Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 4. kapitola


Všechno naruby tu je 3 - 4. kapitolaEdward slíbil, že při další návštěvě Forks se staví za Monicou a promluví si s ní o tom dopisu, který mu naposledy poslala. Ta chvíle je tedy tady, Edward jede domů a setkání s Monicou je na spadnutí.

4. kapitola

Zbytek týdne uběhl až překvapivě rychle. Většinou jsem se sice poflakoval po vesnici nebo zařizoval všechno potřebné na cestu, ale i tak mi přišlo, že neuběhly víc jak dva dny, natož skoro čtyři.

„Jestli chceš, můžeš jet do Forks se mnou,“ nabídl jsem Belle, když seděla na mé posteli a já si balil nějaké to oblečení. Postupně jsem se do La Push skoro odstěhoval, takže pokaždé, když jsem jel domů na delší dobu než několikahodinovou návštěvu, musel jsem si sbalit.

„Myslím, že zůstanu tady. Slíbil jsi Monice rozhovor, a tak vám chci dopřát soukromí,“ namítla.

„Ten rozhovor by mohl proběhnout i pokud bys tam byla,“ zamumlal jsem a přihodil do tašky dvě trička. Pak jsem jenom trhnul zipsem a zapnul ji. „Monica ví, že před tebou nemám žádné tajnosti.“

„Tak fajn, řeknu to jinak. Nechci ji provokovat ještě víc,“ povzdechla si a vstala. Došel jsem k ní a lehce ji pohladil po tváři.

„Monica už teď musí vědět, jak náš rozhovor dopadne. To, že jsem se ho uvolil absolvovat, na té skutečnosti nic nemění. Na konci víkendu se vrátím a už se o ní nebudeme muset nikdy bavit,“ slíbil jsem a políbil ji. Vypadala ustaraně. Jakkoliv se mi snažila nepřidělávat starosti, nedokázala to úplně zastřít. Trápila se kvůli mému vztahu k Monice, přestože z mé strany byl čistě jenom přátelský. A Bella to věděla. Marcus jí to tehdy v Denali potvrdil.

„Už bys měl jet, Esmé se nemůže dočkat, až tě bude mít zase doma,“ usmála se na mě a připomněla mi tak mou starostlivou mámu, které jsem doma opravdu chyběl. Rodina už nebyla kompletní, přestože jsem neustále jezdil domů.

„V neděli jsem zpátky, dva dny utečou jako voda,“ zamumlal jsem, políbil ji ještě na čelo a vyšel z pokoje. Tašku jsem měl přehozenou přes rameno a upřímně se na některé členy rodiny těšil, jenže před domem jsem se musel zastavit.

„Myslím, že jsi zapomněl na tohle, že?“ zasmála se Bella a před očima mi zamávala klíčky od jejího auta, které jsem si mohl půjčovat na cesty domů. Volvo mi tady neskutečně chybělo, ale ani Bellin Hyundai Santa Fe se neřídil špatně. Nepovažoval jsem se za odborníka na auta, ale dokázal jsem ocenit jízdu v těch dobrých. A zatím jsem na ty skutečně dobré modely měl štěstí. Volvo byla klasika a tátův mercedes byla zase úplně jiná liga. Bellin hyundai byl někde mezi nimi.

„Děkuju,“ zašklebil jsem se a natáhl se po klíčkách. Bella však těsně před mou rukou uhnula. Smutná nálada ji přešla jako mávnutím kouzelného proutku a místo toho tu byla ta hravá. Znovu jsem se tedy natáhnul po klíčkách, ale ona opět uhnula. Jako třetí pokus už jsem nevolil klíčky, byly moc malé a s Bellinou rychlou rukou se špatně chytaly, takže jsem si zvolil daleko větší kořist.

Nečekala to, takže když jsem ji popadl kolem pasu, překvapeně na mě hleděla a já se na ni uličnicky culil. „Mám tě,“ zamumlal jsem a ukořistil si od ní polibek.

„Mě jsi ale nechtěl,“ namítla.

„Tebe chci vždycky,“ opravil jsem ji a opět ji políbil. Ačkoliv jsem domů jezdil rád, sem jsem se vracel ještě raději, jelikož tu na mě vždy čekala její otevřená náruč, chladné rty, které jsem se neustále snažil těmi svými ohřívat a neskutečné množství její lásky. „Teď ale potřebuju ty klíčky,“ dodal jsem a konečně se mi podařilo je od ní dostat, jelikož byla natolik zaměstnána našimi spojenými rty, že na věc držící ve své ruce úplně zapomněla.

„Už aby byla neděle.“

„Neboj se, ani se nenaděješ a budu zpátky,“ odvětil jsem, odemknul auto, tašku hodil na zadní sedadlo a potom usedl za volant. Když jsem otočil klíčkem v zapalování, auto jemně zapředlo a já mohl vyrazit do Forks. Jenže jsem nebyl ještě ani sto metrů od domu, když jsem ve zpětném zrcátku zahlédl toho zatraceného Jacoba Blacka. Kvůli němu jsem moc často bez Belly La Push neopouštěl. Byl něco jako Monica pro Bellu. Taky jsem měl před očima červený hadr a musel jsem se velmi krotit, abych mu jednu nevrazil. Jeho řeči mě rozčilovaly stejně jako jeho pouhá přítomnost.

Nesnášel jsem ho vlastně už od chvíle, kdy jsem ho poznal. Tehdy se s Bellou hádali. Netušil jsem kvůli čemu, ale později jsem se dozvěděl, že příčinou jsem byl vlastně já a můj vztah k té nádherné upírce. On tehdy věděl, kdo Bella a její rodina je, stejně jako to vědělo celé La Push. On patřili mezi vyvolené, mezi ty, kteří měli právo vědět o světě upírů, vlkodlaků a měničů. Jenže v té době jsem to nevěděl, a proto jsem na něj žárlil. Napjatá atmosféra mezi námi panovala pokaždé, když jsme se potkali, a ani skutečnost, že jsem se stal členem upíří rodiny – tedy té její lidské složky – to mezi námi nic nezměnilo.

Sevřel jsem volant pevněji, až mi zbělely klouby na rukou, a donutil se odtrhnout pohled od těch dvou. Věděl jsem, že Bella s ním nic nemá. Je to přece rodinný přítel, Cordy se s Jacobem zná a upřednostňuje ho přede mnou, jelikož si myslí, že Bellu zatahuju jenom do dalších problémů, ale on zároveň nechápe, že nejsem tak úplně vinen ve všech bodech obžaloby. Ne za všechno můžu úplně já, ale přiznávám, že snad ve všem mám prsty.

 

 

Cestu jsem zvládnul za klasických třicet minut a před domem na mě už netrpělivě čekala máma. Snažila se to zakrýt tím, že přesazovala nějaké květiny, ale mě neobalamutila. Věděl jsem, že to byla jenom zástěrka, aby mě mohla opět přivítat doma ještě předtím, než překročím práh. Docela by mě zajímalo, co by dělala, kdybych předem svůj příjezd neohlásil. Jednou bych to mohl vyzkoušet.

„Edwarde, konečně jsi doma,“ usmála se na mě spokojeně a očistila si ruce špinavé od hlíny do hadru, který měla na ten účel přichystaný hned vedle sebe.

„Zase na dva dny doma,“ souhlasil jsem a objal ji.

„Víš, že se tu můžeš zdržet déle než jenom do neděle, že ano?“

„Jistě, že to vím, ale bohužel ve škole se rozjel zase nějaký projekt a v pondělí tam prostě už musím být,“ namítl jsem a vrátil se do auta pro tašku. To s tou školou byla opět další z mnoha výmluv, proč se tu nezdržovat moc dlouho. I tak byly návštěvy mé rodiny nad rámec a nemohl jsem si dovolit žádat od Gianny ještě něco víc. Už takhle mi muselo stačit, že jsem měl povolenou cestu do Virginie na svatbu kamarádovy sestry.

Vešel jsem do domu s mámou v závěsu a rozhlížel se, jestli neobjevím další živou duši. Jenže to vypadalo, že kromě mámy tu nikdy není. „Kde jsou všichni?“ zajímal jsem se, když mi došlo, že před domem nestálo ani volvo ani tátův mercedes.

„Carlisle je až do večera v práci a ostatní... Víš, že ani pořádně nevím? Emmett s Rose podnikají asi něco s lidmi z týmu. Jasper je, s největší pravděpodobností, s Madison. A Alice, tak to opravdu netuším,“ pokrčila rameny a já už vytahoval telefon, abych zkusil nejmladší sestřičku kontaktovat. Rozhovor s Monicou jsem na dnešek neplánoval, takže proč nepodniknout něco se sourozenci?

„Jé, ahoj, Edwarde,“ vykřikla do telefonu, jen co byl hovor spojen. Ten zvuk na vysoké frekvenci byl tak nečekaný, že jsem musel mobil na okamžik odtáhnout od ucha, abych náhodou neohluchnul. Po chvíli jsem si ho opět přitáhl blíž a postřehl, že je Alice ve velmi hlučné společnosti.

„Zdravím, kde jsi?“ zeptal jsem se a už v pohotovostním režimu odtahoval mobil od ucha.

„Znáš ten bar na Sunset Lane?“ křičela, jak se snažila přehlušit svou společnost. Samozřejmě jsem hned věděl, o čem mluví. Místní mládež si tam chodila zkracovat dlouhé chvíle. Jenže já tam nikdy nebyl, na to jsem ve Forks moc času nestrávil. „Jsme tu všichni, přijeď za námi. Hrajeme bowling,“ zvala mě, když jsem zaslechl, jak někdo povzbuzuje Paula při jeho hodu.

„Fajn, za chvíli jsem tam,“ slíbil jsem a hovor ukončil. „Všichni jsou na bowlingu, takže pokud ti to nebude vadit, pojedu se za nimi podívat,“ informoval jsem mámu.

„Samozřejmě, jen jeď, ale na večeři ať jste doma. Naložila jsem maso a budu dělat steaky,“ prohodila, když jsem si nesl tašku ještě do svého pokoje, abych ji nenechával zbytečně se povalovat v chodbě, a už jsem byl na cestě do baru, který sliboval velkou zábavu. Možná to bude i větší zábava než oslava mých narozenin, kdo ví. Neplánované akce bývají přece ty nejlepší, tak se tedy přesvědčíme o pravdivosti těch slov.

 

 

Zaparkoval jsem před budovou, ve které se nacházely bowlingové dráhy, snack bar, kulečníkové stoly, video hry a všechno, co si adolescenti v tomhle městě můžou přát. Najít mé sourozence a zbytek přátel nebyl vůbec problém. Hráli současně na třech drahách a neustále se pošťuchovali a komentovali hody svých protihráčů.

„Edwarde!“ zavolala na mě Alice. Na tak malého člověka měla hlasivky neskutečně silné. Slyšel jsem ji dost jasně i přes celý ten sál, který rozhodně nebyl prázdný. Zamával jsem jí na znamení, že jsem ji slyšel, a vydal se za nimi.

„Brácho, dobře, žes dorazil,“ přivítal mě Emmett a už mi podával jednu z hracích koulí. Překvapeně jsem na něho pohlédl. „Jsem na řadě, ale tak když už jsi tady, tak můžeš předvést své hráčské umění místo mě,“ prohodil a zachechtal se.

„Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny a stoupl si na začátek dráhy. Tři rychlejší kroky, nápřah ruky a koule už potom letěla silou setrvačnosti přímo vpřed neuvěřitelnou rychlostí, dokud nesrazila všechny stojící kuželky.

„Věděl jsem, že mi ten hod nezkazíš,“ prohodil Emmett ve chvíli, kdy jsem se obrátil k ostatním a sklidil uznalý potlesk.

„Dlouho jsem to nehrál, byla to jenom náhoda,“ namítl jsem a přisedl si do boxu vedle Chrise.

„Dojel jsi na víkend domů, jo?“ zajímal se a já přikývl. Potom jsem se omluvil z konverzace, která se kolem rozproudila, a skočil si k baru pro něco k pití. Byl jsem vcelku vyprahlý a vypadalo to na dlouhý večer plný upovídaných lidí.

„Dneska s tebou nepřijela Bella?“ vyzvídala Jessica, když jsem se vrátil.

„Ne, na víkend už měla něco naplánováno s rodinou,“ odvětil jsem okamžitě, dokonce jsem měl pocit, že zmiňovala něco o společném lovu.

„V tom případě by měl někdo informovat Monicu o tom, že jsi tady bez dozoru,“ rýpla si a vypadala, že je sama se sebou spokojená. Byla to ošklivá poznámka, takže abych jí na plná ústa neřekl, co si o tom myslím, raději jsem se napil z láhve coly, abych si dal s odpovědí načas a mohl si ji promyslet.

„Monica ví, že jsem tu na víkend a Bella rozhodně není žádný můj dozor,“ pronesl jsem, jak nejklidněji to šlo a významně se podíval na všechny přítomné, kteří na mou odpověď nedočkavě čekali. Všichni tady věděli, že na mě má Monica spadeno, ale nikomu rovněž neušlo, že chodím s Bellou. Proto je tenhle milostný trojúhelník, jak to rádi nazývali, tak fascinoval.

„Když to říkáš ty,“ pokrčila rameny a pohodila dlouhými hnědými vlasy. Namyšlenost roztleskávačky jí zůstala, přestože Rose na jejich chování od svého příchodu do týmu zapracovala. Občasné stopy nadřazenosti se však projevovaly pořád.

„Jistě,“ zamumlal jsem a znovu se napil. Nehodlal jsem s nimi rozebírat podstatu mého vztahu k Monice ani k Belle. Do toho jim nebylo vůbec nic. Raději jsem tedy pohledem přejel po tabulkách s výsledky a všiml si, že je na řadě s hodem Alice, která hrála na druhé dráze. Došel jsem k ní a jelikož zrovna nevedla, bez problémů mi ten hod přenechala.

„Nic si z toho nedělej. Jenom tím zkouší, co jsi ochoten jim říct,“ zašeptala směrem ke mně, když jsem se vracel ke svému místu.

„Já si z toho nic nedělám, jenom je to už trochu ohrané téma. Jasper měl za úkol všem vyvrátit tu hloupost o mém možném vztahu s Monicou. Ta pusa v Olympii nic neznamenala,“ odvětil jsem a tu poslední větu pronesl dostatečně nahlas, aby to všichni dobře slyšeli. Potom na to téma už nepadla jediná poznámka, přestože po mně Jessica neustále pokukovala tak, jako by na něco čekala. Jenže jsem si nebyl jistý tím, co to bylo.

 

 

Partu jsme se sourozenci opouštěli jako první. Slíbil jsem přece Esmé, že všichni dorazíme na večeři, a jakmile jsem se před Emmettem zmínil, co za delikatesu připravuje, nemohl jsem ho pomalu udržet ani do konce hry.

„Jasper je někde s Madison?“ zeptal jsem se Alice, když už jsme mířili domů. Rose si vzala od Alice klíčky a jela s volvem hned za námi.

„Jo, jeli do Port Angeles,“ přitakala a já už si plánoval rozhovor, jaký s ním povedu, jen co dorazí domů. Neměl jsem mu za zlé, že ty řeči nezarazil úplně, ale přece jenom jsem čekal, že všichni budou trochu diskrétnější nebo co.

„Ehm, vyřídila jsi Monice, že s ní budu chtít o tomhle víkendu mluvit?“ zamumlal jsem po chvíli. Sám jsem Monice nenapsal ani jedinou zprávu, číslo jsem sice na ni měl, ale… asi jsem byl zbabělec na to, abych ji kontaktoval sám a něco s ní domlouval. Od mého stěhování do La Push jsme se spolu zrovna nebavili.

„Vyřídila jsem jí to hned, jak jsme se vrátili z tvé oslavy. Tedy následující den,“ odvětila.

„A co na to říkala?“ vyzvídal jsem. Skutečně jsem doufal, že jsem v ní nevzbudil biť jenom špetku naděje, že by se něco na téhle situaci mohlo změnit. Jednou pro vždy musí pochopit, že ji beru jako kamarádku. Hodně dobrou kamarádku, o kterou bych skutečně jenom nerad přicházel, ale pokud nebude vyhnutí, tak to budu muset udělat.

„Nic říkat nemusela, měla radost. Oči se jí rozzářily a po dlouhé době jsem na její tváři viděla i úsměv. Byla to příjemná změna. Opravdu se na tebe těší,“ prohodila a potvrdila mi tím to, čeho jsem se nejvíc obával. Opět ji budu muset ranit, jenže tentokrát to bude opravdu naposledy.

 

 

Když jsem dojel k domu, parkoval tam i tátův mercedes, takže musel těsně před námi dorazit z nemocnice. Emmett vysedl z volva snad ještě dřív, než stihla Rose pořádně zastavit, což se odrazilo ve vodopád nadávek adresovaných jeho směrem. Avšak jemu to vůbec nevadilo – byl přece první v domě, kde to už krásně vonělo grilujícím se masem.

„Jaká byla hra?“ zajímala se Esmé, když jsme všichni vešli do obývacího pokoje, odkud jsme měli výhled přes francouzská okna na zahradu, kde se Carlisle opět ujal své role šéfkuchaře. Máma seděla na houpačce a upíjela nějaký drink.

„Skvěle jsme si zahráli a Edward jenom potvrdil to pořekadlo Štěstí ve hře, neštěstí v lásce,“ informoval ji Emmett a Esmé se trochu zamračila.

„Co tím myslíš – neštěstí v lásce? Edwarde, je všechno mezi tebou a Bellou v pořádku?“ strachovala se. Němě jsem Emmettovi poděkoval, zrovna s mámou tyhle problémy řešit nehodlám. Stačí, že do toho neustále strkají nos všichni mí přátelé.

„Všechno je v pohodě. To jenom Emmett vidí problémy tam, kde nejsou,“ namítl jsem. Ale ani tak jsem ji zrovna moc neuklidnil. Co se ale dalo dělat. S Bellou bylo všechno v pohodě, jenom jsem stále byl myšlenkami jinde kvůli Monice. Takže to možná na důvěryhodnosti mých slov moc nepřidalo.

Ještě několikrát za večer jsem si všiml máminých pohledů, o kterých si určitě myslela, že jsem je nezachytil, ale snažil jsem se chovat tak, abych ji nadále neznepokojoval. A rodinné grilování bylo k tomu jako stvořené. Na několik hodin jsem tak mohl zapomenout na okolní svět i to, co si pro mě všechno nachystal. Smál jsem se, vyprávěl zážitky z La Push, které prošly cenzurou, a poslouchal události ze školy, ateliéru i nemocnice.

Jenže ráno ke mně dolehla tíha neodkladného rozhovoru s Monicou. Nijak jsem to zatím nepromýšlel, ale probudil jsem se s odhodláním mít to už za sebou, takže ještě v posteli jsem se natáhl pro mobil, vyťukal krátkou zprávu a po krátkém zaváhání ji i odeslal.

 

She Wolf (Falling to Pieces) (feat. Sia) by David Guetta on Grooveshark','hspace':null,'vspace':null,'align':null,'bgcolor':null}">

 

Od Emmetta jsem se dozvěděl, že dneska bude školní hřiště prázdné. I během prázdnin spolu kluci občas trénovali, ale nebylo to nikdy nic přehnaného. Do svých zápasů připojili i holky, takže to bývalo spíš ze zábavy. Pokaždé však museli informovat správce, že tam budou. Ale po včerejší zábavě na bowlingu měli všichni dneska jiné povinnosti než honění se za míčem, takže bylo hřiště i s tribunou prázdné a ideální k setkání s Monicou.

Když jsem tam došel, už seděla přibližně v polovině tribuny a upřeně hleděla před sebe.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když jsem došel blíž a sedl si na sedadlo o jedno vzdálené od ní. Až v tu chvíli ke mně otočila hlavu, přestože o mé přítomnosti musela vědět už ve chvíli, kdy jsem vkročil na školní pozemek – tedy nejspíš. Nevěděl jsem, na jakou vzdálenost fungují její zesílené smysly.

Dlouhé vlasy měla zkrácené skoro na polovinu, sotva jí dosahovaly pod ramena, ale i tak jí to vcelku slušeno. Bílé tílko zvýrazňovalo její opálení, které však musela získat mimo Forks – i v La Push snad bylo slunečněji než tady.

„Pomalu jsem si začínala myslet, že nedorazíš,“ nadhodila a poukázala tak na mé asi čtvrthodinové zpoždění.

„Omlouvám se, ještě jsem musela doma něco dořešit,“ odvětil jsem a ještě si ji chvíli prohlížel. Vypadala unaveně, ale pořád se usmívala a já jsem byl rád, že ji vidím.

„Nech to být, důležité je, že jsi nakonec dorazil. Ráda tě, po tak dlouhé době, vidím.“

„Taky tě rád vidím, změnila ses,“ poznamenal jsem a poukázal na její vlasy. „Ale teď jsem tu bohužel kvůli tomu dopisu, který jsi mi po Alici poslala,“ připomněl jsem jí její nedávný čin.

„Byl to jeden z pokusů, jak tě kontaktovat. Volat jsem nechtěla, nebyla jsem si jistá, jestli mi zvedneš telefon. Cestu do La Push mi zakázal dokonce i Lerner… A tohle tedy byla poslední možná cesta,“ vysvětlovala.

„Kdybys zavolala, vzal bych to,“ namítl jsem okamžitě, ale sám jsem si tím nebyl úplně jistý.

„Teď je to ale jedno, přijel jsi zpět do Forks a zrovna spolu mluvíme. To mi stačí,“ přikývla.

„Už mě tedy nepovažuješ za úhlavního nepřítele?“ zajímal jsem se a připomněl jí tak její slova, která mě při našem posledním setkání velmi ranila. Řekla, že jakmile se stanu jedním z upírů, budu pro ni stejně mrtvý jako pro celou svou rodinu, přestože ona bude znát pravdu. Stanu se jejím nepřítelem, kterého by při vzájemné konfrontaci nejspíš zabila, pokud bych to neudělal já první.

„Ještě nejsi jeden z nich a právě teď jsi tady, ještě jsem tě úplně neodepsala,“ usmála se, „třeba se s tebou dá ještě něco dělat,“ dodala a já zavrtěl hlavou.

„Takhle tenhle rozhovor brát nesmíš. Jsem rád, že tě vidím, ale zítra se vrátím do La Push a tam také zůstanu,“ odvětil jsem a v hlase se mi odráželo odhodlání.

„Myslíš si, že tam budeš v bezpečí?“ zajímala se a mě její otázka vcelku překvapila. Neměl jsem přece důvod se před něčím schovávat a vyhledávat bezpečí. Lehce jsem se zamračil nad podivností jejího dotazu a ona se začala smát. „Mělo mě napadnout, že ti to neřekla.“

„O čem to mluvíš?“

„Nechápu, jak tu nevědomost po jejím boku dokážeš snést. Nebo je to natolik dobrá herečka a ty sis nevšiml, že se zase něco pokazilo?“ vyzvídala dál a já pořád netušil, co se děje. Přemýšlel jsem, kolikrát za poslední dobu mi bylo Bellino chování nějaké podezřelé, ale kromě pár náhodných incidentů, které se hned vyřešily, se chovala normálně – na upíra normálně.

„Bella přede mnou žádné tajnosti nemá,“ namítl jsem. Od příjezdu z Denali jsme k sobě byli upřímní. Dokonce mi řekla, že hodlá porušit rozhodnutí, které Tanya vydala, co se týče mé maličkosti. Nechce mě proměnit, čeká jenom na tu zatracenou kontrolu, aby moc brzy nevzbudila nějakou pozornost a potom… Mohl jsem se jenom dohadovat, co chce potom udělat. Do jejího seznamu patří hlavně to, dopřát mi plnohodnotný lidský život, jenže do toho jsem měl opravdu co mluvit i já. Proto jsem o tom nesmyslu řekl Cordymu, aby mi nějak pomohl to Belle rozmluvit.

„Bože, ty jsi tak zaslepený tou láskou k ní, že ani nevidíš, jak si s tebou pohrává!“

„Pokud ji tady hodláš jenom očerňovat, tak já se zvedám a odcházím. Podobné řeči nemám zapotřebí poslouchat,“ odvětil jsem a zvedl se k odchodu.

„Počkej!“ zarazila mě a už taky stála. „Teď bys neměl odcházet. Když už ti Isabella není schopná říct pravdu, budu s tebou na férovku hrát aspoň já a řeknu ti, co před tebou už nějaký ten pátek skrývá. Vlastně je to od chvíle, kdy jsme se my dva naposledy rozloučili,“ prohodila a čekala na moje rozhodnutí.

Chtěl jsem odejít, skutečně, nehodlal jsem poslouchat to, jak přede mnou Bellu očerňuje, ale zároveň jsem byl zvědavý. Váhal jsem tedy.

„Vidím na tobě, že to chceš slyšet, přestože mi zároveň nevěříš, že by před tebou měla Isabella nějaké další tajnosti,“ odhalila mé skutečné pocity, a tak jsem se trochu pohnul. Natočil jsem se k ní a potom si rezignovaně a s povzdechem sedl.

„Dobře, řekni mi, co podle tebe Bella tají a já se potom rozhodnu, jestli ti budu věřit,“ přitakal jsem a rozhodl se mít při tom otevřenou mysl natolik, abych případně mohl Bellu konfrontovat s novými poznatky, kterých jsem se vcelku obával.

„Jak myslíš. Celé to začalo ten den, co ses odstěhoval do La Push. Nechal jsi mě stát na krajnici cesty, ale já neměla moc času na to, abych oplakávala tvou ztrátu. Musela jsem chránit Forks a jeho obyvatele, jelikož se tu objevil nový upír. A myslím, že ho znáš. Hunter.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 4. kapitola:

 1
5. anonim
15.12.2013 [0:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. UV
05.07.2013 [4:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2013 [10:38]

Ivka77Veľmi pekná kapitolka. Musím povedať, že sa mi najviac páčila tá romantika pri lúčení, ktorá medzi nimi zavládla. Bolo to milé a nežné. Musela som si to prečítať dvakrát. Tú scénu s kľúčmi si napísala skutočne pekne. Ďakujem. Jej čítanie som si užila a vyčarovala mi tvári úsmev. Podobne ako Edwardova žiarlivosť. Aspoň je jasné, že je skutočne zamilovaný. Ono tá žiarlivosť na Jacoba nejako k ff na TS patrí. Aspoň pre mňa.

S Monicou už to bolo horšie. Nemám ju rada. Neviem si pomôcť. Pritom si nemyslím, že je vo vnútri zlá. Každopádne si to ukončila v tom najlepšom a správne si nás napla. Netrúfam si ani odhadovať, ako bude príbeh pokračovať a čo mu chce povedať. Vôbec nič ma nenapadá, a preto sa už teraz veľmi teším na ďalší diel.

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
04.07.2013 [6:46]

ÁÁÁ... taky jsi mohla napsat ještě kousek!! Emoticon Emoticon
Nádherná kapitola a já budu netrpělivě vyhlížet pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

1. 98terka
03.07.2013 [22:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!