Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 8. kapitola

10.08.2013 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1344×

8. kapitola

Renée přede mě položila šálek čaje, ze kterého se ještě trochu kouřilo, a starostlivě si mě prohlížela. Seděl jsem v jednom ze dvou pohodlných čalouněných křesel, které se nacházelo v obývacím pokoji Swanovic domu a na sobě jsem měl oblečení, které mi laskavě zapůjčil Cordy. Ochotou půjčit mi tričko a kalhoty mě velmi překvapil. Nic sice neřekl, pouze přišel do obývacího pokoje a skoro po mně ty kusy oblečení hodil, ale i tak jsem nestačil zírat. Samozřejmě, mohl jsem to jenom přikládat k faktu, že jsem tam přišel mokrý jako myš a nechával za sebou na zemi mokré kaluže.

Každopádně příchod k nim domů byl jako vystřižený z nějakého dramatického filmu případně divadelní hry, za kterou by se nemusel stydět ani Shakespeare. Jen co Bella dotelefonovala s Monicou, popadla mě za ruku a vyváděla z pokoje. Neměl jsem nejmenší tušení, co se dozvěděla, ani kam mě vede, ale během chvíle jsem se to měl dozvědět. Doslova mě protáhla venkem, kde lilo jako z konve a zastavila se až v obývacím pokoji, kde zrovna seděl Charlie v druhém z křesel a kam vcházela Renée s právě uvařeným čajem.

„To se o Hunterovi musím dovídat od Monicy?!“ okřikla přítomné a vůbec nehleděla na to, že je stejně promočená jako já. Voda jí stékala z vlasů po tváři a z brady odkapávala na zem.

„Nevěděla jsem o jeho návratu do La Push,“ odvětila skoro až omluvně Renée. Vtom ze zadního pokoje přišel Cordy a nesl oblečení. Možná právě v ten okamžik si Bella uvědomila, že venku vlastně pršelo a oba jsme mokří.

„Jdu se převléct a potom si promluvíme,“ upozornila všechny přítomné a potom se mnou v závěsu odešla do svého pokoje, kde ze sebe začala sundávat mokré oblečení. Chvíli jsem na ni překvapeně hleděl, ale poté, co mě zpražila jedním z naštvaných pohledů, jsem se i já začal převlékat do suchého oblečení, které mi bylo jenom o trochu větší – každopádně to bylo lepší, než kdyby mi půjčil něco na sebe Charlie. Bella byla převlečená ještě dřív, než jsem si stačil přes hlavu přetáhnout Cordyho tričko, a hned nato zamířila zpět do obývacího pokoje, kam jsem ji jenom pár minut nato následoval a teď jsem upíjel čaj a sledoval scénu přede mnou.

„Jak jsi to nemohla vědět? Říkala jsem ti, že máš kontrolovat každé jeho rozhodnutí, které udělá. A návrat do La Push nebo jeho okolí považuju za docela radikální rozhodnutí, o kterém bych měla něco vědět, nemyslíš?“ stále lehce zvyšovala hlas na Renée, jako by právě ona mohla za to, že Monica ví o Hunterovi dřív než ona.

„Hunter ví o mém daru a myslím, že nějak využívá jeho slabin. Neučinil žádné rozhodnutí o návratu,“ trvala si na svém Renée a vypadala nešťastně z toho, jak ji tady Bella obviňovala ze zatajování informací. Jako by to vlastně u Belly šlo, něco zatajit. Její dar to nikomu kromě mě neumožňoval.

„Bello, měla by ses uklidnit. Renée dělá, co může, aby ti pomohla, ale jak sama dobře víš, nejde to vždycky,“ postavil se za svou ženu Charlie a donutil Renée, aby si posadila do křesla místo něj. V tom velkém křesle vypadala Renée neuvěřitelně drobně a s výrazem ukřivděného dítěte i křehce, až rozbitně. Na okamžik bylo až nemožné si představit, že naproti mně vlastně sedí nejnebezpečnější predátor na zemi. Měl jsem dokonce chuť ji obejmout a utěšit slovy, že se vlastně nic nestalo a všechno bude v pořádku. Připomínala mi totiž mámu a já jsem nikdy nesnesl pohled na ni, když plakala – míval jsem chuť všechno napravit, ale nikdy jsem nevěděl jak, takže jsem si k ní vždy jenom sedl a objal ji kolem chvějících se ramen a hladil ji po dlouhých vlasech. Věděl jsem, že jsem to dělal jako jediný z rodiny, nikdo, možná až na Carlislea, nevěděl o těchto chvílích, kdy Esmé taky ztrácela své sebejisté a bezstarostné já.

„Sakra, vždyť já to vím! Ale pochop, že opětovná přítomnost Huntera všechno mění.“

„Bello? Myslím, že začínáš trochu hysterčit,“ upozornil ji Cordy. „To, že se Hunter objevil v okolí, nemění vůbec nic. Jenom nám dává další příležitost k tomu, abychom ho chytili a vypořádali se s ním. Ty tu ale teď vypadáš, jako kdyby si to Hunter nakráčel přímo do La Push, do Edwardova domu a zaútočil tam na něj. A stalo se to?“

„Ne,“ odpověděl jsem, když se na mě podíval, a musel jsem mu dát za pravdu.

„To je mi jasné, ale copak jsi neslyšel, co jsem vám říkala o tom, že proměňoval lidi?“ obořila se tentokrát na vlastního bratra a vůbec to nevypadalo, že se hodlá jenom tak uklidnit. A přitom jsem věděl, že by se uklidnit měla, protože bude potřeba něco vymyslet a s klidnou hlavou to půjde rozhodně snáz, než když bude poháněná zuřivostí, která s ní cloumá od chvíle, kdy před půl hodinou zavolala Monica a všechno nám řekla.

„Neboj se, i to jsem slyšel. Každopádně netuším, kde ta tvoje kamarádka na takovou informaci přišla. Pochybuju, že se Hunter rozhodl udělat si procházku po Forks a tam jenom tak mimochodem rozkřikuje, jak proměňuje lidi v upíry a jestli se náhodou někdo další nechce stát nesmrtelným,“ namítl a zapojil do svých slov obvyklý sarkasmus. Přesto jsem měl takový zvláštní pocit, že jsme se konečně v něčem shodli – tedy kromě hlouposti, kdy mě Bella nechtěla proměnit a chtěla riskovat hněv královen.

„Netuším, jak to zjistila, ale pokud je to všechno pravda...“ zaváhal jsem, nechtěl jsem ani domyslet, co všechno by to mohlo pro naši společnost znamenat. Už jsem v La Push žil dost dlouho, abych byl obeznámený o tom, co novorozený upír dovede. A rozhodně to nebylo nic pěkného. Monica tedy oprávněně vyšilovala.

„Jasně že je to pravda. Sám jsi přece s Aftonem sledoval zprávy, když tam vysílali ze Seattlu. Zvedá se tam kriminalita a vlastně nejenom tam. Všude v okolí, kde se Hunter objeví. Zanechává za sebou stopy v podobě nezvladatelných mladých upírů, kteří jsou poháněni touhou zabíjet, a nic jiného je nezajímá.“ Svými slovy mi tak potvrdila mou předchozí myšlenku. Uvažoval jsem, a stejně tak Afton, že by za těmi útoky mohli být upíři. Ale že to bude až takhle komplikované, to nás rozhodně nenapadlo.

„Proč tedy nezasáhnou královny? Od toho jsou přece tady, ne?“ nadhodil jsem řešení. Novorození upíři přece ohrožují jejich snahu o utajení. Samozřejmě ne všichni by hned ukazovali na to, že ty lidi zabili nebo napadli upíři, ale stačilo by, aby to někoho jenom napadlo a potom by z toho média udělala hotovou apokalypsu.

„Ano, jsou tu od toho, ale jak vidět, ještě pořád nemáš s novorozenými žádné zkušenosti,“ namítl Cordy a já na něho překvapeně pohlédl. Kde je to jeho věčné popichování? Teď se mnou mluvil úplně normálně. Dokonce mě sem Bella přivedla namísto toho, aby mě třeba zamkla ve vlastním pokoji. S lehce smíšenými pocity jsem si uvědomoval, jak se tahle situace změnila od poslední vážnější krize, kterou byla přítomnost vlčí smečky v La Push. Tehdy Bella nechtěla, abych se do problému vměšoval, vlastně to i sváděla na Cordyho a jeho antipatie k mojí maličkosti. V tuhle chvíli to ale bylo úplně jiné. Diskutoval a kromě občasných sarkastických poznámek, které k němu naprosto neodmyslitelně patřily, se mě už nesnažil urážet nebo něco podobného.

„V tom případě se rád nechám poučit,“ pobídl jsem ho k tomu, aby mi nastalou situaci plně vysvětlil. Cordy na mě rychle pohlédl a opět střelil pohledem na Bellu a zbytek jeho rodiny. Do vysvětlování se mu očividně moc nechtělo.

„Věc se má takhle, Edwarde, novorozený upír je velmi silný a jenom v některých věcech předvídatelný. Zatím nikdo z nás netuší, proč je Hunter tvoří, k čemu mu mají sloužit. V naší historii to vlastně nikdy nebylo dobré znamení. Každopádně jsem si jistý, že královny už o nastalé situaci mají nějaké ty informace a podnikají patřičné kroky,“ ozval se Charlie rozvážným hlasem.

„Jenže ty jejich patřičné kroky jsou zřejmě moc pomalé, když to vyvolala zájem… smečky,“ poslední slovo jsem jenom zašeptal. Rozhodně jsem to tu nemínil vykřikovat, aby se celé La Push a každý upír v něm dozvěděl o přítomnosti měničů v jejich okolí. „Monica říkala, že pokud se s Hunterem nevypořádáme hned, tak se do toho zapojí a já se obávám, že potom by se o nich všichni dozvěděli.“

„V tomhle máš pravdu, ale Monica i Lerner a spol. si uvědomují, jaké riziko na sebe berou,“ namítl opět Charlie.

„Nemyslím si, že by do toho měli nějak zasahovat. Už zasáhli až dost, když se postarali o Christinu. Gracielu taky zničil jeden z nich – ačkoliv nepřímo z jejich smečky. O problém s Hunterem bych se měla postarat sama, je to přece můj boj,“ prohodila už klidným hlasem Bella a tím, co řekla, mě donutila vstát z křesla a dojít až k ní. Zastavil jsem se tak krok před ní a položil jí ruce na ramena.

„Není to jenom tvůj boj. Je to náš boj, jsme v tom spolu, pamatuješ? Já a ty. My dva se mu můžeme postavit.“ Nelíbila se mi myšlenka, že by se Bella měla Hunterovi postavit sama.

„Ty se mu ale postavit nemůžeš. Ať bych se snažila jakkoliv, mohl by tě zranit a to nehodlám dopustit. Slyšel jsi mě přece dneska v tom pokoji, že ano?“ ujišťovala se a znovu mi položila ruku na hruď v místě mého srdce.

„To, co tady předvádíte, je sice neuvěřitelně romantické, ale problém s Hunterem a novorozenýma to nevyřeší. Navíc jsme v tom společně všichni jako rodina, to jsme ti, Bello, řekli už během cesty do Itálie,“ upozornil ji na tento drobný fakt Cordy a já jsem díky tomu přehlédl i to, jak nás přerušil.

„Upozorňuju tě, Isabello, že žádné vymlouvání, že nás do toho nechceš zatahovat, ti vůbec nepomůže,“ upozornil ji Charlie.

„Společně něco vymyslíme. Budu se snažit lépe kontrolovat Hunterovu budoucnost a třeba na něco přijdeme,“ promluvila po opravdu dlouhé době i Renée a všichni jsme se na ni podívali. V křesle teď seděla odhodlaná upírka na míle vzdálené od té nešťastné a zkormoucené ženy, která tam ještě před okamžikem seděla. Její proměna byla, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou. Opět se z ní stal predátor.

Bella se po slovech své rodiny lehce usmála. Jistě ji muselo potěšit, že všichni za ní stojí, ať už se děje cokoliv.

„Vidíš, nikdy v tom nebudeš sama,“ ujistil jsem ji a přitáhl si ji do náruče, kde se mi po chvíli stulila a dokonce uvolnila svůj napjatý postoj, které zaujala už u mě v pokoji. Hlavou mi spočívala na hrudi a já mohl jenom hádat, že znovu poslouchá tlukot mého srdce.

„Děkuju, vám všem,“ zamumlala mi do košile, ale všichni ji moc dobře slyšeli.

„Nemáš vůbec zač, od toho přece rodina je,“ přitakala Renée a já cítil, jak se Bella opět usmála.

„Jasně, přece bychom tě v tom nenechali, když už jsme kvůli Edwardovi riskovali dvakrát? Teď to můžeme pěkně uzavřít. Jak se to říká – do třetice všeho dobrého?“ dobíral si ji Cordy, ale ani to ji nevyvedl z míry. Možná za to taky mohly jeho myšlenky, kterými jí určitě sdělil i něco víc než jenom teď nahlas. Každopádně ani tak jsem neměl nejmenší tušení, jak si s Cordym stojíme. Potřeboval bych si s ním o tom všem promluvit, ale rozhodně jsem k tomu zatím neměl příležitost… Ačkoliv, jednu vlastně ano, ale to nebyl zrovna příjemný. Mohl jsem tedy doufat, že jakmile si poradíme s Hunterem, tak si s ním promluvím, zakopeme spolu válečnou sekeru a začne mě považovat aspoň za kamaráda, když už ne bratra, kterým se možná časem stanu.

Společně jsme seděli v obývacím pokoji ještě hodně dlouho. Noc značně pokročila a čaj v hrnku mi vystydl. Venku nepřestávalo pršet a pomalu mě přemáhala únava. Krátkým pohledem na hodiny jsem se přesvědčil, že se blíží třetí hodina ráno.

„Myslím, že dneska toho už víc nevymyslíme a Edward si navíc potřebuje odpočinout. Nemám pravdu?“ zeptala se shovívavě Renée, když jsem se s velkou námahou snažil maskovat další zívnutí. Ale vyšlo to vniveč. Všichni tady museli vnímat to, jak tady postupně usínám, ať už se snažím sebevíc.

„Máš pravdu,“ přitakal jsem a zvedl se z křesla. Bella sedící na opěrce se postavila taky.

„Pojď, zavedu tě do pokoje,“ pobídla mě a vydala se k sobě do pokoje. Jenže ještě než jsme vešli do chodby, zatarasila nám cestu Renée.

„Vím, že máš v oblibě porušování zákonů, ale tenhle jeden bys dodržet mohla,“ upozornila ji a já si vzpomněl na zákon, že člověk by neměl bydlet v domě upírů. To, že mě Bella navštěvovala u mě doma, bylo už takové kradmé obcházení pravidel. Nikde totiž nebylo řečeno, že upír nemůže zůstat přes noc v domě člověka.

„Fajn, tohle pravidlo bychom mohli dodržet, jenom mi přišlo jednodušší, kdyby spal tady,“ pokrčila nakonec Bella rameny a společně jsme se vrátili do obývacího pokoje. „Cordy? Můžeš půjčit Edwardovi nějakou bundu? Jeho oblečení ještě není suché,“ požádala svého bratra, který se však netvářil nijak nadšeně, když se odtrhl od knihovny, o kterou se většinu večera opíral. Odešel tedy k sobě a za několik sekund se už vracel a stejně jako prve, mi i teď bundu hodil, jenom aby se náhodou neocitly až moc blízko ke mně.

„Klidně si ji nech, stejně jako zbytek oblečení – už bych z něho tak jako tak nedostal tvůj pach a nemám zapotřebí kolem sebe šířit odér nějakého člověka,“ prohodil trochu nevrle, když jsem si bundu oblékal. Stejně jako zbytek jeho šatníku i bunda byla jedním ze značkových kousků, byla měkká a příjemně hřála, i přestože do teď ležela někde ve skříni.

„Beru na vědomí, že lidský pach ti prostě není příjemný,“ přikývl jsem. Cordy na to jenom přikývl, a tak jsem se vydal s Bellou ke dveřím.

„Každopádně, když už jsi zmínil na začátku večera tu svoji kamarádku, možná bys mohl zjistit, jak moc je informovaná. Vypadalo to, že toho ví hodně a nebylo by rozhodně na škodu, kdyby se s námi podělila o nějaké své informace,“ prohodil, a tak jsme se s Bellou otočili zpátky k ostatním.

„Dobře, ráno jí zavolám a zjistím, co všechno ví,“ přitakal jsem.

„Nebo bychom za ní mohli zajet. Nevíš, co všechno může být pro nás podstatné,“ podotkla Bella a pomalu se z toho rýsoval společný výlet. Tedy jenom do chvíle, než s cestou do Forks souhlasil i zbytek rodiny. Všichni chtěli být u rozhovoru s Monicou.

„Nemyslíte, že by to mohlo být Monice trochu nepříjemné?“ zaváhal jsem.

„Mně je jedno, co jí bude příjemné nebo nikoli. Tady jde o Bellu a proto bude muset skousnout přítomnost nás všech,“ rozhodl Cordy a já už nic nenamítal. Možná jsem svou otázkou vyčerpal poslední zbytky jeho zdvořilosti. Napjatý výraz jeho tváře mi napovídal, že se už nehodlá dál vybavovat s obyčejným člověk, takže jsme s Bellou vyšli ven, kde se déšť postupně změnil z lijáku do nepříjemného mrholení. Zachumlal jsem se do bundy a vydal jsem se spěšným krokem k domu. Bella mě následovala až do pokoje.

„Omlouvám se, že ten večer musel dopadnout takhle,“ zamumlala Bella ve chvíli, kdy jsem si už lehal do postele a ona ležela vedle mě. Cordyho oblečení jsem vyměnil za kalhoty na spaní a nechával se pomalu ukolébávat ke spánku šuměním deště a Bellinou blízkostí.

„Neomlouvej se. Já jsem vlastně rád, konečně se všechno pohnulo trochu dopředu a my se dozvěděli aspoň něco z Hunterových plánů. Takhle se můžeme brzo postarat o to, aby nám už navždy zmizel ze života,“ namítl jsem ospale a zavřel přitom oči. Přitáhl jsem si Bellu těsněji k sobě a zabořil jí hlavu do vlasů, když si mi lehla na hruď.

„Zítra bude nejspíš Monica vyšilovat, když se tam tak nečekaně objevíme,“ prohodila.

„Hmm,“ zamumlal jsem, neschopný sestavit nějakou rozumnou větu. Únava z celého dne mě dostihla a já se jí hodlal poddat.

„Od konfrontace tehdy v lese jsem se s ní neviděla, ale ani tehdy nebyla z mojí přítomnosti nijak nadšená. Je tedy pravděpodobné, že to setkání nedopadne moc dobře,“ nadhodila a měla pravdu. Trochu jsem se toho obával. Stejně jako toho, že tam bude celá Bellina rodina a Monica by si to mohla třeba špatně vyložit.

„Hmm…“

„Teď tě ale už nechám spát,“ zamumlala a trochu se mi v náručí pohnula tak, aby mě pomohla jemně políbit. „Dobrou noc,“ dodala a znovu si mi položila hlavu na hruď stejně jako před chvílí. Během chvíle jsem potom už spal.

Ráno, respektive někdy kolem desáté, jsem se konečně vyhrabal z postele. K velkému překvapení se mnou byla v pokoji i Bella. Seděla na židli u psacího stolu, otočená k posteli a četla si.

„Dobré ráno,“ zamumlal jsem rozespale a trochu se protahoval. Bella ke mně vzhlédla a v očích jí přímo jiskřilo – ten tam byl včerejší stres. Odložila knihu na stůl a přešla za mnou do postele. Okamžitě se natáhla pro polibek a mě to na malou chvíli překvapilo. Na podobná rána jsem nebyl vůbec zvyklý, většinou jsem se probouzel sám, ale rozhodně bych si nestěžoval, kdybych si mohl vychutnávat Bellinu přítomnost v mém pokoji každé ráno.

Stáhl jsem ji k sobě do vodorovné polohy a cítil, jak mi prsty projíždí ve vlasech a přitom má na rtech stále ten dokonalý úsměv. „Po ránu ty vlasy vypadají úžasně,“ zašeptala mi do ucha a dál si s nimi hrála. Netušil jsem, kde se to v ní bere, ale vůbec jsem se tomu nebránil, ba právě naopak, tohle její chování stálo za to, abych ho trochu víc podpořil.

„Myslíš? Uvažoval jsem nad tím, že by potřebovaly ostříhat,“ namítl jsem, když jsem si vzpomněl, jak jsem si je kriticky měřil včera v zrcadle.

„Hmm, ještě chvíli to takhle vydrží,“ zavrněla mi do ucha a potom se ke mně opět skláněla, aby mě mohla políbit. A já měl stále trochu problémy pochopit, co se to tady děle. Začínal jsem se dokonce obávat, že se mi to celé může jenom zdát – Bella se takhle ke mně nikdy nechovala, navíc nikdy nezůstávala až do rána.

„Nezdá se mi to, že ne?“ vydechl jsem mezi polibky a zaslechl její zvonivý smích.

„Chtěl bys, aby tohle byl sen?“ zeptala se a s jiskřičkami v očích si mě měřila, přesto si nepřestávala hrát s mými vlasy. Lehce jsem zavrtěl hlavou – rozhodně jsem nechtěl, aby to byl sen! Ale i to mohlo být možné. Většinou mívám velmi živé sny, sice se v nich většinou nachází Katrina a já v nich umírám, ale i tak to vždy bývá realistické, stejně jako tohle. „Není to sen, jenom se ti chci omluvit za ten včerejšek, nebyla jsem zrovna milá ani na tebe ani na rodinu,“ dodala a trochu se odtáhla. Sedla si na postel a zkoumavě se zadívala na svoje ruce.

„Za to, co se stalo včera, přece nemůžeš. Asi bych reagoval podobně, kdybych byl na tvém místě,“ podotkl jsem. Taky bych vyváděl, kdybych zjistil, že člověk, na kterého jsem spoléhal, mi teď není k ničemu a já se musel dozvědět důležitou informaci od někoho úplně cizího.

„Určitě bys na svou rodinu nebyl tak protivný,“ namítla.

„Divila by ses, jak dokážu být protivný, když něco nejde podle plánu,“ upozornil jsem ji.

„Teď to ale vypadá, jako by zatím všechno probíhalo podle plánu. Rozhodně jsem tě protivného totiž neviděla,“ řekla a podívala se na mě. Jiskřičky z jejich očí zmizely a byla najednou velmi vážná. Trápila se kvůli tomu, jak včera vyváděla, ale přitom jí to nemohl nikdo vyčítat. Prohrábl jsem si rukou neposedné vlasy a natáhl k ní ruku, ve které jsem sevřel její drobnou dlaň.

„Některé věci nejdou podle plánu a já s tím nic nenadělám. Rozhodně ti ale můžu slíbit, že mou protivnou stránku někdy poznáš,“ ujistil jsem ji a stiskl jí ruku. Lehce se na mě usmála.

„Dobře,“ zamumlala. „Teď bys ale měl vstát a jít se nasnídat. Cordy je docela netrpělivý ohledně návštěvy Forks a chce to mít co nejdřív za sebou. Musela jsem bránit tvůj pokoj před jeho vpádem,“ informovala mě a přitom se trochu zašklebila nad Cordyho nedočkavostí. V tomhle mi na malou chvíli připomněl Emmetta.

Vyhrabal jsem se tedy z postele, popadl jsem první oblečení, které mi padlo do ruky – shodou okolností to bylo Cordyho oblečení, které mi včera dal – a zamířil si to do koupelny, abych si mohl vyčistit zuby a udělat něco s těmi zatracenými vlasy.

„Počkám na tebe v kuchyni a připravím ti nějakou snídani,“ prohodila Bella, ještě než jsem za sebou zavřel dveře.

Po rychlé snídani jsme došli před dům Swanových, kde na nás u Bellina auta čekal zbytek rodiny. Renée se na mě usmívala, Charlie přikývl na pozdrav a Cordy se mračil.

„To je dost, že jsi konečně vstal,“ zamručel a došel k místu spolujezdce. Zrovna se chystal nastoupit, když ho Bella zastavila a něco mu řekla. Jemu potom uniklo z hrudi zavrčení a hned nato si sedal dozadu. Bella mě pobídla a místo spolujezdce jsem obsadil já. Po nás nastoupila i Renée a Charlie a my mohli vyrazit. Bella jela klidným tempem a dodržovala až úzkostně rychlost – a rozhodně to nemělo co dočinění s tím, že Charlie pracoval ve Forks jako policista.

Před Moničiným domem jsme zastavili kolem půl dvanácté. Bella zaparkovala u chodníku a všichni jsme vystoupili, došli k domu a já se už natahoval po zvonku.

„Co vy tady, sakra, děláte?“ obořila se na mě Monica, jen co otevřela dveře, ale přitom pohled upírala na můj čtyřčlenný upíří doprovod.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 8. kapitola: