Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 18. kapitola

45457


Všechno naruby tu je - 18. kapitolaŽe si Emmett občas nevidí do huby, víme všichni, ale Edward už toho začíná mít dost. Ještě že má těch sourozenců víc a oni ho dokážou uklidnit, jinak nevím, nevím, jak by to s naším Emmem dopadlo. :D

Bella navíc dneska čekají nákupy s ženskou populací Cullenovic rodinky a Edwarda zase návštěva celé rodiny Swanů. Tak si čtení užjte a snad se bude i kapitola líbit. Budu netrpělivě čekat na komentáře, vaše Petronela

18. kapitola

„Nechci na tebe tlačit, ale co bys řekl tomu, kdybychom se u nás doma ukázali už v úterý?“ zeptala se mě Bella, když jsme společně seděli u mě v pokoji na posteli. Opět jsme si jenom šeptali, abychom nevzbudili celý dům. I přesto, že jsme spolu chodili, byly tyhle návštěvy stále tajemstvím.

„Už teď se těším, rád poznám i Charlieho,“ souhlasil jsem a Bella si zřejmě oddechla.

„I on je na tebe zvědavý a Renée se taky nemůže už dočkat, stále mě pobízí k tomu, abych tě pozvala. Pomalu jsem si doma připadala jako v blázinci,“ usmívala se spokojeně.

„Jsem rád, že jim náš vztah nevadí… jenom je mi líto toho, že mě Cordy moc nemusí,“ dodal jsem na připomněnou. „Víš, chtěl bych s ním vycházet, jenom nevím, jak bych si ho měl nějak naklonit,“ začal jsem uvažovat a doufal jsem, že mi Bella nějak pomůže.

„Nemusíš nad tím přemýšlet. Cordy si na to musí jenom zvyknout. Je to pro něj trochu větší sousto, ale on to zvládne, neboj. Má o naši rodinu stejný strach, jako jsem měla na začátku já.“

„A já myslel, že ses bála o mě,“ neodpustil jsem si drobné rýpnutí.

„Ale to bála. Skutečně, ty dvě upírky jsou nebezpečné, proto jsem ráda, že tě takhle můžu mít každý den na očích a nemusím se o tebe bát. To s naší rodinou je trochu jiné,“ odpověděla mi trochu zachmuřeně.

„Řekneš mi, jak jiné?“ zajímal jsem se.

„To nemůžu. Opět to není jenom moje tajemství a byla bych nerada, aby sis nad tím lámal hlavu,“ odmítla mi odpovědět a já se tedy dál nevyptával, kdyby chtěla, tak mi to poví sama.

„Pořád ještě nechceš odvolat ten zítřek?“ změnil jsem tedy téma a pohodlně jsem se rozvalil na posteli. Bella si o chvíli později lehla taky a hlavu si mi položila na hruď.

„Jak tě to, prosím tebe, mohlo napadnout? Na zítřek se neuvěřitelně těším. Už dlouho jsem nezažila takový normální den, jako máme teď naplánovaný,“ odpověděla mi nadšeně. Bella se skutečně na nákupy s mými sestrami těšila.

„Dobře, pak je tedy mou povinností tě upozornit, že Alice se někdy chová jako smyslů zbavená. To Rose je klidnější, vždy si dává pozor na to, jak se na veřejnosti chová. Přijde mi, že mívá až několik tváří. Aby pokaždé sehrála správnou roli. Pro spolužáky je to nadšená pubertální roztleskávačka. Doma tichá a občas cynická holka a ve společnosti velmi příjemná společnice. Občas mi přijde až nemožné všechny tyhle vlastnosti zkombinovat do jedné obyčejné Rose,“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Tohle pro mě bylo vždy tajemstvím.

„Vítej do světa žen. Každá z nás má několik tváří.“

„A kolik tváří máš ty?“ zajímal jsem se.

„Snad si nemyslíš, že ti všechny ukážu?“ zasmála se a já opět slyšel zvonečky. „Každá z tváří je část ženského já. Muži je musí odhalovat po částech, ne najednou,“ dodala a její chladný dech mě šimral na krku.

„Jak myslíš, mně bude stačit, když mi budeš ukazovat zamilovanou,“ odpověděl jsem spokojeně. „To je jediná tvář, kterou potřebuju vidět,“ zamumlal jsem a políbil ji do vlasů.

„Zamilovanou? A myslíš, že to dokážu?“ zeptala se a zaklonila hlavu tak, že jsem se jí díval do očí. Čekal jsem, že v nich zahlédnu jiskřičky pobavení, ale Bella se tvářila naprosto vážně, až mě to znepokojilo. Trochu jsem se od ní odtáhl.

„Až do teď jsem si tím byl jist, ale teď nějak nevím, možná budeš muset předstírat,“ pokusil jsem se na to jít z jiné strany. Doufal jsem, že si přece jenom dělá legraci, protože… proč by jinak překonávala všechny ty problémy mezi námi, kdyby mě nemilovala?

„Dobře, pokusím se ti udělat radost,“ souhlasila a přisunula se ke mně blíž, až jsme od sebe měli tváře jenom několik centimetrů. Díval jsem se jí opět do očí a teď jsem v nich konečně zahlédl ty jiskřičky štěstí a lásky. Bella se poté ke mně naklonila a políbila mě. Ten cit, který do polibku dala, by nikdy nikdo nemohl předstírat.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem, když se po chvíli odtáhla.

„To já tebe přece taky, jinak bych tu nebyla,“ odpověděla mi rovněž šeptem a znovu si hlavu položila na mé rameno a já si ji spokojeně víc přitiskl k sobě. Zatímco ona se snažila zvyknout na vůni mé krve, já jsem měl nos zabořený do jejich vlasů a kochal jsem se tou květinovou vůní, která ji celou obklopovala.

 

 

Bella nakonec odešla až nad ránem, kdy už nebylo bezpečno, aby zůstávala. U Emmetta člověk nikdy nevěděl, kdy ho napadne někomu vletět do pokoje, a od chvíle, kdy mi málem svým bušením zničil dveře, jsem je nezamykal. Dveře rozhodně za nic nemohly.

„Divím se, že se dneska neponáhlíš do školy,“ zavrtěl hlavou, když jsem sešel do kuchyně, abych si tam vzal něco na snídani, a on mezitím nahlížel do novin, aby zjistil nejnovější výsledky sportovních utkání.

„Mám snad pospíchat?“ odvětil jsem mu nechápavě.

„No, já být na tvém místě, tak rozhodně spěchám. Bella by na tebe nemusela čekat věčnost, po planetě chodí i lepší chlapi, než jsi ty,“ prohodil jako by nic a dál si prohlížel tabulku výsledků. Hned, jak to však dořekl, mi na mysl vytanulo to, co mi o něm řekla Bella. Sám by na ni měl jistě zálusk!

„Myslíš například sebe?“ zeptal jsem se ho kysele.

„Nezmiňoval jsem nikoho konkrétního, ale když už jsi to řekl, tak proč ne. Bella je rozhodně moc pěkná, řekni mi, který kluk by ji nechtěl?“ odpověděl mi a snad ho ani nezajímalo, že já s ní chodím a on by si měl dávat pozor na to, co vypustí z té své nevymáchané huby!

„Héj, co v té kuchyni děláte tak dlouho?“ zaslechl jsem, jak na nás volá z chodby Rosalie.

„Už jdeme!“ zavolal jsem nazpátek, popadl jsem jedno z červených jablek, které měla Esmé vyrovnané v košíčku, a šel jsem za Emmettem, který měl nos stále zabořený do novin. Zřejmě ještě nenašel to, co potřeboval.

„Jo!“ vykřikl spokojeně, když jsme dorazili do haly, kde na nás čekali i ostatní sourozenci. Všichni se na něj překvapeně podívali a Emmett jenom pokrčil rameny. „No co, prostě jsme vyhráli, co je na tom tak divného?“ prohodil a už si bral bundu.

„Takže můžeme vyrazit?“ zajímal jsem se a všichni přikývli. Vzal jsem si tedy klíčky a společně jsme jeli opět do školy. Venku bylo pod mrakem, takže nehrozilo, že by se Bella ve škole neobjevila. Naštěstí ale zatím nepršelo, což slibovalo pěkné počasí. Aspoň pro Forks.

 

 

Do školy jsme přijeli tak akorát na čas, abychom se stihli rozejít do tříd, přesto jsem si všiml, že venku stojí daleko víc hloučků, než tomu bývá obvykle v tuhle dobu.

„Co se to tu děje?“ zeptal jsem se překvapeně, když jsem zaparkoval na jednom z posledních volných míst na parkovišti. Že by se konala nějaká sešlost?

„Nevím, ale opět si myslím, že se to brzy dozvíme,“ odpověděla mi Alice a už si odepínala bezpečnostní pás, aby mohla vysednout. „Víš, co si ale myslím?“ obrátila se na mě ještě, než tak učinila. 

„No, to netuším.“

„Podle mě je to kvůli tomu, co jste s Bellou předvedli v pátek ve škole. Myslím, že se chtěli přesvědčit i ti, co nebyli v jídelně, že jim ostatní nelžou. Ale nemusí to být pravda, je to jenom můj názor,“ začala se okamžitě bránit, když spatřila, že se začínám mračit.

„Uklidni se, já jenom… už jsem si zvykl, že mě všichni nesledují kamkoliv se pohnu. Teď to ale bude zase, co?“ uklidnil jsem ji a můj zamračený výraz se změnil v nešťastný.

„Co naděláš, začal jsi chodit s nejzajímavější dívkou na škole, měl jsi s tím počítat,“ pohodila rameny. Jo, měl jsem s tím počítat, ale… stejně to neznamenalo, že bych s Bellou nezačal chodit. Mohli jsme sice náš vztah držet pod pokličkou, ale k čemu by to bylo dobré? Nakonec by se to stejně někdo dozvěděl a takhle si na mě aspoň nebude dělat nároky Monica ani ostatní holky, o které stejně nemám zájem.

„Máš pravdu, navíc, teď s tím asi nic nenadělám, co?“ usmál jsem se na ni.

„Ale jasně, že můžeš něco udělat. Projít kolem nich a nevšímat si jejich pohledů ani toho šeptání. Za chvíli je to stejně přejde a čím víc jim budeš dávat na odiv to, že si jich nevšímáš, tím dřív si o vás s Bellou přestanou šuškat,“ namítla.

„Asi máš opět pravdu. Co já bych bez tebe dělal,“ usmál jsem se ještě víc a mou malou nevlastní sestřičku objal. Nikdy jsem si nemohl přát lepšího sourozence. Alice mě ze všech nejvíc chápala a já jsem jí za naše společné rozhovory byl neuvěřitelně vděčný.

„Beze mě bys byl ztracený, drahý bratříčku,“ zasmála se a společně jsme vysedli z auta, abychom mohli jít na první hodinu. Ostatní sourozenci museli vysednout hned, jak jsme přijeli, protože Rose s Emmettem postávali už v hloučky svých přátel a Jazzova záda jsem zahlédl, jak mizí ještě s několika dalšími v budově. „Uvidíme se na obědě, Edwarde. A mysli na to, co jsem ti řekla. Nevšímej si jich a ono je to přejde,“ poplácala mě po rameni a nechala mě napospas těm hladovým a senzace chtivým pohledům mých spolužáků.

„Čekáš na mě?“ ozval se najednou za mnou ten nejkrásnější hlas.

„Samozřejmě, že na vás, madam,“ odpověděl jsem jí a skoro se i dramaticky poklonil, jako její nejpokornější sluha, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že nás všichni sledují a jenom jsem Bellu vzal za ruku.

„Jak si zvykáš na novou pozornost?“ otázala se mě, když jsme kolem všech našich spolužáků procházeli do budovy. Společnou hodinu jsme měli až druhou, ale nikdo neříkal, že bych nesměl svou holku doprovodit na hodinu. Znělo to fajn, říct, že Bella je má holka.

„Zvykám, ale pokud si budeš zvykat se mnou, nebude mi to vůbec vadit,“ ujistil jsem ji.

„Tak to je fajn,“ souhlasila, když jsme docházeli ke dveřím, kde měla mít hodinu. „Asi bys měl jít na hodinu, nebo přijdeš pozdě. Nemáte náhodou španělštinu? To by se profesorce asi moc nelíbilo,“ prohodila, když jsem se neměl k odchodu. Ale jen co mi připomněla naši milou vyučující, dal jsem jí rychlou pusu a s tím, že se uvidíme další hodinu na biologii, jsem se vydal do dalšího patra, kde jsem měl učebnu zase já.

 

 

Hodiny pomalu plynuly a já si všiml, jak okatě přehlížím všechny zvídavé spolužáky. Druhou hodinu jsme měli s Bellou. Bauerovi se už muselo donést to, že spolu s Bellou chodíme. Nedal na sobě sice nic znát, ale rozhodně po nás šlehal pohledem mnohem častěji, než v předchozích hodinách.

„Slečno Swan, můžete mi prosím ukázat vaše poznámky?“ požádal ji na konci hodiny, když jsme společně odcházeli z třídy. Oba jsme se tedy zastavili u katedry a Bella z tašky vytáhla svůj sešit.

„Je něco v nepořádku?“ zajímala se, jelikož ji jeho počínání překvapilo.

„Ne, nebojte se, jenom si chci ve vašich… ehm, vzorných poznámkách ověřit, jestli jsme už probírali jednu věc,“ odpověděl, ale dál přitom listoval jejím sešitem, až došel na poslední list s dnešními poznámkami. Přes brýle se na tu stránku trochu zamračil, ale nakonec Belle vrátil sešit a nic na to neřekl.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se jí, jen co jsme vyšli z učebny.

„Nic, jenom se chtěl ujistit, že mám z jeho přednášky dostatek poznámek k chystanému testu. Nikdo to sice nedělal, ale teď si říkal, že když spolu chodíme, mohl bys mě svádět na scestí a já bych nemusela dávat pozor,“ usmála se na mě nevinně.

„Takže já tě svádím?“ usmál jsem se, když domluvila.

„Samozřejmě, že mě svádíte, pane Cullene, ale podle Bauera jenom na scestí,“ souhlasila.

„Tak dobrá, nebudu našemu milému profesorovi kazit jeho názor a uvidíme se na obědě, ano?“ zjišťoval jsem, a když Bella přikývla, mohl jsem se vydat na další hodinu, která probíhala nudně stejně jako ta další po ní, až jsem se dostal k hodině těsně před obědem, kterou jsem měl společnou s Monicou.

„Dokázal jsi to. Gratuluju.“ S těmi slovy si ke mně před hodinou přisedla.

„K čemu mi gratuluješ?“ zeptal jsem se nechápavě, a když se na mě významně podívala, došlo mi to. „Aha, jo tak… děkuju.“

„Nemáš zač. Ačkoliv se mi to hrozně těžko přiznává, sluší vám to spolu,“ řekla něco, co jsem od ní nikdy nečekal. Hrozně mě tím překvapila.

„Děkuju,“ poděkoval jsem jí znovu a při té její lichotce jsem se div nezačal červenat.

„Doufám ale, že když sis našel přítelkyni, nezanevřeš i na svoje kamarády. Slyšela jsem, že Mike znovu plánuje nějaký výlet. Co kdybyste se k nám přidali? O obědě by nám měl říct něco víc, tak si k nám sedněte a můžeme to prodiskutovat,“ navrhla, a tak jsem přikývl. Společný výlet rozhodně nebyl špatný nápad, třeba potom na nás nebudou všichni tak divně koukat, když se víc zapojíme do společnosti. Samozřejmě pokud bude Bella chtít.

„Promluvím s Bellou,“ ujistil jsem ji a potom už jsme se museli soustředit na hodinu.

 

 

Do jídelny jsme s Monicou dorazili společně. Před ní na mě však čekala Bella a zářivě se na mě usmívala. S Monicou jsem se tedy rozloučil a s Bellou jsme se vydali dovnitř. Monice jsem slíbil, že s Bellou o tom nápadu na výlet promluvím, takže jsem se k tomu chystal hned.

„Kam si sedneme?“ vyzvídal jsem, když jsem si vzal tác s jídlem, které sním stejně jenom já a možná zbytek odpadkový koš.

„Tak, buď za Cordym, nebo si sedneme sami,“ nadhodila.

„A co bys řekla, kdybychom si sedli za mými sourozenci. Prý se plánuje nějaký další společný výlet,“ navrhl jsem a čekal na Bellinu reakci. Doufal jsem, že bude souhlasit.

„Jo, o tom jsem něco slyšela. Chtějí jet do kina, v Port Angeles mají dávat nějaký nový film a potom se někam najíst, nejspíš do McDonaldu,“ objasnila mi plány celé skupiny. Ale netušil jsem, jestli to dělá z nějakého zřejmého důvodu nebo ne.

„Takže se ti tam nechce?“ zeptal jsem se.

„O to nejde, jenomže to plánují už na zítra, a jak si jistě pamatuješ, tak to máme jít k nám. Pokud to tedy nechceš odvolat?“ nadhodila otázku a já si vzpomněl na to naše včerejší plánování.

„Ne, to rozhodně ne. Monica mi jenom neřekla, na kdy to plánují,“ odpověděl jsem a společně jsme si to zamířili k prázdnému stolu, abychom měli na chvíli trochu klid. Odpoledne mi moje drahé sestřičky Bellu zabaví, a tak jsem si jí musel užít aspoň teď.

 

 

Domů jsem vezl opět celou rodinu a v závěsu za námi jel i Cordy s Bellou. Na jeho tváři však nebylo ani za mák nadšení z toho, že musí Bellu někam dovést, aby to nebylo podezřelé. Esmé na nás už čekala na terase před domem a na všechny se usmívala.

„Tak, můžeme vyrazit?“ zajímala se, když jsem zaparkoval a Cordy odjel.

„Pokud už na nikoho nečekáme, tak ano,“ ujala se slova Rose. Předal jsem tedy klíčky od auta mámě a rozloučil jsem se s Bellou. Dámy všechny nasedly do auta a už vyrážely směr Bremerton. Alice ze začátku trochu reptala, prý Bremerton není oproti Tacomě, anebo Seattlu žádné velké město, ale měla smůlu. Bremerton byl nejblíže a jelikož byla zítra ještě škola, bylo to nejlepší řešení.

Jen co mi auto zmizelo z dohledu, vydal jsem se za Emmettem a Jazzem dovnitř. Emmett využíval toho, že Carlisle ještě nebyl doma, a tak se rozvaloval u televize a sledoval nějaký zápas. Jazze jsem v přízemí neviděl a tak jsem usoudil, že bude nejspíš u sebe.

Pro ukrácení dlouhé chvíle jsem se tedy rozhodl trochu na zítřek připravit. Nevěděl jsem sice, co mám čekat, jelikož jsem nevěděl, jak je Charlie starý upír ani jak se ke mně bude chovat, ale rozhodně jsem chtěl udělat dobrý dojem. Jenom jsem zatím nevěděl jak. Esmé nás vždy učila vystupovat ve společnosti tak, aby se za nás nemusela stydět, ale tohle bylo něco jiného a já jsem chtěl udělat na Charlieho a Renée dobrý dojem.

Zamířil jsem si to tedy ke Carlisleovi do pracovny a prohlížel police zaplněné knihami a hledal, jestli tam nenajdu něco, co by mi pomohlo. K velkému překvapení jsem tam objevil i knihu, ve které byl popsán příběh Studených z La Push. Neváhal jsem tedy a s knihou jsem zasedl do křesla a zabořil se do čtení. Příběh se totiž mohl lišit, i kdyby jenom v drobnostech, od toho, co jsem našel na webu a co vyprávěl tehdy Paul u ohně.

Navíc jsem tak trochu doufal, že se o těch upírech dozvím něco víc.

Ale nic zajímavého jsem se už nedozvěděl. Zdá se, že pokud budu chtít vědět něco víc, budu se muset zeptat přímo Belly a nebo někoho z její rodiny, kdo nebude skoupý na slovo, přesněji na rozhovor se mnou - takže už teď jsem nemohl počítat s Cordym.

 

 

Při čekání na holky, až se vrátí z Bremertonu, jsem usnul, takže ani nevím, jestli se Bella později u mě stavovala nebo ne. Po dlouhé době jsem prospal celou noc, což bylo velkým nezvykem, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Ráno jsem byl dokonce vzhůru ještě před budíkem a připadal jsem si fit.

S Bellou jsme se opět potkali před školou, kde jsem jí dal pusu a dál okatě přehlížel spolužáky, kteří si řekli, že po jednom dni je naše okukování nepřestane jenom tak bavit, a tak nám budou znepříjemňovat život svými řečmi a pohledy ještě nějakou tu chvíli.

„Jak se ti líbím?“ zašveholila vesele, když jsme potom měli společně hodinu a Bella si sundala bundu. Na sobě měla zdá se nové tričko a podle toho jak vypadalo, jí do toho musela hodně mluvit Alice. Měla prostě osobitý styl, který se nedal přehlédnout.

„Sluší ti to, tak jako vždycky,“ odpověděl jsem jí a vysloužil si za to pusu.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Pomáhala mi ho vybrat Alice.“ No, co jsem říkal? Mám Alice celkem za tu dobu, co jsme sourozenci, prokouklou. „Víš, přemýšlela jsem o tom dnešku. Napadlo mě, že bys mohl dát klíče od auta někomu ze sourozenců a jet rovnou s námi, co ty na to?“ změnila bleskurychle téma.

„Proč ne, pokud to nebude Cordymu vadit,“ souhlasil jsem.

„Nebude, uvidíš. Večer tě potom odvezu zpátky,“ doladila poslední detaily s dopravou a potom se věnovala psaním poznámek. Nikdo totiž nevěděl, co zase Bauera napadne, aby si nás otestoval v tom, že se navzájem v jeho hodinách nerozptylujeme.

Ten test, který včera Bella viděla v jeho myšlenkách, plánoval na čtvrtek. Zmínil se o tom jenom tak mimochodem a bylo jasné, že se to nikomu ve třídě kromě něho nelíbí. Nic se s tím však nedalo dělat. Profesor je profesor, a pokud si postaví hlavu, nikdo s ním nehne.

„Počkáme na tebe s Cordym po hodině na parkovišti,“ rozloučila se se mnou po hodině Bella a já se vydal na poslední dnešní vyučování, pokud se tedy tělocvik dá za výuku považovat. Emmett mě dohonil ještě cestou do šaten a zajímal se, jestli s nimi odpoledne pojedu do Port Angeles. Musel jsem ho však zklamat zápornou odpovědí. To ho však neodradilo od toho, aby vyzvídal, co budu dělat, když nepojedu s nimi.

 

 

Jak Bella řekla, tak i udělala. S Cordym na mě čekali na parkovišti. On už seděl za volantem a prsty do něj netrpělivě bubnoval. Bella stála před autem a usmívala se na mě. Přiznávám se, měl jsem trochu zpoždění, trenér nás pustil později a já se ještě musel osprchovat, abych nejel na návštěvu rodiny své vyvolené propocený a né zrovna vábně vonící.

„Tak jsme se přece jenom dočkali,“ zamumlal nespokojeně Cordy, když jsme s Bell nasedli a mohli jsme vyrazit k nim domů. Byl jsem z toho trochu nervózní. Renée se zdála milá, trochu bláznivá, ale rozhodně fajn. Doufal jsem, že i Charlie se projeví podobně, zvlášť když nic nenamítal proti mému vztahu s Bellou.

Domek rodiny Swan stál na samém okraji Forks, ze tří stran ho obestíraly stromy a ze čtvrté byla příjezdová cesta, na které stály už dvě auta. Jedno z nich bylo policejní a druhým autem byl černý mercedes - dokonce myslím, že to byl jeden z posledních modelů. Musím uznat, že tady někdo má dobrý vkus na auta.

„Charlie už je doma,“ podotkla Bella, když jsme vystoupili a šli k domu.

„Zajímavé, obvykle ho musejí z práce vynášet i se židlí. Copak k tomu měl asi za důvod?“ zajímal se Cordy, ale přitom to jasně věděl. Tak strašně jsem si přál, aby mi dal aspoň malou šanci k tomu získat si jeho důvěru i přátelství, ale pokud se hodlal chovat tak nepřátelsky jako do teď, neměl jsem nejmenší šanci.

„Nech toho,“ zamračila se na něj Bella a společně jsme nakonec vešli do domu.

Na chodbě jsme se hned také střetli s Charliem. Poznal bych ho, i kdyby na sobě neměl tu policejní bundu. Měřil si mě trochu podezřívavě, ale rozhodně se nemračil. Asi si bude muset jenom trochu zvyknout.

„Tak ty jsi Edwarda,“ promluvil konečně po chvíli ticha.

„Ano,“ přitakal jsem, „těší mě, pane,“ napřáhl jsem k němu ruku a Charlie mi ji o malou chvíli později stiskl. Chlad jeho ruky mě naštěstí už nepřekvapoval, jako tomu bylo prvně u Belly.

„Také tě rád poznávám, Edwarde, ale buď tak laskav a tykej mi,“ požádal mě, když jsme se společně vydali do obývacího pokoje. „Bella nám o tobě docela dost vyprávěla,“ prohodil a naznačil, abych si sedl na pohovku. Sám se usadil do křesla.

„Doufám, že o mně mluvila jenom v dobrém,“ odpověděl jsem a koukl na Bellu, která zatím celou dobu postávala na chodbě a o něčem se bavila s Cordym. Ale o čem, to jsem neměl nejmenší tušení.

 

 

S Charliem jsme si nakonec začali povídat. Zajímal se o moje rodiče a jejich práci, o mé nevlastní sourozence a o náš život ve Virginii. Odpovídal jsem mu na všechny otázky pravdivě, jako bych snad byl na detektoru lži a Charlie by poznal pokaždé, kdybych se byť jenom pokusil zalhat. Samozřejmě to nemohl poznat, ale ten pocit mě neopouštěl.

„To je opravdu zajímavé. Dva tak mladí lidé a adoptují si takovouhle bandu,“ zasmál se.

„Ano, to máte, promiň, máš pravdu. Museli s námi ze začátku mít hodně trpělivosti,“ souhlasil jsem s ním, když jsem si vzpomněl na časy dávno minulé, když jsem do té rodiny tehdy přišel. Bylo to… zvláštní, ale hrozně příjemné.

„Jistě, to určitě,“ přitakal. „A teď - vidím, že se chceš sám taky na něco zeptat, tak?“

Styděl jsem se za to, že je moje zvědavost tak patrná, ale už ve chvíli, kdy jsme sem vešli a já spatřil tohoto muže, Bellina otce, mě napadla jedna otázka. „Jak vás napadlo stát se šerifem? A kdy jste se stal upírem?“ položil jsem mu tedy svou otázku a doufal, že to není netaktní takhle vyzvídat.

„Nepatřím zrovna mezi nějaké mladíky, aspoň z lidského hlediska. Posuzovat to po našem, jsem ještě junák. Upírem jsem se stal před sto-dvaceti lety, takže jsem vlastně mladší jako Bella… tedy, prakticky jsme stejně staří. Oba jsme se narodili v roce 1843, ale na úplně jiném ostrově. Jsem totiž rozený Američan,“ vykládal hrdě Charlie.

„Jak to tu tehdy vypadalo?“ zeptal jsem se trochu nedočkavě. Opět se mi mohly vyplatit mé znalosti z dějin naší země. Tentokrát bych byl ve větším obraze než u Belly.

„Trochu jinak než teď. Ale to je asi tak teď všude. Bylo tu víc přírody, žádný smog a auta, méně povolných dívek a hlavně - méně zločinců… Teď by asi měla přijít příhodná otázka, jak je to možné, když všechny kovbojky ukazují šerifovu kancelář polepenou portréty s podobiznami lupičů, ale i tohle, jako ostatní filmy, velmi přehání,“ vzpomínal a já si ho konečně zapasoval do doby, kdy muži nosili zbraně nízko u pasu, cestovali na koních od saloonu k saloonu jenom se svým věrným koněm…

„Přijde ti to nudné?“ přerušil svůj výklad Charlie.

„Ne… ehm, to rozhodně ne. Jenom jsem si představoval tu dobu,“ odpověděl jsem mu ostýchavě a doufal jsem, že se pod jeho upřeným pohledem nezačnu potit. Tohle by mi totiž chybělo.

Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že ten pohled už nevydržím a uhnu, vešla do obývacího pokoje naštěstí Bella. „Charlie, můžu se k vám přidat?“ zeptala se a než stačil nějak odpovědět, přisedla si ke mně na sedačku, kde si nohy vytáhla nahoru a skrčila tak, že na nich měla položenou bradu.

Nohama jsme se skoro dotýkali a to dokonale odvádělo mou pozornost od Charlieho.

„Ehm, ehm…,“ odkašlal si decentně Charlie.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem rozrušeně a odtrhl pohled od usměvavé Belly. Ona mi tohle asi taky dělá naschvál. A to ještě před Charliem, který jasně ví, co v její přítomnosti prožívám!

 

» Mé shrnutí «

Předchozí kapitola ooo Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 18. kapitola:

 1 2   Další »
11. emam
26.10.2013 [22:28]

Přiznávám se, že semi nejvíc líbí ty část, kde popisuješ, jak je Edward do Belly zamilovaný Emoticon Jsem zvědavá,co to mají Swanovi za tajemství!!! Emoticon

10. kikuska
02.08.2011 [14:14]

Chudák Edward. Emoticon Bella ho asi vážne trápi. Trochu ma prekvapilo, že je Charlie rovnako starý ako Bella. Ešte ma zaujíma, ako starí sú ostatní Swanovi, ale hádam sa aj to raz dozviem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [14:51]

Any12Moc pěkná kapitola! Cordy mě štve, ale snad se uklidní... Jejich společné rozhovory jsou moc vydařené. Emoticon Jsem zvědavá, jak bude pokračovat návštěva u Cullenů... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
A gratuluju k úspěšnému zdolání matury Emoticon

8. Petronela webmaster
18.05.2011 [19:36]

PetronelaJůů ... jsem ráda, že se vám kapitola líbila, další už mám rozepsanou Emoticon.
Jinak, maturitu jsem zvládla za samé jedničky, takže mám super náladu a až to dneska oslavím, tak se zítra snad vrhnu do psaní Emoticon

7. krista81
18.05.2011 [0:18]

Tak hodně štěstí k té už dnešní maturitě Emoticon

a kapitolka - perfektní jako vždycky. Emoticon Emoticon

Emmett by si zasloužil něčím praštit Emoticon, ještěže Alice je tak skvělá sestra.
A Edward u Belliny rodiny Emoticon ta návštěva se zatím vyvíjí dobře, Charlie jako šerif z divokého západu Emoticon. Jenom ten Cordy, snad trošku poleví ve své ostražitosti.

Těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.05.2011 [21:11]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon

17.05.2011 [20:31]

leacullenfunsuper kapitola, samozrejme, sa teším čo bude dalej. ale nateraz, prajem veľa štastia v učení na maturity Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. UV
17.05.2011 [16:11]

skvěle

3. eMuska
17.05.2011 [14:55]

Aaach jo! Tak toto ma položilo! Najsamptv Bella a Edward, rozhovor o tvárach, nad ktorým som sa rozlývala už prede tým, a profesor kontrolujúci poznámky. Toto bolo vážne úžasné! Ty vieš niektoré veci do deja tak zapasovať, že vyplynú ako úplne nežné bonbóniki uprostred torty, ktoré ju nie len zdobia, ale chutnajú priam veľkolepo...
Mrzí ma trochu, že Cordy je furt taký mrzutý, ale dúfam, že s tým hodláš niečo spraviť...
A Charlie, veľký elegán s kovbojským klobúkom... Hm... Myslím, že do doby si ho zapasovala úplne perfektne. Milý chlapík...
No a rozptyľujúca Bella: Emoticon Emoticon Emoticon
TEnto dielik sa ti veľmi podaril, teším sa na pokračovanie! Emoticon Emoticon

2. Petronela webmaster
17.05.2011 [13:46]

PetronelaTak, lidičky, snažila jsem se a vynaložila jsem na to hodně sil a je to tady. Tentokrát jste nemuseli čekat tak dlouho a snad to i oceníte.
Moc prosím o nějaké komentíře, ať už kladné nebo zaporné - hlavně ať jsou nějaké Emoticon a už se jdu zase učit - maturita je docea záhul Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!