Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 2. kapitola

05.06.2013 (21:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1640×

2. kapitola

Když jsem se ráno probudil, Bella už vedle mě nebyla. Málokteré ráno se tu tak dlouho zdržela. Bylo mi to líto. Nejspíš ale odešla už někdy v noci. Bylo přece zakázané, aby upíři pobývali, nedej bože žili, v domě, kde žijí talentovaní lidé.

Moc jsem toho za tu noc ale nenaspal. Stále jsem musel ve spánku zvažovat, co udělám s Monicou. Chtěl jsem ji vidět, ale měl jsem takový pocit, že mi v tom bude chtít Bella zabránit, přestože neprozrazením vlčího tajemství vládkyním ji udržela na živu. To možná byla kompenzace za to, že mě Monica s Lernerem zachránili před Christinou.

Nebyl jsem si tím moc jistý, ale jednoduše jsem věděl, že o tom vzkazu nesním Belle nic říct. Rychle jsem se tedy vyhrabal z postele a začal prohledávat pokoj, abych ho našel a nějak bezpečně se ho zbavil.

Nakonec jsem ho objevil zastrčený v knížce vedle laptopu. Celou noc tam byl v bezpečí, takže pokud tam ještě chvíli zůstane, nebude to moc vadit. Rozhodl jsem se totiž pro rychlou sprchu a potom bych se měl dát do vyřizování toho, co jsem včera nezvládl. Rezervace letenek byla opravdu potřebná. A v neposlední řadě bych měl dát vědět Ericovi, v kolik přiletíme na letiště v Richmondu, odkud potom pojedeme nejspíš vypůjčeným autem do Suffolku. Cesta tam trvá už jenom asi hodinu a půl, takže to bude jistě rychlejší než se zdržovat nějakým složitým plánem letu až na letiště v Suffolku, když to jde vyřešit tak jednoduše.

Horší to ale bude zřejmě s cenou těch letenek. Nechtěl jsem rodičům říkat o peníze, ale nakonec to asi udělat budu muset. Nejhorší varianta by totiž byla, kdyby to chtěla platit celé Bella. Nikdy jsme se vlastně nebavili o tom, kdo financoval celou tu cestu do Denali a zpět. O penězích vlastně napadla jediná zmínka, přestože se to kolem nich pořád točí. Celý lidský život se točí kolem peněz, stačilo se podívat do zpráv, které byly však pro změnu plné kriminálních zločinů.

O hodinu později už jsem měl všechno zařízené a až v momentě, kdy mi žaludek začal protestovat, jsem si uvědomil, že jsem dneska ještě nesnídal. Úplně jsem na to zapomněl. Vydal jsem se tedy do kuchyně najít něco k jídlu, pokud už mi to Afton nestihl všechno sníst. Jídlo jsme sice měli rozdělené, dokonce i v lednici, ale tak nějak se na to pořád nehledělo. Když jsem neměl něco já, půjčil jsem si to od něj a naopak. Takže bych se vlastně ani nedivil, kdybych si něco na snídani musel teprve koupit.

Což se však nestalo. Na stole ležel poslední kousek pečiva a u něj vzkaz:

Jelikož dneska jsem na řadě s vařením večeře, odpoledne nakoupím. A.

Jenom jsem se nad tím usmál a hladově jsem se zakousl do rohlíku. Z lednice jsem následně vyhrabal kousek sýra a mohl tak povýšit své menu na jídlo hodné i panovníka. Té myšlence jsem se nakonec jenom usmál a po dojedení jsem se vydal hledat Bellu. Dneska jsem totiž žádný z těch povinných tréninků neměl, tak jsem si chtěl volný čas s ní užít.

Rovnou jsem se tedy vydal k nim domů. Předpokládal jsem, že by se tam mohla zdržovat, pokud ovšem něco velmi důležitého nezařizovala.

Druhá možnost se nakonec ukázala správnou, jelikož mi přišel otevřít Cordy. Netvářil se nijak nadšeně. Jeho postoj ke mně se od návratu z Denali víceméně nezměnil. Choval se odměřeně.

„Bella tady není,“ prohodil, jen co mě spatřil, přesto už dávno předtím, než otevřel dveře, musel vědět, kdo za nimi stojí.

„Aha… A povíš mi, kde bych ji mohl najít?“ zajímal jsem se.

„Nejspíš ve škole. S Renée se nabídly, že tam s něčím pomůžou,“ odvětil naprosto bez zájmu.

„Dobře, děkuju za radu a...“ zaváhal jsem, nevěděl jsem jak tenhle rozhovor začít. Už jsem nad tím přemýšlel delší dobu. Stále mi totiž v hlavě vrtalo to, jak mě Bella hodlá po návštěvě Eleazara odšoupnout na vedlejší kolej a porušit tak přání vládkyň. Renée to očividně ve své vizi ještě neviděla, jinak by se to řešilo. Ale já to potřeboval někomu říct.

„A? Co se děje?“ pobídl mě trochu nedůtklivě. Důležité však bylo to, že mi nezavřel dveře přímo před nosem. Věděl jsem, že by toho byl schopný.

„Jedná se o Bellu,“ zamumlal jsem potichu a Cordy si mě překvapeně změřil. Na tváři mu najednou pohrával takový prazvláštní úsměv. Nedokázal jsem však přijít na to, co znamená.

„Vždycky jde o Bellu. Takže o co jde tentokrát – ale přesně?“ pobídl mě lehce nedočkavě. Určitě jsem ho musel zdržovat od něčeho velmi důležitého, anebo se mě chtěl jenom tak zbavit a žádný závažný důvod k tomu neměl.

„Co by se stalo, kdyby dejme tomu… ehm, neuposlechla rozkaz?“ odvětil jsem šeptem a trochu nervózně přešlápl z nohy na nohu. La Push teď pro mě postrádalo jakékoliv soukromí a tenhle rozhovor by rozhodně neměly slyšet nepovolané uši. Přece jenom jsem se snažil Cordymu udat jeho vlastní sestru! A kromě toho, že se to nesmí dozvědět nikdo ze zdejších upírů – kteří jsou až neskutečně oddáni sestrám, nesmí se o tomhle rozhovoru dozvědět ani Bella. Určitě by se jí nelíbilo, že jsem s jejím bratrem vedl takovýto rozhovor.

„Něco takového bys tu neměl říkat,“ procedil skrz zaťaté zuby a zatáhl mě dovnitř domu. Jako by to snad něčemu pomohlo. Soukromí jsme neměli ani tak a to mě docela znervózňovalo, musel jsem totiž spoléhat na to, že Cordy to má všechno pod palcem a je si jistý tím, že nikdo není na blízku.

„Já vím, jak to může být pro Bellu nebezpečné, proto jsem taky chtěl nejdřív mluvit s tebou, doufám, že si s ní promluvíš. Na tebe ona určitě dá,“ nabádal jsem ho.

„I kdyby ano, stejně se mi nechce věřit, že by byla tak hloupá, aby se o něco takového pokoušela, zvlášť potom, co se tu už stalo,“ trval si na svém a hněvivě se na mě díval. Jako bych snad já mohl za to, že se Bella hodlá opět postavit proti zákonům jejich společnosti! Já jsem přece s proměnou v upíra souhlasil, tak nechápu, z čeho tady dělá tu zatracenou vědu. Navíc mi nešlo na mysl, co Belle na té proměně tak vadí.

„Zmiňovala se o tom už cestou z Denali,“ zamumlal jsem omluvně. „Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit už dřív, ale zatím na to nebyla vhodná příležitost. Možná bys mohl zjistit, proč je tolik proti té proměně. Zvlášť potom, co jí Marcus dosvědčil pravost mých citů,“ udával jsem mu další důvod, proč by měl Belle domluvit.

„Uvidím, co se s tím dá dělat. Znáš Bellu, sice ne tak dobře, jako já nebo kdokoliv z rodiny, ale i přesto… Hlavně o tom s nikým dalším nemluv. A už vůbec ne s Charliem nebo Renée, ani jednomu z nich by se to nelíbilo a nechceme jim přece způsobovat další starosti, když je konečně klid, ne?“ nadhodil a já jenom přikývl.

„Dobře. Tak… říkal jsi, že Bella je ve škole, ano?“ prohodil jsem, když mezi námi nastalo trapné ticho a to byl přesně ten podnět, abych si sbalil svých pět švestek a vydal se hledat mou drahou přítelkyni, kterou baví neustále porušovat zákony. Což mi od návratu z Denali začalo docela dost vadit.

Cordy jenom zamračeně přikývl a vyprovodit jsem se musel už sám. Cestu jsem znal a víc ochoty z jeho strany jsem očekávat nemohl. I tak bude stačit, pokud si s Bellou aspoň promluví.

„Edwarde!“ vydechla Bella, když jsem na ni narazil u vstupu do malé školní tělocvičny. Zrovna za sebou zavírala dveře a vypadala opravdu tak… překvapeně. Jako by tu teď netrávila čas s Renée a ta o mém příchodu musela vědět už minimálně od doby, co jsem se vyhrabal z postele.

„Vypadáš překvapeně,“ nadhodil jsem a přitáhl si ji do náruče, abych ji mohl políbit.

„Já jenom… Nečekala jsem tě tady,“ přitakala a konečně se trochu uvolnila. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že celou to dobu byla úplně napjatá.

„Cordy mi říkal, že jsi tady,“ odvětil jsem.

„Jo, vlastně. Renée něco říkala o tom, že tě sem poslal,“ zamumlala a já se na ni zkoumavě zadíval. Chovala se nanejvýš divně.

„Děje se něco?“ zajímal jsem se a tím přilákal její pozornost. Zvedla ke mně hlavu a já jí tak konečně mohl pohlédnout do očí. Nebyly tak zlaté jako večer, kdy se vrátila z lovu. Náš společně strávený čas té barvě dával hodně co proto.

„Nic, jenom jsem si vzpomněla, že musím ještě něco vyřídit, jdeš se mnou?“ prohodila a už mě brala za ruku. Přesto stále postávala na místě – čekala na mé rozhodnutí. Takže jsem jenom přikývl a hned nato mě už vedla za sebou, dokud jsem s ní z toho překvapení nesrovnal krok. Až moc rychle se mě snažila dostat od školy. Má to její podivné chování něco společného s tím, že tam s něčím s Renée pomáhaly?

Nemohl jsem na to přijít a dost mě to znepokojovalo. Pokaždé, když se Bella začala chovat nějak divně, něco se automaticky semlelo. Jenže v tuhle chvíli jsem neměl nejmenší tušení, co by to mohlo být tentokrát. Upíry toužící po mé krvi, vlkodlaky i jejich vládkyně jsme zvládli, tak co by ji ještě tak mohlo vyvádět z rovnováhy?

„Kdy jsi říkal, že má Ericova sestra tu svatbu?“ zajímala se, když mířila po hlavní ulici přímo k samozvané radnici této rezervace. Nazýval jsem to místo radnicí, přestože jím vlastně nebylo. Přicházely odtud ale všechny důležité pokyny k životu zde a dokonce to sloužilo i jako ředitelna. Bylo to divné, ale nikdy jsem se tou upíří systematikou nezabýval. Bylo mi jedno, jak co řeší – pokud mě to ovšem nestojí život. A to by tady nemělo hrozit.

„Neříkal. Zmiňoval jsem jenom, že je to v létě,“ podotkl jsem a trochu tím narážel na její dokonalou paměť.

„Já vím. Takže – povíš mi tedy, kdy se ta svatba koná, abych nám vyřídila propustky?“ zeptala se, když zastavila přímo před tou radnicí. Při slově propustky jenom hravě zakoulela očima, až jsem se musel usmát. Najednou vypadala velmi bezstarostně, takže jsem si musel dělat ještě větší starosti – něco se totiž snažila přede mnou utajit a to se mi vůbec nelíbilo.

„Dobře. Je to třetího srpna. Přesněji v sobotu,“ dodal jsem. „Uvažoval jsem ale nad tím, že bychom mohli vyrazit už v pátek a návrat se nebude konat dřív jak v neděli. Tu sobotu bychom tam měli strávit celou,“ informoval jsem ji. 

„To se dá předpokládat. Tak pojď, jde se vyřizovat,“ pobídla mě ke vstupu do budovy, ve které jsem popravdě nikdy nebyl. Zatím jsem nikdy nepotřeboval na tomhle velitelství nic vyřizovat. Výjezdy domů mi zařídila Bella hned na začátku mého studia zde a to bylo všechno, co jsem tehdy potřeboval.

„Jsi si jistá, abych tam šel?“ ujišťoval jsem se. Tušil jsem, že se v domě budou nacházet upíři a nepřišlo mi jako nejlepší nápad diktovat si podmínky návštěvy Suffolku.

„Copak? Snad se nebojíš pár upírů? Ještě před časem jsi neohroženě stál před našimi vládkyněmi a celým královským dvorem a teď tohle?“ popichovala mě a já neměl tedy nic jiného na výběr, než se nadechnout a vejít dovnitř.

Uvnitř bylo horko skoro k padnutí. Venku bylo příjemné letní počasí, ale tady jsem si najednou připadal jako v tropech. Musel jsem si dopřát chvíli na to, abych se na to horko nějak aklimatizoval, ale i přesto jsem cítil kapičky potu, které se mi udělaly na čele. Najednou jsem opět záviděl Belle to, že ji podobné změny klimatu vůbec neovlivňují.

„Jenom běž, nikdo tě tu neukousne,“ pobídla mě a stoupla si vedle mě. „Zdravím, Zafrino,“ oslovila někoho v místnosti, a tak jsem se rozhodl dávat pozor, kdo se v mé blízkosti najednou nachází. Nebylo zrovna nejmoudřejší nevědět o všech upírech kolem sebe.

„Isabello,“ usmála se na ni oslovená dívka od recepčního pultu. Byla poměrně vysoká a měla tmavě opálenou pokožku, nebo to mohla být cizinka stejně jako mnoho dalších místních obyvatel. Ale i na tu vzdálenost několika metrů jsem okamžitě poznal to, že je člověk. „Co ode mě potřebuješ?“ zajímala se.

„Já nic. To Edward něco potřebuje a bohužel ne od tebe,“ pokrčila rameny.

„Jistě,“ přitakala a potom pohlédla na mě. „Tak tohle je ten slavný Edward Cullen, hodně jsem o tobě slyšela, ale zatím jsem neměla to potěšení. Jsem Zafrina,“ představila se mi oficiálně a natáhla ke mně ruku, kterou jsem po překonání prvotního překvapení přijal. „Omlouvám se za to horko tady. Upírům to nevadí, lidi sem moc nechodí a já si tak připadám jako doma,“ odvětila, když si všimla toho, jak se začínám potit.

„To je v pohodě, stejně se tu neplánuju zdržovat moc dlouho,“ zamumlal jsem a Zafrina mou odpověď odměnila zvonivým smíchem.

„Jak myslíš. Tak tedy přejdeme rovnou k tomu, proč jsi tady, ne?“ pobídla mě stejně usměvavě a já k ní hned pocítil jisté sympatie. Připadala mi milá a tenhle fakt mě uklidňoval stejně jako to, že není upírka.

Jen co jsem Zafrině vysvětlil, co bych od ní potřeboval, odkázala mě na někoho dalšího. Očividně neměla pravomoc na to, dovolit mi odcestovat z La Push, i když se jednalo jenom o tři dny.

Poslala mě tedy do druhého patra tohohle podivného domu. Byl to vlastně jeden z mála domů, které měly více podlaží – pokud tedy nepočítám školu, která se v podobné budově nacházela, ale která působila daleko přívětivěji.

Zrovna jsem se chystal zaklepat na dveře, když se ozvalo jasné dále. To nemohlo věštit nic dobrého – nakonec asi budu stejně muset jednat s upírem. Přesto bych se měl uklidnit. Tady mi nikdo nic udělat nemůže, jsem vlastně něco jako chráněný druh nebo tak něco. Chce to se jenom nadechnout a vejít dovnitř. Bude to jako zařizovat něco na úřadech. Počítat s jistou neochotou, případně jistým nepříjemným vystupováním, ale nakonec se to všechno zvládne.

S tím pomyšlením jsem vzal za kliku a vešel dovnitř. V poměrně velké místnosti bylo o poznání chladněji než v přízemí. Tady si asi někdo na takové horko jako Zafrina nepotrpěl. Hned naproti dveřím stál mohutný stůl a za ním seděla žena s dlouhými hnědými vlasy, přirozeně se jí vlnícími kolem obličeje. Pohled měla však zabořený do papírů a její klidné, až kamenné držení těla mi hned dopředu napovědělo, že je to upírka. 

„Tak jste konečně přišel osobně, Edwarde,“ prohodila zvonivým hlasem a zvedla ke mně oči rudé jako to nejlepší víno z francouzských vinic.

„Ehm, ano… Přišel jsem kvůli propustce?“ zkusil jsem to a nebyl jsem si vůbec jistý, jak to, co potřebuju, vlastně nazvat. Nervózně jsem přešlápl a toužebně hleděl na křesla před jejím stolem. Nevyzvala mě, abych si sedl, ale… Neměl bych se před ní chovat jako ustrašené štěně, ne? Brzy se stanu jedním z nich, takže – udělal jsem pár kroků dopředu, a když se její pohled změnil na tázavý, odsunul jsem křeslo a posadil se.

Na tváři se jí objevil takový zvláštní úsměv. Bylo to tak jednoduché, přejít tu místnost a posadit se. Zřejmě bych se v přítomnosti upírů měl víc aklimatizovat. Nemůže to být tak těžké. Stačí jenom překonat ten strach nebo možná jenom respekt k tomu, že jsem vlastně ještě před časem byl na jejich jídelníčku jako velmi chutný předkrm nebo i hlavní jídlo.

„Vím, proč jsi tu. Svatba sestry nejlepšího lidského přítele. Jak patetické,“ prohodila a opět nahlédla do papírů.

„Možná pro vás,“ odsekl jsem. Svou účast na svatbě jsem přislíbil ještě předtím, než jsem se přestěhoval sem. Navíc jsem hodlal zůstat v kontaktu se všemi lidmi, kteří pro mě něco znamenají, až do úplného konce.

„Samozřejmě, nesmím zapomínat na to, že jsi stále člověk, a ten často lpí na podobných věcech. Jako by jeden cár papíru něco změnil,“ pronesla a výraz její tváře byl najednou kyselý. O lidské rase mluvila s takovým nechutenstvím, opovrhovala jí, přestože kdysi před dlouhou dobou k ní taky patřila. Bylo však vidět, jak se změní nahlížení člověka poté, co se z něj stane upír. Avšak opět to mělo i výjimky potvrzující tohle pravidlo. A jedna z těch výjimek čekala na mou maličkost jenom o jedno patro níž.

„Myslete si, co chcete. Rád bych s Bellou na tu svatbu odjel, takže co pro to musím udělat?“

Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale téma tohohle rozhovoru se mi vůbec nelíbilo. To opravdu všichni kromě vegetariánů musejí neustále urážet lidi?

„Nevím, co bys pro to chtěl dělat. Isabella pojede s tebou a ona už je o všem důležitém informována,“ pokrčila rameny v lidském gestu, které mě překvapilo. Nějak k tomu jejímu kamennému postoji nešlo. Bylo tak změkčilé.

„V tom případě nechápu, proč jsem sem měl chodit,“ namítl jsem překvapen tím, že mě sem Bella tahala, přestože to nebylo vůbec nutné.

„Byla to jenom taková formalitka,“ zamumlala a něco si poznačila do papírů úhledným písmem. V hlavičce jsem zahlédl ozdobné velké písmeno D – zřejmě insignii královen, takže se muselo jednat o nějakou úřední listinu.

„Ovšem, takže můžu jít?“ zeptal jsem se. Přestože jsem se k ní choval jako k rovné, věděl jsem, že při odchodu se k ní budu muset obrátit zády a ačkoliv jsem vlastně teď patřil k chráněnému druhu, nemohl jsem si pomoct. Stále byla predátor a já případná kořist.

Ona však neodpověděla, jenom pokynula rukou, tak jsem se tedy zvedl, přešel místnost a vyšel na chodbu. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a vydal se po schodech do přízemí, kde mě opět přivítalo to příšerné horko, které tu vládlo. Copak Zafrina si tu i přes léto topí? Nechápal jsem, jak je možné, aby tu bylo takovéhle klima.

„Byla na tebe Gianna milá?“ zajímala se a mile se na mě usmívala. V tu chvíli jsem se taky dozvěděl, jak se ona upírka v kanceláři jmenovala. Ona mé jméno znala a já její nikoli.

„Asi jako na osinu v zadku,“ zamumlal jsem a bylo mi jedno, že to dotyčná slyšela. Zafrina se jenom uchichtla a potom ke mně přistoupila i Bella. „Tys moc dobře věděla, že sem chodit nemusím, co?“ obrátil jsem se na ni.

„Věděla, ale ničemu neuškodilo, že jsi přišel, nebo snad ano?“ pokrčila nevinně rameny.

„Jistě, byla to jenom formalita,“ namítl jsem a vzal ji kolem pasu. Pak už jsem se jenom rozloučil se Zafrinou, kterou jsem – přestože na mě byla velmi milá – doufal, že delší dobu neuvidím a vyšel z toho domu hrůzy, jak bych ho s libostí nazval. Gianna byla opravdu velký podivín. Ale možná se mi to jenom zdálo, jelikož jsem neznal dostatečné množství upírů.

„Tak, co teď podnikneme? Mám volný zbytek dne,“ nadhodil jsem, když už jsme byli trochu z doslechu.

„Nevím jak ty, ale já se musím vrátit do tělocvičny,“ prohodila.

„To se tam neobejdou bez tebe?“ Nenapadalo mě nic, co bych mohl dneska podniknout. Původně jsem plánoval společný den s Bellou. Chtěl jsem probrat cestu do Virginie, zarezervovat letenky a potom si užívat jenom její společnosti.

„Bohužel ne, ale… Jestli chceš, můžeš jít se mnou a pomoct mi, potom to bude všechno hotové dřív a můžeme něco podniknout, pobavit se a tak,“ navrhla a mně nezbylo nic jiného než souhlasit.

„Co tam vlastně děláte?“ zajímal jsem se, když jsme se blížili k tělocvičně. O žádné akci jsem nevěděl, takže mi přišlo divné, že tam něco připravují. Navíc La Push bylo o tolik menší než Forks, takže přede mnou rozhodně nemohli nic utajit.

„Pojď a uvidíš, bude se ti to líbit,“ pobídla mě a já si ji přimhouřenýma očima prohlížel. Vypadala uvolněně a spokojeně. O nic se nestrachovala a byla klidná. „Nekoukej tak na mě.“

„Jak na tebe koukám?“ vyzvídal jsem.

„Jako bys čekal, až se mi na hlavě objeví rohy, nebo co já vím,“ zamumlala a já se musel zasmát. Takhle jsem na ni skutečně koukal? Přišlo mi to divné, ale pokud se jí to zdálo, tak jsem toho chtěl nechat.

„Takhle jsem se určitě nedíval. Jenom jsem uvažoval, co tam můžete dělat. Žádný zápas se v nejbližší době nekoná,“ pokrčil jsem rameny a pohlédl na budovu místní tělocvičny, ke které jsme se pomalu blížili. Vypadala tak jako vždycky – obyčejně a zašle. Vůbec se to nepodobalo něčemu, co vlastní svrchovaná rasa. Vlastně nic tady nepřipomínalo tu nadpřirozeně silnou a talenty obdařenou sortu nadlidí.

„Zase nad vším moc přemýšlíš,“ namítla a lehce se přitom zasmála.

„Jako bys mě neznala. Navíc jsem poslední dobou, řekněme, že už to bude skoro rok, co jsem trochu víc podezřívavý k událostem ve svém okolí,“ odvětil jsem a taktně jí tak připomněl, že jsem se do určité míry příchodem do Forks a setkáním s ní a jejím světem změnil.

„Tak přestaň být podezřívavý – aspoň pro tuhle chvíli. Jsi tu se mnou.“ Zastavila se a vzala mě za obě ruce. Usmívala se a usmívaly se i její oči. Neměl jsem se čeho bát. Přitáhl jsem si ji do náruče a políbil ji. Pak už jsme došli až k tělocvičně a Bella mě nechala vejít do setmělé budovy prvního.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ ozvalo se najednou ze všech stran.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 2. kapitola: