Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 14. kapitola

08.11.2013 (12:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1481×

14. kapitola

„Co znamená – pasivní? Dá se to použít v boji?“ zajímal jsem se a hned se mi vybavil v mysli Hunter a to, že bych mohl se svým štítem něco podniknout, kdybych mohl a kdyby to bylo potřeba.

„Pasivní znamená, že to není žádný přímo bojový dar. Spíše ochranný, pokud se to dá tak nazvat. Chrání tě před některými druhy darů, ale to už sis mohl vyzkoušet v Denali, kdy si tak královny testovaly možnost nějakého daru. Po svém návratu jim budu tedy moct říct, že se nespletly a stane se z tebe jistě velmi důležitý člen rodiny, ale… nejdřív mi řekni, proč ses hned zajímal o možnost využití štítu v boji?“ obrátil se ke mně a zamyšleně mě pozoroval.

„No, řekněme, že na světě nemám jenom samé přátele,“ pokrčil jsem rameny a nijak dál to nerozváděl. Nevěděl jsem, co královská rodina ví o mých předešlých setkáních s upíry. Všichni věděli, že jsem přišel už do jistého kontaktu s měniči v Itálii, ale kolik toho věděli o Graciele?

„To samozřejmě nemá nikdo. Ale po hodně dlouhé době jsi první, kdo se jako první ptá, zda jde jeho dar využít v boji. Smím se zeptat, kdo je ten nepřítel číslo jedna, se kterým by ses chtěl utkat?“ zajímal se zvědavě.

„Je to… nomád, poznal jsem ho ještě před svým příchodem sem. Pomalu to bude už rok. Tehdy jsem však poznal i jeho družku, která se mě rozhodla… ulovit… Ale díky měničům v Itálii se jí to nepovedlo. Teď se Hunter vrátil a vypadá to, že má v plánu pomstu,“ přiznal jsem až příliš snadno na to, jak málo konkrétní jsem chtěl být. Nějak jsem prostě Eleazarovu charismatu nemohl odolat, a tak když se zeptal, musel jsem mu odpovědět.

„Co tě přivátí k téhle domněnce?“

„Zřejmě nic konkrétního, spíš jsme to s Bellou tak nějak vydedukovali z toho, jak se chová. Nevím, jestli mají upíři pro pomstu nějaký harmonogram, jak se chovat, ale myslím, že jeho náhlá přítomnost v okolí se mezi známky plánované blížící se pomsty počítá,“ odvětil jsem a zvažoval, jak do toho všeho hodlá Hunter zapojit ty novorozené, které podle všeho tvoří, kdy a kde se mu zrovna zamane, aniž by nad tím zrovna dvakrát přemýšlel.

„Vcelku slušná úvaha, ale ani ta nemusí být přesná. V okolí se poslední dobou pohybuje i tak dost upírů,“ namítl Eleazar a já zvažoval, kolik toho ví. Spojil si Huntera, jeho pomstu, nepokoje v okolí, množství novorozených a mě do jednoho jediného celku? Řekla mu Bella o našich starostech? Jak moc velcí jsou to vlastně přátelé?

„Má to něco společného s rezervací?“ zajímal jsem se a nenápadně se tak snažil zjistit, kolik toho ví. Samozřejmě jsem věděl, že bych se neměl snažit na upírovi něco vyzvídat a nejlíp mu vyklopit všechno, co vím já, ale – za dobu, co jsem v La Push jsem se už trochu otrkal, pokud by se to tak dalo nazvat. Gianna mi dala vcelku slušnou lekci, jak ji poslat do háje, a ještě mi přitom potvrdila, že mi nesmí ublížit. Nebral jsem to za úplnou samozřejmost, myslím to, že mi nemůžou upíři v La Push ublížit, ale rozhodně to uklidňovalo nervy, když jste stáli před někým, jako je Eleazar nebo třeba Nettie. Tu upírku jsem vážně nemusel. Osobně jsem se s ní setkal jenom jednou, když jsem čekal na Aftona, až mu skončí výuka. Nettie byla jeho učitelka. Vlastně každý upír tady měl jednu skupinku z nás, výjimečných, které provázel až k přeměně. My měli Sue. Ta se s Nettie, u které jste tušili nějaký podraz, jen co se k vám otočila zády, nedala srovnat. Afton si na ni sice nikdy neztěžoval, ale copak mohl? Nettie měla uši úplně všude a nabytých informací dokázala skvěle využít. Dokonce jsem měl takový dojem, že se Afton zmiňoval o tom, že nějak zasáhla i do Občanské války, která však tak nějak maskovala i situaci mezi upíry. Z toho hlediska se nedala považovat ani za úplně nejmladší upírku. Na druhou stranu jsem ji ale nemohl srovnávat s někým z královské rodiny. Každopádně jsem ji neměl rád, nedůvěřoval jsem jí a nehodlal jsem ji ani nijak provokovat.

A s Eleazarem… Nevěděl jsem, jak se k němu chovat. Měl charisma, to se musí nechat. Nebál jsem se mu svěřit, ale rozhodně bych si to u něj nechtěl rozházet. On už dopředu znal můj dar, a to jsem mu o sobě nic neřekl. Nějakou dobu určitě už po světě chodí a bojové techniky mu jistě nejsou cizí.

„Jak to myslíš?“

„Napadlo mě, jestli rezervace nějak ty upíry nepřitahuje. Nevím, jak to správně popsat. Jestli třeba jenom nejsou zvědaví na nové členy téhle rodiny,“ prohodil jsem a musel jsem se v duchu poplácat po rameni – tohle rozhodně nebyla hloupá otázka.

„Ne. Rezervace je rozhodně nepřitahuje. Dokud jste lidé, tak jste něco jako jídlo. Jakmile jste upíři, představujete pro ostatní jistou hrozbu díky svým zřejmým darům, ale ani tak je to nezajímá do chvíle, než jim nějakou hloupou náhodou nezkřížíte cestu,“ zavrtěl hlavou.

„Asociálové,“ zamumlal jsem si jenom tak pro sebe, ale Eleazar to samozřejmě slyšel.

„Tak bych to nenazval. Jsme prostě moc prchlivý, ale to sám brzy poznáš. Jsme samotářští, a to z dobrých důvodů.“ Skvělá přednáška z upíří sociologie, pomyslel jsem si a zvažoval, nakolik má pravdu. Zatím jsme se ve škole učili jenom o jednotlivých upírech, skupiny a klany jsme neprobírali. Každopádně by to popíralo skutečnost královské rodiny, jejího dvora nebo třeba Belliny rodiny.

Chystal jsem se to namítnout, když mě Eleazar zadržel. „Všechno je to ale podpořeno jistou společnou ideologií. To se však budeš teprve učit, případně by sis o tom někdy mohl promluvit s Bellou… A podívejme se, my o vlku a Bella je tady,“ zasmál se melodickým smíchem a já se otočil směrem, kam se díval. Bella k nám přicházela po pláži.

Byla ještě dost daleko, mořský vánek si jí pohrával s vlasy a já zaznamenal, jak se jí pohnuly dokonale tvarované rty a něco zamumlala. Bylo to však tak potichu, že ta slova zaznamenal jenom Eleazarův dokonalý sluch a odměnil Bellina slova smíchem.

„Máš pravdu,“ odvětil a vtom už Bella došla až k nám. Nechápal jsem, proč se i přes to, že jsme byli v La Push chovala jako člověk, nemusela se tu před nikým schovávat, nemusela nic předstírat, ale ani tak nepopouštěla uzdu své přirozenosti. Chodila lidskou rychlostí, mluvila tak, abych neměl problémy jí rozumět… Očividně to dělala všechno jenom kvůli mně. Ale až budu mít po proměně, nebude se muset nijak omezovat. Já ji nebudu nijak omezovat, to jsem si slíbil.

„To tak obvykle bývá,“ pokrčila Bella nenuceně rameny.

„Všiml jsem si, ale stále mě to nepřestává překvapovat. Teď vás ale nechám o samotě, kromě Edwarda tady mám ještě jinou práci,“ prohodil a odešel. Jenom zlomek vteřiny jsem viděl jeho vzdalující se záda a najednou byl pryč. On se s nějakým předstíráním lidskosti nijak nezatěžoval.

S Bellou jsem potom strávil celý zbytek dne. Chvíli jsme se ještě procházeli po pláži, než jsme zamířili k nim domů. Všichni členové její rodiny byli někde mimo dům a Renée spolu s Charliem nejspíš i mimo rezervaci. Bella mi v jejich skromných zásobách jídla našla něco k snědku a potom jsme se na celé odpoledne uvelebili u nich na gauči, který byl mnohem pohodlnější než ten u nás doma, a dívali se na film.

Domů jsem se vrátil až někdy pozdě v noci, Afton pomalu usínal u televize, což se stávalo poslední dobou zvykem, ale můj příchod ho vzbudil.

„Ahoj,“ zamumlal ospale a trochu se na sedačce napřímil a protřel si oči. „Slyšel jsem, že tu byl dneska Eleazar a že jste spolu mluvili. Tak co ses dozvěděl? Jakým super darem oplýváš?“ zajímal se a jeho ospalost ho s tou zvědavostí přešla.

„Nic abnormálního to není, nedokážu pohnout zemí ani přimět zastavit čas. Mám jenom dar nějaké štítu, navíc ke všemu jenom pasivní,“ odpověděl jsem a sedl si vedle něho. Televize vrhala do pokoje tlumené světlo a vytvářela zvukovou kulisu.

„Náhodou, štít je podle mě fajn. Vždycky se hodí. Třeba v boji daleko víc než ten můj. Já se tak budu moct zapojit maximálně do vyjednávání. Odhalovat, když ti někdo lže, je docela nuda,“ pohodil rameny.

„Zřejmě je to ale důležitější, než si myslíš, jinak bys tu nebyl,“ namítl jsem.

„To je fakt. Kdyby to nebyl dobrý dar, tak mě sem Eleazar tehdy nepřivedl,“ souhlasil se mnou. „Ale i přesto tvrdím, že štít je rozhodně zajímavější,“ přisadil si a já mu ustoupil. Zrovna teď by se mi sice hodil nějaký akčnější dar, ale i ten pasivní štít je přece jen fajn. Teď už to chce jenom podstoupit proměnu a naučit se ho používat.

„A když už jsme u těch darů – netušíš náhodou, jaký dar má Jacob, že?“ napadla mě najednou otázka, kterou jsem nikdy nepovažoval za důležitou. Rozhodně to nebude něco, co by se projevovalo už teď, pokud tedy jeho dar není extrémní domýšlivost a schopnost každého v okolí naštvat nebo se s ním pohádat. Popravdě jsem se divil, že se svou povahou má dokonce nějaké ty přátele. Hodně se sice sdružoval s Cordym, ale to mohlo být taky proto, že k němu byl tenhle upír víc nakloněn jako k budoucímu druhovi své sestry, ale i tak jsem ho neměl rád. Dokonce jsem ho ani nelitoval, že tu nemá skoro žádné přátele. Bylo mi to fuk, jelikož se mi neustále snažil odloudit Bellu, což měl ale chudák velmi těžké kvůli tomu, že ona mu dokonale viděla do hlavy a znala jeho plán už ve chvíli, kdy se mu zrodil v hlavě a on ho ještě nestačil ani vyslovit.

„Bude z něho stopař. Má to už tak nějak zakódováno v jeho DNA. Jeho předci byli rodilí Američané, indiáni, dokázali dokonale stopovat jak zvěř, tak jiného člověka. Byli v tom skoro lepší než nejlepší stopovací psi této doby,“ odpověděl a já překvapeně hvízdnul.

„Takže před ním nikdo neuteče ani se mu neschová,“ prohodil jsem.

„I tak by se to dalo říct. Královny si ho budou nejspíš hýčkat. Bude pro ně hledat neposlušné upíry, kteří porušují zákony a podobně,“ dodal ještě na objasněnou, kdybych přesně nechápal, co potom jeho dar bude pro královny znamenat. „Eleazar ale nedefinoval jeho dar jako konečný, prý se nejspíš v jeho upíří podobě ještě víc rozvine.“

„Netušil jsem, že se dary mohou rozvinout,“ namítl jsem. Tohle pro mě byla novinka.

„Samozřejmě že netušil. Ještě nejsi ve výuce natolik daleko, abys to probíral,“ dobíral si mě.

Dneska už to byl vlastně druhý člověk, který poukazuje na to, že ještě nejsem dostatečně vzdělaný a zajímám se tedy o věci, které ještě pro mě nejsou určené. Což ale představovalo docela radikální překážku v mé proměně. Pokud totiž nedojde k nějaké situaci, kdy by přeměna byla skutečně nutná, budu si na ni muset ještě nějakou dobu počkat. Minimálně do té doby, než se tady všechno naučím – a během proměny skoro všechno i zapomenu. Občas mi tenhle přístup přišel nelogický, ale nemohl jsem ho nijak změnit, jenom se tak akorát přizpůsobit.

„Pokud mě ale omluvíš, jdu si lehnout. Stejně jsem tu už usínal,“ poznamenal a zvedl se ze sedačky.

„Jasně. Dobrou,“ zamumlal jsem a nešlo mi z hlavy to, jak se Jacobův dar může ještě rozvinout. Co ještě lepšího může umět, než perfektně stopovat? Víc jak jeden dar mít nemůže, ale pokud se tenhle jeden, už tak dost dobrý dar, rozvine, nemuselo by to být jenom dobré. Tedy aspoň pro mě. Jacob bude upírem daleko dřív než já. Na druhou stranu, pokud se s ním někdy střetnu, bude to nedlouho po proměně a to budu přece jenom novorozený, bude ve mně proudit stále moje vlastní krev a budu ještě silnější než on, což by naklánělo síly k mé straně…

Nemohl jsem však přemýšlet nad tím, jak by dopadl můj boj s Jacobem, který zatím byl jenom ve hvězdách – pokud by se mi tedy skutečně postavil, jen aby získal Bellu. Potřeboval jsem se soustředit na Huntera, který byl mnohem blíž a rozhodně hodlal svou pomstu dovést k dokonalosti s velkou pompou. Proč jinak by si tvořil novorozené? Pochyboval jsem totiž, že si připadá sám a tak si tvoří novou rodinu. Huntera jsem sice nijak moc neznal, ale tohle mi k němu vůbec nesedělo.

Dalších několik dní byl klid. Televizní stanice byly stále plné útoků a brutálních vraž lidí v okolí Seattlu a okolních měst. Jasně jsem věděl, co, nebo aspoň kdo, za těmi vraždami stojí, jenže to by se asi lidem moc nelíbilo, kdyby zjistili, že nejsou na světě sami. Že je někdo ještě nad nimi v potravinovém žebříčku – že nejsou poslední. Existence upírů by pro ně byla příliš. Vyvolalo by to jistě velkou paniku a nedokázal jsem si představit, jak by svět po tomto odhalení vypadal.

Výuka probíhala svým klasickým tempem – dva dny z celého týdne jsem musel prosedět v malé učebně s dalšími deseti spolužáky a studovat upíří historii a její významné členy – ty živé. Avšak i tak se občas zavedla řeč na ty mrtvé, abychom si byli vědomi, že za každé porušení zákona přijde trest v podobě pravé smrti.

Konečně jsme se taky dostali k Eleazarovi a jeho družce Carmen. Díky Belle jsem toho už trochu věděl, takže jsem nebyl tak překvapený jako ostatní, když Sue prohlásila, že Carmen je čtvrtá z královských sester. Samozřejmě potom nezapomněla všechny upozornit na to, jak jsem skvělý žák, že studuju dopředu a nejsem potom z některých informací tak překvapený. Ten nečekaný zájem o mou maličkost mi ale nebyl vůbec příjemný a Sue to musela vědět, stejně jako to, že jsem se dopředu vůbec nepřipravoval. Nebýt Belly, byl bych stejně šokovaný jako ostatní.

Na víkend jsem potom jel domů a na sobotu se mi podařilo u Gianny domluvit i ´vycházky´ pro Aftona, aby mohl přijet na návštěvu. S rodiči se znal už od mé narozeninové párty, kterou tady Bella s Alicí uspořádaly, a brali ho za slušnou náhradu za Erika. Při balení jsem si musel přibrat i laptop, abych mohl rodině ukázat fotky ze svatby, už se nemohli dočkat, až jim ukážu aktuální fotografie novomanželů a samozřejmě všech ostatních, které už rok neviděli. 

Z Katie a Joshe byli úplně unešení, dokonce jsem se dozvěděl, že jim poslali gratulaci ke svatbě, což jsem nevěděl. Jediný, kdo se tvářil nad fotkami trochu kysele, byla Rosalie. Jakpak by ne, Josh pro ni byl vždy tak trochu citlivým tématem. Dokud jsme ještě chodili na školu v Suffolku, snažila se ho získat, ale on ji trvale odmítal. Všichni si tehdy mysleli, že se dají dohromady, ona patřila k roztleskávačkám, on ke školnímu fotbalovému týmu. Pro všechny to byl dokonalý pár, dokonce i pro Rose, ale nic z toho nakonec nebylo. Její ješitnost tehdy utrpěla velkou ránu, když Josh nepodlehl jejímu kouzlu a nakonec začal chodit s Katie.

V neděli večer jsem se pak vracel do rezervace, kde na mě čekala Bella. Za celý víkend jsem ani jednou nenarazil na Monicu a k velkému štěstí ani na Demetriho, takže jsem si mohl trochu oddechnout, že plní příkaz od Heidi a nepromenáduje se po celém Forks Alici na očích. Jak by jí vůbec vysvětlil svou přítomnost tady? Určitě by lhal, to bylo jasné, ale co by jí řekl? Tohle malé dilema jsem ale mohl naštěstí odložit. Dokud ho Alice neuvidí, nemusím se touhle otázkou zabývat. Navíc jsem doufal, že co nevidět odjede, jelikož nehrozilo, že by se smečka nějak prozradila, k dalším útokům na lidi nedocházelo, Lerner měl všechno pevně v rukách. A odhalení smečky upírům taky nehrozilo – v tom jsem plně spoléhal na Bellu a její rodinu.

Cesta mi plynule ubíhala za zvuku cella a klavíru, který se mi v cover verzi linul z přehrávače. Už jsem se nemohl dočkat toho, až opět uvidím Bellu a obejmu ji.

Byl jsem natolik zabrán do svých myšlenek a pohodové melodie, že ve chvíli, kdy mi přes cestu přeběhl obrovský vlk, jsem jenom stěží včas zabrzdil. Vlk zmizel mezi stromy a já se snažil uklidnit splašené srdce, které uhánělo zběsilým tempem. Hrozně jsem se lekl, to připouštím. Kdo by se taky nelekl, kdyby se mu před jedoucím autem objevilo tak velké zvíře?

Kdo to, sakra, byl? Naštvaně jsem se na okamžik opřel do klaksonu, jehož zvuk mě trochu probral z počátečního šoku. Vždyť jsem se mohl vybourat. Mohl jsem toho vlka srazit, ale kromě pár oděrek, které by se mu rychle zahojily, by se mu nic nestalo. To já mohl třeba narazit do stromu, kdybych se mu snažil nějak vyhnout. Ještě řádně vytočený jsem vylezl z auta a bouchl za sebou dveřmi. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout.

Ruce se mi ještě trochu třásly, ale nervy se mi pomalu dařilo dostat pod kontrolu, když jsem mezi stromy zaznamenal další pohyb. Chtěl jsem na dotyčného mezi stromy vykřiknout, když jsem si uvědomil, kdo to ke mně jde.

„Můžeš mi, kurva, vysvětlit, co to mělo znamenat?“ Nadával jsem jenom výjimečně. Vlastně, když jsem tak nad tím přemýšlel, Bella mě možná nikdy neslyšela říct nic sprostějšího než sakra, ale teď to bylo všechno fuk. Byl jsem vytočený a to pořádně. „Mohl jsem se vybourat!“

„Za to se omlouvám,“ prohodil Demetri a přeskočil ladným skokem příkop u cesty. Na sobě měl napůl zapnutou košili a bermudy. Vlasy měl střapaté a snad jsem v nich zahlédl i nějaký ten list, ale tím jsem si nebyl jistý. „Potřeboval jsem s tebou mluvit a očividně si nepřeješ, abych tě kontaktoval přímo ve Forks,“ prohlásil a já přikývl.

„Mluvil jsi s Heidi, fajn,“ souhlasil jsem a nervózně si rukou prohrábl vlasy. Třes už mě opustil, ale byl jsem nehorázně zvědavý, proč se mnou chce mluvit.

„Samozřejmě že jsem s ní mluvil. Nebyla zrovna dvakrát nadšená z nastalé situace, ale nemůže s tím nic dělat. Tohle je můj úkol a neupustím od něj,“ řekl rozhodně a došel až ke mně. Lehce nechápavě jsem si ho měřil – vždyť jsem nechtěl, aby s nějakým jeho úkolem končil nebo něco podobného. Ať si klidně dělá, co chce, jenom ať se neplete pod nohy mé rodině a hlavně tedy Alici.

„Mně je vcelku jedno, co ve Forks děláš, jenom se neukazuj před Alicí. To samé jsem řekl i Heidi a trvám na tom. Ve Volteře tě málem odhalila a já ji rozhodně nehodlám zatahovat do tohohle světa, pokud to nebude nezbytně nutné. A myslím si, že teď to nutné rozhodně není,“ upozornil jsem ho a doufal, že bude moje přání akceptovat.

„Dělám, co se dá, ale pokud mě náhodou zahlédne, nebudu se před ní schovávat. Jenom abys věděl. Každopádně tohle není to, co jsem s tebou chtěl probrat,“ namítl a já začínal opět dostávat do varu. Jak, že se před ní nebude schovávat?

„Budeš se schovávat,“ trval jsem si na svém.

„Cože?!“ vykřikl. „Snažíš se mi tady snad rozkazovat? Copak jsi zapomněl, kdo ti zachránil v Itálii život?“ A bylo to tu zase. Připomínka mé lidskosti a neschopnosti se sám ochránit. Jasně, tehdy mi s Heidi opravdu pomohli, ale copak mi to hodlali připomínat navěky?

„Nechci ti rozkazovat, ale na něčem jsem se s Heidi domluvil a ona souhlasila, že to zařídí k všeobecné spokojenosti,“ snažil jsem se mluvit klidně.

„Ach, opět ženská sukně. Baví tě se za ně pořád schovávat?“ odsekl mi a potom se mu na tváři mihl úsměv. Vítězný úsměv. „Nejdřív ta upírka Isabella a teď Heidi. Není ti trochu trapně se pořád schovávat za nějakou ženu?“

Než se nadál on nebo snad i já, cítil jsem, jak mi ruka letí vzduchem a s hlasitým křupnutím dopadá na jeho čelist. S křupnutím ale přišla nesnesitelná bolest. Ten zvuk totiž nevydala jeho čelist, nýbrž moje ruka, kterou jsem okamžitě stáhl a nahlas zaklel. Demetriho moje reakce jenom rozesmála.

„Copak nevíš, že s upíry a vlky by ses prát neměl?“ zeptal se škodolibě.

„Nemáš o mně říkat, že se schovávám za Bellu nebo Heidi. Za nikoho se neschovávám,“ namítl jsem skrz zaťaté zuby a snažil se potlačit výkřik, který se mi dral pěkně od plic.

„Víš, vlastně se ti nedivím, že neustále vyhledáváš jejich pomoc, když se věčně dostáváš do podobných problémů. Kdybych nerespektoval Heidi a zároveň byl o pár desítek let mladší, teď už bys mohl sbírat kousky svého těla někde po lese. Takhle tě jenom přátelsky upozorním, abys to už víckrát nedělal, nebo tě to bude mrzet.“

„Mrzet to bude tebe, pokud se o tvojí přítomnosti ve Forks dozví Alice. A ještě víc toho budeš litovat, pokud se něco dozví o měničích, je ti to jasné?“ odsekl jsem mu vztekle.

„Alice je ve Forks v dobrých rukou, na rozdíl od tebe v La Push. Bohužel jsem slyšel, že nemá cenu ti to rozmlouvat,“ pokrčil rameny, ale pořád se nepřestával tak divně usmívat. „Teď bys ale měl zavolat zřejmě Isabelle, aby si pro tebe přijela, takhle přece nemůžeš řídit, nebo se pletu?“

Další bolestný záškub se mi prohnal rukou, když jsem s ní opatrně pohnul, abych zjistil míru poranění a to, jestli se do rezervace dostanu svépomocí nebo budu muset někoho zavolat. Nakonec jsem přece jenom zdravou rukou vylovil telefon z kapsy kalhot a v rychlém vytáčení našel Bellino číslo.

„Mohla bys pro mě přijet? Jsem kousek od hranic s rezervací,“ požádal jsem ji okamžitě, když hovor přijala a všiml si Demetriho šklebícího výrazu. Měl obrovskou radost z toho, že jsem Isabelle zavolal a tak mu opět potvrdil svou bezmocnost.

„Za chvíli tu budeš mít svou zachránkyni, takže bych ti zřejmě měl říct, proč jsem tě vlastně vyhledal. Hunter se vrátil. Zrovna se nachází v okolí Port Angeles, neustále se přemisťuje, ale smečka se na něj snaží dohlížet,“ informoval mě o vývoji našeho dalšího společného problému a potom jenom mávl a zmizel v dalším skoku v lese.

„Neopovažuj se přiblížit k Alici!“ křikl jsem ještě za ním, jistý si tím, že mě určitě uslyší. Pak jsem se vrátil k autu, zdravou rukou si otevřel dveře na straně spolujezdce a usadil se tam. Ani ne minutu nato se přede mnou objevila Bella. V očích se jí odrážela starost, když si mě prohlížela a nakonec pohledem zakotvila na poraněné ruce, která byla zarudlá a opravdu po čertech bolela.

„Co se stalo?“ zeptala se a opatrně mi ji vzala do svých rukou, které mi ji hned začaly příjemné chladit. Ani tak jsem si ale neodpustil bolestné syknutí.

„Kromě toho, že jsem se snažil poprat s měničem?“ zeptal jsem se kysela a všiml si, jak po mně Bella střelila rychlým pohledem, ve kterém se zračila jasná otázka, jestli to myslím vážně. „Fajn. Demetri mě byl informovat o tom, že se tu opět objevil Hunter,“ povzdechl jsem si a vyklopil jí celou situaci se zraněnou rukou, Alicí a Hunterovi.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 14. kapitola: