Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 17. kapitola

10.05.2011 (20:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2542×

17. kapitola

Ten otevřený projev náklonnosti vyvolal samozřejmě spoustu řečí. Jen co jsem vyšel z jídelny, byla u mě Monica s Mikem a chystali se vyzvídat. Oběma tak nějak nedocházela ta skutečnost, že jsme se s Bellou dali dohromady. Možná až do teď Monica trochu doufala v to, že bych si třeba to s Bellou mohl rozmyslet a ona by na mě zatím pěkně čekala. Ale bohužel se mýlila. Já byl do Belly zamilovaný až po uši a teď, když jsem věděl, že mi mou lásku oplácí, byl jsem šťastný jako blecha.

„No, takže myslím, že jsem přišel o pěkné prachy,“ promluvil sklesle Mike, když jsme se spolu vydali k tělocvičnám. Monica se od nás odpojila, protože pospíchala na hodinu Francouzštiny.

„Jak to?“ zajímal jsem se.

„Myslím, že lidi na tu svou sázku, kterou před měsícem uzavřeli, asi jen tak nezapomněli. Tedy, aspoň ti, co sázeli na tebe - ne že by jich bylo nějak moc,“ neopomenul podotknout a já hned věděl, která bije. Opět ta slavná sázka o tom, jestli Bellu pozvu na rande, nebo ne.

„Já si zase myslím, že to nikdo řešit nebude,“ namítl jsem lhostejně.

„Divil by ses, protože ten, kdo vsadil na tebe, by byl v pěkném balíku. Až na pár jedinců si totiž všichni sázeli spíš na Bellu a vidíš to teď? Chodíte spolu,“ odpovídal mi a rozhazoval při tom s rukama. Vypadal tak bezradně.

„No, a o kolik jsi tou sázkou přišel?“ vyzvídal jsem.

„Jelikož nevím, kolik lidí si na tebe přesně vsadilo, tak ani nevím, kolik budu muset vysolit, ale minimálně desítku jo,“ řekl zkroušeně a já teď doufal, že si na mě moc lidí nevsadilo. Tohle by asi všechny přivezlo na mizinu - tedy až na ty, co mi fandili. Ti by se mohli veselit.

„Když o tom nebudeš mluvit, třeba si na to nikdo nevzpomene,“ chlácholil jsem ho.

„V to můžu jenom doufat. Ale… řekni mi, jak je to možné, že jste se dali dohromady. Nejdřív nic a najednou, úplně bez varování, bác a je z vás pár. Nějak mi to nejde do hlavy. Leda - to pozvání do La Push bylo bráno jako rande?“ spojil si hned jedna a jedna.

„Neřekl bych, že to bylo rande. Teď - s odstupem času - by se to za rande možná považovat dalo, ale ve chvíli, kdy jsem ji zval, to bylo jenom přátelské pozvání,“ namítl jsem.

„To vaše přátelství bylo stejně od počátku nějaké zvláštní,“ kroutil nad tím hlavou. „Jedno rande a pak dlouho nic…“ dedukoval nad tím a já jsem se musel jenom kousnout do jazyka, abych neprozradil něco, čeho bych později mohl velmi litovat. Noční návštěvy byly naším tajemstvím, nikdo kromě nás dvou o tom neměl vědět.

„Víš co? Neřeš to, protože pokud tě někdo uslyší, jak nad tím dumáš, tak by si mohl vzpomenout na tu sázku, a to bys sám přece nechtěl, nemám pravdu?“ vrátil jsem jeho pozornost k původnímu tématu a tím bylo výše jeho financí.

„Fajn, máš pravdu, takže nikde se o tom moc nezmiňuj,“ varoval mě a já se jenom usmál. Tohle bylo opravdu zábavné. Jenom kvůli penězům byl ochoten nerozebírat jeden z nejnovějších a nejžhavějších drbů, co po škole koloval. Ale já jsem tomu mohl být jenom rád, ačkoliv mi bylo jasné, že bych podobným způsobem mohl utišit i ostatní, co měli se sázkou něco společného. Ale jelikož by to byla celá škola, nehodlal jsem s tím marnit čas. Však ono je přestane bavit pořád o nás mluvit.

Aspoň v to jsem doufal.

Jelikož si Emmett prodlužoval víkend, jeli jsme domů opět všichni. Rose však byla s holkami už domluvená, že ji později vyzvednou a pojedou do Port Angeles do kina, ale nejdřív že si zajdou někam na večeři - prý do nějaké nové italské restaurace, co tam otevřeli.

„Jak bylo ve škole?“ zajímal se hned Carlisle, který měl dnes noční směnu, takže byl od rána doma, aby se mohl prospat a strávil tak den s naším nepoučitelným bráškou.

„Celkem v klidu, až na malé vzrůšo při obědové pauze,“ prohodila nenuceně Rose.

„Vzrůšo?“ zajímal se hned Carlisle. Trochu se přitom však zamračil, protože slovo, které Rose použila, nebylo zrovna z pravidel spisovného jazyka. Ale co mohl dělat, musel předpokládat, že lidi dnes mluví spisovně jenom někde - a na střední to rozhodně nebylo.

„Jo, Edward nám předvedl svou novou holku,“ prohodila cestou do kuchyně, kam ji Carlisle následoval, aby nemusela křičet přes celý dům. Ten se však v půli kroku - potom, co mu Rose odpověděla - zastavil a podíval se zpátky na mě.

„Takže s tou Bellou je to už vážné, jo?“ zajímal se hned mě.

„Vážné bych zrovna neřekl. Chodíme spolu, to ano, ale že bychom se měli zrovna brát, tak daleko nejsme,“ odpověděl jsem mu popravdě.

„Kdo se tady bude ženit?“ ozval se z patra povědomý hlas a já litoval, že jsem Rose nenásledoval do kuchyně. Takhle Emmett všechno v klidu slyšel do patra a samozřejmě ho téma našeho rozhovoru zajímalo.

„Nikdo se ženit nebude,“ odporoval jsem mu nevrle.

„Tak o čem se to bavíte?“ zajímal se a přitom scházel schody. Na tváři měl typický úsměv a byl ležérně podomácku oblečen. No prostě pohoda. Co by taky nechtěl.

„Je vidět, že je ti už fajn, když jsi ráno vypadal skoro na umřití,“ změnil jsem okamžitě téma.

„Je mi jasné, o co se snažíš, brácha, ale na mě to neplatí. Tati, o čem jste se to bavili, že se mi to Edward snaží utajit?“ obrátil se na Carlisle, který na mě jenom nechápavě hleděl. Nevěděl, proč se to snažím před Emmettem utajit. A popravdě, já to nechápal taky, stejně se to jednou dozví.

„Copak, Edwarde? Proč se nechceš pochlubit? Myslím, že každý na tvém místě by to vytruboval do světa a ty, jako by ses to snažil spíš utajit,“ připojila se do našeho rozhovoru znovu Rose, když se vracela z kuchyně s jablkem a sklenicí džusu.

„Nesnažím se to utajit,“ odporoval jsem.

„Tak, co se dneska stalo v té škole, dozvím se to nebo ne?“ zeptal se netrpělivě Emmett.

„Ale, jenom Edward se dal dohromady s Bellou,“ prohodila opět sestřička.

„Co-o? Edward a Bella? A já u toho nebyl? To nemůžete myslet vážně!“ naříkal. „Tedy, ne že bych ti to nepřál, brácho, ale copak jste si to nemohli nechat až na chvíli, kdy budu ve škole?“ káral mě, jako bych mu to snad udělal naschvál.

„Bohužel, brácho, ale neboj, o nic moc jsi nepřišel,“ uklidňovala ho Rose, když kolem něho procházela. Měla z toho škodolibou radost. Tahle stránka její povahy se mi vůbec nelíbila. Rose dokázala být milá, ale když chtěla, byla až nechutně cynická. A to jsem na holkách fakt nesnášel.

„Kyselé hrozny, sestřičko,“ prohodil jsem a ještě před tím, než jsem stihl zmizet na schodech do patra, jsem zahlédl, jak nad naším rozhovorem Carlisle kroutí nechápavě hlavou.

„Já ti dám, kyselé hrozny,“ prskala za mnou, ale víc už nestačila dodat, neboť jsem byl ve svém pokoji a dveře již značně tlumily její hlas, ale jak se zdálo, po chvíli se uklidnila a šla taky k sobě do pokoje.

Než jsem však stačil začít přemýšlet nad tím, co budu dělat, někdo mi klepal na dveře. A nebyl to rovna nějaký jemný zvuk. Místo klepání bych spíš mohl říct bouchání, ale to bych to možná přehnal. Bylo to něco mezi decentním klepáním a šíleným boucháním, takže jsem ještě před tím, než jsem otevřel dveře, věděl, kdo za nimi stojí.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se Emmetta.

„Já nic, ale ty bys mohl,“ prohodil a vnutil se mi do pokoje.

„Nevím o ničem, co bych potřeboval,“ namítl jsem nechápavě, když se mi rozvalil na posteli.

„Jenom se nedělej. S Bellou jsi to nějak dal dohromady, ale určitě budeš potřebovat nějaké ty odborné rady. S holkami jako je Bella to umím, takže musíš dát na rady zkušenějšího,“ odpověděl a já byl hned v obraze. Zase ta stará a ohraná písnička s jeho zkušenostmi a radami.

„Myslím, že to nebude potřeba,“ odmítl jsem ho znovu. Nechápal jsem, že ho to pořád baví.

„No, to si myslíš teď - ale fajn, nebudu tě zatím do ničeho nutit. Kdybys potřeboval, víš, kde je můj pokoj… ale teď chci vědět, jak se ti to podařilo s Bellou dát dohromady,“ přešel od svých moudrých rad k vyzvídání.

„Vzájemné sympatie,“ odpověděl jsem, když jsem si vzpomněl na to, co tehdy říkal Bauer, když nám zadával společný úkol.

„Těch sympatií na tvojí straně jsem si všiml. Ale na její - kromě toho, že s tebou mluvila, to nijak moc nevyzařovalo,“ odporoval mi. Takže, podle něj na Belle nebylo nijak víc vidět to, že ke mně něco víc cítí! Jak myslí, všem bude asi chvíli trvat, než přestanou řešit, jak jsme se dali s Bellou dohromady. Nikomu jsem nemohl nic víc říct. Kromě jednoho dne stráveného společně v La Push a jednoho odpoledne u nás doma, jsme se pro ostatní vídali jenom ve škole.

„Asi to jenom dobře maskovala,“ namítl jsem.

„Takže je podle tebe dobrá herečka, jo? Tak to aby sis na ni dal tím tuplem pozor, herečky jsou nejtěžší kalibr, kamaráde,“ přešel znovu z vyzvídání na kázání.

„Neboj, o tohle strach nemám. A teď, pokud dovolíš, mám ještě nějakou práci,“ snažil jsem se ho nějak zdvořile vypakovat z mého pokoje. Poslední dobou tu byl nějak moc často, až se mi to začínalo protivit.

„Ehm, jasně. A co španělština, neříkala ta stará semetrika něco o tom, že chybím?“ zajímal se.

„Ne, myslím jenom, že byla celkem spokojená, že jsi tam nebyl,“ odpověděl jsem mu popravdě a jak to tak vypadalo, Emm si hned oddechnul. „A co ty? Využil jsi relativního klidu k tomu, abys Carlisleovi sdělil, jak prosperuješ ve škole?“ vybídl jsem ho.

„Zatím nebyl čas,“ mávl nad tím rukou a než jsem stačil něco dodat, zmizel mi z pokoje, jako pára nad hrncem. O přiznání, že v tuhle chvíli propadá z jazyka, se mu moc bavit nechtělo. Ale jednou se přiznat bude muset, a čím později to bude, tím hůř pro něj.

Později odpoledne bylo v domě ticho. Tedy, ne úplné, ale vcelku tu byl klid. Rose odjela do Port Angeles, Emmett se natolik vzpamatoval ze svého stavu, že vyrazil s Jazzem ven a doma jsme nakonec zůstali jenom já s Alice a Esmé, která dorazila z práce. S Carlislem se akorát míjeli ve dveřích, když se on vydával do nemocnice.

Já jsem seděl s otevřenou knížkou na posteli a čekal jsem, až přijde Bella. Okno jsem měl pootevřené a do pokoje tak proudil chladný podzimní vzduch, proto jsem si už teď musel zapnout topení, abych tu po chvíli čekání nezmrznul. Virginské slunce bylo rozhodně něco jiného a s tímhle počasím tady se to nedalo vůbec srovnávat.

„Edwarde, Alice, večeře!“ volala nás dolů Esmé, která si opět dala práci s tím, nachystat nám něco k jídlu. Její kuchařské umění neznalo mezí, a pokud mohla vařit pro někoho, koho měla ráda, byla spokojená.

Zaklapl jsem tedy knížku a vydal jsem se dolů. Z vedlejšího pokoje mě hned následovala Alice.

„Jsem ráda, že ti to všechno nakonec vyšlo,“ promluvila, když jsme scházeli poslední schody. Nezdála se však být moc nadšená a já nevěděl proč. Proti Belle přece nic neměla, dokonce s ní chtěla jít nakupovat, tak proč není spokojená?

„Děkuju,“ odvětil jsem a společně jsme si to zamířili do kuchyně, jelikož nás bylo málo a večeřet u velkého jídelního stolu bylo zbytečné.

Během večeře jsme se bavili o všem možném. Carlisle se nezapomněl Esmé zmínit o tom, že jsme s Bellou teď oficiální pár a tak měla samozřejmě několik otázek, na které jsem jí s úsměvem odpovídal. Ona jediná vypadala tak, že mi tento vztah schvaluje. Stačilo jedno setkání s Bellou a už ji měla ráda jako vlastní dceru. Bella dokázala zapůsobit na každého.

V tuhle chvíli jsem se jenom trochu obával toho, jak já zapůsobím na její rodiče. Renée jsem sice už poznal a přišla mi velmi milá, ale nevěděl jsem, jak se chovat k Charliemu. A jak si ještě ke všemu naklonit Cordyho na svou stranu. S Bellou se sice na něčem dohodli, ale i tak - nechtěl jsem, aby mě snášel jenom z povinnosti.

„Trápí tě něco?“ zeptala se všímavě Esmé, když jsem se na malý okamžik nad tím zamyslel.

„Ne, neboj se. Nic, s čím bych si neuměl poradit,“ odpověděl jsem jí a dojed poslední sousta. Alice pak Esmé pomohla sklidit nádobí a já se vydal do pokoje, kde bylo okno zavřené, a Bella na mě čekala na mojí posteli, kde četla si knížku, kterou jsem tam nechal jenom tak ležet.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji šeptem a zavřel za sebou dveře.

„Ahoj,“ odvětila mi také šeptem a krásně se na mě usmála. Přešel jsem tedy až k ní a sedl si na postel hned vedle. „Ta knížka je zajímavá, originál sice nic nepředčí, ale i ten překlad není špatný,“ promluvila a vrátila mou pozornost ke knize.

„Možná máš pravdu, ale překlad se shání mnohem lépe, než originál,“ namítl jsem a natáhl jsem se po knize, kterou držela v ruce. Přitom jsme se o sebe lehce otřeli a já cítil tu elektřinu.

„Jelikož španělsky umíš, můžu ti ho půjčit - ale předem upozorňuju, že to není dnešní jazyk, možná to bude trochu těžší na čtení,“ snažila se stále udržet rozhovor u knihy, ale cítil jsem, že je to i pro ni stále těžší. Tahle vzájemná blízkost nám nedovolovala moc myslet. Sám jsem s tím měl trochu potíže, odtrhnout oči od jejich dokonale tvarovaných rtů a soustředit se na její slova.

A Bella na tom musela být stejně, protože jenom o malou chvíli později jsem cítil její rty na svých. Nebyl to však žádný dravý polibek vyzařující jenom touhu po tom druhém. Tenhle polibek byl prosycen láskou a něhou. Přitáhl jsem si Bellu do náruče a nepřestával ji líbat.

Aspoň do chvíle, než se ona sama odtáhla.

„Promiň, já… nejsem si jistá, jestli bych se dokázala ovládnout,“ omluvila se mi hned.

„To je v pohodě, šel jsem na to moc rychle,“ omlouval jsem se najednou já chraplavým hlasem. Nechtěl jsem to uspěchat, ale zároveň jsem se nedokázal v její přítomnosti tak dokonale ovládat, jak bych chtěl.

Nevím, v kolik nakonec Bella odešla, ale rozhodně muselo být pozdě. Sobotu jsme měli potom strávit spolu a v pondělí po škole měla jet Bella s mými sestrami a Esmé do Seattlu na nákupy. Prý že ráda víc pozná mou rodinu a pokud to nebude Esmé vadit, tak pojede moc ráda.

Ráno jsme se u snídaně sešli všichni. Carlisle se vrátil z nemocnice a tak jsme společně pojedli a on šel spát, zatímco my jsme přemýšleli nad dnešním programem. Já jsem však na rozdíl od ostatních měl předem jasno, co budu dělat. S Bellou jsme byli domluveni na desátou, že k nám přijede a potom společně něco podnikneme.

„A nechte zůstat tady? Venku je zima,“ namítla Esmé, když Bella přijela a chystali jsme se ven.

„Neboj, mami, dneska je ještě pěkně, chce si užít posledního letošního sluníčka,“ namítl jsem, když mi Bella řekla, že dneska má na chvíli vykouknout sluníčko a má být hezky. Navíc, pořád jsem měl slíbené, že mi ukáže, jak vypadá na slunci.

„Tak dobře, ale nebuďte pryč dlouho. Ani to sluníčko moc nehřeje,“ podotkla starostlivě.

„Myslím, že ti dva se zahřejí navzájem sami,“ stačil si ještě rýpnout Emmett, než jsme stačili odejít. Ty jeho moudra, a převážně ty se sexuálním podtextem, jsem opravdu neměl rád. A Esmé se jeho slova taky nelíbily. Schytal od ní jeden z výchovných pohlavků a my konečně mohli odejít.

Nasedli jsme do Bellina auta a vyjeli jsme z Forks. Nevěděl jsem přesně, kam jedeme, ale když jsem se zeptal, tak jsem nedostal žádnou konkrétní odpověď. Jenom, že mi Bella chce ukázat jedno místo.

Po půl hodině cesty Bella odbočila na lesní cestu a ještě nějakých pět minut jsme se po ní kodrcali, než zastavila úplně a my mohli vystoupit.

„Tohle je to místo?“ zeptal jsem se nechápavě, když jsem se kolem sebe rozhlídl.

„Neboj, tohle ne. Je to ještě kousek, ale musíme jít pěšky,“ odvětila a natáhla ke mně ruku. Bez zaváhání jsem ji přijal a společně jsme se vydali po úzké, vyšlapané lesní cestičce mezi stromy. Všude kolem bylo vlhko, stromy měly zelené i kmeny, jak na nich rostl mech.

Až po delší době chůze začínaly stromy před námi řídnout a po další chvíli jsme už vycházeli na louku, která mezi nimi byla dobře ukrytá. A jak Bella slíbila, dokonce se ukázalo i sluníčko a teď svými paprsky ohřívalo zem.

Na louce se v mírném vánku houpaly poslední letošní květiny a napůl suchá stébla slámy. Celý den palouk měl kruhovitý tvar a přišlo mi až neskutečné, že tohle vzniklo samo od sebe, bez nějakého zásahu člověka - ačkoliv, měl bych tomu věřit, příroda si dokáže se vším pohrát tak, že vytvoří až neskutečné divy, ze kterých až přechází zrak a rozum to nechápe.

Tady to vypadalo jako v nějaké pohádce o ospalém království. Bylo to kouzelné a tak už mi úsměv na tváři nevytvářelo jenom slunce, ale i ta nádherná podívaná, která se mi skvěla před očima. Nakonec jsem přece jenom neodolal a vydal jsem se na louku. Slabé sluneční paprsky se mi opřely do obličeje. Pomalu mi to začínalo připomínat podzim ve Virginii - kdyby tady takové dny byly pořád, neviděl bych v tom žádný rozdíl.

„Jak se ti to líbí?“ ozvala se za mnou Bella a já si až v tu chvíli uvědomil, že mě nenásledovala na louku, ale stále postávala ve stínu stromů. Otočil jsem se tedy zpět k ní a o dva kroky jsem se vrátil.

„Je to tu úžasné. Jak jsi to objevila?“ zajímal jsem se a natahoval jsem k ní ruku, aby se ke mně konečně připojila.

„Když jeden nemůže spát, hodně se toulá a objeví i místa, která jsou obyčejným lidem běžně skryta,“ prohodila a pokrčila přitom nenuceně rameny. „Tohle místo jsem objevila při své první návštěvě Forks a od té doby se moc nezměnilo,“ dodala.

„Kdy jsi tu byla poprvé?“ začal jsem vyzvídat. Jak to tak vypadalo, už někdy v minulosti tu být musela, a pokud se mi rozhodla opět odtajnit něco víc o své existenci, byl jsem jenom rád a nehodlala jsem jí v tom nijak bránit.

„Je to už pár desetiletí. Musíme si totiž dávat pozor, aby nás lidé na konkrétních místech nepoznali. Myslím, že naposledy jsme tu byli někdy před devadesáti lety, pak jsme zase odešli jinam a teď nastal čas se znovu podívat na stará známá místa s novými tvářemi,“ vysvětlila a mile se na mě usmála.

Jediné, co mi na tomhle krásném okamžiku vadilo, bylo to, že stále stála ve stínu a nechtěla se ke mně přidat.

„Tohle místo jsi pro dnešek vybrala schválně, že?“ zajímal jsem se.

„Ano, máš pravdu… slíbila jsem ti přece, že ti odhalím další z našich tajemství. A díky slunci je to velmi příhodné, jenom - mám trochu strach, jak zareaguješ,“ zaváhala, ale já jsem se na ni povzbudivě usmál a znovu k ní natáhl ruku.

Konečně na tuhle výzvu zareagovala a pomalým krokem se vydala ke mně.

Už po dvou krocích vyšla ze stínu, který vrhaly stromy a do jejího obličeje se, stejně jako před chvíli do mého, opřely sluneční paprsky. V tu chvíli jsem na ni jenom omámeně hleděl. Celý její obličej se totiž začal třpytit. A aby toho nebylo málo, Bella si sundala bundu, kterou stejně ani nepotřebovala a slunce se začalo odrážet i od jejich obnažených rukou.

Najednou byla jako obrovský diamant třpytící se na slunci. Teď jsem konečně chápal, proč nemůže za slunečného počasí do školy. Tohle by jistě nikdo nepochopil. A Bella s Cordym by tím asi hodně riskovali.

Bella se zastavila na vzdálenost jednoho kroku ode mě a vyčkávavě si mě měřila.

Opatrně jsem uchopil její ruku do své a okouzleně ji sledoval. „Jsi překrásná,“ zašeptal jsem omámeně a zahleděl se jí do očí. Nevěděl jsem, co víc bych měl říct.

„Nebojíš se?“ zeptala se užasle a já zakroutil hlavou v zamítavém gestu. „Víš, tohle je takové zvláštní, že se nebojíš. Jsem za to ráda, ale nikdy mě nenapadlo, že natrefím na někoho s tak nízkým pudem sebezáchovy,“ dodala a lehce se při tom usmála.

„A co bych podle tebe teď měl dělat?“ položil jsem jí logickou otázku. Stále se jí nelíbily moje reakce. Ze začátku měla strach, že uteču. Když se tak nestalo, kroutila nad tím hlavou. Teď se bála toho samého, ale opět jsem neudělal nic, co očekávala.

„Nevím. Ono je docela těžké, po tak dlouhé době, kdy slyším, co si kdo myslí, být najednou obklopena tichem tvých myšlenek. Je to příjemné osvěžení, ale občas jsem z toho nervózní, proto… proto mi musíš pokaždé říkat, co si myslíš, ano?“ žádala si můj souhlas.

„Pokaždé jsem ti říkal, co si myslím. Nic před tebou neskrývám a ani skrývat nehodlám.“

„Beru to tedy jako souhlas,“ usmála se spokojeně. „Teď bych ti ale chtěla ještě něco ukázat. Měl bys vědět, proč nesmíme nic uspěchat a proč se toho bojím. Za dlouhé roky, co jsem upírem, jsem se snažila ovládat, ale s tebou - je to prostě něco jiného,“ povzdechla si a než jsem se nadál, už přede mnou nestála.

Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, až jsem ji zahlédl opět ve stínu stromů.  Jak se tam tak rychle dostala? Vytanula mi na mysl otázka. Nahlas jsem však vyslovil jenom jediné slovo: „Jak…?“

„Tohle je jedna z mých podstat,“ promluvila a v ten okamžik znovu zmizela a já si pohledem hledal všude kolem. Než jsem se však stačil otočit, někdo mi zakrýval oči. Jasně jsem věděl, že je to Bella a konečně jsem začínal chápat i to, jak se tehdy v tom klenotnictví dostala ke mně tak rychle. Tohle byla jedna z jejich dalších upírských vlastností.

„Ani tak se nebojím,“ zašeptal jsem k ní a stáhl jí ruce z mých očí a chtěl se k ní otočit, ale byl jsem zřejmě moc pomalý, protože opět stála ve stínu stromů. Lehce se usmívala, ale byl to takový ten hořký úsměv.

„Ani tohle však není všechno,“ promluvila těsně před tím, než vytáhl ze země poměrně vzrostlý strom. S pusou otevřenou dokořán jsem sledoval, jak ho lehce drží v ruce, jako by to vůbec nebyl celý kmen, ale jenom nějaká květina. Nic těžkého, jenom obyčejné peříčko.

„Stále se mě nebojíš?“ zajímala se, když jsme společně seděli vedle sebe na louce. Strom už opět stál na svém místě a Bella se upřeně dívala před sebe. Vyhýbala se jakémukoliv očnímu kontaktu, přestože jsem jí už několikrát řekl, že jsem s její podstatou smířen. Že mi to vůbec nevadí a že ji i přes to všechno budu dál milovat.

Teď jsem opět jenom zatřepal hlavou v záporném gestu a dál ji sledoval.

„Víš, co je ale stejně nejhorší? Že přestože se mě nebojíš, jsem pro tebe stále nebezpečná. Teď jsi viděl jenom zlomek z toho, co všechno dokážu a já se bojím, že se někdy neovládnu a stane se něco, čeho bych nadosmrti litovala,“ mluvila dál, aniž by se na mě podívala.

„Já ti věřím… a taky tě miluju. To je jediné, co tě v tuhle chvíli musí zajímat,“ odporoval jsem.

„Copak ty pořád nechápeš, že tvoje krev pro mě bude nestále představovat velké lákadlo?“ obrátila se na mě a v jejím hlase zaznívala neuvěřitelná beznaděj a bolest. A přesně tohle jsem nechtěl nikdy slyšet, to po čem jsem toužil, byl její smích, který zní jako tisíc zvonečků. Chtěl jsem vidět její úsměv, který by patřil jenom mě.

„Pokud - pokud je to pro tebe tak moc těžké, pokusím se zachovat nesobecky a můžeme se přestat vídat,“ vyslovil jsem něco, co se mi jen stěží dralo na jazyk. A myslím, že ta slova překvapila i Bellu, jelikož se na mě podívala s překvapením.

„Ne, to nemůžeš udělat!“ namítla okamžitě.

„Já to udělat nechci, ale pokud se pořád bojíš, tak to bude asi jediné řešení,“ vysvětloval jsem a Bella na mě se stále stejně velkým překvapením hleděla. Nechtěla tohle ukončit, ale já teď tak trochu doufal, že ji svými slovy přiměji k nějakému rozhodnutí. A jenom jsem se modlil, aby to rozhodnutí bylo správné.

„Nechci, abys jenom tak odešel,“ vydechla a dál mi jenom hleděla do očí. Viděl jsem v nich to zoufalství. Sám jsem byl snad stejně zoufalý. „Já - nevěřím si, v tom je ten problém, ale možná, když na to půjdeme pomalu a já si budu postupně na všechno zvykat, mohli - mohlo by to přece jenom vyjít,“ dodala a já cítil, jak se mi na tváři rozprostírá spokojený úsměv.

„Tohle jsem chtěl slyšet,“ odpověděl jsem s úsměvem a Bella se teď také konečně usmála.

„Myslíš, že s tím zvykáním můžu začít už teď?“ zeptala se po chvíli opatrně a tak jsem tedy přikývl. Bella si ke mně přisedla ještě blíž a než jsem se nadál, opírala mi hlavu o rameno a já cítil její dech na svém krku.

Rukou jsem ji tedy objal a jenom jsem tam tak seděl, aby měla dost času si zvykat na tu vůni, která ji tak lákala.

„Děkuju,“ zašeptala, když už jsem měl pocit, že usnula - kdyby to bylo možné.

„Nemáš vůbec za co děkovat,“ usmál jsem se a sklonil jsem hlavu, abych jí mohl vtisknout polibek aspoň do vlasů.

„Mám - děkuju za tebe,“ dodala a potom jsme opět dál seděli mlčky na louce, dokud se nezačalo smrákat. Pak jsme se společně zvedli a vrátili k autu.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Ačkoliv jsem se opravdu snažila přidat tuhle kapitolu dřív, nějak se mi to nevydařilo, takže se chci vám všem, kteří jste se i po tak dlouhé době vrátili k této povídce, hrozně moc poděkovat. Rozhodně však nemůžu slíbit, kdy bude další kapitola, 18. 5. maturuju a mám toho strašně moc, naučit se 80 otázek je někdy nadlidský úkol, ale jakmile to zvládnu, budu se věnovat jenom psaní a pokusím se dohnat celou tuhle povídku,

vaše Petronela

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 17. kapitola: