsem člověk?“ ptal jsem se, připadalo mi jako bych ji vůbec neznal.
„Je mi jedno co jsi. Jsi Edward a Edwardem zůstaneš,“ řekla a usmála se.
„Tebe nezajímá co jsem?“ zeptal jsem se.
„Abych řekla pravdu je mi to jedno,“ řekla a začala si utírat oči kapesníčkem.
„Tohle není reakce normálního člověka. Pořád čekám, až ti něco cvakne v hlavě a utečeš s křikem,“ povzdech jsem si
a zadíval se jí do očí.
„Když myslíš… Jestli se ti moje reakce nelíbí, můžeš to svést na to, že se mnou mávají hormony,“ řekla.
„Ale jestli ti to udělá radost, tak s křikem klidně utéct můžu.“ řekla a zasmála se.

„Nechápu tě. Před chvílí tě opustila tvoje láska,“ řekl jsem a opřel si hlavu o kolena.
„Mike… Mika jsem měla opravdu moc ráda, ale on, on to asi necítil tak jako já, podle toho co mi řekl,“ řekla potichu.
„Ty tu teď sedíš – na záchodech a povídáš si s monstrem,“ zašeptal jsem a pak vzhlédl.
„Ty nejsi monstrum, nemůžeš být. Jsi na mě… hodný,“ odvětila.

„Bello…“ povzdechl jsem si.
„Ano?“ odvětila.
„Tobě absolutně nevadí, že jsi zavřena v jedné místnosti s…“ na malou vteřinku jsem zaváhal. „ S upírem?“ dokončil
jsem.
„Upír,“ zašeptala a sklopila pohled.
„Žádný výkřik a zběsilý útěk?“ zeptal jsem se pobaveně. Bella se nepohnula ani o milimetr.
„Ne,“ odpověděla prostě a koukala do neznáma.
„Opravdu se nebojíš?“ zeptal jsem se.
„Neublížíš mi.“ řekla a podívala se mi do očí.
„Jsi si jistá?“ zeptal jsem se a přimhouřil oči.
„Věřím ti…“ řekla a lehce se usmála.

„Ehm… Bello, míří si to sem Jessica a já si nemyslím, že by bylo dobré, kdyby nás tady našla,“ řekl jsem a Bella zpozorněla.
„Jak to víš? Jo aha, upír. Tys ji slyšel přicházet.“ řekla a pomalu se postavila na nohy.
„Neslyšel,“ opravil jsem ji a Bella se na mě tázavě podívala.
„Já… možná to bude znít šíleně,“ řekl jsem, ale přerušila mě.
„Musím tě ujistit, že šíleněji už to ano znít nemůže,“ řekla a potichu se zasmála.
„Čtu myšlenky…“ řekl jsem
„Tak schválně, na co myslím!“ řekla se zájmem Bella.
„Jessica!“ zasyčel jsem na ni.
„Na ni nemyslím,“ zavrtěla hlavou Bella.
„Tak jsem to nemyslel, už je skoro tady!“

O 2 dny později:

‚Edwarde, měl bys jít za Bellou. Rozhodla se říct Charliemu, že jsem těhotná. A on… nevzal to zrovna dobře. On jí řekne cituji ‚Vypadni z mého baráku, tohle pod svou střechou nestrpím!‘. Edwarde ona tě potřebuje.‘ uslyšel jsem prosebnou myšlenku Alice.

Jen co jsem to uslyšel, vyběhl jsem ze dveří a co nejrychleji běžel za Bellou.
Rychle jsem probíhal mezi stromy a za pár vteřin jsem už uviděl Bellin domek. Ještě jsem zrychlil a v pravý moment jsem se odrazil a neslyšně dopadl do jejího pokoje.
Bella nahlas vzlykala a vytáčela něčí číslo, neozval jsem se, protože jsem ji nechtěl vyrušit.

Pak si mobil dala k uchu a o dvě vteřiny později se mi v kapse začal zvonit mobil.

„Ahoj.“ řekl jsem.
„Fuj, to jsem se tě lekla. Tohle mi nedělej! A… co tu vlastně děláš?“ ptala se mezi vzlyky.
„Alice, no viděla co ti řekl Charliem“ řekl jsem.
„Je mi to líto,“ řekl jsem a objal ji.
„Děkuju ti. Ty jsi jediný kdo se na mě nevykašlal,“ šeptala a z očí jí tekly slzy.
„Já chtěla jsem se zeptat, když mě Charlie… vyhodil. Já nemám kam jít a k Renée nechci.
Nemohla bych… nějakou domu bydlet u tebe?“ ptala se
„Samozřejmě. Alice už ti zařídila pokoj,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech.
„Děkuji ti,“ zašeptala a vyklouzlo jí několik slz.

Udělejte mi radist a písněte komentář! :D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 16. kapitola: